V poslední době jste poskytla řadu rozhovorů. Je něco, o čem jste chtěla mluvit, ale nepřišla na to řeč?
Pro mě byla velká radost, když jsme v listopadu spustili podcast s názvem Přiznej barvu o intimních věcech a začali jsme tématem první menstruace a menstruace obecně. Je to pro mě úplně nová práce, ale baví mě to.
Jak ten nápad vznikl?
Holky u nás ve studiu mi říkaly, ať nějaký podcast udělám, ale já měla pocit, že jich je nyní spousta a navíc že nejsem moderátorka. Pak jsem se ale po čase potkala s DJ Mary C a Martinem Tvrdým alias Bonusem, který se mimo jiné podílí i na zpravodajském podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12, a právě oni přišli s nápadem podcastu o intimních tématech. Nedokážu si představit, že bych na sound design našla někoho lepšího. Hezky si to sedlo, proto z toho mám i takový dobrý pocit.
Už víte, jakým tématům se budete dál věnovat?
Rádi bychom otevřeli i věci související se zdravím, jako je inkontinence, sex po porodu nebo antikoncepce. Taky bych chtěla zabrousit i do mezilidských vztahů. Najednou mám pocit, že to může být nekonečná série. (smích)
Jak se cítíte v roli moderátorky?
Věděla jsem, že se nechci dostat do bodu, kdy budeme točit každý týden a budu neustále shánět hosty. Proto bude podcast v sériích zaměřených vždy na jedno téma. Našich hostů se neptáme „A co ty vlastně teď točíš za film?“, protože tyhle věci se mohou lidé dozvědět jinde. Neděláme to ani formou rozhovoru, je to spíš vyprávění příběhu, ve kterém já funguji jako průvodce. Hodně pracujeme se střihem a díky tomu dokážeme vymacerovat co nejvíc informací a zároveň zanechat pocit, že se o těchto věcech dá mluvit otevřeně, třeba i s humorem. Také se snažíme, aby to působilo jemně a přirozeně.
Tak na mě ostatně působí i vaše kolekce intimních pomůcek. Naposledy jste vytvořila menstruační kalíšek, předtím vibrátor…
Paradoxně jsem měla kalíšek v hlavě dřív než sadu s intimními pomůckami. Když ale přišel nápad na tu sadu, tak jsem od kalíšku upustila. Samozřejmě pak jsem měla i období, kdy jsem si říkala, že už jsem ten správný čas propásla. Na nový produkt člověk potřebuje čas, energii i peníze. Musí to uchopit a jít do toho naplno. Jsem ráda, že to nakonec vyšlo na minulý rok. Mám pocit, že se to potkalo i s dobou, která nám určité hodnoty přehodnotila. Přijde mi, že kalíšek není úplně zbytná věc, ale naopak spíše nezbytná, má svou funkci. Whoop.de.doo (značka intimních pomůcek, pozn. red.) vnímá ženu jako celek a kalíšek tu sadu doplňuje. Nechci ty věci od sebe oddělovat, tělo máme přeci jen jedno. Mojí snahou bylo zpříjemnit ženám ty dny, které jsou pro některé z nás těžší než ty ostatní. Mám radost, když nám holky píšou, že se konečně těší na menstruaci.
Je v intimní sféře ještě něco, co byste chtěla pro ženy vytvořit?
Myslím si, že to nejdůležitější už máme. Díky sbírce na Hithitu se nám kromě kalíšku podařilo vyrobit antibakteriální sprej s naší vůní. Letos máme také v plánu udělat aplikaci na menstruační kalendář, což pro mě bude asi vyšší dívčí. (smích)
Zmínila jste, že na nový produkt je potřeba mnoho času. Který váš výrobek od nápadu po realizaci trval nejdéle?
Realizace má různé fáze. Například u vibrátoru byl nejtěžší vývoj – kvůli elektronice, která je komplikovaná a drahá. Další věcí je i následná optimalizace výroby. U vibrátoru jsem po zahájení výroby musela změnit klíčovou fabriku. Takže bylo potřeba udělat novou formu, a než se to vše usadilo, trvalo to dva a půl roku. Říkala jsem si, že už je to skoro na knížku. (smích) Navenek to často vypadá, že všechno hezky plyne, ale je za tím spousta nezdarů.
