Veletržní palác se ohlíží za sto lety své existence. Jejím počátkem bylo vyhlášení soutěže na palác Pražských vzorkových veletrhů v roce 1924. Druhým milníkem byl zničující požár před padesáti lety, který předznamenal staronové využití stavby pro výstavnictví. Veletrhy průmyslových a spotřebních výrobků a strojů nahradily subtilnější výstavy volného umění a architektury sbírek moderního a současného umění Národní galerie v Praze

Architektonická soutěž na Veletržní palác a vizi „obchodního City“ pro Prahu-Holešovice, sestávajícího ze dvou veletržních paláců, budovy administrativy a hotelu po vzoru velkoobchodní a průmyslové City v Londýně, Hamburku nebo Berlíně, byla vyhlášena v roce 1924. (obr. 1) Nejvíce funkcionalisticky orientovaný, byť symetricky komponovaný projekt Oldřicha Tyla byl v druhém kole ve spolupráci s Josefem Fuchsem přepracován do asymetrické podoby. Charakteristická pro návrh byla horizontální pásová okna výstavních křídel a hmotová kompozice Velké dvorany a Malé dvorany s ochozy. Konstrukčním principem byl utilitární železobetonový skelet.

Funkcionalistický palác Pražských vzorkových veletrhů (PVV), jehož stavba probíhala mezi lety 1925 a 1928, hostil dvacet šest jarních a podzimních mezinárodních veletrhů až do roku 1941. Jeho slavnostní otevření k 10. výročí vzniku Československa navštívilo až 560 tisíc lidí. Mezinárodní veletrhy hrály v mladém státě významnou obchodní a exportní roli. Během „zlatého věku“ pražských veletrhů (1934–1938) se PVV řadil významem za Lipsko a Londýn. Prezentovalo se zde 60 největších světových nákupních koncernů a obchodníků z 58 zemí. V paláci se nacházela francouzská restaurace, dále kavárna, biliárový klub, pošta a kinosál pro 300 až 600 osob.

V poválečném období se konaly veletrhy mezi lety 1946 a 1951. Předposlední a především poslední 52. veletrh v roce 1951 byly ideologicky silně konotované a odvislé od politické konstelace „spojenců“ více než od obchodních zájmů. Odpovídala tomu i bohatá výzdoba v duchu socialistického realismu s výraznými prapory, věnci a lidovými motivy popírajícími modernistický výraz paláce. Majitelem Veletržního paláce se následně stal Podnik zahraničního obchodu (PZO) Kovo, sídlily zde i PZO Centrotex, PZO Omnipol, PZO Motokov a další. Dominantní administrativní funkci doplňovaly prodejny zahraničního obchodu Tuzex a kino Veletrhy.

V noci ze 14. na 15. srpna 1974 Veletržní palác zasáhl zničující požár. Z centra v lakýrnické dílně ve čtvrtém patře v severní části budovy se oheň rychle šířil pasážemi a výtahovými šachtami a docházelo k výbuchům vnitřních rozvodů plynu. Z kina Veletrhy muselo být evakuováno 600 osob a zachráněno bylo šest lidí z terasy v jižní části budovy. Hasiči v paláci zasahovali do sedmé hodiny ranní. Likvidace požáru pokračovala pět dní.


Požár Veletržního paláce, hasičský zásah, 1974 (ČTK)

Po požáru byl palác zásadně poničený, architektonický ateliér Sial Stavoprojektu Liberec však předložil řadu návrhů na jeho obnovu i nové využití. Zasadil se také o prohlášení stavby jako celku za kulturní památku. V roce 1978 bylo vládou rozhodnuto o využití budovy pro sbírky moderního umění tehdejší Národní galerie. Stavoprojekt Liberec (Sial) se stal generálním projektantem technicky náročné rekonstrukce pod vedením Karla Hubáčka. Hlavním architektem byl Miroslav Masák, spoluautory studií byli John Eisler a Emil Přikryl. Finální návrh architektů minimalizoval zásahy do prostorové koncepce budovy na dílčí puristické úpravy a obnova proběhla v duchu funkcionalistické moderny. Hlavní výstavní prostor dnešní Národní galerie v Praze s přibližně 22 tisíci m2 výstavní plochy doplňují kanceláře, depozitáře, odborná pracoviště a restaurátorské ateliéry. Pro veřejnost se zrekonstruovaný Veletržní palác otevřel v prosinci roku 1995.

