Za jakých okolností jste opouštěli Sýrii?
Amira: Naše vesnice Busr al-Harír byla před válkou velmi krásná, jen kvetla. Byla tam spousta obchodů a škol. Lidé se živili hlavně zemědělstvím. Pak ale přišla válka. U nás v okolí byly boje velice intenzivní, a když se přiblížily k naší vesnici, došlo nám, že musíme odejít. Teď je skoro všechno zničené.
Abdulsallam: Nejtěžší bylo opustit vlast a širší rodinu. Arabská rodina je velmi soudržná a společenská. Ze Sýrie jsme utekli do Jordánska, kde jsme byli tři měsíce v uprchlickém táboře Zátarí. Poté jsme šli do dalšího jordánského města az-Zarqa, kde jsme zůstali dva roky a tři měsíce. Nakonec jsme se přesunuli do města Irbid.
A tam k vám přišla nabídka od Národního přesidlovacího programu?
Abdulsallam: Od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) nám přišla nabídka k vycestování, ale čekali jsme pak na něj rok a půl. Během této doby jsme chodili na různé pohovory. Nevěděli jsme, do jaké země půjdeme. Jeden čas byla ve hře Velká Británie. Až měsíc před cestou se s námi spojili a nabídli nám Českou republiku. Souhlasili jsme. Týden před cestou jsme se dozvěděli, že jsme byli zařazeni i do zdravotnického programu Medevac.
Věděli jste něco o Česku a zvažovali jste to, nebo jste prostě chtěli pryč, ať by to bylo kamkoli?
Amira: Chtěli jsme pryč. O Česku jsme nevěděli nic. Někteří Syřané občas o Česku nebo Československu něco vědí, ale my jsme tu zemi znali maximálně ze zpráv o počasí.
Abdulsallam: Pocházíme z vesnice, kde se většina lidí živila zemědělstvím a obchodem. O dění ve světě se lidé u nás moc nezajímali.
Jaký jste vedli v Sýrii život?
Abdulsallam: Před válkou velice šťastný. Žili jsme společensky, každý den jsme měli rodinnou návštěvu, slavili jsme společně svatby, chodili na pohřby. Naše vesnice měla přibližně 23 tisíc obyvatel a skoro všichni jsme byli z rodu al-Hariri. Když jsme navařili víc jídla, než jsme dokázali sníst, odnesli jsme ho sousedům. Oni to dělali podobně.
Amira: Můj manžel pracoval i navzdory své cukrovce. Zdědil po svém otci velkoobchod s kávou a oříšky, z nějž zásoboval malé obchody. Manželova maminka s námi bydlela a pomáhala s výchovou dětí. Já jsem byla také doma. Vdávala jsem se v osmnácti a hned jsem měla děti. Jinak ráda šiju, dělám domácí práce nebo si něco píšu – ale jen pro sebe. Můj manžel měl zase vždy podnikavého ducha, radil i ostatním, když chtěli začít podnikat. Když vypukla válka, obě nejstarší děti zrovna začaly chodit do školy. Tehdy zjistili druhému synovi Montaserovi problém se srdcem. Čekala jsem třetí dítě a musela jsem se synem na operaci do Damašku. To je asi jako cesta z Prahy do Brna. Cestovala jsem sama, protože bezpečnostní situace už nebyla dobrá a muži mohli mít na checkpointech problémy. Jsme z provincie Daraa, kde boje začaly, a každý cestující muž tu byl podezřelý. Mohli by nás zadržet i na dva dny. Syn nakonec podstoupil dvě operace a obě byly úspěšné. Potom už se válka rozhořela naplno.
Jak zasáhla válka vaše město, nebo podle vašich měřítek vesnici, Busr al-Harír?
Amira: Naše provincie Daraa byla první, kde nepokoje vypukly. Dnes je 90 procent naší vesnice zničeno.
Abdulsallam: Na to datum nezapomenu: 13. 3. 2013. Utekli jsme do Jordánska. Nejprve jsme jeli autem, abychom se přiblížili k jordánským hranicím asi na dva kilometry. Potom jsme pokračovali ilegální stezkou, až jsme došli na jordánskou policejní stanici. Tam jsme se vzdali. Policisté měli velké pochopení a pomohli nám. Vzali si naše občanské průkazy a rodinné karty, naložili nás do autobusu a odvezli do tábora Zátarí.
