Pamětní desky a pomníky

Šimáčkova 908/17
Letohradská 557/44

Zcela výjimečnou osobností v kontextu připomínek na pamětních deskách v Praze 7 je básník a literát Svatopluk Čech. Autor legendárních Výletů pana Broučka nebo Písní otroka totiž v naší městské části vystřídal tři, a budeme-li zahrnovat do Prahy 7 i Troju, tak dokonce čtyři adresy. Žil postupně v domech v Letohradské čp. 557 a Strojnické čp. 707. V posledních letech života, dělil svůj pobyt mezi letní vilu v Troji (Pod Havránkou čp. 134) a zimní byt v domě na rohu Šimáčkovy a Janovského (tehdy se tato část ulice jmenovala U Kapličky) čp. 908, kde také v neděli 23. února 1908 zemřel. Na tomto domě je umístěna pamětní deska s reliéfem, připomínka básníkova „pobytu“ v letech je i na zmíněném domě čp. 557 v Letohradské ulici, kde dnes sídlí Divadelní klub Letka a stejnojmenná kavárna.

Svatopluk Čech sice původně vystudoval práva, jako koncipient však pracoval pouze do roku 1878, poté se zcela oddal činnosti na poli literatury. Již od roku 1873 působil jako redaktor časopisu Lumír, v roce 1879 spoluzaložil časopis Květy, v jehož redakci pak pracoval až do roku 1899. Čech byl označován za posledního básníka obrozenecké doby, patřil do literární skupiny tzv. ruchovců volně sdružených kolem almanachu Ruch.

Na rozdíl od mnohých kolegů-literátů se proslavil už během svého života, k čemuž jistě napomohlo i jeho skromné a smířlivé vystupování. Život a dílo Svatopluka Čecha nepřipomínají v Praze 7 jen pamětní desky, po básníkovi byla pojmenována ještě za jeho života v roce 1901 významná ulice v Bubenči. Ještě významnější pocty se básníkovi dostalo několik měsíců po jeho smrti, kdy byl nový, secesní most z nábřeží pod Letnou nazván Čechův.

Pamětní deska v na domě v Šimáčkově ulici, kde Svatopluk Čech zemřel, byla instalována 21. října 1928. Její výrobu a osazení iniciovala zdejší pobočka Sokola a spolek Občanská beseda Praha VII. Deska je společným díle sochařů Jana Gabriela a Františka Přítele a vyrobila ji zdejší kamenická firma Josefa Gabriela. Slavnostní projev při odhalování pronesl spisovatel a literární kritik František Sekanina.

Další pamětní deska připomínající Svatopluka Čecha je instalována na rohovém domě v Letohradské ulici čp. 557 /44. Zde básník žil v letech 1890-95 a vytvořil zde slavnou alegorickou poému Písně otroka. Desku sem nechala instalovat Společnost Svatopluka Čecha v září 1938.

Jankovcova 43/35

Pamětní deska na domě připomíná letecké eso a „Krále vzduchu“ nadporučíka Františka Nováka, který v domě bydlel před svým odchodem do exilu. František Novák se narodil v roce 1902 v Sokolči u Poděbrad. Ve svých dvaceti letech vstoupil do armády, od roku 1923 sloužil u letectva. Od roku 1925 působil jako instruktor letecké akrobacie při pilotní škole v Chebu. Zároveň reprezentoval Československo na mezinárodních soutěžích v letecké akrobacii. Na neoficiálním mistrovství světa konané v červnu 1934 ve francouzském Vincennes obsadil čtvrté místo. Na podzim téhož roku navštívil a předvedl své umění ve Španělsku a Portugalsku. Zde mu byl udělen čestný pilotní odznak a udělen vysoký řád Cristo. V červenci 1937 vyhrál tři kategorie na závodech ve švýcarském Curychu. Následující rok absolvoval turné po Francii, během kterého předvedl své umění. V druhé polovině třicátých let létal na strojích domácí značky AVIA (na typech A—122 nebo B-422).
Po vzniku protektorátu Čechy a Morava odjel Novák do Francie, kde dal svůj um i zkušenosti k dispozici francouzskému letectvu (Armeé de l´Air). Na podzim 1939 mu byla diagnostikována rakovina žaludku. Zemřel v dubnu 1940 po těžké operaci. Těsně před smrtí byl povýšen na kapitána, později in memoriam na majora a plukovníka. V roce 2002 byly ostatky Františka Nováka převezeny z Francie a uloženy v rodinné hrobce ve středočeské Sokolči.

Pamětní deska na domě v ulici Jankovcova byla odhalena v neděli dne 27. dubna 1947. Slavnostního aktu se zúčastnili významní důstojníci tehdejší čs. armády – např. generál Bohumil Boček (1894-1952), který byl později ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí nebo velitel letectva, generál Alois Vicherek (1892-1956). Nechyběli ani zástupci zahraničních diplomatů – legační rada polského velvyslanectví Krajecki nebo vojenský atašé francouzské ambasády generál Plipo. Františku Novákovi byl také udělen in memoriam československý válečný kříž a polský válečný kříž.

Dobrovského 646/9

Malíř Antonín Slavíček byl bezesporu jedním z nejvýznamnějších umělců, kteří spojili svůj osud s Prahou 7, resp. Letnou. Pražský rodák Slavíček je považován za pionýra českého impresionsimu. Studoval v letech 1877-1899 na výtvarné akademii pod vedením Julia Mařáka. Studium často přerušoval, navíc se odklonil od mařákovského realismu. V roce 1895 pojal za manželku Bohumilu Brynychovou, která pocházela z bohaté sedlácké rodiny, manželé tak netrpěli hmotným nedostatkem. Z manželství vzešly tři děti – Eva, Jiří a Jan. Slavíček se ve své tvorbě zabýval zejména krajinomalbou – nejznámější díla vznikala během pobytů v Kameničkách u Hlinska. Od roku 1905 se začal také věnovat pražským motivům. Do pavilonu hlavního města Prahy výstavu živnostenské a obchodní komory v roce 1908 namaloval dvě rozměrná plátna – pohledy na Prahu – z Ládví a Letné. Po této významné akci zasáhly Slavíčka těžkosti v osobním životě. Onemocněla mu manželka, ale především v srpnu 1909 prodělal záchvat mrtvice, který způsobil ochrnutí pravé poloviny těla. Malíř se sice pomalu zotavoval, ale ztrátu možnosti tvořit nakonec vyřešil dobrovolným odchodem ze života. Vdova Bohumila se provdala za malíře a Herberta Masaryka, syna pozdějšího prezidenta. Manželé také žili na Letné (v ulici Nad Královskou oborou), i Herbert ale umírá brzy – v roce 1915. 

