Vltava se táhne jako vodnatá tepna českou krajinou i českou historií. Její povodí a její příběh v prostoru i v čase spojují Šumavu, Rožmberky, trampy, Kelty, Temelín, meteorit i Prahu 7. Takové bohatství materiálu je při psaní článku výhodou i nevýhodou zároveň a autorka přiznává, že se zpočátku cítila doslova zaplavena. Vltava jako téma opravdu není řeka, ale celé povodí s mnoha přítoky, z nichž by každý mohl vydat na samostatný článek a leckdy na celou knihu. Nabízelo se samozřejmě věnovat se jen části, kde řeka protéká Sedmičkou, a tím si rozptyl témat zúžit (zdánlivě, protože i to je hustě protkaná síť potůčků-podtémat). Řeka však spíš než kostičky stavebnice, které lze libovolně vyjmout, připomíná živou entitu a živé organismy dávají smysl jako celek. Vltava je celek nadmíru bohatý a pestrý: osídlení břehů Kelty, historie vorařství, vodáctví a plavební průmysl, dopad kaskády přehrad na krajinu i společenský život, povodně, trampové a jejich vztah s řekou, pražské ostrovy, náplavky a nábřeží, světová unikátnost ryze českého drahokamu vltavín… Jméno, které zdědila od Keltů přes Germány jako Wilt-ahwa, tedy divoká voda, této řece právem náleží, i když ve chvíli, kdy její vody doplují do Prahy 7, už moc divoce vyjma povodňových let nepůsobí. Její povahu vystihl sochař Josef Pekárek, když v roce 1928 umístil na konec Dětského ostrova u mostu Legií její alegorickou bronzovou sochu: Vltava je v ní krásná, nespoutaná, neskromná a hrdě divoká. Její přítoky Lužnice, Berounka, Sázava a Otava se mnohem decentněji schovávají na sloupu pod ní.
Říká se, že z bývalé Trojské lávky byl pohled na patrně poslední přírodní koryto řeky i s peřejemi – tak kdysi vypadala Vltava v Praze. Její dnešní zdánlivý klid je ale zapříčiněn spíš tím, že ji člověk postupně a, zůstaneme-li u představy živé bytosti, pro řeku možná leckdy bolestně krotil, než tím, že by se tato kráska dobrovolně vzdala. O krásce nemluvíme nadarmo: angličtí kanoisté Stewens a Bradley, kteří velkou část Vltavy spluli v roce 1875, ji popsali takto: „… konečně jsme vjeli do klidnější vody a tady nám bylo oceniti velkolepost krajiny. Skalnaté břehy dosahují výšky snad až tisíc stop a les je zastiňuje všude, kde se jen stromy svými kořeny mohou zachytit. Ačkoliv jsme poznali v Evropě mnoho horských a údolních krajin, všichni jsme se shodli, že tato daleko předčí všechno, co jsme z tohoto druhu kdy viděli.“
Skalnaté koryto a vzácné kameny
Ještě před několika miliony let protékala horní část Vltavy zcela jinou krajinou než dnes (svého času horní Vltava odtékala do Dunaje). Na její trase se mohl projevit i vznik Rieského kráteru mezi Norimberkem, Stuttgartem a Mnichovem, který zde zůstal po pádu asteroidu. Podle odhadu měřil Rieský meteorit v průměru asi 1 kilometr a této události vděčíme také za tajemný drahokam, který se v povodí Vltavy nachází: lahvově zelený vltavín či moldavit (z německého jména řeky Moldau). Podobná přírodní skla zvaná tektity se nacházejí jen na třech místech na světě, ale jedině vltavíny jsou průhledné a jasně zelené (přírodní nevybroušený vltavín má ve své kolekci šperků také královna Alžběta II.).
