Most císaře Františka Josefa I. a silnice pod Letnou v 80. letech 19. století
Dějiny území, na kterém se dnes rozkládá městská část s pořadovým číslem sedm, jsou pochopitelně mnohem delší. Dlouhá staletí se na poloostrově tvořeném meandrem Vltavy a v jeho bezprostřední blízkosti rozvíjely poměrně odlišně dvě vesnice – Bubny (někdy nazývané Malé Bubny) a Holešovice (Velké Holešovice). V Bubnech se osídlení soustřeďovalo na vltavském břehu okolo prastarého kostelíka sv. Klimenta a blízkého brodu přes řeku. Nejstarší obyvatelé Holešovic měli svá skromná hospodářství v oblasti tzv. Zátor (v okolí dnešní stanice metra Nádraží Holešovice směrem k Vltavě). Blízkost metropole Čech Prahy měla pro zdejší obyvatele své světlé i stinné stránky. Pražská tržiště byla místem, kde mohli nabízet plodiny ze svých políček nebo ryby nachytané ve Vltavě. Na druhou stranu obě vesnice, především ale Bubny trpěly nájezdy cizích armád, které tudy táhly na Prahu (třicetiletá válka, francouzské obléhání Prahy v roce 1742 apod.).
Dřevo, ryby i melouny
Změny do zaběhlého života obyvatel Holešovic i Bubnů přináší až 19. století. V roce 1823 je v Holešovicích (přibližně v místech dnešní benzinové pumpy mezi ulicemi Partyzánská, Vrbenského a U Elektrárny) zřízena první továrna – kartounka, kterou vlastnil Max Dormitzer a později přešla do majetku rodiny Kubinczky. První vlaštovka ale jaro nedělá – o venkovském charakteru obou obcí před polovinou 19. století (1839) nejlépe svědčí rozdělení zdejší půdy podle účelu použití. Z celkové rozlohy katastru obou obcí (532 hektarů) tvořily polnosti více než 2/3 plochy (360 ha), louky, pastviny a zahrady zabíraly 66 ha. K Holešovicím-Bubnům náležely administrativně i Malé Holešovice (dnešní Holešovičky), takže část území – konkrétně 9 hektarů – pokrývaly tamější vinice. Zastavěné plochy bylo tehdy 1 % z celkové rozlohy (5,5 ha). Je tedy patrné, že místní se zabývali především zemědělstvím. Poměrně výnosné bylo i pěstování zeleniny, kterou zdejší prodávali na trzích v Praze. Zvlášť oblíbený býval údajně holešovický kolník (tuřín), ale pěstovaly se zde i kedlubny, zelí, karfiol a dokonce i melouny. Obživu obyvatelům přinášela pochopitelně také Vltava. Kromě rybaření a prosekávání ledu a jeho následného prodeje v zimním období představovaly vítaný přivýdělek paradoxně i poměrně četné povodně. Velká voda sem totiž z Prahy a okolí přinášela množství dřeva, které zdejší vraceli za odměnu majitelům nebo jej dále prodávali.
Velice důležitou spojnicí starých Holešovic a „zbytku světa“ i zdrojem obživy zdejších obyvatel byly přívozy. Už ve středověku zde fungovaly dva – podle polohy zvané dolejší (někdy též císařský) a horní. Dolejší přívoz měl svou trasu přibližně v místech dnešního Trojského mostu. Hořejším bylo možno přeplavit řeku v místech dnešního mostu Barikádníků, v roce 1874 jej zakoupila pražská obec a obratem ho pronajala rodině Vaňhových, která jej provozovala další desítky let. Existence přívozů je doložena i v Bubnech – na Štvanici a do Karlína (1791), další vyplouval na protější břeh přibližně na úrovni dnešní ulice Komunardů (1884).
Zajímavý vhled do reality Holešovic-Bubnů poloviny 19. století nám poskytují tehdejší názvy některých místních lokalit. Původ řady z nich je ale mnohem starší. Dodnes užívané pojmenování Zátory (či Zátvory) znamená nízký břeh zadíraný při jarních povodních ledovými krami nebo utrženými vory. Název Maniny zase odkazuje k tehdy neregulovanému korytu, řeka zde tekla „maně“ (nahodile). Území východně od dnešního mostu Barikádníků směrem k Vltavě se nazývalo „Pulmon“ (popř. U Pulmona). Tento zvláštní název je počeštěným francouzským slovem épaulement (val, násep) a souvisel s vojenským cvičištěm, které zde vzniklo v 18. století. O tom, jak dlouho se tento název udržel v povědomí lidí, svědčí fakt, že ještě koncem 20. let 20. století fungovala v ulici Na Maninách restaurace s názvem Na Půlmoně. V místech bývalého holešovického pivovaru, nedaleko střelnice, býval háj (odtud i pojmenování ulice V Háji), místní starousedlíci říkávali, že chodí „do hájku“ nebo „pod hájek“. Břehům Vltavy na Maninách se říkávalo „Na pískách“. Své vlastní názvy měli i Bubenští. Část dnešní Letné zhruba od třídy Milady Horákové směrem k Bubenči i k Výstavišti se nazývala Čertoušek. Nakonec se tento prastarý název udržel až do počátku 20. století, do roku 1904 se část nynější Heřmanovy ulice (od ulice Dukelských hrdinů po Kamenickou) nazývala právě Na Čertoušku. Letenské pláni se říkalo „Na rovině“, vinicím (později sadům na Letné) „Na Belvederu“.