Vaše portfolio je opravdu obsáhlé. Byl nějaký projekt, který se vám nepodařilo uskutečnit?
Ani ne. Já věci už i vymýšlím tak, aby se zrealizovat daly. Jsem nucená pracovat s realitou. Vymyslet projekt, který se nebude realizovat nebo to není možné, je vlastně dost smutné. Samozřejmě se to občas může stát, například když člověk pracuje na zakázku. Pro mě ale práce nekončí v návrhu, vlastně pro mě nekončí nikdy. (smích) Konec pro mě představuje až chvíle, kdy se výrobek dostane k zákazníkovi. A takhle vnímám i design. Aby to pro mě mělo smysl, tak se ta věc musí zrealizovat. Nejsem ten typ designéra, což se někdy požaduje, ve smyslu: něco vymyslete a my už to nějak vyrobíme. Tohle já neumím. Hned se ptám na mantinely a omezení, bez toho ani neumím pracovat.
Jak často jste nucená dělat kompromisy?
Jak už jsem říkala, od návrhu k výrobě je dlouhá cesta. A někdy se přihodí, že něco nejde. Ale stále se snažím být nohama na zemi. Třeba u vibrátoru jsem narážela na to, že se ta technologie musela vyzkoušet, pak jsme museli přijít s výrobním postupem. Byly ale samozřejmě občas momenty, kdy jsem si říkala, že jsem vymyslela něco, co nepůjde. Pak se to ale povedlo a byla to ta zkušenost, díky níž se teď již snažím řešit věci tak, aby se daly vyrobit.
Jak důležité je pro designéra technické vzdělání?
Nemyslím si, že je úplně nutné vzdělání, spíš nějaké předpoklady. Musí chápat nějaké principy. Myslím, že na výrobcích, které vypadají a fungují dobře, technologové s designérem úzce spolupracovali. Inženýři totiž opravdu přemýšlejí jinak. Hledají řešení, ale estetická část už je nezajímá. Od toho je tam ten designér. Nemělo by to ale probíhat tak, že nakreslím obrázek, ten pošlu do továrny, a pak si budu stěžovat, že je to škaredé. Tímto způsobem podle mě vznikaly výrobky, u kterých je něco divně a kterých je bohužel v současné době docela dost. Naopak tam, kde je to všechno dotažené, probíhala úzká spolupráce. Příkladem může být třeba Apple nebo i ikonická tramvaj T3, kterou dělal František Kardaus. Byl přímo v dílně s technology, spolupracovali spolu, a proto mohla vzniknout opravdu nadčasová věc. I pro mě samotnou jsou inženýři a technologové strašně důležití, protože bez nich to nezvládnu. Samozřejmě jsou nějaké fyzikální zákony, které nejdou obejít, ale snažím se ty hranice posouvat. Nesmířit se s tím, že „něco nejde“, což už jsem také několikrát slyšela. Potřebuji zjistit, co opravdu jde a nejde, a pak s tím pracovat.
Předpokládám, že v takové blízké symbióze s konstruktéry vznikala i vaše tramvaj T3 Coupé…
Ano. Byl tam ovšem ještě jeden aspekt, na který se mě často ptají, a to fakt, že já jsem holka a ve výrobnách bývají většinou muži. Já si tohle ale nepřipouštím. Mám vizi a jdu si za výsledkem. Je možné, že to mám v nějakém směru těžší, protože mi ze začátku třeba nevěří. Když si je ale získám na svoji stranu, začnou se mnou sdílet i to nadšení, což se stalo právě u té tramvaje. Ze začátku sice nechápali, že to není klasická T3, ale vyhlídkový vůz a že tam dávám věci, které se mi líbí, a je mi jedno, jestli je to z autobusu, nebo z T1. Ale po čase za mnou sami začali chodit s nápady, co by se dalo udělat ještě lépe. A právě detaily tyhle věci strašně posunou. Věřím, že z toho dodneška mají radost.
Z tramvaje máte jistě radost i vy, ostatně přinesla vám celou řadu ocenění. Naposledy loni v listopadu, a to 1. místo v mezinárodní soutěži German Design Award. Ta tramvaj jezdí po Praze už od roku 2018. Proč ocenění přišlo až teď, bývá to u designérských cen běžné?