Vltava se během statisíců let stále hlouběji zařezávala do podloží mezi úchvatnými strmými svahy v dramatickém skalnatém korytu, které se stává rovinou vlastně až před Mělníkem. Vytvořila říční terasy, meandry a zajímavé ostrovy, díky čemuž se o ní někdy mluví jako o první architektce Prahy. Města a řeky spolu komunikují už celá tisíciletí a jeden druhého formují a proměňují způsobem, který si městští obyvatelé často ani neuvědomují. Praha 7 si její „umělecké dílo“ může užít dosyta díky hned několik ostrovům a nábřeží vinoucímu se kolem části obvodu sedmé čtvrti ve tvaru dokonalé paraboly.
Přítelkyně, nebo překážka?
Řeky bývají matky měst, ale vztah Prahy s Vltavou samozřejmě nebyl vždy jen láskyplný a jako všechna dlouhodobá partnerství si prošel svými vrcholy a propady. Vltava byla velebena jako zdroj vody i hanobena jako odpadní stoka, vnímána jako důležitá dopravní tepna, která spojovala vzdálená města, i jako překážka mezi jinak blízkými čtvrtěmi, využívána jako zdroj obrovské energie i zatracována jako ničivá hrozba během povodní… Vltavské nábřeží dlouho nevypadalo jako dnešní opečovávaná náplavka, spíš patřilo mezi zanedbané městské periferie (konečně, to je proměna, které jsme na Sedmičce svědky v posledním roce v přímém přenosu). Břeh lemovala špinavá a znevažovaná řemesla, mlýny, průmyslové objekty a sklady a mezi nimi rozhodně nekorzovali bohatí měšťané, ale chudina. Našli byste tu spíš nevěstince, chudobince a kláštery žebravých řádů než věhlasné pekaře, cukráře či pěstitele jako na dnešních farmářských trzích a gurmánských akcích na obou březích.
Proměna vztahu mezi městem a řekou nastala v druhé polovině 19. století, kdy se budovala pražská nábřeží a začalo přibývat mostů. Na přelomu 19. a 20. století dostala mnohá nábřeží půvabnou a praktickou podobu, aleje stromů podél řeky se najednou staly prominentní adresou k bydlení a oblíbenou pěší promenádou, ze které lidé viděli mnohdy poprvé panorama města tak, jak je nám samozřejmé dnes.
Ostrovy Sedmičky
Z této doby budování nábřeží pochází i helmovský jez, zdymadlo a budova hydroelektrárny na Štvanici, které byly postaveny během rozsáhlého projektu regulace Vltavy v okolí Petrské čtvrti. Praha 7 se může pyšnit hned několika ostrovy a příběh každého z nich by jistě vydal na samostatný text. Jen Štvanice toho stihla tolik! Přezdívalo se jí Velké Benátky, snad proto, že původně stála v souostroví v mělkém toku, kudy vedl dávný brod. Od konce 17. století se zde, i přes opakované zákazy, pořádaly štvanice býků, medvědů či vlků. Od roku 1848 přes ostrov vede slavný Negrelliho železniční viadukt a jako jeden z mála ostrovů jej přetíná a spojuje s oběma břehy i druhý most: čerstvě opravený Hlávkův (nemluvě o metru C, které vede pod ostrovem). Brzy to však budou mosty hned tři – tím třetím bude snad od roku 2022 pěší lávka mezi Holešovicemi a Karlínem. Toto spojení zatím nahrazuje přívoz HolKa, který na Štvanici zastavuje na její východní špici.
Třicet let po prvním viaduktu zde vzniklo varieté, kde vystupovali praví Komančové a Irokézové, a ještě na konci 19. století zde působily hned tři restaurace. Již v roce 1893 byly na ostrově zprovozněny tenisové kurty pro pražskou elitu a s nimi nejstarší tenisový klub v republice. Se sportem je ostrov spojen i skrze bývalou hokejovou halu, jež byla v roce 1930 prvním stadionem s umělou ledovou plochou v republice a kde Čechoslováci v roce 1947 vyhráli světový šampionát. Hala měla i další prvenství: 11. února 1955 se odtud odehrál první přímý sportovní televizní přenos v Československu. Dnes hala již nestojí a ze sportovních aktivit na ostrově ještě funguje skate park i bike park. Aby toho na příběh jednoho ostrova nebylo málo, stávala zde zhruba v místech dnešních tenisových kurtů v blízkosti plavebních komor porodnice, v níž se narodil nejeden dnešní Holešovičák středního a vyššího věku (zbourána byla v roce 1980).
