Do kostela sv. Antonína chodí za tichem a odpočinkem. Více než deset let právě tam Blanka Mühlhoferová nezištně vypomáhá a dohlíží, aby příchozí nekradli a nechovali se prý jako zvířata. „Sedím v sakristii, kde mám kamery, a všechno tak vidím,“ upozorňuje. I na zvuky, které do kostela nepatří, je citlivá. S úsměvem vzpomíná na situaci, kdy uslyšela šílený jekot, který vycházel z jednoho koutku kostela, kde stála paní a křičela do telefonu. „Upozornila jsem ji, že je v kostele, ale ona se na mě jen otočila a udělala pšššt. To člověk nevymyslí, ale aspoň se tam i pobavím.“ Lidé se jí také chodí ptát na různé věci ohledně kostela, na které jim s radostí a erudicí odpovídá, protože jej zná od svých pěti let, kdy se s rodiči do Prahy 7 přistěhovala.
Navštěvovala základní školu v ulici Františka Křížka a následně z ekonomky přešla na práva. „Když přišli okupanti, ze školy jsem odešla. Měla jsem pocit, že v tu chvíli žádná práva neexistují. Okolí mi s nadsázkou říká, že se svojí pamětí bych dnes už byla přinejmenším milionářkou.“ Práva však přesto svým způsobem během života neopustila, protože více než 40 let působila jako přísedící u Obvodního soudu pro Prahu 7.
Při studiích bývala vždy nejlepší v zeměpisu, který ji bavil ze všeho nejvíce. „Procestovala jsem toho opravdu hodně. Říkávala jsem, že kvůli cestování jsem ochotná se i zadlužit.“ Nejvíce se jí líbilo v zemi ledu a horkých gejzírů – nikde jinde než na Islandu neměla pocit, jako by na tak malém kousku země našla celý svět. Když zrovna necestuje, jezdí zahrádkařit za Prahu. „Říkám, že mám takovou chaloupku na kuřích nožkách. Když si sednu na schody, tak vidím jen samou zeleň, a to je přeci krása.“
Během života vystřídala tři sedmičkové adresy a vždy tu i chodila do práce. „Žiju na čtverečním kilometru,“ směje se. Pracovala jak na tehdejším úřadě ve Dřeváku, tak i na Výstavišti, kde prý zná každý kout. Nová zákoutí objevuje při procházkách se svým milovaným hladkosrstým retrívrem. „Nedávno jsem s ním byla na Štvanici a našla ještě pozůstatky bazénu, kam jsem jako malá chodívala. Bazén tady strašně chybí, zvlášť když ten na Výstavišti je většinou o prázdninách zavřený.“
Prahu 7 však zná i z jiné stránky. Přes 30 let chodí za našimi seniory jubilanty s gratulací a dárkovým balíčkem. „Dříve se dělaly pořady v Elektře, kam se pozvali muzikanti a hodinu byla zábava, i s občerstvením. Všichni byli nadšení, nemuseli totiž sedět v parku a krmit holuby. Dnes se chodí jen za lidmi, které někdo z okolí jubilanta na Odbor kultury nahlásí.“ Měsíčně takto přeje v průměru 5 lidem. Svůj okrsek jubilantů zná tak dobře, že koordinuje i přípravu balíčků, jež pro ně připravují Cukrovinky Nebeský. „Když vím o někom, kdo má cukrovku, poprosím, ať třeba vymění čokoládu za kávu. Dělám tu práci moc ráda, ale bohužel je v dnešní době těch, kteří se ozvou, hrozně málo. Někomu je možná nepříjemné volat si sám za sebe. Ale nemělo by to tak být.“