Syn Jan (1900-1970) navázal na otcovu profesi a stal se malířem, Jiří (1901-1957) byl střihač, režisér a scénárista. Dcera Eva se provdala za vojáka a spisovatele Rudolfa Medka. I jejich syn a Slavíčkův vnuk Mikuláš se stal uznávaným malířem, jeho bratr Ivan (1925-2010) působil jako novinář a později jako kancléř prezidenta Václava Havla. Pamětní deska byla na dům v Dobrovského ulici č. 646 instalována na jaře 1950 u příležitosti 40. výročí malířovy smrti. Tvoří ji zejména busta, kterou vytvořil malířův přítel, sochař Josef Mařatka.

Více se o životě Antonína Slavíčka dozvíte v článku z Hobuletu Tulák krajinou. 

Umělecká 310/2

Pamětní deska a busta na domě připomíná, že zde v letech 1936-38 žil levicový intelektuál, právník a publicista Dr. Ivan Sekanina. Narodil se v rodině gymnaziálního profesora. Studoval na gymnáziu v Novém Městě na Moravě, kde se seznámil s Jiřím Wolkerem. Po absolutoriu právnické fakulty vstoupil v roce 1925 do komunistické strany, zároveň se stal obhájcem strany i jejího deníku Rudé právo. Angažoval se ve zmanipulovaném procesu s G. Dimitrovem, který byl obviněn ze žhářského útoku na Říšský sněm v Berlíně. V jednom ze souvisejících procesů chtěl obhajovat bývalého poslance E. Toglera, ale německá justice to nepovolila. Ve třicátých letech se angažoval v celé řadě levicových a antifašistických organizacích – Socialistické akademie, Levé fronty, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku nebo Ligy pro lidská práva. V roce 1938 byl jedním z iniciátorů vlastenecké petiční akce „Věrni zůstaneme“. Spolu s filosofem Josefem Fischerem údajně sestavil text petice. Po obsazení zbytků RČS byl hned 16. března 1939 zatčen a transportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl 21. května 1940 umučen. Veřejně aktivní a činná byla i Sekaninova manželka Getruda Sekaninová- Čakrtová. Pracovala v Sekaninově kanceláři, po druhé světové válce byla politicky činná. Po roce 1968 se začala angažovat v disentu, podepsala Chartu 77.

Pamětní deska s bustou JUDr. Ivana Sekaniny byla odhalena na domě čp. 310/ 2 v ulici Umělecká  na podzim 1960 u příležitosti Sekaninových nedožitých šedesátých narozenin. Busta byla zhotovena podle návrhu sochařky Taťány Konstantinové – Schindlerové.

Strossmayerovo náměstí 978/3

Pamětní deska je věnována Juraji Josipu Strossmayerovi, po kterém je také pojmenováno náměstí, kde se připomínka nachází. Strossmayer se narodil 4. února 1815 v Osijeku v tehdejší Slavonii. Po absolutoriu gymnázia v Dakovu studoval filosofii a později kněžský seminář v Pešti, kde se také seznámil s Janem Kollárem. V roce 1838 byl vysvěcen na kněze, jeho prvním působištěm byl Petrovaradin v dnešním Srbsku. V roce 1840 začal studovat na prestižním vídeňském kněžském semináři Augustineu, kde získal doktorát. Posléze se stal profesorem náboženství a vicerektorem semináře v Djakově. V revolučním roce 1848 podporoval chorvatské národní uvědomění a zájmy proti snahám o maďarizaci slovanských národů v regionu. V roce listopadu 1848 se stal djakovským biskupem, nadále podporoval myšlenku národní i náboženské tolerance. Byl také významným mecenášem – působil v Matici ilirské, podporoval vydávání chorvatských knih, zřizoval nadace umožňující studium talentovaných krajanů. Zásadním způsobem přispěl k zřízení charvátské univerzity v Záhřebu (1874), věnoval celou řadu obrazů ze své sbírky do vznikající galerie v Záhřebu. Strossmayer byl aktivní i v politice, od roku 1860 byl členem říšské rady (rakouský parlament), po roce 1867 vystupoval proti rakousko – uherskému dualismu. Usiloval i o přiblížení katolické církve a moderní společnosti, na vatikánském koncilu v letech 1869 -70 např. vystupoval proti dogmatu o neomylnosti papežské autority. Původně také propagoval také myšlenku konfederace slovanských balkánských národů (včetně Bulharska), ale postupně ji opustil. Jedna z největších postav moderních chorvatských dějin zemřela 8. dubna 1905. Pamětní deska byla odhalena 14. února 2015 za účasti předsedy chorvatského parlamentu Božo Petrova.

Velice zajímavá je také anabáze s pojmenováním asi nejvýznamnějšího náměstí v Praze 7 po chorvatském biskupovi. Původně se náměstí v letech 1908 – 1925 nazývalo Bubenským, ovšem mezi zdejšími obyvateli se vžilo pojmenování „Před kostelem“. V roce 1925 pak dostalo náměstí jméno po Strossmayerovi, Praha si tak měla připomenout 110 let od narození a 20 let od úmrtí významného buditele a „přítele Čechů“. To ale nestačilo, nedaleko vznikla ve stejném i Strossmayerova ulice, ta ovšem od roku 1947 dodnes nese jméno Farského.

Název náměstí kupodivu „přežil“ i období protektorátu, kdy byly v Praze přejmenovány stovky ulic. V roce 1961 pak dostalo náměstí jméno po komunistickém novináři a ideologovi Václavu Kopeckém (1897-1961). V období Pražského jara došlo k přejmenování zpět na Strossmyerovo náměstí. Traduje se, že „čachry“ s pojmenováním náměstí inspirovaly scénáristu Jaroslava Dietla při vymýšlení jména pro postavu Dr. Štrosmajera v podání Miloše Kopeckého v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města.

