Jak si představujete svoje stáří?
Určitě bych chtěla být co nejdéle soběstačná, abych si věci, které mě těší, mohla co nejvíc obstarat sama. Hodně důležitá je pro mě autonomie. Pokud mi bude dáno, ráda bych chodila do přírody, poslouchala hudbu, setkávala se s přáteli a bylo by fajn, kdyby se dalo cestovat.
I když je otázka, co to stáří vlastně dneska znamená…
To je pravda. Moje babička zemřela v 80 letech a to byla tehdy stará dáma, mojí mamince je dneska 82 a nesmí se jí říct, že je stará… Věk se zkrátka prodlužuje. Když přemýšlím o stáří, tak si představím, že chodím do Elpidy, učím se japonsky nebo chodím na kurzy kaligrafie. Stáří má ale často mnohem chmurnější podoby.
A pečovatelské centrum tu asi ani není pro lidi, co chodí na japonštinu…
Dovedu si představit, že je někdo upoutaný na vozík a potřebuje na tu japonštinu dovézt, ale máte pravdu, to opravdu není náš typický klient. Ráda bych mluvila o stáří, které nechceme vidět a nevidíme, to, které se nehodí do reklam, není vizuálně přitažlivé, někdy není ani roztomilé. Tihle lidé nejsou součástí velkých kulturních akcí, ani je tolik nepotkáváme ve Stromovce, protože jsou málo mobilní nebo úplně imobilní. Jsou to lidé, kteří si už se vším sami neporadí, přesto nechtějí do žádného zařízení, chtějí být doma.
To si podle nedávných průzkumů přeje většina Čechů.
Samozřejmě bych si to přála i já. Myslím si, že domov je pro každého z nás součástí vlastní identity. A pokud budou peníze, pak je to podle mě i ideální pečovatelství budoucnosti. Poskytovat takové služby v terénu, abychom co nejvíce prodloužili dobu, kdy lidé mohou být doma. Ale protože v tomhle oboru pracuji a jsem realista, je také možné, že zrovna moje stáří bude poznamenané demencí a že budu potřebovat hodně péče rodiny.
Pečovat o blízké přitom není dvakrát jednoduché.
Vím, že pečovat o rodiče nemusí být vždy snadné, a často přemýšlím, kde je hranice toho, co skutečně chceme nebo můžeme jako pečovatelé poskytnout a co jako opečovávaní přijmout. Co je svobodná vůle, co nutnost a co tlak okolí. V některých rodinách existuje předpoklad, že péče je automaticky ženskou záležitostí, přitom víme, že i muži se dokážou skvěle starat. Určitě bych tedy chtěla udržovat kontakty se svojí rodinou, a aby bylo k dispozici tolik služeb, aby děti necítily život se mnou jako přítěž. Aby těch obětí bylo zkrátka co nejmíň. A od toho jsou tu právě pečovatelské služby – abychom rodině nechali to, co je rodinné – tedy vztahy a péči, kterou zvládne, a k tomu dokázali doplnit péči profesionálů. Pak jsou tu ale i lidé, kteří nemají rodinu a tam pečovatelské služby hrají opravdu zásadní roli.
Jaký je tedy váš typický klient?
Dnes je to člověk kolem 85 let, který potřebuje velkou míru podpory, ale chce zůstat doma. Chce, aby s ním někdo šel třeba na ten nákup, aby mu pomohl s vozíčkem nebo přes obrubník. Zkrátka potřebuje jen třeba další ruce nebo podporu, jistotu a bezpečí, aby to zvládl sám.
Možná bude další generace už zvyklá si zařizovat nákupy online…
Určitě, to je další věc. Ale jak ukázala covidová doba, my si dokážeme spousty věcí naklikat, ale pak zjistíme, že nám vlastně chybí cesta do obchodu a zpátky, že postrádáme ten kontakt. Na jaře jsme se hrozně zlobili na seniory, že jim všechno nakoupíme a oni si pak stejně jdou pro zákusek do cukrárny za roh. Ale samozřejmě o ten zákusek nešlo. Oni potřebovali ráno vstát, obléknout se, mít plán a jít někam, potkat sousedku, podívat se, jak je venku, jestli už vyrašil kaštan a co mají nového – to je život. Život není o tom, že si odkliknu nákup, přivezou mi věneček a já ho sním. Na jaře jsme podlehli iluzi, že seniory můžeme „zamrazit“ a „rozmrazit“, až bude dobře, a že jim jen budeme dodávat jídlo a oni budou šťastní. Člověk ale není živ jen jídlem a pitím, potřebuje společenský kontakt. Izolovat můžete tak na tři neděle, ale už ten měsíc byl hrozně dlouhý.
