Bubny
Původní ves Bubny se rozkládala nad severním vltavským břehem nad říčními ostrovy, ze kterých dodnes existuje pouze Štvanice. Charakter řeky v tomto místě umožňoval její relativně snadné překročení, existoval zde tedy brod, který měl význam právě pro Bubny. Vsí procházeli obchodníci se svým zbožím, kteří dále pokračovali přes Poříčí na tržiště na Starém Městě. První zmínka o obci pochází z tzv. vyšehradského falza z roku 1088. Vesnici Bubny a brod také zmiňuje Kosmova kronika z počátku 12. století. První dochovaná listina potvrzující existenci obce pochází z roku 1234, kdy byl zdejší kostel a pozemky darovány klášteru na Zderaze. V roce 1311 darovala klášteru královna Eliška Přemyslovna další pozemky, které měly sloužit k rozšíření zdejšího hřbitova. V průběhu 14. století došlo zřejmě k několika změnám vlastníků statku Bubny, na počátku 15. věku jsou zmiňováni dva majitelé Heřman z Jerčan (1407) a nedlouho poté zeman Franclin z Buben (1419). Důležitý a hojně využívaný brod přinesl Bubnům nejednou zkázu, když zde procházela vojska útočící na Prahu. V roce 1420 zde tábořili křižáci před bitvou (dle dnešních měřítek spíše větší šarvátkou) na Vítkově. Dle dochovaných pramenů se ve zdejším kostele v roce 1458 podávalo věřícím podobojí, tedy dle husitské věrouky.
Náboženské války a turbulentní 15. století znamenaly úbytek zdejších obyvatel, na přelomu 15. a 16. století zde žilo údajně jen 25 lidí. Typické bylo také časté střídání majitelů Buben. V roce 1592 prodal Jan Plateis z Platensteinu dvůr Bubny Alžbětě z Lobkowitz. V roce 1623 se osada dostala do rukou Albrechta z Valdštejna a poté, co byl zavražděn, tento majetek připadl Václavu Michnovi z Vacínova. Doslova zkázu přinesla do Buben třicetileté válka, konkrétně vojska švédského generála Johana Gustafssona Banéra, která obec v roce 1634 vypálila. Zničen byl i kostel sv. Klimenta. Další a skoro definitivní ránu zasadil Bubnům vpád a obléhání Prahy švédskými vojsky v druhé polovině roku 1648. Z těchto pohrom se zdejší obyvatelé jen těžko vzpamatovávali. Nový impuls rozvoji obce přinesl až Maxmilián Valentin z Martinic, který nechal opravit zdejší kostelík, vybudoval pivovar a celkově zvelebil bubenský statek. Na počátku 18. století přešly Bubny do majetku Valdštejnů. Člen tohoto rodu místodržící František Josef nechal na vrcholu letenského svahu (v ose dnešního Štefánikova mostu) pro svou manželku Markétu Černínovou postavit trojkřídlý zámeček zvaný Belvedere. Stavba zde stála jen několik desítek let, v roce 1742 ji vyhodili do povětří francouzští vojáci, kteří tehdy ustupovali z Prahy, kterou předtím dobyli. Během 18. století pak Bubny a přilehlý letenský kopec vystřídaly několik majitelů, byli jimi Martinicové, Kinští nebo Šternberkové. V roce 1803 koupil bývalé letenské vinice baron Jakub Wimmer a o dva roky později i bubenský statek. Wimmer zde obnovil tradici pěstování vína a zasadil první ovocné a okrasné stromy. Cesta k dnešní podobě těchto míst byla nastoupena. Koncem třicátých let přechází Bubny do majetku rodiny Richterových, která o dvě desítky let později prodává pozemky v dnešních letenských sadech pražské obci. Samotný statek, nazývaný ještě v roce 1900 Malé Bubny, získává stát až v roce 1926.
