Sedíme v krásném světlém prostoru s křišťálovým lustrem, kde měl na počátku minulého století ateliér Mikoláš Aleš. Jak se taková pracovna rektora AVU vytápí?
Nyní už šetrněji. Podařilo se nám realizovat projekt EPC (Energy Performance Contracting) na úsporu a efektivnost využívání energií. Vyměnili jsme všechna ateliérová i ostatní okna, upravili zacházení s vodou, se světly, vybudovali nový klimatizační a odvětrávací systém v restaurátorských ateliérech a modernizovali digitální řídicí systémy pro vytápění. Byl to komplexní projekt přibližně za 40 milionů korun. Nyní na energiích ročně ušetříme přes dva miliony. Pro realizaci jsem se v roce 2014 inspiroval Národním divadlem, které EPC realizovalo již dříve a jako jedna z prvních institucí v Česku. Desetiletý úvěr budeme splácet ještě osm let z peněz, jež ušetříme v důsledku zmiňovaných kroků, pak se úspory naplno projeví přímo v rozpočtu školy.
Přiblížil byste, jak velký organismus AVU je?
Máme přibližně 350 studentů a studentek, něco přes 100 zaměstnanců a zaměstnankyň. Ateliérů je oficiálně 18, zaměřených na malířství, sochařství, kresbu a grafiku, intermediální tvorbu, nová média, restaurování uměleckých děl malířských a sochařských a architektonickou tvorbu. K tomuto máme ještě malířskou a sochařskou přípravku pro výuku klasických disciplín práce s modelem. Akademie sídlí v pěti budovách – kromě hlavní budovy od architekta Václava Roštlapila z přelomu 19. a 20. století také v budově Školy architektury od architektů Jana Kotěry a Josefa Gočára a dále v budově Moderní galerie, která se nachází vedle Výstaviště, v Šalounově ateliéru na Vinohradech a v ateliérech ve vnitrobloku v ulici Jana Zajíce.
V čele AVU stojíte od února 2014. Co se tu za těch bezmála osm let změnilo?
To je bilanční otázka a já zatím úplně nebilancuju, protože volba nového rektora nebo rektorky proběhne 1. prosince a jeho či její nástup do funkce pak 1. února 2022. Na sumarizaci toho, co vše se podařilo zlepšit, je ještě čas a spoléhám také na to, že zhodnocení provede příští vedení a škola sama.
Zvolen jste byl na podzim 2013 ve vypjaté atmosféře, získal jste 11 hlasů z 21.
Ano, v té době probíhala debata o určité zakonzervovanosti a stagnaci školy. Velké změny provedl profesor Knížák po roce 1990 a jejich součástí byl i koncept, aby se konaly pravidelné konkurzy na vedoucí pedagogy a pedagožky ateliérů tak, aby byla obměna zajištěna systémově, právě jako pojistka proti možnému zakonzervování. Po téměř 25 letech se škola ocitla v jakémsi znehybněném stavu. Měl jsem možnost srovnání, studoval jsem na AVU v prvních porevolučních rocích, kdy zde působily velmi silné umělecké osobnosti. Část z nich zůstala na AVU hodně dlouho a vytvořily atmosféru, že jsou nenahraditelné. Během čtvrtstoletí se porevoluční étos otevřenosti vytratil a zároveň se vytvořil určitý narativ poukazující na novou potřebu konzervativismu.
Vnímal jste to coby předseda akademického senátu intenzivněji?
Ano, byl jsem přesvědčen, že stejně jako se střídají studenti a studentky, měli by se střídat po určité době i pedagogové a pedagožky. V senátu jsme měli signály, že část studentstva je se stavem školy nespokojená, a po zjištění, že tehdejším vedením školy byl porušen vysokoškolský zákon, se kritika vyostřila natolik, že vedla k návrhu odvolání tehdejšího rektora docenta Kotalíka. Ten v konečném hlasování nakonec odvolán nebyl, ale za půl roku byly volby,
ve kterých Jiří Kotalík svůj post neobhájil.