Je pravda, že snaha ochránit naše blízké někdy narážela až na určité omezování osobní svobody.
Byly to komické situace. Hodně mých známých mi vyprávělo, jak jejich maminka zlobí. Maminka je přitom třeba bývalá primářka nebo vedoucí knihovny – a to, že zlobí, znamenalo, že šla s kamarádkou na procházku nebo na kafíčko. Ukázalo se, že se ke starým lidem často chováme jako k dětem. Já sama jsem si ale říkala, že bych asi nechtěla, aby mi moje děti říkaly, co mám dělat, co smím a nesmím, když se jich na to neptám. Něco jiného je, když se hledá nějaká rodinná strategie, třeba jak oslavit Vánoce, ale i o tom je dobré se s tou babičkou pobavit. My ale máme pocit, že řekneme starouškům, co mají dělat, hezky se o ně postaráme, zakážeme jim tohle a tamto, protože je to přece pro jejich dobro.
Není to ale přeci jen pouze současnou situací, která je ve všech směrech naprosto výjimečná?
To sice ano, je výjimečná, jenže my jsme pořád stejní. Jenom se zvýšila hlasitost našeho přemýšlení. A samozřejmě mluvím i o sobě. I já často reflektuji, jak se chovám ke své mamince. Hned začnu vymýšlet, jak něco uděláme, a úplně se jí zapomenu zeptat, jak by to chtěla ona. Přitom partnerství je taková zlatá nitka dobrého pečování i profesionálního pečovatelství.
Pečovatelství obecně není právě jednoduchá profese.
Ano, přitom dlouhou dobu bylo bráno tak, že když už nemůžu dělat nic jiného a například na poště mě to nebaví, tak půjdu pečovat. Ono je to ale velmi náročné řemeslo, které vyžaduje jednak fyzický fortel – není to legrace být lidem oporou a zajistit jim bezpečí při pohybu, ale navíc je třeba mít potřebné komunikační dovednosti, schopnost empatie, být často diplomat a tak dále. Ideální pečovatel by podle mě mohl mít za sebou klidně dva psychoterapeutické výcviky a vysokou školu. Nároky jsou tedy veliké, chceme po pečovatelích hodně, ale zase ta práce má obrovský smysl.
Máte s ohledem na aktuální situaci možnost si třeba více vybírat?
Ano, v minulých letech to bylo hodně náročné, chodili nám na konkurz lidé, o kterých jsme věděli, že nemohou pečovat o druhé, ale obecně jsme si vybírat moc nemohli. Tady na Sedmičce máme ale štěstí, že zdejší tým je víceméně stabilní, máme hodně zkušených lidí a díky covidu nám přišlo i několik mladých lidí, které tahle práce oslovila a kteří nám pomáhají na dohody. To je velká radost, protože když máte věkově namíchaný tým, tak je to nejlepší.
Jaké služby pečovatelské centrum nabízí?
Naše základní služba je terénní, chodíme za lidmi přímo k nim domů a pomáháme jim s hygienou, nákupem a dalšími věcmi, tak aby mohli být doma co nejdéle. Pak máme pobytové odlehčovací centrum a v krásném prostoru v Tusarově ulici funguje náš denní stacionář. To je poměrně nová forma denní péče pro seniory, kteří nechtějí nebo z bezpečnostních důvodů nemohou být doma sami. Většinou mají pečující rodinu či partnera a v denním stacionáři s námi stráví den a odpoledne se vracejí domů. Je to vlastně takový klub, vládne tam velmi příjemná atmosféra, když není covid, tak se tančí, zpívá, cvičí se paměť a chodí tam třeba děti ze škol. Je to i ideální místo pro lidi trpící počínajícími fázemi demence.
Vaše terénní služby ale nejsou určené pouze seniorům.
Máte pravdu. Potřebovat například pomoc s hygienou nemusí jen senior. Může to být člověk s nějakým handicapem nebo po těžké operaci, který je třeba tři neděle doma a je tu spousta věcí, které si prostě sám neobstará. Mohou to být i rodiny s vícerčaty, kterým se radikálně změnila situace a potřebují rychle pomoct nebo vystřídat v péči. S prosbou o radu, podporu nebo nasměrování se na nás může obrátit opravdu téměř kdokoliv. Stále posouváme hranice toho, co umíme, a když to neumíme my, tak se snažíme najít nějaké řešení.
