Jak se na Letné žije šéfredaktorkám dětského časopisu?
Radana: Co se týče kulturního vyžití, tak celkem dobře. Máme tady všechno, co člověk potřebuje. Vadí mi samozřejmě špína v ulicích, ale to už je dost omleté téma. Jinak je to tu čím dál lepší.
Johana: Obě bydlíme mezi Stromovkou a Letenskými sady, což je velká výhoda. Narodila jsem se tu, vyrostla tu, Letná je pro mě úplný domov. Je to taková náves, potkávám tu dokonce ještě občas i paní učitelku ze základky. Žije se mi tady skvěle.
Přesto, kdybyste mohly změnit jednu jedinou věc, co by to bylo?
Johana: Já bych jednoznačně zasadila víc stromů v ulicích.
Radana: A já bych častěji myla chodníky. V Paříži, kde jsme jednu dobu žili, vždycky v šest ráno vyrazili do ulic metaři, napíchli se na Seinu a komplet spláchli chodníky. A nešlo o žádné čisticí stroje, kvůli kterým se musela odstavit auta. Metaři prostě vzali hadice a všechno umyli. Také tam mají kanalizaci, která pobere skoro jakýkoli odpad.
Do Paříže jste odjela jako začínající modelka na tři týdny a nakonec zůstala sedm let. Co se stalo?
Radana: Ono vás to vcucne. Jakmile vás lapí agentura, už vás nechce pustit domů, protože do vás investovala čas, peníze a energii. Takže jsem tam zůstala hlavně kvůli práci. S Johanou jsme se seznámily hned první rok. Potkaly jsme se ve stejné agentuře ještě s několika dalšími Češkami.
Johana: Teprve ve Francii jsme zjistily, že jsme chodily na stejnou základní školu do Letohradské.
Scházely jste se i dál?
Johana: Vídaly jsme se velmi často a děláme to doteď. A setkávají se samozřejmě i naše děti. Já mám malou dcerku a Radana má děti dokonce tři.
Radana: S Johanou jsme byly původně jenom kamarádky. Pracovně v Raketě nás spojil až Joachim Dvořák z nakladatelství Labyrint. Přijde mi najednou zvláštní, že nás spolupráce nenapadla už dřív.
Johana: Přitom jsme každá celou dobu tvořila do šuplíku. Radana psala pohádky, skládala básničky, já jsem hodně kreslila. Když si to teď zpětně uvědomím, hodně holek okolo nás bylo a je kreativních.
Když mluvíte o kreativitě, váš otec animoval seriál Pat a Mat. Byl doma stejně nešikovný jako hlavní hrdinové?
Johana: To vůbec ne, můj táta má zlaté ruce. Je schopný všechno opravit, sám vyrábí třeba nože nebo i šperky. Jemnou motoriku má naprosto dokonalou. Pracoval v Krátkém filmu na Barrandově a ještě předtím ve studiích v Bartolomějské. Dělal třeba loutky pro Krysaře, Robinsona Crusoe, Broučky, Jáju a Páju a mnoho dalších. Táta ale není animátor, vyrábí kostry loutek a dělá i ostatní dekorace.
Podílela jste se na animovaném filmu Alois Nebel. Promítlo se do vaší práce i to, že žijete na Letné?
Johana: Myslím, že ne. U filmu je všechno předem dané, navíc je scénář hotový dávno před natáčením. Ale pravda je, že scénář vznikal za dlouhých večerů v baru Bio Oko a dnes už neexistující Bulvě. Já jsem se jezdila po práci na Letnou vyspat, ale to je asi tak všechno.
Radano, váš otec hraje country a manžel bádá v experimentálním centru ČVUT. Inspirujete se jejich prací?
Radana: Prací ne, spíš životem a hláškami. Manžel občas něco pronese, co pak zanesu třeba do Rakety. V jednom čísle byl příspěvek o vších, kde jsem některé jeho vtípky použila. Po tatínkovi jsem naopak zdědila lásku k hudbě, ke které tíhnu odmalička. Je to pro mě celoživotní koníček.
Je pravda, že vyhrál Portu?
