Zatímco příběh Władysława Szpilmana proslavil režisér Roman Polański ve filmu Pianista, osudy Alice Herz-Sommerové zná málokdo. Alice se narodila 26. listopadu 1903 v Praze do německy mluvící židovské a umělecky založené rodiny. Otec Friedrich Herz se staral o továrnu a matka Sofie o pět dětí: tři dcery a dva syny. Sofie byla velmi vzdělaná a muzikální žena. Pocházela z Jihlavy, kde se její rodiče přátelili s rodinou Gustava Mahlera. S ním také hrála na piano. Friedrich byl z chudé rodiny moravských Němců, do školy chodil pouze do dvanácti let, pak musel začít pracovat v obchodě se železem. O několik let později přišli s bratrem do Prahy a prakticky z ničeho vybudovali továrnu na váhy, která později patřila k největším na světě. Bratři Herzovi byli v té době pojem.
Za vydělané peníze pořídil Friedrich dům nedaleko Strossmayerova náměstí, kde Alice vyrůstala. Nacházel se na Bělského třídě, nynější ulici Dukelských hrdinů 406/23, ale dnes ho zde již neuvidíte. Na jeho místě stojí činžovní funkcionalistický dvojdům s někdejšími garážemi záchranné služby, jejž postavil stavitel František Voráček v letech 1939–1940 podle projektu neznámého architekta (některé prameny uvádějí, že šlo o Hilara Pacanovského).
Okouzlení hudbou
Alice měla několik starších sourozenců, sama pocházela z dvojčat, a tak si mezi nimi odmala hledala své místo. Údajně pociťovala, že žije ve stínu pohlednější sestry-dvojčete Marianny, které doma neřekli jinak než Mizzi. Hledala něco, čím by zaujala, a nakonec v sobě objevila cit pro hudbu.
Hrát na klavír se začala učit v pěti letech a brzy byla dobrou interpretkou. Její první učitelkou klavíru byla o dvanáct let starší sestra Irma. „Často se u nás večer sešel i kvintet,“ vzpomínala Alice po letech. „Každý na něco hrál – já, maminka a o tři roky starší bratr Pavel jsme ovládali klavír, starší sestra hrála na housle. Nejčastěji jsme hráli Schumanna. To byla moje nejlepší škola.“ Již jako dospívající dávala hodiny klavíru a vystupovala na klavírních koncertech s bohatým repertoárem skladeb od Bacha, Beethovena, Suka, Smetany a zmíněného Schumanna. V šestnácti letech byla přijata jako nejmladší žákyně na německou akademii múzických umění v Praze a už během studií zaujala odbornou kritiku včetně Maxe Broda, který o ní napsal nadšenou recenzi.
Pražský kruh
Dům její rodiny byl kulturním salonem, kde se scházeli spisovatelé, hudebníci, herci i vědci. Alice tak již jako mladá přišla do kontaktu se spisovateli Franzem Kafkou, Felixem Weltschem nebo zmíněným Maxem Brodem, kteří byli nejbližšími přáteli rodiny. Čas od času se u nich zastavil skladatel Gustav Mahler a jako doma v bytě Herzových byl i Franz Carl Weiskopf, budoucí spisovatel a novinář, jehož sestra Helen byla Alicinou nerozlučnou kamarádkou.
Když se v srpnu 1914 po čtyřleté známosti Alicina starší sestra Irma provdala za Felixe Weltsche (až do emigrace v březnu 1939 žili na Letné v ulici Sochařská 333/2), stali se součástí rodiny i další přátelé-spisovatelé, kteří patřili k takzvanému Pražskému kruhu. Alice měla velmi blízko k Weltschovi, jenž byl většinu života jejím starším rádcem. Rodinu často navštěvoval i Franz Kafka. „Chodili jsme s ním do Stromovky, kde mě a sestru posadil na lavičku, sám si sedl na velký kámen a vyprávěl nám pohádky,“ vzpomínala Alice po mnoha letech v Londýně, kdy za ní právě kvůli Kafkovi přijel redaktor týdeníku Reflex Milan Tesař. „Najednou se stal dítětem, měl velké uhrančivé oči. Už nevím přesně, o čem ty pohádky byly. Pamatuju si jenom, že v nich vystupovala zvířata a že měly dobrý konec.“
Vstup zakázán!