Holešovice
Třebaže obě obce –Holešovice i Bubny – ležely poměrně blízko u sebe, vyvíjely se odlišně. I v Holešovicích se nacházel brod přes řeku, ale jeho význam byl spíše místní. Holešovice se také rozkládaly na okraji lesa, který ve 13. století proměnil král železný a zlatý Přemysl Otakar II. na královskou oboru. I když osídlení zde existovalo už v 11. století, první písemná zmínka o obci je až z roku 1228, kdy je uváděna jako majetek náležející králi. Na počátku 14. století daroval král Václav III. zdejší polnosti svému purkrabímu Hynkovi z Dubé. V 15. století patřily Holešovice Starému Městu, později členům šlechtickému rodu Bryknarů z Bryksteinu, kteří je připojili ke svému dalšímu majetku – statku Libeň na druhé straně Vltavy. Stejně jako Bubny, i Holešovice vlastnil před svou smrtí Albrecht z Valdštejna. V druhé polovině 17. století pak ves přešla opět do majetku Starého Města. Vzhledem k poloze vsi byl život v Holešovicích méně turbulentní než v sousedních Bubnech, ale i zde byl patrný negativní vliv vojenských operací, které si kladly za cíl dobýt Prahu. Vesnice tak byla poničena během třicetileté války, stejně jako při vojenských operacích během války o dědictví rakouské. I tak si ale Holešovice zachovaly svůj vesnický a hlavně zemědělský charakter. Vše se mělo změnit s příchodem 19. století.
Vznik moderní čtvrti
Podobu obou osad, tedy Holešovic a Buben, mělo výrazným způsobem změnit až 19. století a především příchod průmyslové revoluce. První továrnou byla již v roce 1823 v Holešovicích založená kartounka, kterou vlastnil židovský podnikatel Maxmilián Dormitzer (později přešla do majetku rodiny Kubinských). I když pracovní příležitosti přivábily nové obyvatele, jejich počet byl stále velice nízký. V roce 1837 žilo v Holešovicích, v téměř stovce domů, pouhých 830 lidí, Bubny byly ještě menší, zde našly svůj domov necelé tři stovky lidí. V Holešovicích se většina stavení soustředila v okolí dnešní Palackého ulice, v Bubnech pak v okolí kostela sv. Klimenta a podél vltavského břehu. V roce 1850 došlo k administrativnímu spojení obou obcí a vznikly tak Holešovice-Bubny s katastrální rozlohou téměř 529 hektarů. Nově vzniklá obec spadala pod politický okres Karlín.
Rozvoj průmyslové výroby se naplno rozběhl až šedesátých letech 19. století. Impulsem bylo vybudování železniční trati Praha–Lovosice, která byla odevzdána k užívání 1. června 1850. Ještě větší význam pro vznikající čtvrť mělo dokončení Buštěhradské dráhy v roce 1868 spojené s vybudováním nádraží Bubny s výtopnami a opravnou železničních vozů (1873). Nové příležitosti sem přineslo lepší spojení s Prahou, které umožnila výstavba mostu Františka Josefa I. v roce 1868. Na počátku sedmdesátých let byly dokončeny dvě základní komunikace v Bubnech – Bělského (dnes Dukelských hrdinů) a Belcrediho (dnes Milady Horákové). Ze stejné doby pochází i první regulační plán pro tuto oblast, který nastavoval pravidla pro stavby i zakládání ulic. Na počátku osmdesátých let 19. století už zde fungovalo přes třicet továren a průmyslových závodů.
Dalším významným krokem pro Holešovice a Bubny bylo administrativní připojení k Praze. K němu došlo na základě zákona 18. listopadu 1884, o měsíc později převzala pražská obec veškerý majetek připojených obcí a ty se tak staly sedmou městskou částí. Zatímco většina postupně se připojujících předměstí během doby změnila své číslo v názvu, Holešovice-Bubny si svou sedmičku uchovaly po celých více než 130 let. Správa nové části Prahy byla svěřena magistrátní expozituře a pro řešení sociálních otázek byl zřízen nový „chudinský okres“. Připojení k Praze přineslo čtvrti nové investice do infrastruktury a také vybudování celoměstsky významných podniků. Těsně před připojením Holešovic k Praze byla zřízena koněspřežná dráha z Petrského náměstí (dnes náměstí Republiky) do Stromovky (elektrifikována v roce 1898) .
