Památky

Hanavský pavilon je jednou ze zdejších  památek, která pochází z Jubilejní zemské  výstavy konané v roce 1891. Pavilon byl zkonstruován slévárnou v Komárově u Hořovic, která byla ve své době nejmodernějším podobným podnikem v Království českém a patřila knížeti Vilémovi z Hanau (město v Hesensku). Název stavby tak je odvozen z počeštělého názvu města, ze kterého pocházel majitel komárovské slévárny. Pavilon navrhl ve stylu tzv. holandského baroka vídeňský architekt Otto Hiesser, provedení stavby pak řídil knížecí stavitel Karel Šleif.  Jako stavební materiál bylo vedle běžného zdiva použito sklo a především litého železo. Návštěvníci výstavy také mohli obdivovat dvojramenné schodiště s okrasně provedeným zábradlím, balkóny a okna s kovanými mřížemi. Ještě před skončením výstavy věnoval kníže pavilon hlavnímu městu Praha. V prosinci 1891 byla stavba přesunuta na své nynější místo do Letenských sadů poblíž Chotkových sadů. V letech 1967 a 1987 prošel pavilon rekonstrukcemi, nejpoškozenější díly byly zrestaurovány nebo vyměněny. Od roku 1971 dodnes slouží pavilon jako restaurace s krásnou vyhlídkou na část Prahy. O pavilonu se údajně ve dvacátých letech minulého století velmi pochvalně vyjádřil i světoznámý francouzský architekt Le Corbusier.

Jedná se jednu z nejstarších sakrálních staveb v Praze 7. V roce 1635 ji nechal postavit v raně barokním slohu probošt kláštera Cyriaků (křížovníků s červeným srdcem) Jan Chrysostomos Trembský. Architektonickou tvář vtiskl elipsovité rotundě stavitel ze severní Itálie Jan Dominik de Barisis, který v Praze postavil mj. kostel Sv. Salvátora. Kaple s velmi bohatou vnitřní štukovou výzdobou sloužila nejen příslušníkům řádu, který ji nechal postavit, ale i vinařům z okolních vinic, také u ní často odpočívali voraři po proplutí blízkých vorařských propustí. Podobně jako tisíce sakrálních staveb rotunda „nepřežila“ církevní reformy Josefa II a byla zrušena. Poté sloužila jako sklad dříví pro blízkou nejdříve vojenskou a později občanskou plovárnu.  Svému původnímu účelu začala znovu sloužit v roce 1908 po otevření blízkého Čechova mostu. Ten ovlivnil existenci kaple ještě jednou. V polovině padesátých let 20. století při úpravách předmostí bylo třeba celou kapli o několik desítek metrů přesunout. Náročného úkolu se zhostil tým kolem profesora ČVUT Stanislava Bechyněho a ve dnech 3.-4. února 1956 došlo k úspěšnému posunutí kaple.       

V Letenských sadech stojí od roku 1863 výletní restaurace v novorenesančním stylu s čtyřhrannou věží na východní straně, která byla postavena dle návrhu architekta Ignáce  Ulmanna (1822-1897). Sloužila jako výletní restaurace pro Pražany – v 19. století byly přilehlé sady oblíbeným cílem vycházek.  Budova zámečku se nachází přibližně v místech původního letohrádku Belvedere, který zde stál v první polovině 18. století a který zničila francouzská vojska po obléhání Prahy.  Význam zámečku vzrostl během konání Jubilejní zemské výstavy v roce 1891: vedla k němu lanovka z nábřeží  (od tehdejšího Eliščina mostu) a nedaleko něj začínala i Křižíkova elektrická tramvaj, která dopravovala návštěvníky až k bráně bubenečského výstaviště. Na konci 19. století vznikl i hudební pavilon, jednoduchý litinový altán, ve kterém se odehrávaly četné hudební produkce. Restauraci v majetku Prahy provozovali různí nájemci, přičemž obzvlášť populární byla v období před první světovou válkou, kdy zde fungoval „Huňkův velkorestaurant“. I v současnosti je místo velice oblíbené jak mezi místními, tak mezi turisty, především díky úžasnému výhledu na velkou část Prahy z restaurační zahrádky.        