V roce 1925 nastal v Alicině životě zlom, zemřela její přítelkyně Daisy. Dostala zápal plic a nesehnali pro ni léky; bylo jí jednadvacet let. Pro křehkou Alici to byl šok, uzavřela se do sebe.
A právě hudba ji vrátila zase do života. Díky ní se seznámila i se svým budoucím manželem Leopoldem Sommerem. Navzdory tehdejším konvencím to byla ona, kdo navrhl sňatek, a to pouhé dva týdny po jejich seznámení. Leopold souhlasil. V roce 1931 se za něj provdala a o šest let později se jim narodil syn. Dostal jméno Štěpán na počest maminčina učitele klavíru, později v Izraeli ale přijal jméno Raphael. „Odmalička byl velmi muzikální. Jednou jsme šli na koncert jugoslávského cellisty a Štěpán mi řekl: Maminko, já se musím učit na cello. Druhý den jsem ho odvedla k profesorovi Pravoslavu Sádlovi. Třetí hodinu už hrál Bacha,“ vzpomínala na dětství svého syna, jenž se později stal uznávaným violoncellistou a skladatelem.
Vše se zdálo jako pohádka s dobrým koncem, nebo spíš začátkem, jenže v předválečné době se o konci mluvilo ve zcela jiném smyslu. Zatímco Aliciny sestry s rodinami během okupace včas emigrovaly z Československa do Jeruzaléma, ona se s ohledem na nemocnou matku rozhodla v Praze zůstat.
V době nacistické okupace bylo Alici šestatřicet let a život se jí rázem změnil. Ani do Letenských sadů, které začínaly kousek za domem Herzových, už nesměla. Židům vstup zakázán! Na nábřeží – vstup zakázán! Do obchodů, jež lemovaly nedalekou Belcrediho třídu – vstup zakázán! Nacisté její rodině sebrali veškerý majetek, Alici mimo jiné zakázali veřejně koncertovat i vyučovat osoby nežidovského původu.
Pianistka z Terezína
Do transportu nastoupila nakonec její dvaasedmdesátiletá matka Sofie a o rok později, 5. července 1943, Alice s manželem a pětiletým synem. (Tímto transportem bylo deportováno 604 lidí, z nichž nakonec přežilo pouze 109 osob, zavražděno bylo 495.) Svou matku už nikdy neviděla. V táboře se Alice stala členkou místního orchestru, který pořádal pro vězně hudební vystoupení. Těch odehrála spoluvězňům na sto padesát, posilovala jimi, jak dokládají svědectví, jejich vůli přežít.
Nacisté povolovali vězňům hudební a další aktivity v rámci své propagandy, jež měla za cíl přesvědčit mezinárodní delegaci Červeného kříže, že je o vězně dobře postaráno. Opravili zdi, náměstí, dokonce otevřeli obchody, kde si ovšem Židé mohli maximálně tak koupit věci lidí, kteří již byli transportováni do táborů smrti. Vše za terezínské peníze, jež neměly v podstatě žádnou hodnotu. V obchodě s potravinami navíc prakticky nic nebylo.
„Kulturní činnost byla do jisté míry tajná, do jisté míry Němci tolerovaná, protože oni měli jednak zájem na propagandistické funkci Terezína – to potom bylo zneužito k některým propagandistickým filmům –, jednak věděli o tom, jaký bude osud těch lidí, co jim chystají,“ upřesnil ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát.