Ano, některé jsou například do tří let od vzniku. Předpokládám, že pro Kupátko je to jedna z posledních cen, protože pak už té tramvaji bude moc let. (smích) Je to dáno tím, že designérské věci mají nějakou dobu trvání, od vzniku až po užívání.
Jak si stojí Česko na mapě úspěšného designu?
Myslím, že je u nás v republice spousta šikovných a nadaných lidí. Designérů, architektů, grafiků. Jsou to známá jména jako Olgoj Chorchoj, Rony Plesl nebo například lídři v oblasti městského mobiliáře MMcité a pak spousta dalších třeba méně známých, avšak neméně významných, jako například Dušan Poliaček, který se zabývá zemědělskými a stavebními vozidly.
Je nějaký designér, jehož práci dlouhodobě sledujete?
Já například zbožňuju Dášu Štěpánovou a její Formafatal studio.
Spolupracují designéři, nebo je to sólová disciplína?
Myslím, že existují obě varianty. A záleží na člověku, jak si to nastaví. Já osobně ráda pracuji v týmu a nemusí to být tým složený jen z designérů. Myslím, že platí, že v týmu se můžete dostat fakt dál, ale chce to mít větší pokoru a důvěru v ostatní. Mám kolegy designéry, grafiky, ale baví mě i podílet se na marketingu a nakukovat do jiných oborů, které jsou pro tvorbu značky velmi důležité.
Je nějaké top ocenění, po kterém všichni designéři touží, něco jako designérský Oscar?
Pro mě osobně to byla cena Red Dot (Anna ji získala v roce 2016 za vibrátor a v roce 2019 za T3 Coupé, pozn. redakce). Nejvíc si ale vážím Ceny za nejlepší studentskou práci na Bienále průmyslového designu v Lublani v roce 2010, kterou jsem získala za návrh tramvaje, jejž jsem dělala jako bakalářskou práci. Na předávání byl tenkrát i slovinský ministr průmyslu, který mi řekl, že ho mrzí, že nemají v Lublani tramvaje, že by můj návrh hned bral. (smích)
Nelitujete, že tahle vaše „studentská“ tramvaj neslouží Pražanům, když vám to později s T3 Coupé vyšlo?
Ta moje tramvaj vznikla v době, když už tu nové tramvaje existovaly. Návrh nových tramvají je na 30 až 40 let, takže cesta pro úplně novou tramvaj je poměrně uzavřená. Všichni víme, že T15 byly strašně drahé a stále jsou, což je dáno například údržbou. Můj návrh Tramvaje pro Prahu byl tak reakcí na T15. Přišlo mi, že je škoda, že tu najednou jezdí obří tramvaj, která pracuje s hmotou úplně obráceně. T3 je subtilní zvenku a prostorná zevnitř. T15 to má úplně opačně. Tím svým návrhem jsem chtěla ukázat i jinou cestu, možná citlivější a vstřícnější k malebné Praze. Takže ano, trochu toho lituji, ale zase na základě mé studentské práce mě pak Dopravní podnik oslovil kvůli vyhlídkové tramvaji.
Před studiem designu jste pracovala jako produkční. Proč jste toto povolání opustila?
Chtěla jsem dělat něco tvůrčího. Produkce ty věci samozřejmě posouvá dopředu, ale není to a priori tvůrčí obor, navíc to dělám vlastně pořád. (smích) Kreativní věci totiž nemohou vzniknout bez produkce. Když vidím lidi, kteří fungují produkčně dobře, nesmírně si jich vážím. Je to práce, která když se dělá dobře, tak ji většinou nikdo neocení. Ale když nastane chyba, tak všichni ukážou prstem. Myslím, že i díky praxi produkční se mi povedlo mít svoji firmu.
Byl design vaše srdeční volba?
To ne. Na design jsem se hned nehlásila, přišlo mi to troufalé. Chtěla jsem na textilní školu, protože jsem v té době šila a měla jsem k tomu blízko, ale nevzali mě. Pak mi ale bylo už 25 let a řekla jsem si, že to na ten design zkusím, a vyšlo to. Teprve až na škole jsem zjišťovala, co to vlastně obnáší a že to není jen o tom, jak ta věc vypadá, ale jakou má funkci.
Nemáte občas chuť vytvořit něco s textilem?