Budova bývalé restaurace je dokladem umu českých architektů a designérů a zároveň ikonickou stavbou, která spoludefinuje významnou epochu českého umění, pro niž se vžilo označení „bruselský styl“. Objekt byl původně součástí československé expozice na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958. Autory návrhu restaurace byli architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný. Budova podkovovitého tvaru s ocelovou konstrukcí byla oceňována nejen na samotném bruselském výstavišti, ale spolu s terasou nad opěrnou zdí zapadá perfektně i do Letenských sadů, kam byla přemístěna v roce 1960. Prakticky ihned poté se restaurace stala velice vyhledávaným místem, nejen kvůli své poloze, ale i díky komplexnímu spojení kvalitní gastronomie a designových prvků a mobiliáře, který zde byl využíván.  Kvůli nepodařené privatizaci byla budova v devadesátých letech značně poškozena  a cenné vybavení bylo rozkradeno. Záchranu budovy tak nakonec přinesla reklamní agentura, která zde dodnes sídlí.    

 

Vznik areálu kurtů klubovny a celého tenisového areálu na Letné je spojen s činností Spolku pro pěstování her české mládeže, který měl svá sportoviště na Letné již od první poloviny devadesátých let 19. století. Ze spolku, který se původně staral o sportovní vyžití školní mládeže, se postupně vydělili vysokoškolští studenti se zájmem o tenis a v roce 1904 založili Lawn Tennis Cercle.  Tenisté zahájili svou činnost na čtyřech pískových hřištích, před první světovou válkou zde vyrostla první klubovna. Po vzniku ČSR narůstala obliba tenisu a rostl počet členů klubu. V roce 1924 byl rozšířen počet hřišť, byla vztyčena tribuna s kapacitou 2000 diváků  a vznikl tak první tenisový „stadion“  v ČSR. I díky tomu zde probíhaly mezinárodní turnaje s kvalitním hráčským obsazením

V roce 1926 zde pak vyrostla dřevěná klubovna s restaurací pro členy klubu dle návrhu architekta Bohumíra Kozáka (1885-1978). Kromě zázemí pro sportovní klub vyrostl podle Kozákova návrhu i krásný dům zvaný Palác Riva ve stylu art deco na rohu ulic Haškova a Milady Horákové.  Již několik let se o záchranu klubovny snaží spolek Osa II, který provozuje spolkové sportovně společenské centrum Výletná.

Jednou z dominant Prahy 7 je bezesporu monumentální budova Veletržního paláce. Ve své době velice moderní objekt navrhli architekti Josef Fuchs a Oldřich Tyl. Unikátní byl především  železobetonový skelet s konzolami o šestimetrové délce. I přes mohutný objem působí celá budova velice svěže. Vnitřní členění bylo koncipováno v souladu s původním účelem stavby, tedy především pořádáním veletrhů. Investorem a provozovatelem byla společnost Pražské vzorkové veletrhy, která měla „pod palcem“ i sousední areál tzv. starého výstaviště. Palác měl být první částí ambiciózního projektu tzv. veletržního city, která mělo vyrůst v trojúhelníku mezi ulicemi Dukelských hrdinů, Veletržní a Strojnická. Jeho součástí měl být ještě druhý palác k pořádání veletrhů a hotel. K realizaci však již nedošlo kvůli krizi ve třicátých letech, ale i kvůli obrovským problémy s dluhy ze stavby prvního paláce.