Na Sedmičce najdeme i největší pražský ostrov, Císařský v Bubenči mezi Stromovkou a Trojou, na kterém od roku 1967 stojí Ústřední čistírna odpadních vod. Ostrov s klikatícími se meandry Vltavy několikrát proměnil svůj tvar (ještě v 18. století jej rozdělovalo napříč další rameno řeky, jež teklo k Císařskému mlýnu) vlivem povodní i výstavby plavebního kanálu a zdymadla Podbaba. Po první světové válce zde vznikla zahrádkářská kolonie s třemi sty chatičkami, ale tato česká specialita nepřežila velkou vodu roku 2002. V dohledné budoucnosti se Císařský ostrov dočká zkrášlování nejen v podobě nového mobiliáře a úpravy prostor pro pikniky, ale také v posílení hodnot nivní krajiny, tedy návratu k co nejpřírodnější říční krajině. Cílem projektu je navrátit Císařský ostrov jakožto rozsáhlou zelenou plochu k užívání Pražanům. Plánuje se vytvoření takzvaného průlehu v místě, kde během povodní vždy docházelo k protržení ostrova. Realizovat se mají i sadové úpravy či slunící terasy. Akční plán a koncepci úprav lze najít mezi projekty na stránkách Institutu a plánování rozvoje hlavního města Prahy www.iprpraha.cz.
Dnešní území Troje již ostrovem není, ale dokud bylo, nazývalo se Ostrovem holešovickým. Ostrov byl dost velký na to, aby na jeho území bylo hned několik polí, ovocnářské sady i zelinářské pěstírny. Sahal od Trojské lávky až po Pelc-Tyrolku. Dnes je součástí přírodního parku Drahaň-Troja a vede pod ním trasa metra C. Mezi Libní a Holešovicemi se nachází Libeňský ostrov, který je dnes už poloostrovem, ale dříve býval největším ze skupiny asi deseti ostrůvků. Ty byly postupně připojeny buď k Libeňskému ostrovu, či k Maninám. Mezi ně patřil i Jeruzalémský ostrov, který měl hned několik poetických jmen: Růžodolský i Křenový, podle křenu, který se zde zřejmě pěstoval.
Přístav
Významnou technickou a vlastně i architektonickou památkou je uměle vyhloubený Holešovický přístav, jenž byl v Praze unikátní tím, že jako jediný propojoval lodní dopravu s železniční a silniční. Z přístavu vedly koleje na nádraží Bubny (ulice Jankovcova je ve stopě této železniční vlečky) a na nádraží Holešovice. Ty jsou ještě stále v zeleném „parku“ na severním nábřeží, byť nefunkční.
Původní secesní stavby v přístavišti tvoří estetický doplněk k jinak továrním Holešovicím. Nejvíce budov zde přibylo v roce 1906. Většinou jsou jednopatrové s členitými fasádami z červeného režného zdiva a krémové omítky. Podobně šťavnatou vizuální opozici zde dodnes tvoří rezivějící lodě na jedné straně a luxusní moderní bytová zástavba na břehu. Přístav je nyní vlastněný a spravovaný soukromou společností České přístavy, a.s., a slouží zejména jako překladiště a skládka sypkých hmot. Celý prostor mezi poloostrovem a tzv. Holešovickou kosou slouží jako ochranný přístav (každá loď musí deklarovat, že v případě povodní má domluvené místo, kde zakotví – ochranný přístav).
Koupat se, či ne?