Špejchar, obratiště tramvají

„Zde stála studentská kolonie na Letné Kolonka – bašta pokrokové inteligence“ stojí na obelisku, který stojí uprostřed tramvajové smyčky na Špejcharu. Po první světové válce čelila mladá čs. republika celé řadě problémů. Jeden z nich byl i palčivý nedostatek bytů. To se samozřejmě týkalo i vysokoškolských studentů. V září 1920 se proto zde z iniciativy profesora pražské vysoké školy technické Jana Záhorského začal stavět areál studentských kolejí. Základní myšlenkou bylo, že své domovy si studenti vystavějí sami. Pozemky na stavbu věnovalo hlavní město, významnou subvenci poskytlo i ministerstvo sociální péče, finančně přispěl i prezident Masaryk, řada firem poskytla materiál zdarma či s velkou slevou. Areál s celkem deseti pavilony navrhl mladý architekt Miloš Vaněček (1889-1954). Na začátku zde pracovalo až pět stovek dobrovolníků, po čase ale nadšení opadlo. Nakonec se podařilo areál dostavět a do devíti pavilonů se ve dvou vlnách (v září 1921 a v lednu 1922) nastěhovalo více než šest stovek studentů. Hlavní vchod do areálu byl z Badeniho ulice, vedlejší pak z Belcerdiho (Milady Horákové). Už v první desetiletí existence bydlela v Kolonce celá řada (později) slavných osobností – literáti A. C. Nor, Jan Šnobr nebo Vilém Závada, i další umělci – malíři František Kříž, Václav Trefil nebo Jan Brukner, sochaři Karel Lenhart, Cyril Zatloukal nebo průkopník multimediálního kinetického umění Zdeněk Pešánek. V prosinci 1927 postihl jeden z pavilonů požár, díky úsilí zdejších obyvatel se jej rychle podařilo obnovit. V druhé polovině třicátých let, přesněji řečeno v roce 1937, došlo k demolici čtyř pavilonů – zabíraly totiž místo pro plánovanou (a nikdy neuskutečněnou) stavbu Státní galerie. 17. listopadu 1939 byla pozatýkána celá řada zdejších obyvatel / studentů a internována v koncentračním táboře Oranienburg. Celý areál pak zabraly německé okupační orgány. Po válce se sem vrátili studenti a Kolonka fungovala jako kolej až do poloviny sedmdesátých let, kde zde vznikla tramvajová smyčka. Památník koleji Kolonka byl odhalen příznačně – 17. listopadu 1989, jen pár hodin před událostmi na Národní třídě.

Veletržní 1502/20

 

Velice neblahou a tragickou kapitolu v dějinách hlavního města připomíná pamětní deska umístěná nedaleko bývalého Parkhotelu (dnes Mama Shelter). V období protektorátu zde okupační orgány zřídily sběrný tábor pro obyvatele židovského původu z Prahy a okolí. Označoval se jako Radiotrh, tento název měl svůj původ už v předválečném období- tehdy se tak nazývala část zdejšího tzv. nového výstaviště, kde se prodávala elektronika. Odsud, resp. z blízkého nádraží Praha-Bubny byly vypravovány transporty do ghetta v Lodži a zejména do Terezína. Deportovaní většinou strávili v Radiotrhu dva až tři dny ve velice špatných hygienických podmínkách a zároveň zde přišli o zbytky cenností a dalších osobních věcí. Museli zde také odevzdat doklady klíče od svých bytů. Od října 1941 do března 1945 tak bylo z tábora v Radiotrhu odvezeno v 69 transportech téměř pět desítek tisíc lidí židovského původu (z toho deset tisíc mladistvých), z nichž většina se nedožila konce války.

Autorem pamětní desky je sochař Břetislav Benda (1897-1983).

Řezáčovo náměstí

Poměrně zvláštní místo připomínky života a díla významného pražského rodáka Raniera Maria Rilkeho se nachází na Řezáčově náměstí. Rilke se narodil v prosinci 1875 v rodině německého železničního úředníka. K poezii jej přivedla matka Žofie, milovnice díla Friedricha Schillera. Rilke nejprve studoval v Hranicích na Moravě důstojnickou školu, později humanitní obory na univerzitách v Mnichově a v Praze. Prahu definitivně opouští v roce 1896, ale ovzduší rodného města se obecně připisuje velký vliv na jeho tvorbu. Rilke proslul svými známostmi se šlechtičnami, často využíval jejich „zázemí“. Jednou z nich byla i baronka Sidonie Nádherná, kterou navštěvoval na zámku Vrchotovy Janovice. Psal zejména básně, v menší míře i prózu. Svůj český původ reflektoval zejména v knize Dvě pražské povídky (1898) nebo básnické sbírce Larenopfer (1896), kde vyjadřuje obdiv k české lidové písni i k zdejším literátům (Vrchlický, Zeyer apod.). Vrchol Rilkeho básnické tvorby (sbírky Elegie z Dunia nebo Sonety Orfeovi) přichází po první světové válce, kdy žil autor převážně ve Švýcarsku. Zde také v prosinci 1926 umírá. Vztah Rilkeho k Praze 7 není z dostupných zdrojů zřejmý.

Dukelských hrdinů 349/15

Pamětní deska připomíná památku Vladivoje Tomka (1933-1960), který je považován za posledního popraveného z politických důvodů během komunistického režimu. Skaut Tomek studoval na zdejším La Guardiově gymnáziu (dnes ZŠ Strossmayerovo náměstí), po jeho zrušení přestoupil na francouzské gymnázium v Truhlářské ulici. Už koncem čtyřicátých klet zformoval se spolužáky odbojovou skupinu. Scházeli se v dolní části Letenských sadů a plánovali zde nejrůznější akce proti komunistickému režimu. Jejich záměry se dotýkaly Prahy 7 – měli v úmyslu poškodit železniční trať ve Stromovce či způsobit explozi na zdejším národním výboru nebo v sídle obvodního výboru KSČ. V roce 1952 začali členové skupiny přemýšlet, jak získat zbraně. V polovině prosince 1952 přepadla skupina vedená Tomkem nedaleko židovských hřbitovů na Olšanech čtveřici vojáků základní služby, kteří se vraceli od vysílače ve Strašnicích, který střežili. Po přestřelce zůstává na místě mrtvý vojín Rudolf Šmatava a zraněný desátník Jaroslav Hýbl. Po této akci činnost skupiny ustává, znovu se odbojáři dávají dohromady až na jaře 1956. Opět plánují nejrůznější odbojové akce, které ovšem zůstávají pouze v hlavách členů skupiny. K odhalení Tomka a jeho kolegů nakonec vede až snaha opatřit si na svou činnost více peněz. Právě výtvarně nadaný Vladivoj Tomek se snaží padělat bankovky. Tuto „dílnu“, stejně jako větší množství zbraní a střeliva u něj odhalili příslušníci SNB při domovní prohlídce.
Pak už zbýval jen krok k tomu zjistit, že Tomek a spol. byli hlavními aktéru incidentu z roku 1952. Vladivoj Tomek byla nakonec odsouzen k trestu smrti, jeho kolegové z odbojové skupiny vesměs k dlouholetým trestům. Tomek byl popraven 17. listopadu 1960. Pamětní deska byla odhalena v sobotu 17. listopadu 2001.