Občas mám. Letos jsem si třeba nechala ušít pár věcí od švadleny na míru. Obdivuju, když to někdo umí. Když jsme dělali pro T3 Coupé uniformy, tak jsem se seznámila s návrhářem Česlavem Jarošem, který učí tady na Sedmičce na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství a navrhl uniformy pro řidiče a řidičky T3 Coupé. Bylo to skvělé. Rozkreslil tehdy tužkou na papír střihy a já si říkala, jak je to nádherné, když to někdo fakt umí.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že design nevnímáte jako umění. Co je pro vás tedy design?
To je těžká otázka. Ale je pravda, že design umělecky nevnímám, spíš jako obor, který má sloužit lidem. Zajímá mě průmyslová výroba, jak udělat něco ve velkém nákladu, aby to zároveň vypadalo dobře a bylo funkční, s dlouhou životností a třeba to i šetřilo přírodu. Je to vlastně dost zodpovědné, protože pak těch věcí nemusí vznikat tolik. Když věc nefunguje a je navíc ošklivá, není to dobře. Design vnímám částečně jako technický obor, který řeší produkty po estetické stránce, trochu jako návrhářství oděvů. Oblečení má také jasnou funkci. Věci mají sloužit, fungovat a dobře vypadat, pak to je dobrý design.
Netrpíte profesionální deformací?
V určitém směru asi ano, ale ne že bych každou věc hned předělávala. Spíš je to tak, že když něco používám a třeba se mi to špatně drží, tak přemýšlím, jak by se to dalo vyřešit líp. Mám ale velkou potřebu věci narovnávat. Když třeba vidím nakřivo pověšený obraz, tak mi to vadí. (smích)
Existuje věc, kterou každodenně používáme a nedá se podle vás už vylepšit?
Takových věcí je spousta a často jsou to drobnosti. Každá věc se dá samozřejmě udělat znovu i lépe, třeba tak, že se použijí jiné materiály, které v době vzniku ještě neexistovaly. Například můj starý kovový mixér Eta. Má silný motor a je velmi těžký, ale cokoliv tam hodíte, to rozmixuje. Je to bytelný stroj. Těch předmětů je spousta, od kráječe na knedlíky až po odšťavňovač na citrony. Jeden takový máme na chalupě, je celoskleněný a udělaný tak, aby pecky zůstaly mimo šťávu. Nebo mám po babičce struhadlo s kličkou, které je skvělé, stále ostré a funkční, nové nechci. Spíš se mi stává, že najdu nějakou věc, která je stará a už se přestala vyrábět, přitom funguje skvěle. A říkám si, hele, ono už to bylo vymyšlené, ale pak to zmizelo nebo se to začalo vyrábět v plastu a už to není ono. Často se i stává, že se věci vracejí a tváří se to jako novinka.
Je nějaký výrobek, který vám v poslední době v rovině designu udělal radost?
No, spíš to je právě taková obnova než novinka. Mám radost, že od jara po Praze jezdí zrenovované tramvaje T2. Tuším, že jezdí na běžné lince 2, takže jízdu s nimi jen doporučuji. No a taky mám radost z toho, že se podařilo protáhnout tramvajovou trať až na Pankrác.
Obklopujete se designovými věcmi?
Pro mě je strašně důležité být v prostředí, které je příjemné. Nemám sterilní byt a ani nejnovější hity. Mám doma spíš starší věci, třeba po babičce, nebo se obklopuji tím,
co opravdu funguje a slouží. A pak jsou tam samozřejmě věci, které mám ráda a mám k nim nějaký vztah.
Je nějaká oblast, jíž se podle vás designéři málo věnují?
Určitě, třeba zdravotní technika a kompenzační pomůcky. Moje kamarádka Věra Kunhartová má studio s názvem Zdravý design, ve kterém se této problematice věnuje a dělá to skvěle. Tam vnímám, že design opravdu pomáhá.
Existuje nějaký váš projekt, který jste dokončila, ale moc se o něm nemluví?
Ano, třeba kolekce šperků Champagne pro Mooyyy, to byl pro mě krok stranou, ale velmi příjemný. Byla to taková oddychovka. Je rozdíl mezi tím, když děláte tramvaj a prstýnky, protože k tomu nepotřebujete tolik lidí a tolik komunikace s tím spojené.
Jak kolekce vznikla?