Velkým problémem se navíc ukázalo využití budovy v dobách, kdy se nekonaly pravidelné vzorkové veletrhy – části paláce byly pronajaty soukromým subjektům, ale pořádaly se zde i kulturní akce, koncerty nebo výstavy. Na terase s krásným výhledem byla otevřena restaurace, v suterénu paláce později i kino. Během druhé světové války zabavily budovu okupační orgány. Po nástupu komunistů byl objekt využíván jako sídlo podniků zahraničního obchodu. V srpnu 1974 palác vyhořel, likvidace ohně trvala celých šest dnů a na dlouho dobu se jednalo o největší pražský požár vůbec. K rychlému šíření ohně a míře devastace přispělo i množství nekvalifikovaných stavebních úprav provedených většinou za pomoci vysoce hořlavých materiálů.  Nejprve se zdálo, že osud budovy je zpečetěn. Nakonec bylo ovšem rozhodnuto, že palác bude opraven a bude sem umístěna kolekce moderního umění Národní galerie. Dnes zde kromě NG sídlí i progresivní divadlo Studio Hrdinů (v místě bývalého kina Veletrhy). V současné době se ale hovoří o stěhování sbírek Národní galerie z paláce, důvodem má být velká energetická náročnost budovy.

Nejstarší sakrální stavbou Prahy 7 je bezesporu kostel sv. Klimenta v Kostelní ulici. Zdejší svatostánek se poprvé zmiňuje v roce 1088, ze kterého pochází první doklad o existenci osady Bubny. Další písemný doklad o existenci bubenského kostela je z roku 1234 – kostel s příslušenstvím věnoval šlechtic Zdislav klášteru na Zderaze. K rozšíření kostela došlo po roce 1311, kdy byl věnován pozemek na stavbu kostela a hřbitova. Tehdy pravděpodobně vznikla stavba na svém dnešním místě, neboť nejstarší části kostela pocházejí právě z této doby – rané gotiky. V roce 1559 ulil zvonař  Brikcí z Cinperka pro zdejší kostel nový zvon. Je skoro zázrak, že tento zvon přežil všechny dějinné turbulence a v roce 1920 byl přenesen do blízkého kostela sv. Antonína, kde je umístěn dodnes. Třicetiletá válka a časté průchody vojsk přinesly osadě Bubny i kostelu zkázu (v roce 1639 vyhořel téměř do základů). K opravám došlo až v roce 1657, z této doby pochází i část raně barokního mobiliáře, který se zde zachoval. Další vybavení kostela pochází z první poloviny 18. století (relikviář a boční oltář sv. Jana Nepomuckého). V roce 1783 byla zrušena bubenská farnost a kostel se tak stal soukromou kaplí pro majitele bubenského statku. Jejich péče o stavbu nebyla ideální, takže v polovině 19. století skončil kostel v havarijním stavu. Sbírka zdejších věřících jej pomohla zachránit, v roce 1855 byl znovu otevřen a o dva roky později sem byly instalovány varhany z dílny Rejna a Černý z Vinohrad. Po prudkém nárůstu obyvatel spojených obcí  Holešovice-Bubny přestával malý kostelík i přilehlý hřbitov svou kapacitou dostačovat. K pohřbívání zdejších obyvatel byl v roce 1873 zřízen hřbitov ve Strojnické ulici. V roce 1898 proběhla poslední velká přestavba kostela. Nutno říci, že nepříliš povedená – charakter historické stavby byl nenávratně zničen, zbořena byla stará kruchta a předsíň, zazděn původní vchod z jižní strany. Ani tyto nešťastné úpravy navíc neodstranily problém s malou kapacitou kostela, které nakonec vyřešila až stavba kostela sv. Antonína. V průběhu 20. století kostel opět značně zchátral, oba oltáře byly rozebrány a uloženy v podkroví kostela. Po četných urgencích došlo k nápravě až v roce 1977, kdy byl opraven vnější plášť a oltáře nevráceny do kostela.