Exteriér   
Budova Veletržního paláce s impozantními rozměry – délkou 130 m a šířkou 70 m – zaujímá plochu celého uličního bloku, dosahuje devíti podlaží na výšku a dvou podzemních podlaží. Svým nepravidelným půdorysem, který evokuje obdélník, odráží tvar svažitého pozemku. Exteriér železobetonové stavby s fasádou z umělého kamene je v jižní části rozdělen horizontálními pásovými okny. Fasády horizontální části vystupují v úrovni pater z plochy průčelí a v ustoupeném patře vytvářejí terasy. V severní části dělí hladkou fasádu pravidelný rastr čtvercových oken. Jižní fasáda do Heřmanovy ulice je rozdělena schodišťovými rizality, před něž opět vystupují čtyři vykonzolovaná podlaží.


Oldřich Tyl, Josef Fuchs: Veletržní palác, pohled z Heřmanovy ulice, 30. léta 20. století (Národní galerie v Praze)


Veletržní palác po požáru, 1974 (ČTK)

Ve 30. letech byly nedílnou součástí podoby Veletržního paláce reklamy a firemní znaky vystavovatelů, které byly umístěny nejen jako plošná reklama přímo na okenních tabulích stavby, ale také jako transparenty zavěšené mezi palácem a sloupy veřejného osvětlení. Po znárodnění Pražských vzorkových veletrhů v roce 1951 vystřídala prvorepublikové reklamy na fasádě loga podniků zahraničního obchodu – Kovo, Koospol, Motokov, Centrotex a dalších přidružených podniků, pro něž se Veletržní palác stal administrativním sídlem až do požáru v roce 1974.

Ačkoli byl Veletržní palác po požáru v troskách – zničen byl jeho plášť, interiér a vážně poškozeno bylo asi 15 procent konstrukčních prvků, podařilo se díky Stavoprojektu Liberec zahájit práce na jeho rekonstrukci pro potřeby tehdejší Národní galerie. Z hlediska exteriéru se rekonstrukce nesla v duchu obnovy zásadních hodnot funkcionalistické stavby, zachováno bylo členění fasád i poměr prosklených a plných ploch. Výraz stavby však podstatně proměnilo potažení oken fólií, která s ohledem na výstavní provoz tlumí intenzitu světla ve vnitřních prostorech.

Velká dvorana   
Velká dvorana, také zvaná strojní hala, je centrálním prostorem Veletržního paláce. Sloužila zejména k výstavám strojů během Pražských vzorkových veletrhů. Prezentovaly se zde firmy jako Škodovy závody, Českomoravská Kolben–Daněk a německé a další mezinárodní společnosti. Během slavnostního otevření 21. září 1928 zde byla vystavena Slovanská epopej Alfonse Muchy, která rezonovala s panslovanským přesvědčením a obchodní orientací zakladatele Pražských vzorkových veletrhů Václava Boháče. Její instalace ovšem silně kontrastovala s progresivní funkcionalistickou architekturou stavby.


Oldřich Tyl, Josef Fuchs: Velká dvorana, expozice strojírenství, 30. léta 20. století (Národní galerie v Praze)


Velká dvorana, výstava u příležitosti 52. Pražských vzorkových veletrhů, 1951 (Archiv hlavního města Prahy)

Vysoká hala o rozloze 1750 m2, délce cca 75 m, výšce 15 m a nepravidelné šířce 23 m v severní a 30 m v jižní části byla lemována velkoplošně prosklenými poli. Shedová střecha obvyklá u továrních staveb propouštěla dostatek světla, vizuální propojení se vstupním foyer a mezaninem umožňovaly plně prosklené stěny. Přepravu těžkých strojů zajišťovaly jeřábové dráhy instalované pod úrovní zastřešení haly. Funkci vzorkovny strojů si hala zachovala i v poválečném období.