Více se o životě Vladivoje Tomka dozvíte v článku z Hobuletu Poslední popravený odbojář. 

ulice U Uranie/ohrada

Pamětní deska připomíná, že v těchto místech stávalo populární lidové divadlo Uranie. Dřevěná stavba, kterou navrhl architekt Osvald Polívka, vznikla původně jako zábavní podnik pro Výstavu architektury a inženýrství, která proběhla na nedalekém výstavišti v létě 1898. Prvotním záměrem bylo, i vzhledem k celému konceptu výstavy, že bude budova sloužit především pro pořádání populárně naučných přednášek. Tomuto účelu byl přizpůsoben i tvar jeviště. Představení probíhaly na výstavišti i po skončení výstavy a to až do roku 1902. Tehdy reálně hrozil zánik budovy, tehdejšímu provozovateli a majiteli kočovné herecké společnosti Vilému Sukovi se podařilo přesvědčit ředitele Prvního pražského měšťanského pivovaru Karla Venduláka, aby pro divadlo uvolnil prostor v rozsáhlé zahradě pivovaru v Holešovicích. Divadlo provozovalo družstvo. Před první světovou válkou vedl divadlo například režisér a herec Jakub Seifert. V průběhu doby vystupovaly v Uranii herecké hvězdy – pohostinsky Adina Mandlová nebo Otýlie Beníšková, ve stálém angažmá pak Anna Steimarová nebo Hana Vítová. Jako herec a režisér zde působil také například František Filipovský. Diváci si představení v divadle oblíbili, horší to bylo s divadelní kritikou. Recenzenti často uváděnému repertoáru vytýkali nepůvodnost (uváděny byly překlady cizích her, zejména německých) a bulvárnost. Dnes bychom asi dramaturgii divadla označili za komerční. Konec divadla Uranie přinesl požár v lednu 1946, který založil účetní divadla ve snaze zakrýt vlastní machinace s financemi.

Slávu divadla tak dnes připomíná jen název ulice U Uranie a tato pamětní deska. Autorem pamětní desky je Josef Boháček (*1940).

Antonínská 424/8

Připomínka významného undergroundového hudebníka, zpěváka a textaře Filipa Topola (1965-2013). Pocházel z umělecké rodiny, otec Josef byl významný dramatik a spisovatel, i starší bratr Jáchym je literát. Filip Topol se proslavil především angažmá ve skupině Psí vojáci, jíž byl frontmanem a kterou založil již v roce 1978.
Pamětní deska na domě čp. 9 v ulici Antonínská, kde Topol před svou smrtí žil, byla odhalena v den jeho nedožitých dvaapadesátých narozenin 12. června 2017. Desku navrhl výtvarník Viktor Karlík.

Vinařská 458/1

 

Pamětní deska je věnována kpt. Anně Benešové, veteránce druhé světové války. Benešová se narodila v březnu 1910 v Konecchlumí nedaleko Hořic. Později se přestěhovals se svým manželem Oskarem Benešem do Prahy. Zde je zastihly neblahé události let 1938 a 1939. Manželé odcházejí přes Polsko do SSSR. Usadili se v Kyrgyzstánu, po napadení SSSR Německem se přihlásili do nově zformované československé jednotky. Manžel Oskar působil v jednotce jako minometčík, Anna jako zdravotnice. Účastnili se bojů u Sokolova, Kyjeva (zde byla Benešová těžce raněna), Žaškova nebo Bílé. Benešová posléze změnila bojové zařazení, stala se z ní spojařka, postupně se stala velitelkou radiostanice týlu 1. brigády. V karpatské operaci byla dvakrát zraněna, po vyléčení se účastnila osvobozování Československa. Manžel Oskar operoval na konci války jako člen partyzánské skupiny Národní mstitel v okolí Mělníka, kde také padl. Po válce začala Benešová pracovat na ministerstvu národní obrany, které ze zdravotních důvodů opouští v roce 1947. O tři roky později uzavírá sňatek spolubojovníkem Erichem Juckerem (1912-2005). Jucker byl Benešové spolubojovník z čs. jednotky v SSSR. Bydleli společně v Praze 7, Jucker obdržel nedlouho před svou smrtí titul čestný občan Prahy 7.

Anna Benešová obdržela za své zásluhy řadu vojenských řádů – mj. Čs. válečný kříž nebo Čs. medaili za chrabrost.

Keramická 287/3

Pamětní deska připomíná konání tzv. bytových seminářů, které probíhaly z iniciativy Dr. Julia Tomina od konce roku 1979 právě v tomto domě. První z přednášejících byla anglická filosofka Kathleeen Wilkens, kterou se Tomin pozval ve spolupráci s britskou ambasádou. Postupně se pořádání neoficiálních přednášek rozšířilo i do Brna a Bratislavy a vžil se pro ně název podzemní univerzita. Pamětní deska byla odhalena v listopadu 2019.