Radana: Je to tak, bylo to v roce 1989 se skupinou Pohoda v kategorii trampská hudba. Ale táta nepocházel z Prahy 7, ze Sedmičky byla maminka, která tu žila od narození. Dědeček vedl mezi lety 1949 až 1969 lékárnu na Strossmayerově náměstí. A prapradědeček Pavlíček tu nechal postavit dva domy v Heřmanově ulici coby prvorepublikový developer, ať už se tomu tehdy říkalo jakkoli.
V každé Raketě představujete jednoho dětského kapitána. Při té příležitosti se dětí ptáte, co by chtěly dělat za deset let. Kde by chtěly být za deset let Radana Litošová a Johana Švejdíková?
Johana: Já jsem vždycky chtěla kreslit a dělat něco kreativního, takže já bych strašně ráda za deset let ilustrovala a s Radanou vymýšlela Raketu, stejně jako teď. Vůbec s tím nemám problém.
Radana: Já se přidám. Byla bych moc ráda, kdyby nám časopis vydržel, protože nás strašně baví. Ještě bych k tomu ráda psala knížky pro děti a skládala písničky.
Chodí vám víc dopisů od dětí, nebo od jejich rodičů?
Radana: V Raketě není žádná reklama, což oceňují především rodiče. Většinou nám posílají fotky svých dětí, jak něco tvoří, nebo přímo jejich výtvory. A paradoxně se občas stane, že nám napíší rodiče s tím, že když děti Raketu odložily, oni si v ní čtou a luští dál.
Johana: Přesně tak jsme časopis plánovaly. Proto se snažíme v každém čísle přinést něco objevného, co pak baví rodiče s dětmi dohromady.
Každá Raketa má své téma – už jste čtenáře zavedly do země věčného ledu, pod hladinu moře nebo do říše hmyzu. Co chystáte teď?
Radana: Právě teď vychází Náladové číslo, kde jsme se kromě nálad, pocitů a všeho, co je ovlivňuje, zaměřili také na barvy. Raketa vychází čtyřikrát ročně, první číslo vyšlo vloni v prosinci. Čtyřka je tedy podzimní.
Johana: Ano, tahle Raketa hraje barvami a zvláštní bylo, že stejně jako její podtitul i průběh tvorby byl značně náladový. Tentokrát jsme měli zatím nejemocionálnější debaty a spory nad jednotlivými příspěvky.
Radana: Právě začínáme připravovat další číslo, bude na téma vesmír, to nás zase trochu ochladí. Moc se na to těšíme.
Když už poletíte do vesmíru, řekněte mi jednu věc. Představte si, že se ráno probudíte vedle Obi Wan Kenobiho v jeho kosmické lodi. Kam byste s ním vyrazily?
Radana: Kdyby nezáleželo na tom, kolik uletíme světelných let, chtěla bych si prohlédnout celý vesmír. Podívat se do jiných galaxií, jak je to s ostatními slunci a jestli jsou někde země jako ta naše, kde je atmosféra, voda a život.
Johana: Já jsem velký fanoušek Stopařova průvodce po galaxii, takže bych Obi Wana poprosila, aby mě zavezl na návštěvu k hrdinům z této knihy, aby mi ukázali, jak to u nich funguje.
Johana Švejdíková
Narodila se na Štvanici a celé své dětství prožila na Letné. Chodila do školky U Studánky jako její tatínek a nyní i její dcera Anna. Vystudovala střední obchodní školu a také střední uměleckou školu se zaměřením na módní návrhářství. V letech 2001–2007 žila v Paříži a v New Yorku, kde pracovala jako modelka a současně se věnovala i grafické a výtvarné práci.
Po návratu do Čech se podílela mimo jiné na realizaci filmu Alois Nebel se svým budoucím manželem Jaromírem 99. Od podzimu 2014 společně s Radanou Litošovou vede projekt dětského časopisu Raketa pro nakladatelství Labyrint.
Radana Litošová
Narodila se v Praze, ale dětství strávila ve Vysokém Mýtě. Od třinácti žije v Praze 7, kde dokončila základku a poté Gymnázium Nad Štolou. Sedm let cestovala po celém světě jako modelka, žila převážně v Paříži a rok v New Yorku. Po návratu do Čech se provdala a je matkou tří dětí. Pro svůj blog vymýšlela a kreslila pohádky a hry pro děti, přispívala také na web o moderním rodičovství Little Modernist. Od roku 2012 pracuje v nakladatelství Labyrint a spoluvytváří časopis Raketa.