Dle koncepce programu pro tehdejší Národní galerii z roku 1979 měla Velká dvorana sloužit pro výstavy monumentálního umění i jako propojující „orientační dominanta“ galerie. Architektonické plány rekonstrukce zničeného paláce nejprve uvažovaly o radikálnější úpravě, zamýšleno bylo vyzvednutí stropu do úrovně čtvrtého patra. Trojúhelníková vestavba s expozičními sály, která měla prostor nově definovat vnitřní fasádou, svědčí o aktuálním vlivu postmodernismu. Velká dvorana nakonec zůstala zachována ve svých proporcích, ovšem byla upravena jako multifunkční sál nejen pro výstavní, ale i divadelní a performativní projekty. Stěny sálu doplnily akustické tvarovky (rezonátory), jimiž byly nahrazeny svislé prosklené plochy. Prvek jeřábových drah odkazující na strojní halu meziválečného Veletržního paláce byl transformován ve dvě pojízdné scénické plošiny.

Malá dvorana   
Unikátní prostor Malé dvorany (dříve Hally) se nachází v severní části Veletržního paláce. Prostor vysoký cca 31 m na dlouhém a relativně úzkém nepravidelném půdoryse obíhá šest pater otevřených ochozů, které přerušuje pouze dvojice výtahových jader. Dvorana je osvětlena prosklenými shedovými světlíky a pravidelným rytmem čtvercových oken v každém patře.


Následky požáru v Malé dvoraně, 1974 (Národní galerie v Praze)


Stavoprojekt Liberec, Malá dvorana po rekonstrukci, 90. léta 20. století (Národní galerie v Praze)

Původně měla být patra ochozů určena pro kanceláře Pražských vzorkových veletrhů, ale pro velký zájem vystavujících se v konečné podobě budovy tyto prostory rozdělily mezi výstavní a prodejní kóje s typizovanými prosklenými výkladci. Stejně jako průčelí paláce byla i patra Malé dvorany ve 30. letech zaplněna plošnou reklamou, později i reklamními poutači zavěšenými volně do prostoru. V období socialismu převládla propagandistická výzdoba a loga společností Podniku zahraničního obchodu, které v budově po zrušení veletrhů v 50. letech sídlily. Výstavní prostory na ochozu Malé dvorany byly přepaženy dřevotřískovými deskami a sloužily pro potřeby administrativy. Právě přeplněné kancelářské místnosti byly jednou z příčin velké ničivosti požáru, který v 70. letech téměř kompletně zdestruoval celou budovu.

Rekonstrukce Veletržního paláce na přelomu 80. a 90. let uvedla Malou dvoranu do podoby velkorysého prostoru určeného pro sbírkové expozice. Ochozy byly obnoveny bez veletržních prosklených kójí a ponechány jako otevřené galerie členěné pouze pilíři a nosnými trámy konstrukce. Původní barevnost a materiály – obklad z červeného mramoru v přízemí, keramické dlaždice a modrá zábradlí ochozu – ustoupily představě monochromního výstavního prostoru v odstínech bílé a světlého litého teraca.

Vstup   
Veletržní palác byl od svého otevření v roce 1928 propojen s ulicí několika vstupy, obchody a rušnými provozy v přízemí. Hlavní návštěvnický vstup zvýrazněný světelnou tabulí a logem Pražských vzorkových veletrhů se nacházel na severní straně východní fasády do ulice Dukelských hrdinů (dříve Bělského třída). Směřoval do pasáže, jež i v současnosti odděluje Velkou a Malou dvoranu. Z pasáže bylo přístupné kino Bio Favorit, později kino Veletrhy, nacházející se v suterénu pod severní částí Velké dvorany. Výtahem (páternosterem) byla přístupná kavárna s venkovní terasou v šestém patře. Na jižní straně fasády byl situován široký vjezd propojující strojní halu (Velkou dvoranu) přímo s ulicí.