Pohled na letenský vrch na počátku 17. století
Praha vystrkuje drápky
Ještě v roce 1843 byly obě obce skutečnými vesnicemi – v Holešovicích žilo tisíc obyvatel, v Bubnech pouhé čtyři stovky. Větší a rychlejší rozvoj Holešovic-Bubnů (administrativně byly obě obce spojeny v roce 1849, dle některých zdrojů až o 20 let později) nastává až v době, kdy se 19. století přehouplo do své druhé poloviny. Jedním z hlavních impulzů byla výstavba železniční trati z Prahy do Podmokel vedoucí přes Negrelliho viadukt a Bubny. Ještě větší význam mělo zahájení provozu bubenského nádraží v roce 1868, čímž se výrazně usnadnila doprava výrobků zdejších firem. Stálé spojení Prahy a rozvíjejícího se předměstí měl pak zajistit most císaře Františka Josefa I., který vznikl v letech 1865–1868. Současně s ním vznikly silnice pod Letnou, stejně jako komunikace vedoucí do Stromovky (později Bělského třída, dnes Dukelských hrdinů) a na Letnou (Belcrediho, dnes Milady Horákové). Tyto akce financovala z větší části pražská obec, z čehož je patrné, že pražští radní si už tehdy dělali na Holešovice „zálusk“. Nebyly to ostatně jediné případy, kdy hlavní město investovalo v budoucí Praze 7. Už v roce 1860 koupilo vinice a lisovní domek na Letné, o rok později byl založen park, který dostal název Sady korunního prince Rudolfa. V roce 1863 vystavěný Letenský zámeček, opět v režii Prahy, dotvořil sady jako oblíbené výletní místo pro Pražany. Už na počátku sedmdesátých let také město Praha pořizuje rozsáhlé pozemky podél Vltavy nedaleko Bubnů, kde plánuje vystavět centrální porážku dobytka pro Prahu i okolní obce. I když jatka nakonec vznikla až v devadesátých letech 19. století, záměr postavit je právě zde posloužil zcela jistě jako další z argumentů pro připojení Holešovic-Bubnů k Praze.
Ani představitelé holešovicko-bubenské samosprávy nezůstávali ve zlepšování své obce pozadu. V roce 1874 nechali postavit na pozemku poblíž dnešního Výstaviště plynárnu. Tento obecní podnik samozřejmě přinášel do obecní kasy vítané příjmy. Růst počtu obyvatel s sebou nesl nutnost udržovat a rozšiřovat zdejší školy. V roce 1850 se vyučovalo ve škole v Holešovicích (v tehdejší Palackého ulici čp. 82), do této školy byly takzvaně přiškoleny i děti z Bubnů, celkem sem chodilo 147 dětí. S přibývajícím počtem obyvatel ale narůstala potřeba dalších prostor pro školu – pro další třídy tak byly najímány místnosti v soukromých domech. Samostatná škola v Bubnech byla zřízena až v roce 1874 a o tom, v jakém prostředí se zdejší děti vzdělávaly, referují s odstupem času Karlínské listy: „R. 1874 byla zde zřízena dvoutřídní obecná škola smíšená (se 286 dětmi), která byla umístěna na dvoře pivovaru (Kejřův pivovar stával přibližně v místech současné budovy ÚMČ, pozn. aut.) nad chlévy ve dvou skrovných světnicích a tak primitivně, že vcházely děti do druhé třídy přes třídu první, ježto neměla každá třída svého zvláštního vchodu.“ Skutečně zásadním krokem bylo postavení rozlehlé budovy pro dívčí i chlapeckou obecnou školu v Jablonského ulici (dnes zde sídlí obchodní akademie a střední a vyšší škola oděvního návrhářství). První skutečně moderní škola v Holešovicích začala dětem sloužit v září 1884.
Vzhledem k narůstající populaci neřešila místní samospráva jen školáky, akutní se stávala i nutnost zřízení nového místa pro poslední odpočinek zdejších. Kapacita prastarého hřbitova kolem kostelíka sv. Klimenta byla zcela vyčerpána, obec tedy zakoupila pozemek ve Strojnické ulici a v roce 1873 zde byl zřízen nový hřbitov.
Období mezi lety 1850 a 1880 bylo pro Holešovice-Bubny érou poměrně rychlého rozvoje, z vesnic agrárního charakteru se stalo pulzující předměstí blízké metropole. Ze sčítání obyvatel v roce 1880 vyplývá, že Holešovice-Bubny měly tehdy 10 852 obyvatel. I když největší přírůstek obyvatel čekal naši čtvrť až v období mezi lety 1890 a 1900, byly Holešovice-Bubny už tehdy dvaadvacátým největším městem v Čechách. Blízkost a provázanost Holešovic-Bubnů s Prahou se logicky projevila ve snaze obou subjektů spojit se, k čemuž nakonec došlo v roce 1884. Co této integraci předcházelo a jak proběhla, se dozvíte v příštím čísle.
Palackého ulice ve starých Holešovicích, budova vpravo (s věžičkou) sloužila jako škola