V druhé polovině 19. století došlo k prudkému rozvoji a tím i zvýšením počtu obyvatel v Praze 7. Starý kostel sv. Klimenta přestal kapacitně dostačovat a bylo třeba naplánovat stavbu nové, moderní sakrální budovy. Za tímto účelem by v roce 1887 založen „Spolek pro vystavění Jubilejního chrámu Páně v Praze VII“. Při jeho založení se také rozhodlo, že by kostel měl být hotov u příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. (1898). Poměrně dlouho se ale nic nedělo, takže bylo zřejmé, že uvedený záměr se nestihne realizovat. Situace se začala „hýbat“ až s nástupem Antonína Nepila do zdejší farnosti v roce 1899. Téhož roku byl také do spolku přizván zdejší architekt a stavitel František Mikš (1852-1924), žák Josefa Mockera, který se měl ujmout návrhu nového kostela. V roce 1903 se konečně podařilo získat darem od majitele bubenského panství Josefa Richtera pozemek o výměře 1120 m2. Ten měl tvořit, společně s plánovaným náměstím před stavbou, symbolický konec tehdejší Belcrediho třídy. Spolek zápasil s finančními problémy a nedařilo se mu získat požadovaný objem prostředků. V roce 1907 slíbil subvenci dokonce i samotný císař František Josef. Základní kámen ke stavbě byl položen v květnu 1908, ceremoniálu se zúčastnil i tehdejší kardinál Lev Skrbenský z Hříště. Stavebními pracemi byla pověřena firma Josefa Vaňhy, autora četných činžovních domů v okolí. Už v roce 1909 ale byla stavba přerušena, důvodem byl, jak jinak, nedostatek peněz.  Stavba musela být na čas zakonzervována. Práce se rozběhly znovu až na podzim 1912 zásluhou intervence pozdějšího olomouckého arcibiskupa Cyrila Stojana. Koncem roku 1913 byly hrubá stavba hotová, kostel byl vysvěcen 25. října 1914, přesně šest let od položení základního kamene.  Oltář byl instalován v roce 1915, kompletně byl kostel dokončen až v roce 1926. Samotná stavba je novogotickým trojlodním chrámem s předstupujícím presbytářem. Její výška a vertikální mohutnost měla zajistit, aby kostel nezapadl vedle poměrně vysokých činžovních domů. Jedná se o příklad kostela inspirovaného gotickým stylem za využití moderních stavebních postupů. Faktem je, že architektonická veřejnost v době dokončení kostela budovu kritizovala s poukazem, že je velice zastaralá.  

K nejstarším památkám Prahy 7 patří Místodržitelský letohrádek, i když jeho dnešní vzhled byl ovlivněn řadou úprav. Vystavěn byl na samém konci 15. století, uvádí se rok 1495-96. Původně se zřejmě jednalo o dvoupatrovou stavbu s ochozy obíhajícími budovu v úrovni obou podlaží. Když se za Rudolfa II. císařský dvůr opět přestěhoval do Prahy, získal letohrádek stejně jako přilehlá královská obora znovu na důležitosti. Došlo i k dalším stavebním úpravám, které pravděpodobně řídil italský stavitel Ulricho Aostalli.  K dalším úpravám došlo v první polovině 17. století. Na jeho konci ale význam stavby prudce poklesl (pozornost se soustředila na tzv. dolní letohrádek, dnes nazývaný Šlechtova restaurace) a letohrádek začal sloužit jako sýpka. V roce 1804 bylo rozhodnuto přebudovat letohrádek na sídlo nejvyššího purkrabího Jana Rudolfa Chotka. Stavba tak získala dnešní novogotickou podobu. V této době byla také postavena krásná novogotická brána při vstupu z Bubenče. Letohrádek byl i nadále modernizován, od roku 1828 byl teplovzdušně vytápěn. V roce 1913 se byl také zaveden elektrický proud.  Od konce čtyřicátých let 20. století slouží objekt jako studovna časopisů Národního muzea.             