Zvítězil jste vy s programem školu znovu aktivovat. Jak ji tedy občerstvit?
Vazba a vnímání tradic ve výuce umění má svou logiku, ale zároveň žijeme v novém století a požadavky na umělce a umělkyně se výrazně proměňují s tím, jak se mění sociální, ekonomický a politický stav světa. Trvat jen a pouze na tradičních způsobech vzdělávání již nestačí a v konečném důsledku to může způsobovat traumata, že to, co fungovalo v 19. století, již nefunguje v kontextech dneška. Není to vůbec jednoduché a zorientovat se v historickém příběhu umění ve vztahu k současnosti je předmětem výuky nejen umělecké praxe.
Narážíte na mistrovské vedení ateliérů?
Od začátku mého rektorování jsem se snažil aktivovat prostředí nastavením systému pravidelných konkurzů a otevřít školu novým a důležitým tématům. Chtěl jsem, aby co nejvíc studentů a studentek, pedagogů, pedagožek, zaměstnanců, zaměstnankyň se cítilo být součástí společenství AVU, aby se aktivně řešilo, jak školu vylepšovat společně. Troufám si říct, že tato aktivace se povedla. Celkově se změnila atmosféra instituce směrem k větší vzájemné důvěře a vůli podílet se na dobrém chodu školy. Vznikla Ekobuňka akcentující požadavky na ekologické chování a udržitelnost ve vztahu ke klimatickému rozrušení světa, otevřeně diskutujeme o aktuálních společenských tématech a došlo k pedagogické obměně ve většině ateliérů. Všichni vyučující počítají s pravidelnými konkurzy a ti, kteří učí aktivně, to pak dobře zužitkují v konkurzu, jelikož obhajují konkrétní kvalitu své pedagogické práce. Vnímám to jako důležitý prvek, aby se škola udržovala v kondici a potřebné čerstvosti a neskončila nakonec tak, že po určitém čase všichni pedagogové a pedagožky budou mít smlouvu na dobu neurčitou a obměna bude nemožná.
Jak často konkurzy probíhají?
S novými pedagogy či pedagožkami se uzavírá pracovní smlouva nejprve na tři roky. Když je spokojenost na obou stranách, prodlužuje se smlouva na další tři roky, čímž se dostáváme na šestileté období bez povinnosti absolvovat konkurz, což kopíruje šest let studia v dlouhém magisterském studijním programu. A po těchto šesti letech se vstupuje do pravidelných konkurzních řízení každé tři roky. V možnosti neustálého řetězení úvazků využíváme výjimku i vůči zákoníku práce akceptovanou odbory a schválenou akademickým senátem AVU.
Vyjednat takové věci ale musí být dost náročné.
Ono je to pracovně velmi náročné a psychologicky z jistého pohledu velmi citlivé. Pro školu je to ale nesmírně důležité, právě proto, aby se neuzavřela sama do sebe. Je velice žádoucí, aby se pedagogický sbor v určitých cyklech obměňoval jak vůči požadavkům vnitřní kvality výuky, tak vůči vývoji vnějšího uměleckého světa.
Dokážete posoudit, jak se za osm let proměnili zdejší studenti?
Za 11 let, co na AVU působím jako pedagog, se nároky uchazečů a uchazeček přirozeně proměňují. Učíme se žít s digitálními požadavky velké části světa, která mění komunikaci a účastenství na řadě věcí, dále všechny ovlivňuje klimatické rozrušení planety, lokální i globální polické dění, otázky migrace, dostupnost informací, současný stav trhu s uměním, který je na jednu stranu exkluzivní a na druhou stranu nepřístupný. Určitým problémem je i samotná výlučnost světa umění. Tohle všechno je jeden balík náročných témat a u nových uchazečů a uchazeček každý rok vidím, s jakou informační kapacitou přicházejí, na co se ptají, co řeší a potřebují řešit – a to je ta změna, kterou vnímám.