Kromě mnoha klavírních koncertů vystoupila Alice také jako pěvkyně v terezínském nastudování Verdiho Requiem, které mělo více než 15 repríz. Její tehdy šestiletý syn Raphael zpíval roli Vrabčáka v dětské opeře Brundibár Hanse Krásy. To představení sehráli snad padesátkrát. Po posledním uvedení byly všechny děti odvezeny do Osvětimi, kde zahynuly. Přežila holčička, která zpívala kočičku, a Raphael. Raphael později prohlásil, že ho matka v koncentračním táboře zahrnovala takovou láskou, až podlehl dojmu, že je v nebi, přestože byli v pekle.
Operu Hanse Krásy Brundibár poprvé uvedly děti ze židovského sirotčince v Praze na přelomu let 1942 a 1943. V roce 1943 se většina tvůrců sešla v terezínském ghettu, kde byla opera znovu nastudována. Stala se mimořádně populární, ale zároveň bylo představení zneužito nacistickou propagandou jako důkaz o idylickém životě Židů v Terezíně.
„Na těch koncertech seděli staří lidé, zkroušení a nemocní, a ta hudba byla pro ně stravou. Hudba byla naším jídlem. Díky ní jsme zůstali naživu,“ vzpomínala na dobu strávenou v Terezíně pianistka. „Pokud jsme mohli hrát, nebylo to tak hrozné,“ říkala.
Po jednom z koncertů v koncentračním táboře za ní přišel mladý nacistický voják a svěřil se jí, že pochází z hudební rodiny a hudbě rozumí. Řekl, že Beethoven v jejím podání vychází z jeho srdce a pomáhá mu na tom strašném místě přežívat. Slíbil jí, že nikdy nebude zařazena do deportačních seznamů. Na ty se bohužel dostal její manžel, jenž zahynul 28. března 1945 v koncentračním táboře Dachau.
Továrna na smrt
Z terezínského ghetta byli Židé posíláni do vyhlazovacích táborů, přímo zde ale zemřelo téměř 35 tisíc lidí. Celkem jím prošlo asi 155 000 mužů, žen a dětí, z toho přibližně 75 000 z Čech a Moravy, 40 000 z Německa, 15 000 z Rakouska a další ze Slovenska, Maďarska, Nizozemska, Dánska a dalších zemí. V některých obdobích se v Terezíně tísnilo téměř 60 000 lidí. Přeplněnosti odpovídaly i velmi špatné hygienické, ubytovací a stravovací podmínky, což mělo za následek vysokou úmrtnost.
Počátkem května 1945 převzal správu nad táborem Červený kříž a 8. května jej jako poslední koncentrační tábor osvobodila sovětská vojska. V té době zde přežívalo bezmála 20 tisíc vězňů, mezi nimi i Alice Herz-Sommerová se synem, kteří zde strávili téměř dva roky. Raphael byl jedním z pouhých 130 přeživších dětí.
Nezdolná optimistka
Po válce se Alice vrátila do Prahy, ale protože už nikdo z jejích blízkých nežil, a navíc se po únorovém převratu 1948 moci ve státě chopili komunisté, rozhodla se v roce 1949 odstěhovat do Izraele, který se pro ni stal domovem na dlouhých 37 let. Učila zde na konzervatoři a svou činností přispěla k zachování hudebního odkazu českožidovských skladatelů Viktora Ullmanna, Pavla Haase, Gideona Kleina a Hanse Krásy. Znovu se tu setkala s Maxem Brodem, jenž v té době žil v Tel Avivu. „Každou neděli za námi jezdil do Jeruzaléma a vždycky chtěl, abych mu zahrála. I když byl malý a měl hrb, stejně byl velmi šarmantní.“ V roce 1986 se rozhodla přestěhovat za svým jediným synem a jeho rodinou do Velké Británie. Raphaelovou manželkou byla vynikající cellistka pocházející z Francie Geneviève Teulièresová, společně měli dva syny, Ariela a Davida. Ani v Londýně ale Alice naprosté štěstí nenašla. V devadesáti letech prodělala rakovinu prsu a 13. listopadu 2001 zemřel její syn Raphael v pouhých čtyřiašedesáti letech FFna infarkt. Stalo se tak při turné se Salomon Trio v milovaném Izraeli. Nakonec jí zůstala z celé rodiny jen snacha a dva vnuci. I přese všechno se udržovala stále v dobré kondici, a to fyzické i mentální.