V roce 1888 byla otevřena nová obecní plynárna rozkládající se podél dnešní ulice Argentinská, zhruba v místech sportovního areálu fotbalového klubu Loko Vltavín. V roce 1895 byly zprovozněny Ústřední jatky a trh dobytčí (dnes areál Pražské tržnice), kde se na bezmála jedenácti hektarech porážel dobytek a zpracovávalo maso pod odborným dohledem pro potřeby celé Prahy. V roce 1898 byla městskou radou schválena a v prvních letech 20. století realizována stavba ústřední elektrárny v Holešovicích. Vyráběl se zde proud i pro potřeby pohonu tramvají, v komplexu byly i dílny na opravnu tramvají a vozovna. V roce 1897 byl v dolních Holešovicích uveden do provozu První pražský měšťanský pivovar. Už po pěti letech fungování se zařadil mezi deset největších pivovarů v Čechách.
Dalším významným počinem v režii města bylo vybudování říčního přístavu v Holešovicích s překladištěm a železniční vlečkou ve dvou etapách na přelomu 19. a 20. století. Důležitá komunikace, tzv. silnice pod Letnou, spojující Bubny s Malou Stranou, byla postavena v letech 1895-96. Kromě městských společností fungovala v Praze 7 na konci 19. století celá řada dalších průmyslových firem – strojírna Jahn a Novák, továrna na prádlo Joss a Lőwenstein, továrny na zemědělské stroje Clayton and Shuttleworth a Umrath, strojírny Kudlicz, Bondy, Wendler, Reissenzahn, továrny na výrobu barev Englert a Becket nebo Kozák a mnohé další.
Prudký rozvoj průmyslu a podnikání přivedl do Prahy 7 tisíce nových obyvatel a tudíž i další stavební boom. Oblast Bubnů, respektive východní svah Letné byl už od devadesátých let 19. století zastavován obytnými domy, zelenou dalšímu rozvoji rezidenčních staveb dal územní plán pro tuto oblast schválený v dubnu 1896 pražskou městskou radou. I když v této oblasti působila celá řada těžkých průmyslových provozů, jednalo se o bydlení v luxusnějších nájemních domech. Naproti tomu v Holešovicích se stavěly domy pro dělníky již od osmdesátých let. Asi největší kolonie vznikla v ulici, která po ní dostala jméno – Dělnická. Doslova vesnický ráz si nadále uchovávaly malé domky v oblasti Zátor (okolí dnešního Nádraží Holešovice). Poslední dvě dekády 19. století přinášejí do Prahy 7 skutečný populační a s tím související stavební boom. Zatímco v roce 1880 zde žilo ve 436 domech necelých 11 tisíc obyvatel, o dvě desítky let později zde v téměř osmi stovkách domů rozesetých ve čtyřiapadesáti ulicích žije skoro 31 000 lidí. Zlepšovalo se také propojení „sedmičky“ se zbytkem Prahy – v roce 1902 vyrostl dřevěný most do Libně, o pět let později Čechův most spojil vltavský břeh s nově budovanou částí Starého Města a v roce 1912 překlenul ostrov Štvanice most Josefa Hlávky. Od roku 1900 bylo možné dostat se tramvají z Klárova okolo Výstaviště až k holešovické elektrárně. K dalšímu rozšíření tramvajových linek v Praze 7 došlo v létě 1907, kdy byla otevřena trasa ze Strossmayerova náměstí k letenské vodárenské věži.
V roce 1914 se také po desítkách let dočkali věřící nového většího svatostánku – kostela sv. Antonína Paduánského, který byl postaven dle návrhu architekta Františka Mikše. Centrální část Prahy 7 tak dostala novou dominantu. Ve dvacátých letech také proběhly úpravy nábřeží pod Letnou i v Bubnech. Zbořen byl například areál starého, tzv. Kejřova pivovaru a na jeho místě vznikla monumentální budova Dělnické úrazové pojišťovny (1928).
