Co přesně si pod týráním seniorů máme představit?
Kromě fyzického násilí, kdy někdo někoho bije nebo mu třeba „jen“ nepodá léky na tlumení bolesti nebo ho záměrně vystavuje chladu, je tu například finanční a majetkové týrání, kdy rodinný příslušník pozdržuje nebo zcela zabavuje seniorovi penzi, může ho nutit ke změně závěti nebo přepisu majetku. Potom je tu oblast psychického týrání – urážky, ponižování, vyhrožování. Bohužel se seniorům nevyhýbá ani sexuální zneužívání a zcela specifické je tzv. zanedbávání, například nedostatečné předcházení imobilitě nebo proleženinám, v jehož důsledku senior trpí a pravděpodobně i dříve zemře.
Jak moc rozšířený je to fenomén?
Uvádí se, že s týráním, zanedbáváním nebo nevhodným zacházením se setkal alespoň jednou za život každý šestý senior nad 60 let. Jen krizová linka organizace Život 90 ročně řeší až 500 případů týrání seniorů. A to samozřejmě zdaleka ne každý, komu se to děje, zavolá. Někdo o té službě vůbec neví a hlavně se většina seniorů za chování svých blízkých stydí. Často se týrání totiž dopouštějí jejich děti nebo vnoučata. Týraný člověk má pak pocit, že si za to může sám, protože je špatně vychoval nebo jim nedal v dětství něco, co potřebovaly. Také se cítí slabý, že se tomu nedokáže bránit sám, nebo se bojí, že by o blízkou osobu přišel. A když už nikoho jiného nemáte, kamarádi vám umřeli a nové sousedy skoro neznáte, nechcete zůstat sami.
Existuje způsob, jak týrání předcházet?
Určitě. Důležité je dbát na dobré rodinné vztahy v rámci široké rodiny. Když je více lidí, kterým na vás záleží, snáze se najde někdo, kdo se o vás v případě potřeby postará. Také je dobré udržovat si okruh přátel, případně poznávat nové. Třeba v komunitním centru, na přednáškách nebo kurzu.
A co byste poradila lidem, kteří se s nějakou formou týrání již potýkají?
Předně se snažím těm lidem vysvětlit, že oni nejsou viníkem té situace, že si to rozhodně nemusí nechat líbit a že je možná lepší přijít o člověka, který je vám sice blízký, ale od něhož vám hrozí nebezpečí. Lidé chtějí dožít doma, ve svém známém prostředí, obklopeni věcmi, které mají rádi. Sami a bez pomoci už ale třeba žít nemohou. Služby jako nákupy, pomoc s úklidem, doprovod k lékaři nebo pomoc s hygienou ale může zajistit například placená terénní pečovatelská služba. Na to se dá využít příspěvek na péči, o který si můžete zažádat na Úřadu práce. Žijete-li s násilníkem v jeho bytě, je lepší domov opustit a přestěhovat se do domu s pečovatelskou službou nebo domova pro seniory.
Stěhovat se ve stáří je ale velmi náročný krok, zvlášť je-li na to člověk sám.
Ano, a lidé ho také často odkládají, dokud se nestane něco skutečně závažného, třeba když v důsledku napadení skončí v nemocnici. Teprve pak si často přiznají, že se domů už nechtějí vrátit. Určitě je dobré mít někoho, komu se můžeme svěřit. Souseda, kamarádku ještě ze základní školy… Může vám pomoci věci promyslet, když jste utopeni v problému, podpořit vás, dát vám najevo, že mu na vás záleží. Také můžete kontaktovat nějakou bezplatnou krizovou linku. Mohou vás vyslechnout, poskytnout vám právní poradenství nebo vás seznámit s možností udat násilníka na policii a vysvětlit vám, jak to udělat. Především vám ale mohou dát najevo, že na vašem životě záleží a že blízkou společnost vám mohou poskytnout třeba dobrovolníci při přátelských návštěvách. Při těch mnohdy vznikají opravdu hluboké vztahy. Spoustě mladých lidí chybí kontakt s vlastními prarodiči, zkušenosti stáří a pohled seniora na svět.
A co když senior přesto nenajde odvahu situaci řešit?
I to se stává. S vědomím toho, že se násilí bude pravděpodobně opakovat a stupňovat, je dobré mít krizový plán. Připravit si třeba zavazadlo s nejnutnějšími věcmi – doklady, léky, oblečením na pár dnů, záložní klíče, trochu peněz. Když se pak odhodláte situaci řešit, budete připraveni.
Co je vlastně nejčastějším motivem násilného chování ze strany blízkých?
