S výrobky firmy Reissenzahn se setkáváme v Praze 7 dodnes, na snímku poklop pražského vodovodu
Továrník Antonín Reissenzahn patřil do generace českých průmyslníků, kteří se vypracovali zejména díky své píli a šikovnosti. Tehdy nešlo o manažery, jaké známe dnes – tito majitelé továren byli zároveň konstruktéři a inovátoři, kteří dokonale znali své výrobky a zároveň sledovali nejnovější trendy ve svém oboru doma i v zahraničí. Mezi tyto pionýry českého průmyslu patřili například Emilové Škoda a Kolben, Čeněk Daněk a další. V této souvislosti také nelze nevzpomenout karlínského vynálezce a podnikatele Františka Křižíka. Právě jednu z jeho návštěv u Reissenzahna a její důsledky popisuje Suchánek ve svých vzpomínkách:
Úžasná sensace: někdy v roce 1900 nebo 1901 přijel k nám na návštěvu továrník Křižík z Karlína – na voze bez koní!!! Před továrnou stál žlutý landauer (dvounápravový vůz/kočár pro čtyři osoby – pozn. autora) – bez oje a na předním vysokém sedadle bylo několik klik a páček a na zemi byla řada akumulátorů. A ti, co ho zahlédli přijet, se dušovali, že to přijelo samo – bez koní! Celá továrna se k tomu seběhla a divení a citování Sibyly i slepého mládence nemělo konce. Žádný se k práci nevrátil, nýbrž všichni chtěli vidět na vlastní oči, jestli to doopravdy samo jede. A ozvaly se výkřiky údivu, když Křižík nasednuv, hnul páčkami a vozidlo se skutečně samo rozjelo. Celé procesí se za ním rozběhlo.
Tohle nasadilo našemu šéfovi brouka do hlavy, pořídil si řadu anglických odborných listů, a že nám tehdy odešel korespondent, řekl šéf, aby byl přijat někdo, kdo umí anglicky. A tak jednoho dne přišel mladík čtyřhranného obličeje a s tvrdou výslovností. Se představil šéfovi: „Já jsem Karel Pergler.“ „Vy umíte anglicky?“ „Vždyť já jsem chodil v Americe do školy! Tak mě vyzkoušejte!“ „No já sám anglicky neumím, ale tuhle mám nějaký povídání o parních vozech, koukejte, tuhle, vidíte: steam – to je jako pára, tak tu máte a přeložte mi to!“ A Pergler bezvadně překládá článek o vozidlech poháněných parou. Šéf bedlivě naslouchá a po skončení povídá: „Jen esli je to všecko pravda, co jste povídal, esli jste si to jen nevycucal z prstu!“ „To přece můžete nechat přezkoušet.“ „No tak já vám věřím.“
A tak vstupuje k nám za 40 zl. měsíčně Karel Pergler, který tu však dlouho nepobyl, věnovav se tu více politické činnosti než obchodování, proto tu i z dalšího pobytu u konkurenční firmy Szalatnay a Kröschel nadobro ztroskotává, vrací se do Ameriky a zde za první světové války skvěle agituje mezi Čechy pro národní fond, přimyká tu k Masarykovi a po osvobození vymáhá si s nevšední energií místo velvyslance v Tokiu. Tam však opět ztroskotává, je propuštěn z našich služeb a stává se z něj „muž bez vlasti“. Přimyká se nakonec jako nepřítel Benešův k lize Stříbrného a zapadá posléze v Americe jako meteor.
K osobnosti vzpomínaného Karla Perglera (1882–1954) dodejme, že v roce 1929 byl zvolen poslancem Národního shromáždění (obdoba dnešní poslanecké sněmovny) a v roce 1931 do zastupitelstva hlavního města Prahy. Tehdy spolupracoval s pravicovým politikem Jiřím Stříbrným, který se jako jeden z mužů 28. října později velmi odklonil od „hradní“ politiky a soustřeďoval kolem sebe odpůrce zejména Benešovy politiky. Karel Pergler odešel v druhé polovině třicátých let do USA, kde působil jako univerzitní profesor.
Továrníci, resp. majitelé velkých firem, jsou často líčeni jako vykořisťovatelé bez špetky lidskosti. To ale zřejmě nebyl Reissenzahnův případ.