I přes své relativní stáří zůstává budova bývalé Úrazové pojišťovny dělnické na vltavském nábřeží jednou z největších administrativních staveb v Praze 7. Architektem budovy byl Jindřich Rőssler. Relativně jednoduchá pětipatrová stavba vznikla v letech 1926-1929 v srdci bývalé rybářské osady Bubny. Výstavbu umožnila likvidace starých objektů původní vesnice (například tzv. Kejřova pivovaru) a úprava nábřeží a regulace koryta Vltavy, která probíhala od počátku dvacátých let. Vstupní portál  je vyzdoben alegorickými sochami čtyř dělnických profesí (havíř, sklář, zedník a kovář) od sochaře Josefa Mařatky. Kvůli frekventované silnici a relativně velké vzdálenosti od zastávek MHD není tento vchod příliš využíván.  Budova dodnes zaujme svým mobiliářem. Mnoho návštěvníků obdivuje okna s vitrážemi ve stylu art deco, masivní svítidla nebo stále funkční výtah, tzv. paternoster. Budova několikrát změnila účel. Kromě zmíněné pojišťovny zde od počátku třicátých let sídlil Statistický úřad, později i nechvalně proslulá Státní plánovací komise (tzv. „pláňák“). Dnes v téměř sedmi stovkách místností úracují úředníci MČ Praha a finančních úřadů pro Prahu 6 a Prahu 7. 

 

Významnou památku moderní architektury v Praze 7 představuje administrativní objekt v ulici Bubenská, který byl původně vystavěn pro potřeby Elektrických podniků hlavního města Prahy. V roce 1926 byla uspořádána architektonická soutěž na nové sídlo městského podniku, ve které zvítězil návrh tehdy mladých architektů Josefa Kříže a Adolfa Benše. Vlastní výstavba členité budovy  probíhala v letech 1930-35. Vzhled a především uspořádání interiéru bylo přizpůsobeno funkčnosti jednotlivých částí – většina sloužila jako prostor pro kanceláře, nacházely se zde ale i obchody, zdravotní středisko s moderními zubními ordinacemi a podobně. Dominantní část tvoří velká dvorana s prosklenou střechou a obvodovými galeriemi se vstupy do kanceláří. V budově je několik sálů s různou kapacitou, největší v suterénu sloužil k pořádání kulturních akcí.  Ve své době zde investor zavedl dosud nevídané novinky – jednalo se například o první plně klimatizovanou budovu v tehdejší ČSR.

Jedna z nejvýraznějších staveb československého funkcionalismu je charakteristická také bílým keramickým obkladem. Dvoranu i exteriéry poměrně často využívají filmaři pro navození atmosféry třicátých let. Stavba, její využívání a vnímání velice utrpělo dopravními stavbami v okolí – areálem stanice metra Vltavská a především končící magistrálou, která probíhá přímo pod okny paláce.  Zatímco tedy v době svého vzniku byla budova v centru čilého městského ruchu, dnes je značně „odříznuta“.  

 

Jedním z příkladů kvalitní moderní architektury v Praze 7 je budova Parkhotelu. Pro stavbu bylo v druhé polovině padesátých let vybráno místo s pohnutou historií. Během protektorátu se zde (na místě tzv. Radiotrhu) nacházelo shromaždiště židovských obyvatel z Prahy a okolí, kteří zde byli soustředěni a později odváženi do koncentračních táborů z nedalekého nádraží Praha – Bubny. Poloha nového hotelu souvisela s nedalekým Veletržním palácem, kde sídlily podniky zahraničního obchodu. Zpracováním architektonického návrhu byl pověřen tým architektů pod vedením Zdeňka Edela a Jiřího Lavičky pracující tehdy pro investora stavby, společnost Potravinoprojekt.  Architekt František Edel, žák a později spolupracovník proslulého Jaroslava Fragnera, se svými kolegy navrhl stavbu ve stylu tehdy dominující pozdní moderny s prvky brutalismu a zjevným vlivem slavného Le Corbusiera (například v užití pilířů při vchodu do hotelu, který tak zůstává součástí veřejného prostoru). Zajímavě působí také prostorová orientace desetiposchoďové budovy. Zatímco většina domů v letenském kopci je orientována vertikálně, hotel se „staví“ opačně a kopíruje vrstevnici kopce.  I když projekt byl připraven už v roce 1959, stavět se začalo až o pět let později. Mimořádně kvalitní byl i inventář hotelu (autorka Alena Šrámková), uznání sklidilo i logo hotelu od grafika Jiřího Rathouského.