Praha 7 v nové republice
Po skončení první světové války a vzniku ČSR logicky vrůstá význam Prahy jako hlavního města nové republiky. I když uliční systém se zástavbou je prakticky dokončen, rozvoj Prahy 7 pokračuje dál. Oblast Letné se mění v čistě rezidenční čtvrť. Tovární areály v této oblasti ustupují zejména ve dvacátých a třicátých letech výstavbě dalších obytných domů. Holešovice sice zůstávají místem, kde převažuje průmysl, ale i zde rostl počet objektů určených k bydlení. Na nové tváři čtvrti se podílejí významní architekti té doby – Evžen Rosenberg, Adolf Foehr, Josef Chochol, Josef Havlíček, Bohumil Kozák a mnozí další. Pracuje se i na infrastruktuře – provizorní dřevěné přemostění z Holešovic do Libně nahrazuje krásný kubistický Libeňský most, nedaleko je postaven i neméně podařený most Trojský. V „dolní“ Letné roste obrovský Veletržní palác jako první část zamýšlené „veletržní city“. Další budovy sice nakonec realizovány nebyly, ale i tak palác a jeho ruch přitahuje tisíce Pražanů i cizinců. Velké plány měly také československé státní orgány s Letenskou plání – uvažovaly o vystavění sídla parlamentu a dalších budov státních orgánů. Realizaci projektu Státní galerie zhatila německá okupace, a tak zde vyrostl pouze objekt sloužící ministerstvu vnitra od architekta Kamila Roškota. Až na počátku čtyřicátých let byly dokončeny budovy pro oborová muzea – technické a zemědělské.
Praha 7 za okupace
Události spojené se zánikem ČSR a okupací se pochopitelně projevily i v Praze. Okupační orgány pro své potřeby zabavily některé zdejší budovy – Veletržní palác i obě nově vybudovaná muzea na Letné. Opravdu neblahou součástí dějin (nejen) Prahy 7 byla existence sběrného tábora pro osoby židovského původu. Toto „zařízení“ se nacházelo v prostoru mezi ulicemi Strojnická, Veletržní a Dukelských hrdinů a dostalo název podle sortimentu, který se zde před válkou nabízel – Radiotrh. Od podzimu 1941 do léta 1944 byly z blízkého nádraží Praha-Bubny vypraveny desítky transportů, nejprve do ghetta v Lodži a posléze do Terezína. Táborem prošlo více než 50 000 osob, z nichž valná většina útrapy pozdějšího věznění nepřežila. Konec II. světové války byl i v Praze 7 provázen ozbrojeným odporem místních obyvatel, pro který se vžil název Pražské povstání. Velice známé jsou bojové operace při bránění Trojského mostu, které byly následně literárně i filmově zpracovány. Boje probíhaly i na Štvanici, v okolí nádraží Bubny nebo na Letenské pláni.
Poválečný vývoj
Události II. světové války zásadním způsobem změnily Prahu 7, především vzhledem ke složení obyvatel naší městské části. Velká část členů předválečné židovské menšiny byla kvůli zločinné nacistické ideologii vyvražděna, němečtí obyvatelé čtvrti byli po válce odsunuti. Velké změny přinesla i změna režimu v roce 1948, kdy bylo prakticky zlikvidováno soukromé podnikání, a v souladu s komunistickou ideologií byla zestátněna i většina soukromých činžovních domů.
I tato doba ovšem nesmazatelně změnila tvář Prahy 7. Bezesporu významným počinem byla stavba Letenského tunelu na počátku padesátých let, po desítkách let tak došlo k vyřešení problému s překonáním letenského svahu pro dopravu. Dalšími infrastrukturní stavbou této dekády byl most Jana Švermy (dnes Štefánikův), který nahradil most Františka Josefa I. Tvář Letné byla výrazně změněna díky budování monumentálního pomníku J. V. Stalina, který byl odhalen v roce 1955, aby byl o pouhých sedm let později odstraněn. Koncem padesátých let byl do Letenských sadů přemístěn architektonicky kvalitní restaurační pavilon z výstavy EXPO 58, další objekty z této výstavy našly své místo v areálu Výstaviště. Významným zásahem bylo budování magistrály, která na počátku sedmdesátých let zcela změnila předmostí Hlávkova mostu a přilehlou oblast. V několika vlnách také proběhla postupná likvidace malebné části Prahy 7 – Zátor, které se rozkládaly v oblasti od ulice Na Zátorách směrem k Vltavě. Nová panelárna, dopravní stavby a budování stanice metra, nádraží a autobusového terminálu přinesly zánik této pitoreskní části Prahy 7. Mezi povedené architektonické počiny lze zcela jistě řadit Parkhotel od architekta Zdeňka Edela nebo planetárium ve Stromovce od Jaroslava Fragnera.