Takže jste neutíkali sami?
Abdulsallam: V podstatě utekla celá vesnice. Z naší 23tisícové vesnice odešlo 18 tisíc lidí.
Jak se při takovém útěku cítí rodiče malých dětí?
Amira: Odejít bylo v tu chvíli snazší než tam zůstat. Samozřejmě, nemoc mého manžela fyzicky limitovala. Já jsem zase nesla tašky s oblečením, které jsem ale po cestě odhodila, abychom mohli jít rychleji. Utéct však bylo lepší než žít dál ve válce.
Abdulsallam: … lepší než zažívat další bombardování. To jsme se museli vždycky schovat a kolem nás létaly bomby. To radši pryč.
Jaký byl život v uprchlickém táboře? Nebyl svět na začátku syrského konfliktu k syrským uprchlíkům vnímavější?
Abdulsallam: Zpočátku to bylo velmi těžké. V táboře byl nedostatek vody a přikrývek, takže lidé, kteří přišli v zimě, museli spát jen tak na zemi nepřikrytí. Po nějakém čase se situace zlepšila, protože začaly pomáhat mezinárodní organizace. Ale pomoc to byla nedostatečná, velice jednoduchá. I jídla bylo málo. V táboře nás bylo hodně uprchlíků ze Sýrie. Stany, v nichž jsme bydleli, byly nekvalitní. Látka byla velice slabá a hořlavá. Stávalo se, že při vaření stan vzplál. Vím nejméně o čtyřech případech, kdy lidé v táboře takto uhořeli. Potom začali pro bydlení přistavovat raději kontejnery. V jednom stanu nebo kontejneru bydlela vždy jedna rodina.
Jaké byly vaše první dojmy z Česka?
Abdulsallam: Upřímně, velice jsme se Česka báli. Ne kvůli zemi nebo zdejší společnosti, ale kvůli varování od Arabů, kteří zde už žili. Naštěstí to nebyla pravda. Varovali nás, že Česko je rasistická a chudá země a že tu nebudeme šťastni. Ale díkybohu jsme to tu časem poznali, zvykli si a po nějaké době se integrovali. Poznali jsme sousedy, našli si přátele a bylo to v pohodě. Žijeme tu jako jacíkoli jiní Češi. Nejdůležitější pro nás je to, že jsme tu v bezpečí. Stát nám dal všechno, na co jsme jako uprchlíci měli právo, a pomáhá nám, jako kdybychom byli běžní Češi. Přátelé cizinci mi říkali, že aklimatizace tu trvá minimálně 10 let. My jsme tu teď čtyři roky a já už se cítím docela integrovaný. Pokud by se situace v Sýrii zlepšila, už ani nebudu schopný se tam vrátit. Už si nedokážu představit, že bych odsud odcházel.
Amira: Pro mě jsou důležité děti a jejich škola. Naše děti chodí do české školy v Praze 7. Zpočátku měly tlumočníka z organizace Meta, teď už školu zvládají samy. Do školy chodily i v Jordánsku, ale tady je to samozřejmě lepší. I co se zdravotního stavu manžela týče. V Jordánsku býval hodně unavený, tady pookřál. Cítím se tu už usazená.
Ze začátku jste se také bála?
Amira (odpovídá částečně česky): Ano, protože jsem na Youtube viděla různá videa, kde se říkalo, jaký tu je rasismus, že tu nemají rádi muslimy. Ale my jsme tu potkali velice milé lidi, kteří se ujali mě i mých šesti dětí. Nebojím se tu a cítím se tu jako doma.
Před válkou bývala Sýrie velice multikulturní a mnohonáboženskou zemí, což se s Českem nedá srovnávat. Řešili jste to, že jdete do země s jinou, homogennější kulturou?
Abdulsallam: Je přirozené, že člověk pociťuje strach ze společnosti s jiným náboženstvím, kulturou, jazykem, stylem života. Když jsme sem přišli, bydleli jsme na ubytovně v Praze 8 a děti začaly chodit do školy na Strossmayerově náměstí. Když jsem je poprvé odvedl do školy, nadšeně jsem vyprávěl přátelům, jak jsem to zvládl – odvézt tramvají, předat ve škole. Všechny jsem pozdravil dobrý den a dobré ráno. Vůbec kdykoli jsme se naučili nějaké nové slovíčko, běželi jsme ho v té ubytovně vyzkoušet na vrátnici. Do rozhovoru vstupují tři prostřední děti. Plynnou češtinou bez přízvuku si pochvalují svoji „školu na Štrosu“, kde prý mají rády hlavně tělocvik. Chlapci chodí po škole sledovat a sami zkoušet parkour na Vltavskou.