S rostoucím suchem a čím dál vyššími letními teplotami jistě mnohé lidi procházející se po nábřeží leckdy napadne, jestli je voda ve Vltavě dostatečně čistá ke koupání. Nejjistější odpověď na tuto otázku najdete vždy na místech, která jsou pro koupání přímo vyhrazena, v Praze například ve Žlutých lázních. Tam se totiž kvalita vody pravidelně měří. Petr Hozák, vedoucí provozu ve Žlutých lázních, vysvětluje, že kvalita vody v jedné řece se v rámci jednoho města může lišit a je logické, že bude o něco čistší při vstupu do města než při výstupu z něj. Čím jižněji se tedy v Praze ve Vltavě případně smočíte, tím lépe. Podle Petra Hozáka „ve Žlutých lázních máme osvědčení Zdravotního ústavu, že Vltava při průtoku u nás splňuje všechny náležitosti přírodního koupaliště. Brouzdaliště vytvořené v dětském koutku se kontroluje každý měsíc. Někdy se po bouřce stane, že je voda zkalená tím, co do ní přišlo z Berounky, ale to je prostě bahnitost, není to zdravotně závadné.“ Ve Žlutých lázních si můžete také půjčit nejrůznější možná plavidla, jako paddleboardy, šlapadla, motorové čluny či elektrické surfové prkno, na němž se doslova vznesete nad hladinu.
Na vlnách života
Je zřejmé, že pobývat a budovat město v blízkosti řeky znamená vystavit se neustálé proměně, leckdy rychlejší, prudší a náhlejší než uprostřed nevodnaté pevniny. Řeka přináší městu život – a někdy minulost odnáší rychleji, než bychom si přáli. Naproti tomu poskytuje městu příležitosti k rekreaci, sportu, společenskému životu, průmyslu, energetice, obchodu i vnímání krásy jak urbanistické, tak přírodní. Vltava a její břehy jsou významným veřejným prostorem a Praha 7 to svým občanům hodlá dokazovat stále zřetelněji. V Dolních Holešovicích to bude právě upravené nábřeží, které čtvrti dodá zelenou plochu, jež zde dosud bolestně chyběla. Navíc ji propojí přirozenou cestou podél vody pro pěší a cyklisty se Stromovkou. Dosud nevyužitý holešovický meandr již pomalu začíná ukazovat první známky toho, že vztah mezi řekou a Prahou 7 se výrazně zlepšuje. Pozadu nezůstává ani opačný břeh, kde se kromě mnoha dalších úprav myslí i na sportovce. Vodní slalomáři, kanoisté a kajakáři si přijdou na své na trojské straně řeky, kde budou jejich aktivity podpořeny v rámci parku vodních sportů.
Od Libeňského mostu až po upravené části Bubenského nábřeží se pod taktovkou Magistrátu hl. m. Prahy počítá se vznikem holešovické náplavky. V severní části již radnice Prahy 7 za podpory Magistrátu hl. m. Prahy začala s úpravami nevzhledného porostu a nevlídných betonových plácků i odstraněním zbytků železa a starých staveb. Radnice plánuje vybudovat po připravovaných průzkumech a diskuzích s veřejností i zcela nový park U Vody, na který se chystá architektonická soutěž. Zdá se, že nejen holešovičtí milovníci přírody, maminky s kočárky, bruslaři, cyklisté a ti, kdo mají rádi řeku, se mají na co těšit.
Vltava v datech
Kdyby byly dodrženy geografické zvyklosti, jmenovaly by se říční vody po soutoku s Labem nadále Vltava – v místě soutoku je Vltava totiž delší a vodnější, což většinou o názvu po splynutí dvou řek v jednu rozhoduje. Tuto nelogickou zeměpisnou výjimku mají na svědomí zřejmě Keltové, kteří obývali okolí soutoku již ve starověku a Labe považovali za důležitější. Nicméně keltská oppida lemovala i celé povodí Vltavy (Závist u Zbraslavi, Hrazany, Třísov…), a jejich naleziště tak tvoří první pomyslné zmínky o setkání řeky a lidské civilizace, o nichž víme.
1088 První zmínka v listině Vyšehradské kapituly, z níž vyplývá, že se pod Vyšehradem vybíralo mýto z vorů.
1316 Jan Lucemburský vydal listinu, dle níž veškeré dřevo dopravené po Vltavě musí být přednostně nabídnuto pražským staroměstským kupcům a teprve potom ostatním.