Jak je škola připravuje na současný svět?
Toto je citlivá otázka. AVU se snaží nabízet intenzivní péči po celou dobu studia. Jedná se o velmi exkluzivní čas, kdy se o vás všichni zajímají nejen v rámci ateliérové výuky –
spolustudenti, spolustudentky, pedagogové, pedagožky, ale i celá škola jako taková. O všem, co uděláte, se diskutuje s potřebným zaujetím. Věříme, že právě tato intenzita způsobí, že studenti a studentky budou připraveni na další umělecký profesní život, budou zorientovaní v oboru umělecké praxe a teorie, budou si dál rozvíjet víru v to, že zabývat se uměním má smysl jako důležitá pomůcka k chápání současného světa. Témata, která jsem vyjmenoval v předchozí odpovědi, se stávají obsahy výuky i samotné práce. Zajímá nás, jak se například v historii malby či sochařství řešila politika, náboženství či témata migrace. Ale dát konkrétní záruky, že až skončíte Akademii, budete úspěšní a slavní a uměním se uživíte, není zodpovědně možné.
Jak se s novými tématy vypořádáváte vy sám?
Současné studenty a studentky zajímají otázky genderu, identity, sexuality, postavení člověka vůči přírodě, inkluze vyloučených, pojem solidarity velmi intenzivně. Je to svým způsobem nová citlivost a k těmto tématům má generace, ke které patřím, jiný zkušenostní přístup. Pro mě osobně jsou tato témata nová a zajímavá v tom, jak se stávají centrálními tématy. Studentům a studentkám otevřeně přiznávám, že v určitých ohledech selhávám, a ukazuji jim, z čeho vychází má zkušenost. V některých situacích se účastním diskuzí a řeším vlastní seberozvoj stejně jako studenti a studentky. A znovu se vrátím k potřebě pravidelných konkurzů – proto je potřeba umělců a umělkyň, pedagogů a pedagožek, kteří přijdou na AVU s novou zkušeností a schopností komunikovat a vyučovat současná témata ve vztahu k historickému příběhu umění.
Několikrát už padlo slovo citlivost. Jsou studenti AVU citlivější, vnímavější než studenti jiných vysokých škol? Narážím na iniciativu NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET studentů DAMU a JAMU, která letos upozornila na neetické a diskriminační jednání. U vás debata o sexismu, tzv. Čtvrtá vlna, začala probíhat již v roce 2016.
Už v roce 2013, kdy jsem byl předsedou akademického senátu, jsme řešili nekorektní chování a jisté predátorství. Škola na to nebyla připravená, přetrvával tu étos z devadesátých let, že pedagogové a pedagožky jsou nedotknutelní a disponují konkrétní mocí. Studenti a studentky jsou pak v pozicích, kde by měli pokorně studovat, důvěřovat a nezpochybňovat. Vnímali jsme to jako velký problém, který musíme řešit. Nyní máme na AVU antidiskriminační platformu. Lidé v ní se proškolují, jak se důvěryhodně postarat o ty, kteří přijdou s konkrétním problémem, jak je ochránit, jak s daným oznámením zacházet a profesionálně jej posunout k dalšímu řešení. My jsme v devadesátých letech zažili jiný diskurz vnímání toho, co je nekorektní či nepřípustné. Pro mě představuje požadavek po vnímání, co je a není korektní a férové na všech úrovních, úplně novou disciplínu. Rozlišovat správně, co je korektní a co nikoli, má velký smysl nejen pro institucionální soužití. Nahlížet nepatřičnosti a jednat s druhým, ať už s kolegou, s kolegyní, studentem, studentkou, tak, aby se všichni cítili dobře, bezpečně a respektovaně, je to nejdůležitější.
Musím říct, že jste velice korektní i v jazyce.