Druhá polovina 19. století přinesla do Holešovic skutečně masivní rozvoj průmyslu. Jedním z největších nově zřízených podniků byl městský pivovar, který zde vyrostl v letech 1895-1897 dle  architektonického návrhu Josefa Bertla a Otakara Bureše. Areál postavila firma Václava Nekvasila z Karlína. Vybavení pivovaru dodala mimo jiné „domácí“ strojírenská firma z Bubnů Novák a Jahn. První pivo zde bylo uvařeno v květnu 1897. Nový podnik velmi dobře zachytil počínající éru velkých průmyslových pivovarů, které ve velké míře „válcovaly“ dosud fungující malé pivovary se zastaralým vybavením. Za pouhých šest let se holešovický pivovar vypracoval na šesté místo podle výstavu piva v Čechách – uvařilo se zde téměř 120.000 hektolitrů piva. Více se v Praze vařilo pouze na Smíchově, v tamějších akciovém pivovaru. Tento prudký rozvoj zabrzdila až první světová válka. K pivovaru patřila také poměrně rozlehlá zahrada, kam bylo v roce 1902 přemístěno divadlo Uranie, které bylo dle plánů architekta Osvalda Polívky postaveno pro výstavu inženýrství a architektury konanou v roce 1898. Scéna zde stála až do roku 1946, kdy budova vyhořela. Po roce 1948 byl pivovar začleněn do nově vzniklého podniku Pražské pivovary, vyráběly se zde piva (Měšťan, Pragovar a další). Výroba pokračovala až do začátku roku 1998, kdy se nový majitel rozhodl výrobu v Holešovicích ukončit. Areál prošel v letech 2006-2008 poměrně úspěšnou konverzí, která proběhla pod taktovkou architektonického studia CMC (architekti Máslo a Chisholm), dnes jsou zde kromě kanceláří i obchodů i objekty sloužící bydlení.

Blok činžovních domů, kterému se z neznámých důvodů říká Molochov, tvoří jednu z dominant Letné a přirozenou bariéru oddělující Letenskou pláň od Bubenče. Komplex celkem čtrnácti činžovních domů byl původně navržen různými architekty, bratry Ottou a Karlem Kohnovými, Viktorem Fürthem a Arnoštem Mühlsteinem, Františkem Votavou nebo Leem Lauermannem, pro různé investory. Jednotný vzhled a do značné míry i společné konstrukční prvky se do projektu podařilo prosadit architektu Josef Havlíčkovi, a to přesto, že sám byl autorem jen  dvou domů v rámci celého souboru.  Domy, resp. byty v nich nabízely na svou dobu velmi kvalitní, ba přímo luxusní bydlení, součástí společných prostor byl např. telefonní automat v přízemí, byty disponovaly prostornými balkóny, některé mají dokonce dvě koupelny. V přízemí se nacházely obchody, na straně komplexu přiléhající k letenskému náměstí pak oblíbená kavárna Letná. V průběhu Pražského povstání byly fasády domů poměrně značně poničeny probíhajícími boji. Není divu, že po válce obsadili zdejší luxusní byty zaměstnanci blízkého ministerstva vnitra, resp. členové komunistické nomenklatury. 