Důležité je asi zmínit, že všechny vaše služby se samozřejmě platí.
Ano. Byť ta cena je stále dost symbolická, často si klienti myslí, že hradí plnou částku. Tak to ale není. Bez zásadních dotací od státu, kraje a městské části bychom vůbec nemohli fungovat. Náklady jsou skutečně velké, klient zaplatí třeba 120 Kč za hodinu úklidu, ale ten reálný náklad je násobně vyšší.
Na tyhle služby je ale možné čerpat příspěvek na péči.
Je to tak, nicméně pořád se setkáváme s tím, že lidé o tomto příspěvku nevědí nebo si o něj nechtějí žádat, protože se celý život o sebe dokázali postarat. Je to škoda. Sice jeho vyřízení trvá někdy až neúměrně dlouho, i půl roku, ale je vyplácen zpětně a rádi s jeho vyřízením poradíme. Všem jej doporučujeme, protože situace se někdy může radikálně zhoršit. Péče pak může být opravdu nákladná a každá koruna je dobrá. Navíc když pak člověk třeba hledá domov pro seniory, je přiznaný příspěvek jedním z posuzovaných kritérií. Příspěvek se vyplácí ve čtyřech kategoriích dle míry závislosti na péči. Když žádný příspěvek nemáte, pak na vás systém nahlíží jako na člověka, který žádné služby nepotřebuje.
Shodly jsme se, že je dobré zestárnout ve svém domácím prostředí. Nejen Sedmička se ale v posledních letech potýká s rostoucími nájmy, na které doplácejí hlavně senioři.
To je pravda. Městská část má ale k dispozici domy s byty zvláštního určení. Kdo jezdí kolem Tusarovy ulice, tak zná dům, na jehož fasádě byl dlouho nápis domov pro seniory – to je ale zavádějící. Ano, je to dům plný seniorů, ale nikdy to nebyl domov pro seniory. Jsou to jednotlivé malometrážní byty, kam se lidé přestěhují ve chvíli, kdy se třeba změní jejich zdravotní stav, ve svém domě nemají výtah apod. Je tam komunita lidí, člověk není izolovaný, má šanci najít si tam nové vazby, vrstevníky, s nimiž mu je dobře. V přízemí je ordinace praktické lékařky, což je také velmi pohodlné, funguje tam také jídelna, takže kdo nechce vařit, nemusí. Je to další hezká forma podpory samostatného bydlení. Samozřejmě ale těchto bytů není neomezeně, a tak není jednoduché je získat, znamená to projít komisí a posouzením sociální pracovnice z radnice. I tam pak ale v rámci terénních služeb mohou docházet naše pečovatelky.
A co si tedy máme představit pod domovem seniorů?
Dnes jsou to typicky dvoulůžkové nebo jednolůžkové pokoje, provoz je víc nemocniční, 24 hodin denně jsou k dispozici zdravotní sestry. Mám tam možná svoje křeslo, ale už si tam určitě nevezmu piano, mám tam pečovatelky, nějaké programy, podle mě je to ideální místo pro lidi s pokročilou demencí. Mohou za mnou návštěvy, ale když přijde epidemie chřipky nebo třeba jako teď covidu, ředitel může vyhlásit zákaz návštěv a v tu chvíli s tím nemůžu nic dělat. Je to kolektivní zařízení s pravidly, kterým se musím podvolit, a ani si nedokážu představit, jak by to mohlo být jinak.
Domov pro seniory na Sedmičce tedy nemáme?
Ne, ale není to tak, že by si tyto domovy zřizovaly jednotlivé městské části. Většina patří magistrátu, naší čtvrti nebližší je v Praze 6.
Mám pocit, že současná pandemie dost zvýraznila limity těchto pobytových zařízení…
Ano, jasně vidíme, že ať zaměstnanci a vedení nějakého zařízení dělají maximum, lidé jsou tam ve větším ohrožení než doma. To samé platí pro nemocnice, o kterých se moc nemluví, ale z našich zkušeností víme, že i tam se nákaze svým způsobem daří. Nemůžeme to mít nikomu za zlé. Zabránit šíření nákazy v kolektivním zařízení je extrémně těžké a nákladné. A to není jediná limitace. I když tam probíhají úžasné programy a personál se snaží zjistit, co jste zač, tak tam začínáte bez kontextu, ten si musíte znovu vytvořit. Záleží na tom, v jaké jste kondici, jaký máte naturel, jak jste společenský člověk – obecně je to velké vytržení ze života.