Ano, považuji to za důležité. Dříve jsme používali generické maskulinum s vysvětlením, že zahrnuje všechna pohlaví. Uvnitř AVU je silná iniciativa, která vnáší silný feministický požadavek v otevřené debatě, jak používat férový a korektní institucionální jazyk, aby byla zahrnuta genderová rovnost a potřebná solidarita. Je to věc potřeby revize našich zvyků a stereotypů. O to více je pak v mluveném i psaném projevu prostoru pro kreativitu, pro opis a přesnější a inkluzivnější pojmenovávání věcí. Jako konceptuální umělec to beru i jako konkrétní výzvu, baví mě to, i když vidím, jak to může být někomu protivné.
Mluvíme spolu v době, kdy se akademické obci představují tři kandidáti na pozici rektora – Pavlína Morganová, Mária Topolčanská a Dušan Zahoranský. Vidíte v těch jménech nějakého následníka svých tezí, nebo hrozí výrazná změna ve směřování celé AVU?
Všichni přímo působili ve vedení školy nebo ve vedení odborů nebo v akademickém senátu. Všichni mají vhled do věcí výuky a chodu školy a ze své zkušenosti vědí, co rektorská práce obnáší.
S jakou znalostí a zkušeností jste se pozice nejvyššího představitele AVU ujímal vy?
Vstupoval jsem na pozici rektora s odhodláním a s jistým vhledem na penzum práce, které tato pozice obnáší, na základě svého působení na postu předsedy akademického senátu. Byl jsem ale nakonec překvapen, že můj odhad byl velice zredukovaný, jelikož všechno bylo a je mnohem náročnější na čas, na energii. Toto je výzva pro všechny, kdo kandidují. Pozice rektora či rektorky je opravdu mnohem náročnější, než to vypadá.
Jedna z věcí, jež se vám nepodařilo prosadit, bylo založení nadace AVU, která by prodejem nevyužitých děl studentů generovala zisk a pokrývala stipendia či stáže.
V současné době máme připravenou analýzu, jak nadaci založit. Koncepci celého záměru lépe odpovídá forma nadačního fondu, který musí být oddělen od institucionální struktury AVU. Fond by mohl zahrnovat také péči o absolventy a absolventky školy, a navázat tak na Klub alumni, který jsme oficiálně založili v letošním roce. Stipendijní fond, z nějž se udělují potřebná stipendia, na škole již funguje. Konkrétní rozhodnutí o založení nadačního fondu přenechávám proto novému vedení AVU.
Plánujete s AVU spojit svoji budoucnost?
Rád bych se víc soustředil na pedagogické působení ve výuce umělecké praxe. Mé osmileté období v pozici rektora bylo náročné energeticky i časově na plnění souběžných povinností v rámci ateliérové výuky i mých autorských uměleckých aktivit. Jako garant se nyní podílím na přípravě reakreditace doktorského studijního programu výtvarného umění, a pokud mi to nové vedení a škola umožní, rád bych v této pozici působil dál. Rád bych si také vyčlenil nějaký čas na určité zvolnění a nalezení nového pohledu na pedagogickou pozici. Musím zkrátka překomponovat svoji účast na životě a práci. Čekám také, jak dopadnou volby, jelikož jedním z prvních úkolů pro novou rektorku či rektora bude vytvoření nového či potvrzení současného týmu pro vedení školy. Jsem také součástí konkrétních grantových projektů, na kterých budu dál pracovat. Především bych se chtěl ale soustředit na výuku. Učení a práci se studenty a studentkami považuji za to nejdůležitější.
A co vaše osobní dráha umělce?
Během osmi let jsem realizoval velký počet výstav a snažil se být jako umělec aktivní, přesto jsem byl nucen své umělecké aktivity jaksi redukovat. Vybíral jsem často, čeho se budu účastnit, i proto se chci ponořit do věcí, které se mě v umění dotýkají a zajímají mě.
Od roku 1998 se věnujete tzv. participům. Tento výraz žádný slovník nezachycuje, co vlastně znamená?