Instituce, která si dala za úkol vzdělávat budoucí umělce, má skutečně velice dlouhou historii.  Jako „kreslířská akademie“  původně vznikla již na podzim roku 1799. Škola nejprve sídlila v areálu Klementina. K změně statutu školy došlo až na konci 19. století, kdy ji z popudu malíře Julia Mařáka převzala do své správy zemská vláda. Nynější hlavní budova školy byla postavena v letech 1897-1903 podle návrhu architekta Václava Roštlapila ve stylu pozdního historismu s patrnými prvky nastupující secese. Vchod do objektu, na který navazuje velkorysé schodiště, je situován ve středu budovy. Na severní stranu, směrem do Stromovky, jsou orientovány velkoryse prosklené malířské a sochařské ateliéry, na jih pak  posluchárna a menší  učebny. Od roku 1910 zde působila i grafická speciálka pod vedením Maxe Švabinského. Na hlavní budovu navazuje jednoduchý objekt Školy architektury, který zde vznikl v letech 1922-1924 podle návrhu Josefa Gočára a Jana Kotěry. Oba legendární architekti zde také působili jako pedagogové. Později zde začal působit i ateliér restaurování uměleckých děl.

Velmi významnou industriální stavbou  Prahy 7 je objekt, který původně sloužil jako parní mlýn. Jeho poloha poblíž holešovického říčního přístavu vybudovaného koncem 19. století nebyla  zvolena náhodně. Právě sem totiž v době vniku stavby směřovalo dovážené obilí z Uher k dalšímu zpracování. Blízkost přístavu umožňovala další distribuci mlýnských produktů. Investorem stavby byla Společnost akciových mlýnů Praha. Samotná stavba areálu byla svěřena firmě Josefa Vaňhy, jehož dům stával doslova za rohem v ulici U Uranie. Stavitel navrhl i technické řešení stavby, architektonická podoba byla svěřena Bohumilu Hübschmanovi. Průčelí hlavní budovy je charakteristické spárovaným neomítnutým zdivem se zasazenými tabulkovými okny. Na střeše vystupuje věžička se stanovou střechou. Zlatá éra mlýna nastala ve třicátých letech 20. století, kdy se podařilo razantně zvýšit odbyt zdejších produktů. Ke znárodnění provozu došlo v roce 1946.  Konverze areálu provedená v letech 2006-2008 dle návrhu studia CMC Architects  znamenala pochopitelně změnu účelu užívání – v budově jsou dnes administrativní i obchodní  prostory. Konverzi padlo za oběť zdejší silo, naproti tomu za hlavní budovou vznikly dva nové objekty, které jsou zdařile včleněny mezi historické stavby původního areálu.         

Byť to možná není na první pohled patrné, objekt tzv. Šlechtovy restaurace ve Stromovce patří mezi nejstarší stavby v Praze 7. Základ stavby byl položen v devadesátých letech 17. století, kdy byl tento pavilon (tehdy zvaný casino) budován. Jméno architekta není známé, s největší pravděpodobností jím byl Jean Baptiste Mathey. Jádro budovy tvořil velký sál pro pořádání dvorských slavností, po bocích doplněný o menší „relaxační“ místnosti. Velice cenné nástropní fresky velkého sálu vytvořil Jan Jakub Steinfels. Samotná stavba se v průběhy let poměrně dosti proměnila. Největší změny přineslo 19. století. Na jeho počátku ztratila Královská obora svou výlučnost ve smyslu uzavření pro veřejnost a s tím také souvisela nutnost najít pro objekt nové využití.  Již záhy se objevily plány na zřízení kavárny a restaurace pro veřejnost. Bylo ale nutné provést adaptační práce, ke kterým nakonec po průtazích došlo až v roce 1855, kdy se začalo s rekonstrukcí podle návrhu Bernarda Gruebera. Budova výrazně  změnila svůj vzhled, po obvodu přibyl kamenný novogotický ochoz. Svůj název získala restaurace po jednom z jejích nájemců – Václavu Šlechtovi, který ji provozoval od roku 1882. V té době se už jednalo o velice populární místo, samotná Stromovka se stala oblíbeným cílem Pražanů. Vedle vlastní budovy sloužila hostům i přilehlá zahrádka tzv. Kaštanka s altánem, který zároveň sloužil jako pódium pro účinkující během koncertů.  Restaurace se zde udržela i po roce 1948, velkou ránu Šlechtovce zasadil požár v roce 1980. Oheň zcela zničil krov a mobiliář restaurace, velice utrpěla i Steinfelsova freska. Další ranou pro už tak zkoušený objekt byly povodně v roce 2002, kdy byla řadu dní stejně jako přilehlá Stromovka zcela pod vodou. Celou následující dekádu se pak mluvilo o celkové opravě budovy – doslova na spadnutí byla při výstavě tunelového komplexu Blanka. Ani tehdy se nic nestalo, nicméně v současné době práce skutečně začaly a velké část rekonstrukce by měla proběhnout  v roce 2018.    