Oslovila mě česká značka Mooyyy, abych pro ně navrhla kolekci šperků. A protože jsem tou dobou měla jednu kolekci v hlavě, hned jsem na to kývla. V Champagne kolekci se ale skrývá i můj osobní příběh. Dostala jsem snubní prstýnek, ale nejednalo se o briliant, ale o obyčejný kroužek, nalezený někde na chodníku. Připadalo mi to vlastně dost vtipné, jenže po třech dnech kroužek praskl. Přesto jsem jej dál nosila, ale jak byl prasklý, trochu škrábal, a tak jsem si s ním neustále hrála. Můj kamarád, se kterým jsem šla na pivo, si toho všiml a jen tak mezi řečí prohodil: „Co to máš? To je snad nějaký drátek z šampaňskýho, nebo co?“ A mně se najednou v hlavě zjevila celá kolekce, založená na drátku ze šampaňského. Říkala jsem si, že tohle už přeci musí existovat. Všichni si s tím drátkem hrajeme, tvoříme z něj židličky a bůh ví co ještě, ale kolekce inspirovaná drátkem ze šampaňského z ušlechtilých materiálů zatím neexistovala.
Je naopak něco, co byste nikdy designovat nechtěla?
Když mě někdo osloví a pak se ukáže, že chce, abych navrhla nějakou opravdu nepotřebnou kravinu. To vždycky s chutí odmítnu. Teď si nic konkrétního nevybavuji, ale bylo toho dost.
Na Sedmičce pracujete už delší dobu, jak se vám tady líbí?
Ano, jsem tu už osm let. Moje první kancelář spolu s dílnou byla původně v budově bývalých Elektrických podniků. Ten prostor mě tehdy strašně bavil. Měla jsem místo, kam jsem chodila, a nemusela tak pracovat z domova. Tehdy jsem ještě neměla disciplínu nebo spíš až moc velkou, a tak jsem ráno sedla k počítači a byla u něj ještě ve dvě v noci. Takže jsem se učila chodit do kanceláře určitý počet hodin a netahat si práci domů. Mohla jsem pracovat i 12 hodin bez vyrušení, byla jsem tam zastrčená, takže když za mnou do Orca někdo přišel, tak to už bylo něco. Tam se musely překonávat různé bariéry – schody, vrátný (smích). To tady na Kamenické není, tady jsme ve výloze. Je to tu větší, přístupnější, a tak tady může fungovat i obchod. Je to tu fajn.
Bydlíte na Malé Straně, jak vychází Sedmička ze srovnání s Prahou 1?
Na Malé Straně se třeba nedá koupit dobré kafe. Kdežto tady je zase problém si vybrat, kam na něj zajít. (smích) Mám tu oblíbené kavárny – Tvaroh, Dosmundos, Kafe Omylem. Je zajímavé vidět, zvláště v této době, že tu lidé opravdu bydlí. Malá Strana je teď taková poloprázdná, ale Letná vypadá pořád stejně. Některé obchody na Královské cestě, rádoby Bohemia Crystal a ruské beranice, se teď zavírají a já doufám, že to něčemu pomůže a třeba tam pak budou kvalitnější obchody, možná i nějací designéři.
Anna Marešová (1980) je designérka zaměřující se na průmyslový design. Vystudovala produktový design na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a University of Derby. Za svou bakalářskou práci Tramvaj pro Prahu získala Cenu Národního technického muzea, ocenění Excelentní studentský design 2009 a prestižní cenu na Bienále průmyslového designu (Biennial of Industrial Design) v Lublani. Její diplomová práce Whoop.de.doo – sada erotických pomůcek pro ženy byla oceněna Národní cenou za studentský design 2011 a Exit design 2011. Anna byla dvakrát nominována na Czech Grand Design v kategorii objev roku. V roce 2012 založila vlastní studio Anna Marešová Designers, ve kterém spolupracuje s několika svými kolegy. V roce 2013 uvedla na trh svoji značku Whoop.de.doo a za svůj vibrátor obdržela prestižní designérskou cenu Red Dot a italskou A’ Design Award (2016). V roce 2018 představila tramvaj T3 Coupé, za kterou získala další cenu Red Dot (2019), Cenu Designbloku za mimořádný počin a obsadila 1. místo v prestižní mezinárodní soutěži German Design Award 2021. Anniny práce se objevily na výstavách v Praze, Londýně i New Yorku.