Jak se učíte česky?
Amira: Teď máme soukromý kurz jednou týdně tady u nás doma.
Abdulsallam: Posledního čtvrt roku chodila na kurz pouze žena. Já teď pracuju v jedné kebab restauraci, takže nemám čas někam docházet. Dojíždím denně do Modřan. Jsem tam už půl roku, předtím jsem pracoval v jiné restauraci s pizzou a kebabem.
A jak se domlouváte, když zrovna kolem sebe nemáte děti?
Amira: Manžel česky celkem rozumí, v práci ovládá nutnou terminologii. Ale když mluví, tak dělá chyby. Já rozumím také dobře, domluvím se se sousedy i v obchodech, ale stále chybuju. V některých případech, například u doktora, se raději obracím na tlumočníka.
Jakou tu máte životní úroveň oproti Sýrii?
Abdulsallam: V Sýrii jsme se měli lépe. Především jsme tam vlastnili dům, takže jsme nemuseli platit nájem. K němu jsme měli sad a malou zeleninovou zahradu. Já jsem řídil firmu, k níž patřily dva obchody, měl jsem zaměstnance. Ale to neznamená, že zdejší životní úroveň je špatná. Naopak. S mým platem v kombinaci se státním příspěvkem, který dostáváme, dokážeme vyjít. Jediné, na co se nám peněz občas nedostává, jsou náklady na školní potřeby našich dětí. Dětí je hodně a věci do školy jsou někdy drahé. Ale nestěžujeme si. Jen tu řešíme otázku bydlení. Máme šest dětí a náš byt má 70 metrů čtverečních. Hledáme a ptáme se, jestli by někde nebylo něco většího…
Amira: … ale máme to rádi tady v Praze 7. Máme tu kamarády, dobré sousedské vztahy, děti jsou ve škole spokojené. Neradi bychom to tu opouštěli.
Máte tu nějaké oblíbené místo?
Amira: Já ráda chodím do centra města. Stromovku a Letnou mají zase rády naše děti. Všechno je odsud blízko.
Blíží se Vánoce a Mikuláš. Víte něco o zdejších vánočních tradicích?
Děti: Ve třídě máme před Vánocemi besídku, kde si dáváme s ostatními dětmi dárky a rozbalujeme si je tam.
Amira: Slavíme tu také své svátky. Na ramadán zveme i naše sousedy nemuslimy. Když slaví zase oni, popřejeme jim a dáme malý dárek. Bereme to jako upevňování dobrých sousedských vztahů. Vídáme se i s několika křesťanskými rodinami. Zvou nás na setkání v kostele, kde vyprávíme o svém životě, zvycích a tradicích. My se jich na jejich náboženství až tak nevyptáváme, ale oni jsou zvědaví, zajímá je situace na Blízkém východě nebo se ptají na islám. Také se účastníme jejich oslav, například na Velikonoce jsme s nimi barvili vajíčka.
Chodíte tu do mešity?
Syn Adnan: Já chodím každou sobotu do mešity na Černý Most kvůli arabštině a kamarádům.
Amira: Jinak teď nechodíme. Jen během svátků a na ramadánový iftar (první jídlo po ramadánovém půstu – pozn. red.). Malé oslavy pro muslimy se také dělávají v obchodním centru Harfa. Náboženský život ale jinak provozujeme jen doma.
Vy chodíte po ulici zahalená?
Amira: Ano. Když jsme přišli, bála jsem se toho, protože mě zdejší Arabové varovali. Kamarádky mi vyprávěly svoji zkušenost, že prý tu muslimky čelí útokům a nadávkám. Já jsem ale nic takového nezažila. Jen občas slyším, že lidé moji vizáž komentují. Ale nemám dojem, že bych tu byla terčem rasismu. Chodím normálně večer po ulicích, sama k lékaři a nebojím se. Možná jsme výjimka a máme nějaký zvláštní magnet. Spíš tu totiž zažívám to dobré, lidé jsou tu hrozně milí. Můj muž tu zná hodně lidí, máme mnoho přátel. Když to říkám svým muslimským kamarádkám, tak mi to nechtějí věřit. Říkají, že tohle se děje jen mně.