Pojem particip jsem vymyslel a začal používat na konci devadesátých let. Hledal jsem tenkrát pro své práce a aktivity pojmenování, které by vystihovalo, že věci, jimiž se zabývám, jsou důsledek konkrétního postoje nebo požadavku. Tehdy jsem hodně pracoval se šablonami a sprejováním ve vztahu k veřejnému i soukromému prostoru. Snažil jsem se jistým způsobem zrovnoprávnit všechny prostory a místa pro prezentaci umění. Galerie, mosty, ulice, průchody, byty, chodby… Napojit se na významy těchto míst, účastnit se na nich, participovat – a proto particip. Nechtěl jsem směřovat pouze do exkluzivního galerijního prostoru, chtěl jsem využít toho, že jakékoli prostředí je připravené pro to, abych tam mohl udělat něco, o čem bych mohl uvažovat jako o uměleckém zásahu. Netrvat na tom, že dělám důležitou věc, ale definovat a pojmenovat možnost, že můžu pracovat kdekoli. Udělat něco, co aktivuje pozornost, co komentuje situaci, co zviditelňuje něco zdánlivě neviditelné. Od té doby nazývám všechny své práce Participem a dodávám k nim jen pořadové číslo. Nyní jsem na Participu č. 225.
Jak používat každodenní vnímání ke konfrontaci s něčím exkluzivním, jste ukázal na výstavě ve Veletržním paláci ve svém Participu č. 4.
V roce 1998 mě oslovili teoretici Jana a Jiří Ševčíkovi, kurátoři mezinárodní výstavy Vzdálené podobnosti – Něco víc než kosmetika k účasti na daném projektu. V té době jsem používal zmíněné šablony. Odkláněl jsem se od malby a grafiky, které jsem vystudoval, do volného prostoru a více jsem konceptualizoval vlastní přístup práce. Pro tuto výstavu, která se konala ve Veletržním paláci, jsem vyřezal šablony dřevěného obložení, tak jak je známe třeba z restaurací či chodeb činžovních domů. Do nevýstavních prostor kolem výtahů a vstupů do hlavních expozic jsem barevně nasprejoval několik desítek metrů dřevěného obložení. Toto gesto mělo zateplit chladný funkcionalistický charakter interiérů Veletržního paláce a udělat v tomto vznešeném prostředí něco nepatřičného a folklorního, co by konfrontovalo syntetický umělecký prostor s jinou známou každodenní zkušeností.
Když se podíváme na žebříčky nejnavštěvovanějších výstav, soudobé umění válcují prověřená jména – Kupka, impresionisté, Rembrandt. Jak přiblížit současné umění široké veřejnosti?
Často si říkám, že není potřeba umění veřejnosti přibližovat, jen ho dělat a prezentovat. Samotné konceptuální umění je mladá disciplína a spadá do šedesátých let, kdy vznikalo umělecké hnutí Fluxus ve spojení s postoji hnutí hippies, s protesty proti establishmentu, oficiální kultuře i výlučnému postavení umění. Fluxus zpochybňoval autoritu umění jako takovou, jako prostředek exkluzivity. Předměty denní potřeby, gesta, politické myšlení, sociální akce byly nově zahrnovány do umění. Oproti tomu máme velký příběh umění, ve kterém se pojmenovávají kulturní a společenské vztahy a styly. Ty jsou ověřovány časem a utvrzovány v encyklopediích, archivech, ve vyučovacích programech, známe je z televize. Pozice klasického umění je zkrátka neustále potvrzovaná a propagovaná. Oproti tomu pozice soudobého umění je celkem mladá. Konceptuální umění odkazuje k práci s nápadem a myšlenkou, k nehmotnosti uměleckého díla. Konceptualismus využívá umělecké myšlení k tomu, aby vytvořil s pomocí neuměleckých nástrojů něco uměleckého. I při malování obrazů se musí připravit plátno, štětce, barvy, vhodné postupy, nápad, pocit, rozvaha. A když se všechny tyto věci spojí, výsledkem je obraz, který už dovedeme nějak akceptovat. V konceptuálních přístupech umělecké práce jde o snahu najít jiné vhodné rámce pro výpovědi o pocitech, názorech a postojích. Ale zpět k otázce, nejdůležitější je umožňovat široké veřejnosti současné umění potkávat a nabízet k tomu, pokud možno, srozumitelná vysvětlení.