Vstup do Veletržního paláce, kolem roku 1935 (Národní galerie v Praze)


Průčelí paláce během 52. veletrhu, 1951 (Archiv hlavního města Prahy)

Po vyhoření budovy uvažovali autoři rekonstrukce o propojení paláce s venkovním prostorem a o jeho zpřístupnění veřejnosti. Hlavní vstup navrhli na jižní straně v místě původního vjezdu. Návštěvníci měli volně procházet monumentálním prostorem Velké dvorany a dále pokračovat do prostoru Malé dvorany se stálými expozicemi. Ve výsledné podobě rekonstrukce byla před Veletržním palácem vybudována piazzetta, do země byla zapuštěna stavba s technickými provozy galerie a nájezdní rampou do podzemních garáží, která palác oddělila od ulice Dukelských hrdinů. Jako návštěvnický vstup byl určen ten v severní části, ponechán byl i vjezd do Velké dvorany na straně jižní, který byl v roce 1994 osazen ocelovými vraty od sochaře Michala Gabriela.

Pasáže a střešní terasa   
Pražské vzorkové veletrhy se konaly dvakrát ročně, vždy na jaře a na podzim. K tomuto účelu sloužila výstavní křídla v šesti výstavních podlažích Veletržního paláce, kde probíhal čilý výstavní provoz. Během veletrhu obvykle navštívilo Veletržní palác na půl milionu osob. Pasáže v patrech byly předěleny podélnými skleněnými výlohami a příčnými příčkami. Obchodní kóje byly dle plošných potřeb pronajímány jednotlivým firmám a prodejcům. Údaje k jarnímu veletrhu z roku 1929 hovořily o 2904 vystavovatelích na ploše 45 tisíc m2 (včetně holešovického Výstaviště).


Kavárna na střeše Veletržního paláce, 1926–1928 (Národní galerie v Praze) 


Veletržní palác po požáru, 1974 (Národní galerie v Praze)

Cirkulaci návštěvníků ve Veletržním paláci umožňovala čtyři hlavní schodiště a dva výtahy – páternostery. Podél ulice Dukelských hrdinů propojovala parter paláce vnitřní obchodní „ulice“ (zvýšená pasáž v přízemí podél Velké dvorany), která současně sloužila jako konektor s městským prostředím. Na terase v šestém patře nad Malou dvoranou byla otevřena kavárna s celoročním provozem, kino se nacházelo v suterénu severní části pod Velkou dvoranou. V jižní části v šestém patře fungoval biliárový klub, v přízemí a suterénu byla otevřena francouzská restaurace.

Rekonstrukce Veletržního paláce určila první až čtvrté průběžné patro jako patra výstavní. Dělení na veletržní kóje bylo zrušeno a křídla byla propojena v jednotný výstavní prostor. V pátém a šestém patře jsou dnes umístěny administrativní a konferenční prostory, v mezaninu depozitáře sbírky architektury a plastiky. Depozitáře se nacházejí také v suterénu namísto původního kina. Viditelná stropní konstrukce – konstrukční rámy se zkosenými kouty – předpokládala založení rozvodů elektřiny do podlahy. Původní šestiboké keramické červenohnědé dlaždice „šamotky“ nahradilo při obnově světlé lité teraco. Kavárny a veřejné prostory se přesunuly do přízemí do prostoru dnešního korza.


→ Historii budovy přiblíží výstavní instalace v oknech korza Veletržního paláce, jež bude k vidění od 26. září.

→ Zdroje:

Sbírka architektury Národní galerie v Praze
Archiv Národní galerie v Praze
Archiv hlavního města Prahy
Alois Špalek: K soutěži na Veletržní budovy. Stavba III, 1924–1925, s. 65–78.
Stavoprojekt Liberec: Investiční záměr rekonstrukce Veletržního paláce pro expozice sbírek moderního umění Národní galerie v Praze, 2. část: Objemová a provozní studie. Liberec 1979.
Radomíra Sedláková: Jak Fénix (minulost a přítomnost Veletržního paláce v Praze…). Praha 1995.
Miroslav Masák – Rostislav Švácha – Jindřich Vybíral: Veletržní palác v Praze. Praha 1995.
Miroslav Moutvic, Pražské vzorkové veletrhy 1920–1951. Praha 2000.
Radomíra Sedláková – Jakub Potůček: Příběh Veletržního paláce. Praha 2014.