Kde se vidíte za deset let?
Amira: Dokážu si představit, že pojedeme do Sýrie, ale jen na návštěvu. Nemyslím, že se tam vrátíme. Až válka skončí, obnova země potrvá ještě dlouho. Školství a zdravotnictví bude pořád lepší tady.
Abdulsallam: Naše děti chodí do školy a žijí tady. Už tu mají svůj život a my je nemůžeme zase přestěhovat. Přišly sem velmi malé
a jejich svět je jen Česko.
Zajímají se tu ještě lidé o dění v Sýrii, chtějí, abyste jim tamější situaci vysvětlovali?
Abdulsallam: Byli jsme tu pozvaní na jeden večírek, kde se nás na Sýrii ptali. Snažili jsme se poctivě říct, co víme, ale už nemáme
aktuální informace.
Amira: Máme tu hodně přátel z různých organizací, kteří nás zvou na různé diskuze a veřejná setkání. Já na ně často vařím syrská jídla na ukázku naší kuchyně. Lidé se nás ptají, proč jsme přišli, jaká byla situace v Sýrii, ale na současnou situaci se do detailů nevyptávají. Také tam figuruje trochu strach – na naší i na jejich straně. Já už třeba situaci v Sýrii nechci sledovat. Zažili jsme válku a teď už o ní nechceme nic vědět ani se na ni dívat.
Co chcete na závěr vzkázat sousedům v Praze 7?
Amira: Že jsem muslimka, nosím hidžáb, ale jsem člověk jako jakýkoli jiný Čech nebo Češka. Když se mi dostane úsměvu a dobrého zacházení, chci to oplatit v ještě větší míře. Moje děti se mě často ptají: „Mami, a proč se tu lidé bojí islámu?“ Říkám jim: „Mají na to právo, když pořád slyší o tom, co se děje v Sýrii a na Blízkém východě. Tady mají bezpečí, dobré mravy a jiné hezké věci.“ Svým dětem vštěpuji, že není správné někoho nenávidět, a naopak je učím porozumění a lásce. To je klíč k tomu, aby se věci, které vám nejdou nebo jste s nimi nespokojení, zlepšily. Ale mám dojem, že někteří Češi mě v téhle snaze o vlídnost ještě překonávají.
Abdulsallam: Já bych rád využil této příležitosti k poděkování české vládě, že nám tu poskytla bezpečný azyl a dobrý život. Také chci poděkovat všem přátelům, kteří tu stáli při nás a pomáhali nám. A v neposlední řadě všem Čechům, nejen z Prahy 7, protože ukázali, že jsou to dobří a milí lidé.
Abdulsallam a Amira al-Hariri pocházejí z jihozápadní syrské provincie Daraa z obce Busr al-Harír. Abdulsallam tam provozoval velkoobchod s kávou a oříšky, Amira byla doma s dětmi. V roce 2013 utekli před syrskou občanskou válkou, která jim bez nadsázky zuřila za humny, do Jordánska. Odtud si je ze seznamu registrovaných uprchlíků při UNHCR (Vysoký komisař OSN pro uprchlíky – pozn. red.) vybralo české ministerstvo vnitra v rámci mezinárodního závazku pomáhat při řešení globálních uprchlických problémů. Rozhodujícím faktorem byl přitom zdravotní stav jednoho jejich dítěte, které bylo zapojené do zdejšího zdravotně-humanitárního programu Medevac. V Česku jsou manželé al-Hariri od roku 2015, spolu se svými šesti dětmi žijí v Praze 7. Abdulsallam pracuje v kebab restauraci, Amira je na rodičovské dovolené.