V roce 1960 došlo k reformě správního uspořádání Prahy–Holešovice, Bubny a část Bubenče si uchovaly svou sedmičku v názvu – nově je spravoval Obvodní národní výbor Praha 7. V sedmdesátých letech došlo ke dvěma tragickým událostem, které přesáhly hranice Prahy 7 – vražda osmi lidí šílenou řidičkou nákladního auta Olgou Hepnarovou v roce 1973 a obrovský požár Veletržního paláce o rok později. Volný prostor Letenské pláně využíval komunistický režim k nejrůznějším veřejným shromážděním, typicky pro vojenské přehlídky nebo pro prvomájové průvody. Osmdesátá léta přinesla do Prahy 7 metro, v roce 1984 byly otevřeny dvě stanice – Vltavská a Fučíkova (dnes Nádraží Holešovice). Vzniklo i nové spojení Holešovic se severem Prahy – most Barikádníků.
Současná Praha 7
Ani velké společenské změny v roce 1989 se neobešly bez Prahy 7, respektive bez Letenské pláně. Právě zde se konalo několik obrovských demonstrací (25. a 26. 11. 1989), které předznamenaly změnu poměrů v zemi. V listopadu 1990 proběhly první svobodné demokratické komunální volby, které definitivně vrátily Prahu 7 do správy občanů skrze svobodně zvolené zástupce.
V devadesátých letech dochází k dalšímu útlumu výroby v Praze 7, v širším centru města už logicky průmysl ztrácí své místo. Zásadním způsobem se mění i vlastnické vztahy – řada domů se vrátila zpět svým původním vlastníkům, byla zahájena privatizace bytového fondu a podnikaví obyvatelé začali otevírat vlastní obchody, restaurace a nabízet širokou paletu služeb.
Slibný rozvoj čtvrti zpomalují katastrofální povodně, které zasáhly Prahu 7 a velkou část České republiky v polovině srpna 2002. Průtok vody ve Vltavě byl šestašedesátkrát větší a hladina o více než osm metrů výše než je obvyklé. Zaplaven byl kompletně celý ostrov Štvanice a velká část dolních Holešovic, kde byly poškozeny dvě stovky domů. Tisíce lidí bylo nutné evakuovat a najít jim náhradní bydlení. Zcela pod vodou se ocitla stanice metra Vltavská, zcela zásadně byla poškozena Stromovka i spodní část areálu Výstaviště. Celkové škody v Praze 7 přesáhly miliardu korun. Rozsah katastrofy přiměl představitele Prahy k rychlejšímu dokončení protipovodňové ochrany – mobilní zábrany tak byly použity při menších povodních v březnu 2006 a v létě 2013, stejně jako při řadě cvičení.
Katastrofální záplavy také paradoxně urychlily další přeměnu Holešovic v moderní čtvrť. Staré průmyslové areály se mění v rezidenční obchodní zóny – příkladem úspěšné konverze budiž areál bývalého měšťanského pivovaru, objektu automatických parních mlýnů a další. V říjnu roku 2008 utrpěla Praha 7 další ztrátu – zcela vyhořelo levé křídlo Průmyslového paláce na Výstavišti.
Od roku 2006 probíhaly práce na stavbě kontroverzního tunelového komplexu Blanka, který měl svést část pozemní dopravy do podzemí. Stavba byla po mnoha odkladech dokončena v roce 2015 a svůj účel (minimálně v Praze 7) splnila. V souvislosti s dokončením tunelů byl také otevřen nový Trojský most pro automobily a tramvaje. V posledních letech ještě zesílila výstavba nových bytů, zejména v Holešovicích, a počet obyvatel vytrvale stoupá. Praha 7 se stává vyhledávaným místem pro život v těsné blízkosti centra metropole a zároveň čtvrtí s širokou škálou kulturních nebo sportovních spolků a institucí a množstvím komunitních aktivit.