Pocta podzemní univerzitě na Sedmičce

Milady Horákové 846/94

Louis Fürnberg se narodil 24. května 1909 v tehdy převážně německé Jihlavě (Iglau) v rodině židovského obchodníka. Nejprve se vyučil keramikem v Karlových Varech, poté vystudoval německou obchodní akademii v Praze. Inklinoval k levici, od roku 1928 byl členem komunistické strany. V roce 1939 uprchl Fürnberg spolu se svou manželkou Lotte do Palestiny. Po skončení války se manželé vrátili zpět do Prahy. Fürnberg se později stává tiskovým korespondentem na československém velvyslanectví v NDR v Berlíně. Pokračuje také v literární činnosti – jeho poezie bývá přirovnávána k tvorbě Rainera Maria Rilkeho, píše i novely s historickými náměty, překládá českou poezii. Spolupracuje i s východoněmeckým rozhlasem. V roce 1954 se Louis Fürnberg stal ředitelem významné instituce – Badatelského a památkového ústavu klasické literatury ve Výmaru. V červnu 1957 Fürnberg umírá. Jeho souborné dílo vyšlo v letech 1964-1973. Manželka Lotte pracovala jako redaktorka v rozhlasu a zemřela ve Výmaru ve vysokém věku v roce 2004.

Pamětní deska, kterou vytvořil Karel Štojdl, připomíná život Louise Fürnberga v tomto domě ve dvou obdobích – v letech 1937-39 a 1946-54. Odhalena byla v květnu 2015.

Více se o životě Louise Fürnbergra dozvíte v článku z Hobuletu Vykořeněný básník. 

Strossmayerovo náměstí 965/10

Košický rodák Marcel Pokorný (1922–1977) studoval reklamní grafickou tvorbu ve škole Viléma Rottera, v letech 1941-43 na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru Františka Muziky. Pokorný se postupně od grafiky posunul směrem k divadelní kostýmní tvorbě. Po druhé světové válce začal spolupracovat s divadlem E. F. Buriana, později pracoval pro celou řadu dalších, zejména operních ansámblů. Pokorného kostýmy byly důležitou součástí inscenací, jejich stylizace umocňovala dojem z jednotlivých postav i celých představení. Navrhl kostýmy od představení Louskáček a Coppélia (Hudební divadlo Karlín 1953), Othello (Národní divadlo 1959) nebo EXPO 58 (Laterna Magika 1958).

Osadní 1317/2

Dirigent František Stupka (1879-1965) se narodil v Tedražicích u Sušice. Nejprve se vyučil kovářem, ale vzhledem k zjevnému hudebnímu talentu vystudoval také hru na housle na konzervatoři (1901). Poté působil téměř dvě desítky let (1901-1919) jako pedagog na konzervatoři v Oděse. Nejprve zde vedl třídu houslistů, později nastoupil na pozici dirigenta zdejšího orchestru. V roce 1919 se vrací do nově vzniklé republiky a stává se dirigentem České filharmonie a spolupracuje s Václavem Talichem. Vedle „bouřliváka“ Talicha působí Stupka jako pověstná klidná síla. V roce 1939 je poslán do penze, během války působil jako redaktor pořadů filharmonie. V roce 1945 přijímá Stupka nabídku a stává se na příštích deset let Moravskou filharmonii. Stupka umírá v listopadu 1964, v roce 1968 získává „in memoriam“ titul národního umělce. Je také čestným občanem Sušice, pamětní desku má od roku 1968 i v Oděse.
Pamětní deska s bustou je umístěna na domě, kde František Stupka dlouhá léta bydlel. Autorem bronzové busty z roku 1946 je sochař Karel Otáhal. Nedaleko je také ulice, která nese Stupkovo jméno.

Kostelní 1300/44 – na budově Národního zemědělského muzea 

Pamětní deska umístěná na fasádě budovy Národního zemědělského muzea je věnována významnému politikovi první republiky, několikanásobnému ministerskému předsedovi a předsedovi agrární strany Antonínu Švehlovi (1873-1933). Švehla se původně vyučil pekařem, ale předurčen byl především k správě rodinného statku v Hostivaři. Politicky se začal angažovat v devadesátých letech 19. století. V roce 1906 spoluzakládal časopis Venkov, v letech 1908-1913 působil jako poslanec zemského sněmu. Byl jedním z mužů 28. října. Švehla se také podílel na vzniku a fungování tzv. pětky, tedy neformálního sdružení předsedů pěti nejvýznamnějších politických stran. V roce 1929 se kvůli nemoc stáhnu z politického života.

Pamětní deska má připomenout Švehlovy zásluhy na zřízení a fungování zemědělského muzea a byla odhalena 14. 12. 2014, v den 81.výročí Švehlova úmrtí.

Komunardů 1126/31

Levicový aktivista Karel Aksamit se narodil v dubnu 1897 v Košťatech u Teplic. Už v útlém mládí pracoval v dělnických profesích a jako horník. Během první světové války bojoval v Rusku, kde prožil říjnovou revoluci. V květnu 1921 vstupuje do komunistické strany, o měsíc později se účastní I. dělnické olympiády na Maninách. V roce 1923 se stává organizačním tajemníkem Komunistického svaze mládeže. Pracuje také v českých i mezinárodních dělnických sportovních organizacích. Ve třicátých letech se Aksamit angažoval v pomoci republikánskému Španělsku. V březnu 1939 je v rámci akce „Gitter“ zatčen německými okupanty, po slibu, že se vzdá politické činnosti je propuštěn. Odchází do ilegality, působí na Plzeňsku, později i v okolí Prahy. V roce 1943 se stává členem III. ilegálního výboru KSČ. V červnu 1944 je odhalen gestapem a před zatčením raději volí dobrovolnou smrt. Pamětní deska a busta Karlu Aksamitovi na domě Komunardů 31/ 1126 byla odhalena 22. června 1958. V tento den byl také po tomto komunistickém odbojáři pojmenován i sportovní stadion v nedaleké ulici U Průhonu (dnes Loko Vltavín).