Jednou  z nejkrásnějších původně industriálních staveb v Holešovicích je areál bývalé továrny na vodoměry Adolf Pleskot na rohu ulic Jateční  a Komunardů. Historie firmy vyrábějící vodoměry a další kovové zboží (trubky) sahá až do roku 1884, kdy byla založena Adolfem Pleskotem. Holešovická továrna se postupně rozrůstala, její nejstarší částí byl obytný dům č. p. 1052 (v Jateční ulici) postavený firmou Vaňha v roce 1910. Posléze byly přistaveny k domu garáže a dílny. Dominantní část ateliéru, slévárenská hala, pochází z dvacátých let, stavbu navrhl stavitel Josef Vajshajtl. V následujícím desetiletí byla stavba zvýšena o jedno patro. Po znárodnění sídlil v továrních objektech Výzkumný ústav hutnictví železa. Po roce 1989 se továrna v restituci vrátila potomkům původního vlastníka. V roce 1999 proběhla celková rekonstrukce pod vedením známého architekta Josefa Pleskota, který byl zároveň i investorem celé akce. V areálu tak dnes mimo jiné sídlí i právě architektovo studio.

Jedním z velkých provozů celopražského významu, který se naši předci ve vedení Prahy rozhodli umístit v Praze 7, byla bezesporu ústřední jatka. Cíl vytvoření místa, kde by se v Praze centrálně porážela a zpracovávala jateční zvířata, byl jasný: zlikvidovat množství menších porážek, kde často nebyly dodržovány hygienické standardy, a dostat zpracování masa pod centrální kontrolu. Zatímco dnes jsou Holešovice širším centrem města, koncem 19. století se jednalo o periferii a proto měla být jatka umístěna právě zde. Nespornou výhodou byla i blízkost železnice. O výstavbě bylo rozhodnuto v roce 1889, stavbou byla pověřena firma Aloise Elhenického. Do rozlehlého  areálu ve tvaru obdélníku se stranami o délkách 450 a 250 metrů se vstupovalo z bubenského nábřeží. U hlavního vchodu jsou na pylonech alegorické sochy od sochařů Čeňka Vosmíka a Bohuslava Schnircha.  Areál začal fungovat  1. července 1895. Každá z desítek  zdejších staveb měla svou funkci – byly zde chlévy na dočasné ustájení dobytka, krytá i otevřená tržnice na hovězí dobytek, vepřové chlévy, tzv. pohodnice (místnost pro uhynulý dobytek) atd. Prominentní objekt v v ose vchodu z bubenského nábřeží se nazýval „burza“: sídlila  zde Řeznicko-uzenářská banka a Dobytčí a masná pokladna. Nedaleko „burzy“ nechali zaměstnanci  jatek postavit pomník svým kolegům, kteří padli v I. světové válce. Asi tři pětiny celého komplexu zabírala vlastní jatka. Největším objektem byla „vepřová porážka“, dále pařírna vepřů, „hovězí porážka“, masné komory pro skladování masa, držkárna a střevárna a celá řada dalších menších objektů. V době své největší slávy  pracovaly v jatkách stovky lidí. Důraz se klad i na hygienu – nechyběli zde veterináři ani laboratoř pro bakteriologické zkoumání masa. Provoz jatek fungoval až do roku 1982, kdy byl otevřen nový provoz v Čakovicích a Písnici. Od té doby prakticky dodnes funguje areál jako tržnice.