Pianistka Alice Herz-Sommerová se synem Raphaelem
Alice se neustále vzdělávala, tak jak to po ní vždy vyžadovala matka. „Ještě donedávna jsem chodila na přednášky na univerzitu třetího věku. V pondělí na historii, v úterý na filozofii a ve čtvrtek na dějiny židovství. Ta filozofie mě bavila nejvíc. Teď už mi to zdraví nedovoluje, ale pořád sleduji, co se děje ve světě. Ohromně mě to zajímá, číst noviny, knihy,“ popisovala stošestiletá pianistka. Jedním z jejích receptů na život byla disciplína. „Nesmíte se litovat,“ říkávala s oblibou. Až do posledních dnů cvičila tři hodiny denně hru na klavír, začínala vždy v 10 hodin a byla tak přesná, že si sousedé podle ní mohli řídit hodinky.
Alice Herz-Sommerová už čas neodměřuje, ten její vypršel. Odešla s hudbou v srdci a úsměvem na rtech. Stalo se tak 23. února 2014 v Londýně, přesně týden před vyhlášením amerických Oscarů. V kategorii krátkých dokumentárních filmů byl nominován snímek o jejím životě, The Lady in Number 6: Music Saved My Life (Dáma z čísla 6: Hudba mi zachránila život). Nominace na cenu Akademie byla proměněna a tvůrci dokumentu tak mohli v emotivní děkovné řeči pozlacenou sošku Alici věnovat. „Nás všechny ve štábu naučila, abychom se na věci kolem sebe dívali optimističtěji,“ prohlásil režisér filmu Malcolm Clarke, kterému se při projevu lámal hlas.
Pianistka, jež se dožila úctyhodných 110 let, byla považována za nejstaršího člověka na světě, který přežil holocaust. I když její kariéru přeťala druhá světová válka, nevzdala se. Slávu získala jako pianistka z Terezína. „Zlo není nic nového. Je na nás, jak si poradíme s dobrem i se zlem. Ani jedno nezíská moc bez nás,“ prohlašovala vždy dobře naladěná Alice Herz-Sommerová. Skromná inspirativní žena, z níž vždy sršela vnitřní radost, vyrovnanost a nadhled. I přes těžký životní úděl zůstala laskavým člověkem. V současném rozkolísaném světě nám její příběh může v mnohém ukázat cestu nebo alespoň nabídnout impulz k zamyšlení.
Bývalé vězně terezínského a lodžského ghetta z českých zemí a jejich přímé potomky sdružuje Terezínská iniciativa. Momentálně má přibližně 600 členů u nás a asi 100 členů žijících v zahraničí. Dbá o to, aby byla důstojným způsobem uchována památka těch, kteří zahynuli během šoa. Pro účely dokumentace a výzkumu historie terezínského ghetta a šoa v českých zemích založila v roce 1993 Institut Terezínské iniciativy. Osudy lidí z Československa, kteří prošli holocaustem, se v mnohém shodují. Celé rozvětvené rodiny byly nejprve okradeny, poté připraveny o veškerá práva, poslány do Terezína, do vyhlazovacích táborů. Přeživší byli zpravidla jen výjimkou. Zato po válce se jejich životní příběhy rozcházely – někteří odešli, stejně jako Alice Herz-Sommerová, do Izraele, jiní zůstali v Československu. Část z nich ale vzápětí emigrovala před komunistickým režimem.