Na covid v Česku zemřelo již více než 19 tisíc lidí, otevřelo to více třeba i náš vztah ke smrti?
To téma se hodně zviditelnilo. Žili jsme, jako kdyby smrt byla něco výjimečného, a ne něco, co se týká každého z nás. Zvyšoval se věk dožití, tak jsme si zvykli, že lidé vlastně neumírají. A když, tak až v takovém stavu, kdy už jim to vlastně všichni přejeme. Pokud ale člověk, se kterým jste ještě včera slavili Vánoce, tu najednou za 14 dní není, tak vás to hodně překvapí. Já myslím, že jsme teď mnohem víc konfrontovaní s vlastní smrtelností. Obecně se musíme poprat s tou velkou nejistotou, která však k životu patří. To je strašně nové, alespoň pro moji a všechny mladší generace. Každý den může být ten poslední a hodně věcí nemáme pevně v rukou. Na druhou stranu to ale znamená, že bychom si měli užívat toho, co je dneska, a možná mnohem méně plánovat, než jsme byli zvyklí.
Předpokládám, že i v pečovatelském centru se se smrtí setkáváte…
To víte, že smrt přijde i k nám a vždycky je to smutná událost, ale mám pocit, že náš personál moc dobře ví, že lidé jsou smrtelní. Snažíme se zabezpečit, aby ten člověk mohl odejít v klidu i u nás. Máme velmi dobrou spolupráci s hospicem Cesta domů. Také jsme získali grant z evropských fondů a ve spolupráci s mobilním hospicem se snažíme zlepšit péči o lidi v závěru života – abychom rozpoznali symptomy, dokázali doporučit služby, spolupracovat se zdravotníky, kteří se paliativní péči věnují. To je novinka a moc nás těší, protože naše klienty nechceme opustit ani v těch posledních fázích života.
O řadu lidí se až do poslední chvíle starají příbuzní. Četla jsem, že o někoho blízkého v Česku pečuje každý pátý člověk, tedy celkem dva miliony lidí. Pokud by rodiny na péči o příbuzné rezignovaly, tak by to současný systém služeb extrémně zatížilo…
Jsem moc ráda, že to zmiňujete, protože svět neformálních pečujících je bohužel téměř neviditelný. Když se zeptáte svých kamarádů, kdo z nich pečoval, tak to není úplně téma na večerní posezení u vína. Navíc tito lidé většinou na žádné večírky ani nechodí, protože nemají, kdo by je v péči vystřídal. Všichni přitom víme, že bez neformálních, rodinných pečujících by se sociální systém úplně zhroutil. Ráda bych zde vysekla velkou poklonu všem, kteří pečují, protože je to skutečně náročná a často nedoceněná práce, která si zaslouží velkou podporu. Bylo by skvělé, kdyby si neformální pečující uměli, pokud je třeba, říct o pomoc, a aby potřebná podpora přišla včas a byla systematická a dlouhodobá. Aby na konci péče byl dobrý pocit a ne zničený lidský osud.
Jak to myslíte?
Spousta lidí, kteří pečují, vlastně vyměňuje svoje zdraví za zdraví svých blízkých. Z nejrůznějších výzkumů se ukazuje, že jsou pečující často ohroženi ztrátou zaměstnání a zdravotními problémy. Samozřejmě péče o blízkého člověka je vysoce humánní čin, je to důkaz fungujících vztahů v rodině, ale je potřeba, aby se člověk neobětoval natolik, že ztratí sám sebe. Myslím, že je potřeba velké podpory – finanční, legislativní nebo skrze nabídku doplňkových služeb a zde má systém obrovské rezervy.
Sociální systém s neformálními pečujícími nepočítá?