Na Maninách 1525/32

Době svého vzniku poplatnou pamětní desku můžeme spatřit vedle vchodu do KZ Domovina v ulici Na Maninách. Připomíná konání závěrečného jednání V. sjezdu Komunistické strany Československa, který zde proběhl v únoru 1929. Sjezd byl významný především proto, že zde byl do čela strany zvolen Klement Gottwald, který nahradil ve funkci Bohumila Jílka. Ten byl skupinou okolo Gottwalda (označovanou jako „karlínští kluci“) kritizován za svůj údajný oportunismus a nedostatečnou aktivitu. Mocenský pohyb v rámci KSČ souvisel i se změnami v rámci „mateřské“ strany v tehdejším SSSR a bojem mezi Trockým a Stalinem o její vedení. Stranu nakonec ovládnul Stalin, což se odrazilo i Praze, kdy jeho chráněnci ovládli KSČ. To de facto znamenalo konec samostatné politiky českých komunistů. Expředeseda Jílek byl vyloučen ze strany, později se angažoval v agrární straně a po roce 1948 emigroval do USA.
Objekt, na kterém je pamětní deska, tedy KZ Domovina, byl od svého vzniku ve dvacátých letech 20. století místem, kde se odehrávala celá řada kulturních i společenských akcí. V suterénu bylo kino pro 700 diváků. Investorem stavby bylo Bytové družstvo zřízenců a dělníků železničních v Praze, které mělo blízko k sociálnědemokratické straně.
Tato pamětní deska je zcela jistě nejkontroverznější připomínkou historické události, resp. osob na území Prahy 7 a v poslední době se stala terčem „úprav“. Objekt, na kterém je umístěna, se nachází v soukromých rukou a MČ Praha 7 tak nemá možnost ji odstranit.

Nad Štolou 1282/8

Pamětní deska brigádního generála Rudolfa Medka je umístěna na domě, kde důstojník a spisovatel žil se svou rodinou. Královehradecký rodák Medek absolvoval učitelský ústav a před první světovou válkou působil jako pedagog. Po vypuknutí první světové války byl povolán do rakouské armády, kde prošel důstojnickým kursem. Byl nasazen na ruské frontě, koncem roku 1915 přešel právě k Rusům a posléze se připojil k československým legiím. Zúčastnil se bojů u Zborova, v rámci hierarchie legií rychle stoupal. Ke konci roku 1919 už jako příslušník nově vzniklé československé armády dosáhl hodnosti podplukovníka, v roce 1931 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.
V období první republiky působil jako ředitel Památníku odboje (později transformován v Památník národního osvobození). Ačkoli jako příslušník armády nemohl být oficiálně členem politické strany, angažoval se ve veřejném prostoru. Ve dvacátých letech byl literárně velmi plodný – ve svých dílech reflektoval především zkušenosti z armády, patřil k autorům tzv. legionářské literatury.
I Medkova rodina byla a je spojena s Prahou 7. Manželka Eva byla dcerou malíře Antonína Slavíčka, který žil na Letné. I synové – novinář Ivan (1925-2010) a malíř Mikuláš (1926-1974) žili v určitých fázích života v Praze 7.

Pamětní deska Rudolfa Medka byla odhalena v listopadu 2008 u příležitosti 90. výročí konce první světové války. Radnice Prahy 7 zde každoročně organizuje pietní akt u příležitosti Dne veteránů.

Farského 424/5

Operní zpěvačka, herečka a tanečnice Marianne Golz se narodila v roce 1895 ve Vídni polskému otci a české matce. Vystupovala pod uměleckým jménem Marianne Tolska, v letech 1922-4 byla členkou ansámblu divadla v Salcburku. V roce 1924 se přestěhovala do Berlína, kde se o pět let později provdala za židovského novináže a literárního editora Hanze Goldlusta. V době vzestupu fašismu v Německu se pár přestěhoval do Prahy. Marianne zde pracovala jako hudební kritička. Po obsazení Prahy Němci byl zatčen manžel Hanz. Marianne se podařilo jej z vězení dostat a následně mu zajistila odchod do emigrace do Velké Brtánie. Sama však zůstává v protektorátu a zapojuje se do odbojové skupiny, která pomáhá židovským obyvatelům k emigraci. Skupina byla nakonec v listopadu 1942 odhalena, Marianne Golz -Goldlust byla mezi zatčenými. Později byla odsouzena k trestu smrti a 8. října 1943 popravena. Za svou činnost získala Marianne v roce 1988 titul „Spravedlivá mezi národy“

Pamětní deska na domě, kde žila Marianne během svého pobytu v Praze, ve Farského ulici, byla odhalena na základě iniciativy vlastníků domů v lednu 2020.

Více se o životě Marianne Golz–Goldlust dozvíte v článku z Hobuletu Ženy jako já neumírají v posteli.

Schnirchova 1354/9



Zajímavá pamětní deska spojená s bustou připomíná pobyt významného českého malíře Pravoslava Kotíka v tomto domě. Rakovnický rodák Kotík studoval před první světovou válkou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, mimo jiné v ateliéru Jakuba Schickanedera. V letech 1913-1939 působil jako středoškolský pedagog – v Turnově, Nové Pace, Mladé Boleslavi a v Praze. Ve dvacátých letech byla jeho tvorba ovlivněna kubismem, věnoval se sociálním tématům. Kromě malby a grafiky se také věnoval tvorbě gobelínů nebo vitráží. Během druhé světové války se Kotík ocitl v nemilosti, stejná situace se opakovala v prvních letech komunistického režimu. Umělecky rehabilitován byl až v šedesátých letech minulého století. Pamětní deska na domě, kde Kotík od roku 1953 až do své smrti v roce 1970, vytvořil sochař Michal Vitanovský a byla odhalena v roce 1989.

Korunovační 103/6



Rodák z pošumavské Plánice je právem považován za jednoho z největších českých vynálezců. Po středoškolských studiích, které z ekonomických důvodů nemohl zakončit maturitou, byl přijat jako mimořádný posluchač na pražskou techniku. Profesní kariéru odstartoval jako konstruktér železničních signalizačních zařízení. V roce 1880 výrazně vylepšil obloukovou lampu, nedlouho poté si zřídil dílnu na výrobu lamp v Plzni. Prodej patentů mu umožnil postavit se na vlastní nohy. V roce 1883 se vrátil do Prahy, najal si tovární halu v Karlíně a začal s produkcí osvětlovacích těles. Od roku 1887 se podílel na zřizování veřejného osvětlení ve městech – v Jindřichově Hradci, Písku. Později projektoval a dodával zařízení městských elektráren.
Velice významnou stopu zanechal Křižík i v Praze 7. Podílel se na organizaci Jubilejní zemské výstavy v roce 1891, navíc jeho firma zařizovala osvětlení výstaviště i oblíbenou fontánu. Především ale vystavěl první elektrickou tramvaj, která vedla od Letenského zámečku na hranu Stromovky. Měla funkci spíše reklamní než praktickou – Křižík chtěl ukázat Pražanům (a městské radě), že je schopen postavit tramvaj poháněnou elektřinou a provozovat ji. I když v tomto rozhodně uspěl a později provozoval i další pražskou trať Florenc – Karlín – Vysočany. Praha se ale nakonec rozhodla vykoupit tratě od soukromých provozovatelů a organizovat tramvajovou dopravu ve své vlastní režii. Křižík byl spíše vynálezce a vizionář než podnikatel – neuspěl například při výběrovém řízení na zařízení holešovické elektrárny.
V domě v Korunovační ulici žil František Křižík v posledních letech svého dlouhého a plodného života. Zajímavé je, že těsně před rokem 1989 plánovali komunisté přestěhovat do domu svůj okresní výbor.