Může to být výsledek nedobrých vztahů v rodině, vada charakteru, neléčené psychické choroby, ale třeba i vyčerpání pečujícího. Někdy dochází k neurvalému zacházení, netrpělivému odsekávání a výsměchu v důsledku abnormální zátěže osoby, která se o seniora stará. Ta přitom může svého rodiče opravdu milovat, na jedné straně ho zahrnovat péčí a na druhé mu nechtěně ubližovat.
Sama jste tři roky pečovala o tatínka. Zažila jste i vy něco podobného?
Zažila jsem stavy totálního vyčerpání. Starala jsem se i o děti a ke konci ještě začala pracovat. Na péči jsem byla víceméně sama, občas mě vystřídala na víkend tátova sestra, abychom mohli s dětmi vyjet někam ven. Když jste pod takovým tlakem a chybí vám čas prakticky na všechno, chcete všechno mít odbyté rychle. Pak se stává, že vypěníte, křičíte. Zlobila jsem se na tátu, že se třeba nechal opakovaně vmanipulovat do nějakého nákupu přes telefon, ačkoliv jsem ho před tím varovala. Štvalo mě, že se při cestě z pošty zasekává u každého obchodu, zatímco já hnala domů uvařit oběd. Že se naložil do vany, ze které nemohl sám vylézt, a já ho našla po dvou hodinách promrzlého. V důsledku toho jsem byla strašně ráda za každý čas, kdy jsem mohla být bez něj. Jenže pak mě zase trápily výčitky svědomí, které se projevily mou podrážděností. Když jsem si to uvědomila, zajistila jsem tátovi pečovatelku, která se mu třikrát týdně na dvě hodiny věnovala. Dali si spolu snídani, četli noviny, mohli jít na procházku. Také mi hodně pomáhalo mluvit o tom s kamarádkami, které se taky staraly o rodiče, a s tetou, která měla za sebou stejnou zkušenost.
Co když ale nemám nikoho, s kým bych tyhle věci mohla sdílet?
Můžete zajít na nějaké setkání pečujících. V Praze 7 pořádáme taková setkání pravidelně každou poslední středu v měsíci. Tam ze sebe můžete všechno setřást. Přiznat selhání, konec sil, i to může někdy významně pomoci. Pak si to můžete přestat vyčítat a soustředit se na to, co může vaši situaci zlepšit. Třeba doplnit svou péči placenou službou nebo předejít nějakým situacím díky zkušenostem a radám ostatních. Nemusíte se tu bát odsouzení ani pomluv. Nic se odsud nevynáší a s pocitem nějakého selhání se potýká každý, kdo pečuje.
A jak řešit týrání seniorů mimo domov?
Ponižování nebo zanedbávání se samozřejmě může dopouštět i personál v domově pro seniory nebo nemocnici, často také z vyčerpání. Někdy se o tom nedozvědí ani rodinní příslušníci, kteří přijedou na návštěvu. Když už se na něco takového ale přijde, mělo by to vedení okamžitě řešit. Vždy mějte na mysli, že jsou potřeba svědci. Problémy se objevují všude, důležité ale je, jaké k nim člověk zaujme stanovisko. Označit problém a vyřešit ho stojí vždycky víc odvahy a práce, ale když máme na starosti někoho křehkého, kdo není v pozici, aby se mohl sám bránit, je to naše morální povinnost.
Kontakty
Linky pro seniory
Senior telefon (bezplatné, nonstop) 800 157 157
Elpida (bezplatné, každý den 8–20) 800 200 007
Linka pomoci obětem (bezplatné, nonstop) 116 006
Linka důvěry (bezplatné, nonstop) 222 580 697
Poradenská centra pro seniory
Život 90 Karoliny Světlé 18, 222 333 500
Sos Centrum Diakonie Belgická 22, 222 514 040
Senior poradna Infocentrum P7, Milady Horákové 2 – (ÚT a ČT 9–12) 777 482 466
Podpora pro pečující
Pečuj doma (bezplatné, všední den 9–17) 800 915 915
Poradna pro pečující P7 Infocentrum P7, Milady Horákové 2 (ST 9–12) 777 482 466
Setkání skupiny pečujících Denní stacionář Pečovatelského centra Prahy 7, Tusarova 42 – každá poslední středa v měsíci 17.30–19.30 (v prosinci výjimečně 18. 12.)
Přátelské návštěvy
Život 90 725 098 527
Krása pomoci 608 808 087
Komunitní a vzdělávací centra
Přístav 7 (Jankovcova 8B) 222 264 846
KKC AOP (Přístavní 24) 601 141 155
Domeček (Královská obora 74) 722 519 604
Ateliér radostné tvorby (Nad Královskou oborou 55) 775 439 319
Centrum aktivního stáří (Karoliny Světlé 18) 222 333 578, 739 477 609