Bohužel. Když se podíváte na zákon o sociálních službách, který stále čeká na novelizaci a pravděpodobně se to do těchto voleb zase nestihne, tak tam neformální pečující coby cílová skupina vůbec nefigurují. Naštěstí je tady spousta organizací a iniciativ, které se o pečující snaží starat. Skvělé programy pro pečující má například Diakonie ČCE. Koordinátorka seniorské politiky radnice Prahy 7 Michaela Šormová organizuje setkávání pro pečující a společně se snažíme hledat další formy pomoci. Bohužel ale chybí systémová podpora. Programy jsou placeny z evropských dotací nebo se různě shánějí peníze, celé je to ad hoc. Tímto směrem bychom v budoucnu rádi napřeli naše síly.
Ostatně neformální pečující podporujete dlouhodobě v rámci vašeho odlehčovacího centra…
Ano, máme 38 lůžek a pomáháme rodinám pečujících. Třeba v situacích, kdy chce rodina odjet na dovolenou, babičku nemohou vzít s sebou a chtějí ji svěřit do dobrých rukou. Nebo typicky manželka pečující o manžela potřebuje na operaci. Pak máme i klienty, o něž jsme se starali v terénu. Jejich zdravotní stav se zhoršil, byli hospitalizovaní a domů se vrátit nemohou nebo nechtějí. Těm se snažíme pomoci najít nějaké místo v domovech pro seniory.
Česká společnost dlouhodobě stárne, a o sociální služby tak bude čím dál tím větší zájem. O to důležitější je, aby služby čerpali lidé, kteří je opravdu potřebují. Jak to zařídit?
My musíme posuzovat takzvanou nepříznivou sociální situaci. V podstatě jde o to, že když někdo žádá o naši službu, zjišťujeme, v jaké sociální situaci se nachází, s čím potřebuje pomoct a co z toho by si mohl zařídit vlastními silami nebo mu zajistí běžná komerční služba. Hodně lidí bylo totiž zvyklých pečovatelskou službu čerpat jen proto, že se dožili 65 let. Aby už nemuseli vařit, protože někdo jim ty obědy doveze. Takto to bylo nastavené a běžné, proto se na ně nemůžeme zlobit. My ale nejsme služba, kterou si naklikáte – potřebuju uklidit za 100 Kč, oběd za 70 Kč, a ta služba přijde. Když nám někdo zavolá, že potřebuje obědy, tak se ptáme, jak se změnila jeho životní situace, neuvaří si, nemůže si někam dojít, nemůže si jídlo nechat dovézt. Zkrátka hledáme zdroje, které jsou okolo něj a jsou mimo sociální službu. Řadu věcí nabízí dnes už trh – doveze vám oběd, uklidí byt.
Své síly a schopnosti chcete zaměřit jiným směrem…
Ano, naším cílem je orientovat se více na lidi, kteří to bez nás opravdu nezvládnou. Když pečujete o člověka s počínající demencí či ve velmi křehkém fyzickém stavu, potřebujete erudici i zručnost. Je to jiná péče, než když vozíte někomu oběd. Doba se mění a naštěstí nabídka služeb se hodně zlepšila. Jsme rádi, že naši kapacitu a fortel můžeme přesunout k lidem, kteří to potřebují více. Věk dožití se prodlužuje a počet lidí, o které je potřeba se postarat, se zvyšuje. A většina z nich si přeje zůstat doma.
Český systém velmi striktně odděluje sociální služby od zdravotních, přitom dost často je potřeba kombinace obou těchto oborů. Co vaše pečovatelky, zvládnou třeba píchnout injekci nebo převázat ránu?
Je to bohužel tak, jak říkáte. Mezi zdravotním a sociálním světem je ostrá hranice. Máme koneckonců také dvě ministerstva, což je dle mého názoru špatně. Úkony, o kterých jste mluvila, mohou provádět jenom zdravotníci, ale to asi není nic proti ničemu, když spolupráce funguje dobře. Na Sedmičce existuje několik agentur domácí péče, tedy zdravotní sestřičky, s nimiž se často potkáváme v rodinách. Je to sice trochu diskomfort, místo jedné dámy k vám chodí dvě, ale na druhou stranu všichni víme, že sestřiček je hrozně málo. A když jim pomůžeme s věcmi, které umíme my, ony se pak nemusejí zdržovat s hygienou klientů a mohou dělat jen svoji odbornou zdravotní činnost. Čím lepší je spolupráce mezi zdravotním a sociálním sektorem, tím lepší je péče jako taková, to určitě.
Jakou roli v tomhle příběhu hrají praktičtí lékaři?