Ovenecká 330/44

Jan Karafiát se narodil na počátku roku 1846 v Jimramově na Vysočině v evangelické rodině. Studoval na německém gymnáziu v Litomyšli, maturitu roce 1866 ale složil na evangelickém gymnáziu v německém Guterslohe. Poté studoval teologii na univerzitách v Bonnu, Berlíně a ve Vídni. Poté pracoval právě v Německu jako vychovatel v Kolíně na Rýnem. Po návratu do Čech začal vyučovat v evangelickém semináři v Čáslavi, odkud ovšem po dvou letech kvůli sporům s nadřízenými odešel. Následně působil dvě dekády jako duchovní v Hrubé Lhotě na Valašsku. V roce 1895 odchází do Prahy a zůstává farářem mimo službu (bez vlastní farnosti). Karafiát se proslavil zejména autorstvím knihy Broučci – alegorie, ve které Karafiát prostřednictvím popisu života rodiny svatojánských broučků vykreslil ideál pro život lidí dle evangelických morálních a etických pravidel. Kniha se později stala inspirací pro řadu výtvarníků i filmařů. O jejím úspěchu svědčí i fakt, že ještě za autorova života vyšla ve šestadvaceti vydáních. Karafiát vydal později i vlastní memoáry, pracoval také na úpravách textu Bible kralické.
Pamětní deska je umístěna domě, kde Karafiát žil od roku 1913 až do své smrti v lednu 1929.

Letenské sady, poblíž kolotoče



V kontextu pamětních desek V Praze7 velice netradiční je připomínka fungování první elektrické tramvaje na pražské Letné. Projekt této tramvaje je neodmyslitelně spjat s osobností Františka Křižíka. Tento vynálezce, podnikatel a vizionář připravil trať u příležitosti konání Jubilejní zemské výstavy v roce 1891.
Trasa tramvaje vedla od Letenského zámečku Oveneckou ulicí ke vchodu do Stromovky. Na začátku své trasy protínala pozemky, kde dnes stojí Národní technické muzeum. Trať byla jednokolejná, pouze na jejím začátku a po trase byly krátké úseky se dvěma kolejemi. Za zámečkem také vyrostla budova stanice, která současně sloužila jako depo. Stavba byla na dnešní poměry neuvěřitelně rychlá – Křižík dostal povolení 30. dubna a již 18. července 1891 proběhla první slavnostní jízda.

Po ukončení výstavy se Křižík snažil nepříliš rentabilní trať udržet v provozu – nejprve prodloužením trasy až k Místodržitelskému letohrádku, později chtěl vystavět odbočku do tehdejší Belcrediho třídy (dnes Milady Horákové) a dále do Bělského třídy (Dukelských hrdinů), což mu ovšem pražský magistrát nepovolil. Hlavní město tehdy totiž plánovalo provozovat elektrické tramvaje ve své vlastní režii. Poslední jízda proběhla v létě 1901 a definitivní konec dráhy přišel v letech 1903-1904, kdy byly odstraněny koleje.
I přes relativně krátkou dobu provozu znamenala letenská tramvaj opravdový milník v historii pražské hromadné dopravy.

Sportovní hala, vedle hlavního vchodu



Svou připomínku má v Praze 7 i tragicky zesnulý hokejista Jan Marek (1979-2011), který nepřežil pád klubového letadla v ruské Jaroslavli v září 2011. Jindřichohradecký rodák Marek spojil část své kariéry s pražskou Spartou – v roce 2006 se v jejím dresu stal nejproduktivnějším hráčem extraligy a se spoluhráči získal mistrovský titul. Celkem působil v holešovickém klubu tři sezóny v letech 2003-2006. Poté odešel hrát o Ruska, kde vystřídal několik klubů. Angažmá v Lokomotivu Jaroslavl se mu stejně jako jeho spoluhráčům (včetně dvou Čechů – josefa Vašíčka a Karla Rachůnka) osudným.

Pamětní deska Jana Marka byla odhalena v roce 2013.

Ovenecká 316/42



Malíř Vlaho Bukovac se narodil v městečku Cavtat na jihu Chorvatska v červenci 1855. Malovat začal jako samouk během svého pobytu ve Spojených státech, později studoval v San Franciscu soukromě malbu. Svá studia dokončil v Paříži na École des Beaux-Arts, kde byl od roku 1877 žákem Alexandra Cabanela.
V roce 1903 přišel do Prahy, byl jmenován prozatímním profesorem na Akademii výtvarných umění, o rok později pak mimořádným profesorem a od roku 1910 řádným profesorem této školy. Působil zde až do své smrti v dubnu 1922. Ve své tvorbě se dostal přes realismus a impresionismus až k ve Francii oblíbenému stylu, tzv. pointilismus. Ten také uvedl do českého prostředí. Věnoval se zejména portrétům.

Pamětní deska instalovaná v roce 2002 Maticí chorvatskou je umístěna na domě, kde malíř žil v letech 1913-1922.