1336 Výnosem Karla IV. se silně zredukoval počet mýt, neboť měla neblahý dopad na plavbu i obchod. Clo se od té doby mohlo vybírat pouze pod Hlubokou, v Újezdu, Braníku a pod Vyšehradem. To prospělo vorařům, kteří převáželi především pivo a chmel, medovinu, víno, sýr i vápenec. Tento obchodní rozmach vedl k zakládání nových osad a polí, vinic a rybníků, rozvoji pivovarnictví a lomů.
1550 Do Prahy byla poprvé přivezena sůl na vorech. Nejprve se vozila z Českých Budějovic nebo z Týna nad Vltavou na lodích, které však bylo často nutné odvléct zpátky z Prahy koňskými potahy. To bylo značně obtížné, a tak se pro přepravu začaly používat vory.
1640 Ferdinand III. vyhlašuje: „Nařizujeme, abychom našemu zchudlému Království českému pomohli, přihotovit hlavní zemskou řeku Vltavu výhradně pro plavbu, strhnout bez milosti překážející jezy a mlýny, stromy a skály.“
1726 Byly vybudovány první plavební komory pod Kamýkem a poblíž Modřan a postupně se kvůli splavnosti začaly likvidovat jezy, prohlubovat mělčiny a odstřelovat skály. Protože plavidla se zpět proti toku řeky tahala koňmi, zřizovaly se potahové cesty. Tyto úpravy vadily čím dál víc mlynářům, protože ohrožovaly jejich živnost a výdělek.
1772 Byl vydán navigační patent, kde se pravilo: „Naše zákonodárství pohlíží na plavbu a voroplavbu jako na nejdůležitější veřejný zájem. Připouští využívání vody, jen pokud není to na závadu plavebním účelům.“ O rok později byla zavedena svoboda plavby vorů, takže od té doby mohl plavit každý, kdo prokázal způsobilost.
1777 Císařovna Marie Terezie vydala navigační patent, podle něhož mohl být stíhán každý mlynář, který by úpravami probouraného jezu činil plavbě potíže.
1787 Bylo zrušeno výsadní právo plaveckého cechu a obchodovat se dřevem mohl od té doby kdokoli.
1845 Největší ničivá povodeň novověku. Překonaly ji až povodně v roce 2002.
1898 S rozvojem větších lodí byly vybudovány plavební stupně v Klecanech a v následujících letech také v Libčicích, Troji, Miřejovicích a Vraňanech.
1905 Objevují se hausbóty. První na Vltavě si nechal postavit J. R. Ořovský v Týně n. Vltavou.
1918 Těsně před 1. světovou válkou se objevily první trampské tábory u Vltavy a Sázavy. V roce 1918 vznikla u Svatojánských proudů první stálá trampská osada. Původně byla nazvaná Osada řvavých, ale podle oblíbené trampské písně Camp of Loss Hope převzali osadníci název Osada ztracené naděje neboli Ztracenka. Trampové k dopravě využívali veřejné lodě, jejichž jízdné bylo dostupné za lidové ceny. Později si pořizovali i lodě vlastní.
1949 Začala se stavět vodní nádrž Slapy a následně Orlík (z celé vltavské kaskády zadržuje nejvíc vody), Kamýk, Lipno I (s největší plochou ze všech vltavských přehrad) a Lipno II. V 80. letech byly dokončeny menší stupně Modřany nad Prahou, Hněvkovice u Týna nad Vltavou (hlavně pro vodohospodářství jaderné elektrárny Temelín) a Kořensko.
2002 Největší povodeň na Vltavě postihla 753 obcí a vynutila si evakuaci 225 000 lidí.
2031 Kousek od stanice metra Vltavská má vyrůst budova Vltavské filharmonie, která bude centrem hudebního a kulturního života v Praze.
Vltava ve virtuálních vodách
Následující webové stránky přinášejí skvělé tipy na výlety, praktické informace pro vodáky i dobové fotografie míst dnes známých i zmizelých.