Obrovskou. Pokud praktičtí lékaři spolupracují, pak je to radost a péče vypadá úplně jinak. A pak jsou bohužel praktici, kteří do té rodiny nikdy nepřijdou. Potom je to samozřejmě složitější a musíme najít nějaké alternativní řešení.
V březnu to bude rok, co se Česko i celý svět potýká s pandemií. Jak podle vás tato zkušenost zviditelnila téma stáří?
Nálady směrem ke starým lidem se v průběhu roku měnily. Na jaře jsme zažili obrovskou vlnu sounáležitosti, jen k nám do pečovatelského centra přišlo 40 mladých dobrovolníků, kteří nakupovali, vyzvedávali léky a podobně. Všichni jsme chtěli být hrdiny a zachránit seniory, naštěstí spousta té energie zůstala. Na Sedmičce se povedlo podpořit sousedské spolky, utužilo to přirozenou sousedskou sounáležitost. Je smutné, že v určité fázi začali někteří lidé přemýšlet nad tím, zda nám to celé stojí za to kvůli pár důchodcům. Naštěstí tahle struna se moc nerozezněla.
Mluvila jste o pomoci dobrovolníků. Získali jste ještě nějakou jinou podporu?
My jsme příspěvková organizace a ty většinou nemají žádný velký fundraising. Všichni si říkají, platí to stát, město, vy nic nepotřebujete. V průběhu celé pandemie se nám ale ozvalo neuvěřitelné množství lidí, kteří nám chtěli pomoct. Od jarní vlny, kdy se nám během 14 dnů sešlo asi 1000 našitých roušek z různých částí Prahy, pak nám začali vozit respirátory, později obleky a skončilo to dvěma koncentrátory kyslíku, které máme v odlehčovacím centru. Jeden z nich nám koupilo Hudební divadlo Karlín, což byste nečekala. Stejným překvapením byl finanční dar fotbalové Sparty nebo dobročinná dražba obrazu Jana Kalába. Takto získané prostředky nám pomohly například financovat část testů. Taky máme novou pračku, jeden soukromý dopravce nám půjčil dvě auta. Solidarita byla opravdu velká a musím říct, že to bylo velmi příjemné a udělalo to i našemu týmu moc dobře. I teď, kdy máme v odlehčovacím centru v Kamenické karanténu, nám tam občas někdo přinese něco sladkého. A tak když se pečovatelky střídají a svléknou se ze svých ochranných „skafandrů“, čeká tam na ně bábovka od nějakého souseda, to je skvělé.
Jak vlastně epidemie změnila chod pečovatelského centra?
Je spousta věcí, které nám před půlrokem připadaly strašidelné, a dnes jsme se na ně adaptovali. Už neřešíme, jestli se dá, nebo nedá celý den pracovat v respirátoru nebo dvanáct hodin ve skafandru. Dá. Spíš hledáme cesty, jak to celé udělat pro klienty příjemnější, třeba přinést do odlehčovacího centra nějaký další lidský rozměr, protože ten dosavadní se pod skafandrem a respirátorem ztrácí. Já naše seniory obdivuji. Máme klienty, kteří jsou už měsíc v nějakém druhu karantény a potkávají se jen s našimi lidmi, takže to je určitě náročné. Světlem na konci tunelu bude snad brzy i očkování.
Nechybí vám v týmu normální osobní kontakt?
Dneska jsme měli poradu, bylo nás tam asi dvanáct lidí na Zoomu, a vlastně to, co vypadalo dřív úplně absurdně, byla prostě normální porada. Fungujeme online, ale to víte, že se těšíme na normální lidské setkání, až si budeme moci podat ruce a zase se obejmout.
Na co se ještě těšíte?
Že bude čas oplakat lidi, kteří nás za tu dobu opustili. I když někdo odejde v 90 letech, tak k tomu rozloučení prostě patří a na to dneska čas úplně není. Také že se budeme moci v klidu ohlédnout a zhodnotit, co jsme dělali dobře, co špatně, v čem jsme obstáli a v čem bychom příště rádi obstáli líp. Tak na to se těším.
Mgr. Martina Pojarová (*1972) je socioložka, supervizorka a matka tří dospívajících dětí. Začínala jako socioterapeutka a pracovala s ohroženou mládeží, vybudovala a řídila Rodinné a kulturní centrum Nová Trojka, poté vedla služby domácího hospice Cesta domů. Nějaký čas strávila s rodinou v Izraeli, nyní je čtvrtým rokem ředitelkou Pečovatelského centra Praha 7.