Jak důležité je být obklopen uměním ve veřejném prostoru?
Důležité je rozvíjet si samotné vnímání veřejného prostoru. Nejrozšířenějším uměním prostředí, ve kterém se pohybujeme, je architektura. Jsme obklopeni architekturou, jež je výrazem práce se vztahy k člověku a jeho potřebám. Architekturu zažíváme zevnitř i zvenku. Učme se číst a rozumět estetice i funkci. Stejně pak přistupujme například k lesu, horám i řekám. Vnímejme a snažme se porozumět lidem, zvířatům a rostlinám, kteří tam žijí. Přidávejme či ubírejme věci, jež zlepšují kvalitu života pro všechny. Esteticky, politicky, sociálně a ekologicky. Myslím, že konkrétně v Praze 7 je velká snaha takto s veřejným prostorem pracovat. Na Sedmičce se toho hodně děje, se současným vedením přišla nejen vůle toto koncepčně pojednávat, ale i vytvářet férové podmínky, aby se ve veřejném prostoru mohlo realizovat co nejvíc kvalitních věcí.
Svůj život jste s Prahou 7 spojil už v roce 1990, kdy jste nastoupil na AVU. Jak se za těch 30 let pro vás osobně Sedmička proměnila?
V devadesátých letech nastupoval v našem regionu vliv tzv. raného kapitalismu. V té době jsme také nepoužívali pojem gentrifikace. Součástí života na Sedmičce i součástí kultury studia byly hospody čtvrté cenové skupiny. Hodně se pracovalo v ateliérech a pak se probíraly věci právě v těchto hospodách. Ty postupně začaly mizet a už jich je tady jenom pár. Je to určitá nostalgie. Soudobá designová pojednanost vytváří novou exkluzivitu a vytlačila část důležité sociality dané oblasti. Vnímám také to, že se na tomto procesu všichni nějak podílíme. Radnice Prahy 7 tohle reflektuje a snaží se s tím pracovat, zakázat gentrifikaci však nelze. Vyvažuje to starostlivostí o sociálně slabší skupiny obyvatel a celkově dbá na kvalitu života a vychází místním obyvatelům co nejvíce vstříc. Lokalita Sedmičky je hodně výjimečná, je obtočená řekou, je tady největší pražský park Stromovka, je to atraktivní čtvrť, jež přitahuje především lidi, kteří mají dostatek peněz a určují čím dál více danou lokalitu skrze požadavek na luxusnější styl života.
Tomáš Vaněk (1966) je pátým porevolučním rektorem AVU. Rodák z Počátek na Vysočině nastoupil na Akademii výtvarných umění v roce 1990. Vystudoval malbu pod vedením Jiřího Sopka a grafiku pod vedením Vladimíra Kokolii. Tato klasická média však záhy opustil a dodnes se věnuje konceptuálnímu umění. S výraznou uměleckou skupinou Bezhlavý jezdec (spolu s Josefem Bolfem, Jánem Mančuškou a Janem Šerých) krom jiného připravoval výstavní program pro vývěskovou vitrínu v ulici Komunardů. Od roku 2000 je členem nárazově pracující buňky PAS (Produkce aktivit současnosti), která se podílela na výtvarném řešení interiéru Národní technické knihovny v Dejvicích. Roku 2001 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let mimo jiné za konceptuální férii s využitím díla Josefa Lady, která rozvířila řadu kontroverzních debat na téma autorských práv. Od roku 2010 působí na AVU jako pedagog – vede Ateliér intermediální tvorby III, v letech 2011–2013 předsedal akademickému senátu AVU. Funkci rektora zastává od února 2014, nyní ve druhém – a posledním možném – funkčním období. Na Sedmičce žije více než deset let.