Proč se v Sýrii válčí
Konflikt v Sýrii začal jako relativně poklidný protivládní protest inspirovaný děním v ostatních arabských zemích v rámci tzv. arabského jara v roce 2010. K nespokojenosti a napětí mezi syrským obyvatelstvem přispěly i konflikty v sousedním Iráku a nebývalé sucho, které Sýrii v roce 2010 zasáhlo. Demonstranti požadovali demokratické reformy a po pádu egyptského prezidenta Mubáraka v únoru 2011 také odstoupení svého prezidenta Bašára Asada. Za protivládní graffiti ve městě Daraa bylo na začátku března 2011 zatčeno patnáct mladistvých studentů z prominentních rodin a jeden na následky mučení zemřel. To vyvolalo silné protesty v dalších městech po celé zemi. Asadova vláda se demonstrace snažila potlačit vojensky, situace se však záhy vymkla kontrole. Vedle jednotlivých protivládních bojových skupin se do konfliktu zapojila také Svobodná syrská armáda složená z dezertérů z oficiální syrské armády. Mnohostranný konflikt, který se táhne dodnes, zkomplikovalo také působení organizace Islámský stát v oblasti. Diplomatická mírová jednání zatím selhávají a počet uprchlíků a vnitřně vysídlených osob roste.
Jak se uprchlíci ze Sýrie ocitli v Praze 7
Podle statistik z října 2019 registruje Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) od počátku konfliktu v Sýrii 5,65 milionu uprchlíků z této země. Nejvíce, přes 3,5 milionu uprchlíků, dnes pobývá v Turecku, následuje Libanon (přes 900 tisíc), Jordánsko (655 tisíc), Irák a Egypt. Ze statistik vyplývá, že do EU přišlo od začátku konfliktu v roce 2011 zhruba 1,2 milionu Syřanů. Číslo je ovšem nutné brát s rezervou; přesněji jde o lidi, kteří v nějaký moment figurovali v azylovém systému některého ze států evropské osmadvacítky.
Že je osoba registrovaná u UNHCR jako uprchlík, neznamená, že má automaticky nárok na azyl v jiné zemi. Požádat o něj je totiž nutné na území dané země (v případě EU jde o první stát, kam osoba přijde po překročení vnějších hranic) a poté je každý případ posuzován individuálně státními úřady podle vlastních kritérií azylové politiky. Dostat se do Evropské unie a požádat tu o azyl v případě Syřanů znamená podniknout ilegální, nebezpečnou a drahou cestu přes Středozemní moře nebo neméně komplikovanou cestu po tzv. balkánské trase.
Po odevzdání žádosti o mezinárodní ochranu (neboli azyl) v Česku musí člověk strávit nějaký čas v uprchlickém zařízení a prvních 6 měsíců od podání žádosti nesmí pracovat. Je tak odkázán na nevysoké státní příspěvky; pokud by chtěl svůj příjem zvýšit, musí riskovat práci na černo. Konečné rozhodnutí o udělení či neudělení mezinárodní ochrany může trvat měsíce, někdy i roky.
Jiný způsob, jak získat azyl, představuje přesidlování. Úředníci ministerstva vnitra nebo úřadu, který má v dané zemi na starosti mezinárodní ochranu, si ze seznamu registrovaných uprchlíků vytipují osoby, které splňují požadavky přesidlovacího programu. Česko se tímto způsobem zavázalo pomáhat při řešení globálních a evropských uprchlických problémů vzhledem k tomu, že nemusí střežit žádnou z vnějších hranic EU a současně má dostatečnou infrastrukturu přijímacích zařízení a zkušenost úřadů zpracovávajících žádosti o mezinárodní ochranu. Za zmínku stojí také humanitární program Medevac, v jehož rámci do Česka dočasně přijíždějí lidé z válečných a jinak nebezpečných zón na krátkodobá léčení a jednorázové operace, které jim mohou výrazně zlepšit kvalitu života v jejich původní zemi. Do ní se poté opět vracejí.
V letech 2015–2016 se přesídlení uprchlíci, mezi nimi i rodina al-Hariri, mohli při zařizování nového života obrátit na Arcidiecézní charitu Praha (ADCH), která jim pomáhala s tlumočením, hledáním práce či bydlení a základní sociokulturní orientací. „Žádný předběžný příslib ubytování z žádné městské části nebyl,“ říká Světlana Porsche ze Střediska migrace v ADCH. „Děti al-Hariri začaly chodit do školy na Strossmayerově náměstí proto, že se jednalo o dobře dopravně dostupné místo a školu, která byla vůči této aktivitě velmi vstřícná.“ Teprve potom se v Praze 7 podařilo najít také byt s dostupným nájmem. Na radnici Prahy 7 se al-Hariri stejně jako další cizinci mohou s žádostmi o praktickou pomoc obracet na Oddělení integrace cizinců a národnostních menšin.