Sládkova 164/2

Na fasádě základní školy Korunovační je pamětní deska připomínající vznik, resp. působení amatérské loutkové scény pro děti „Říše loutek“ v prostorách školy. Za vnikem toho divadla stál sochař Vojtěch Sucharda (1884-1968) se svou manželkou Annou, rozenou Brichovou (1883-1944). Zatímco Sucharda si vzal na starosti návrhy a výrobu loutek, inspirací mu bylo rodinné zázemí a několik generací jeho předků-řezbářů z okolí Nové Paky. Výpravu představení obstarala Suchardová. Divadlo se orientovalo téměř výhradně na dětské publikum, vysoce byla ceněna zejména výtvarná úroveň loutek a právě výpravy představení. Během působení na Letné zde divadlo uvedlo celkem 78 her, pravděpodobně nejúspěšnějšími „kusy“ byly hry „Jak se Kašpárek dostal na Měsíc“ a Shakespearův „Večer tříkrálový“ uvedený v roce 1925. V bubenečské škole působilo divadlo do roku 1928, kdy se přestěhovalo do sálu v nově vystavěné budově Ústřední městské knihovny na Mariánském náměstí.

fasáda budovy Planetária, Stromovka



Na budově Planetária je umístěna jednoduchá pamětní deska věnovaná „památce renesančního filosofa a astronoma“ Giordana Bruna (1548-1600). Bruno, rodák z Nola u Neapole, byl členem dominikánského řádu, ovšem díky hlásání svých tehdejší církvi nepohodlných názorů se stal brzy štvancem, který se protloukal po Evropě. Nejprve pobýval v Ženevě, poté v Toulouse a Paříži. Pak byl pozván na univerzitu v Oxfordu, kde byl nakonec odmítnut po svůj nesouhlasný postoj k Aristotelovské filosofii. V letech 1583-85 pobýval v Londýně, kde vydal některé své významné spisy, např. O nekonečnu, vesmíru a světech. Poté přednášel v německých univerzitních městech Marburgu a Wittenbegu. V roce 1588 pobýval půl roku v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. Po návratu do Itálie je zatčen a předán tamějším inkvizitorům. Své myšlenky – včetně té nejslavnější, že Země není středem vesmíru – odmítá odvolat a proto je v únoru 1600 v Římě upálen.

nábřeží kpt. Jaroše 1000/7



Netradiční pamětní deska se nachází v budově finančních úřadů na nábřeží kpt. Jaroše poblíž Strossmayerova náměstí. Budovu, označovanou někdy jako „pláňák“ (podle Státní plánovací komise, která zde sídlila v období socialismu), nechala vystavět v druhé polovině dvacátých let minulého století Úrazová pojišťovna dělnická. Před druhou světovou válkou zde sídlil i Statistický úřad.
Na pamětní desce stojí, že budova byla vybudována na paměť 40 let trvání dělnického pojištění. Hmotné zajištění dělníků v případě úrazu nebo nemoci bylo významným krokem v rámci posilování práv toho stavu. První zákon v rámci rakouské monarchie byl přijat v listopadu 1889, o pět let později prošel významnou novelizací. Úrazové pojištění bylo povinné, do pokladny pojišťovny přispíval zaměstnavatel 90% částky, zbytek se strhával ze mzdy dělníkům.

Samotnou budovy projektoval letenský architekt Jaroslav Rőssler (1886-1964).

Dobrovského 872/28

Významného ukrajinského historika, publicistu a politika připomíná deska na domě na rohu Dobrovského a Ovenecké ulice, kde Hruševskyj žil v roce 1920. Hruševskyj se narodil v Chelmu na území dnešního Polska. Vyrůstal ve Stavropolu a Vladikavkazu, studoval na univerzitě v Kyjevě a Tbilisi, dvě dekády pak působil jako pedagog na univerzitě ve Lvově. Zde také autorsky pracoval na rozsáhlých Dějinách ukrajinské Rusi. V březnu 1917 se stal prvním prezidentem Ukrajinské lidové republiky, většího ze dvou státních útvarů, které vznikly na území Ukrajiny během období první světové války. Tento stát fungoval během turbulentního období až do února 1919, kdy ho obsadila Rudá armáda a de facto jej zlikvidovala. Na počátku dvacátých let pobýval Hruševskyj střídavě v různých evropských městech, právě v roce 1920 i v Praze. V roce 1924 se vrací do na univerzitu do Kyjeva, odkud je nakonec přinucen odejít. Umírá v roce 1934.

Pamětní deska byla odhalena 14. října 1996, iniciátory jejího osazení bylo Velvyslanectví Ukrajiny a Ukrajinská inciativa. Desku vytvořil architekt Leonid Malyj a sochař Oleksandr Šlapak.

V Háji 1203/43

Akademický malíř Petr Barč se narodil v dubnu 1941 v Ostravě. Studoval na pražské UMPRUM, v roce 1969 absolvoval AVU. Pracoval v Ostravě a v Opavě, před sametovou revolucí se přestěhoval do Prahy. Stal se kmenovým ilustrátorem obnoveného nakladatelství Toužimský a Moravec, věnoval se zejména tvorbě obálek tzv. „bigglessovek“. Barčovým zřejmě nejslavnějším dílem byl zpracování příběhů Otakara Batličky do podoby komiksu pod názvem Příběhy statečných, který vycházel v rámci sešitů Rychlých šípů na počátku sedmdesátých let a poté po roce 1989.

Pamětní deska byla odhalena 22. června 2020 z iniciativy malířových přátel a rodiny.

U Průhonu 1142/4



Filosof Milan Machovec se narodil v srpnu 1925 v Praze. Vystudoval filosofii a filologii na pražské filosofické fakultě. Na této škole také v letech 1955-1970 přednášel. Nejprve zcela v duchu tehdejší doby marxismus-leninismus a dialektický marxismus, později v šedesátých letech usiloval (spolu s významnými německými filosofy Erichem Frommem a Ernstem Blochem) o navázání dialogu mezi marxisty a křesťany. Koncem šedesátých let se Machovec stal jedním z propagátorů tzv. Pražského jara. Po jeho porážce byl vyhozen z univerzity a následující dvě dekády se živil hraním na varhany v katolických kostelích, nadále však přednášel v rámci „bytových“ seminářů. I přes obtížnou životní situaci podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1990 se vrátil jako profesor na Univerzitu Karlovu, v roce 2000 mu byl propůjčen Řád T.G. Masaryka. Zemřel v lednu 2003 v Praze.

Machovec prošel ve svém vědeckém životě několika obdobími – zabýval se výše zmíněným marxismem, jeho vztahem ke křesťanství, v závěru života také akcentoval ekologická a feministická témata. Ceněn je zejména jeho přínos na rozvoji dialogu mezi různými filosofickými směry.

Pamětní deska je umístěna na domě, kde filosof řadu let žil.

Více se o životě Milana Machovce dozvíte v článku z Hobuletu Není nic horšího než promarněný život.