A jak byl tento šéf lidsky uznalý. Dovedl mladému úředníku připomenout: „Když nemáte někdy co na práci, tak zbytečně nelelkujte, ale jděte do fabriky a něco tam vokoukejte, abyste věděl, jak se co dělá a z čeho se to dělá. Ať je z vás fachman!“
Jednou za mnou vešel do podkroví a spatřiv tam zaprášené a zpřeházené fascikle, povídá: „Kdybych tak někoho našel, kdo by to tu hodil do pořádku, já bych za to rád zaplatil.“ Nabídl jsem se, s 2 lidmi jsem se s tím tejden hmoždil a mazal, a registratura prokoukla. Šéf si ji prohlédl, řekl: „Takhle se mi to líbí,“ a dodal: „Na prvního dostanete o pětku (5 zlatých) víc – a už každýho prvního.“
Rakouské státní dráhy nám vyvlastnily pozemek ve Vysočanech za směšně nízkou cenu. Proto jsme na ně podali žalobu, spor se dlouho vlekl, stálo to moc a moc peněz, ale na konec dostávám telefonickou zprávu od našeho právního zástupce Dr. Fouska, že spor rozhodnut v náš prospěch a přisouzena nám částka 60.000 zlatých. Oznamuji to šéfovi a gratuluji mu a dodávám: „Máte z toho jistě radost, nechtěl byste také udělat radost nám úředníkům?“ „Vy jste mazanej člověk, ale abyste neřek’, že nemáte dobrého principála, od prvního máte každej o pětku víc, ať máte taky památku, jak jsme to nad K k. Österreichische Staatsbahngesellschaft vyhráli!“ A vzpomínám, že v době, která vůbec neznala dovolenou, poskytl mi ji na 7 dní k zájezdu do Českého ráje
a o 4. sletu v roce 1901 mě jako cvičence uvolnil na 4 dny s podmínkou, že se mu přijdu ukázat.
Suchánek ve svých vzpomínkách věnuje prostor i některým svým kolegům: Vyprosil si u nás místo nevzhledný, krátkozraký mladík ubohého zanedbaného zevnějšku. Kessel. Ač byl obchodním příručím a neměl za groš kancelářské prakse, zapůsobil tak na šéfa, že řekl: „No tak to s ním zkuste na měsíc, von je to ňákej chudák!“ Nikdy jsme neměli tak nešikovného praktikanta jako Kessla, bylo mi však nápadné, jak krátkozrace si prohlíží každý dopis i lístek, než ho založí do registratury, až jsem se ho zeptal, proč vše tak studuje. A z Kessla se vyklubal grafolog, když podle písma prohlásil: „Tomuhle člověku bych na úvěr nic nedal.“ K čemuž šéf poznamenal, aby si ty svoje hloupé rozumy nechal, a zboží se polskému židovi poslalo, žid ohlásil vyrovnání a o všecko nás okradl. Tu i sám šéf řekl: „Vono na tom přeci něco je!“ a Kessel stoupl v ceně. A že nás mladé úředníky přistihla paní šéfová, jak jsme si dávali luštit povahy svých dívek, přinesla Kesselovi také svůj rukopis. Co že soudí o její povaze. Kessel dlouho s posudkem otálel, až konečně prachnešikovně prohlásil: „Milostpaní, nechtějte to na mně, já vám to nemůžu říct!“ Těžce dotčena odešla a Kessel dostal výpověď.
Na přelomu 19. a 20. století ale sláva Reissenzahnovy továrny pomalu bledne. Výroba vozidel inspirovaných Křižíkovou návštěvou se nesetkala s úspěchem, v oblasti výroby zemědělských strojů se angažuje čím dál více firem, jeden velký konkurent, společnost Umrath, sídlí doslova přes ulici. Sám Reissenzahn se navíc nadchl pro jiný obor.
A že se šéfovy parní vozy neujaly, vrhá se podnikavě na úplně odlehlý obor, na pěstění nejlepších vepřů „yorkshire“. Zakládá si na Táborsku farmu a o všecko ostatní ztrácí zájem. (Ke své škodě: kdyby byl tehdy podle našich rad zrušil továrnu na hospodářské stroje a specializoval se jen na slévárnu temperované (kujné) litiny, v čemž jsme tu neměli konkurence, takže továrny Křižík, Ringhoffer i Kolben byly odkázány na nás, byl by snad existoval po dnes. Stroje měly velikou konkurenci, a velké podniky, když jsme jim dodací lhůtu odlitků stále prodlužovali, vybudovaly si slévárny samy.
Naše účetnictví bylo hodně pestré. Obchodní knihy ze zrušených filiálek (ve Lvově, Budapešti aj.) se přivezly k nám a zde se ještě zužitkovaly. Měl jsem proto jako saldokontista asi 8 misálů, rozličné velikosti, tloušťky, provedení i původu. Abych si ulehčil přehled, všechny stránky (folia) s vyrovnanými a uzavřenými konty jsem úhlopříčně modrou tužkou přeškrtl, tak aby se při přehlídce, upomínání i uzávěrce věnovala pozornost jenom stránkám nepřetrženým.
Jednoho dne zastaví se šéf u mě a nařizuje: „Najděte mi konto Vojáček, Strašín!“ Maje konta v hlavě, vytáhnu knihu XVI.m, rozevřu stranu 262 a povídám: „Prosím, tady je.“
„Vemte modrej plavajz a štrejchněte to!“ „To nejde, pane šéf.“ „Co by to nešlo!? Povídám, vemte modrej plavajz a štrejchněte to a basta!“ „Ale to já nesmím, to konto není přece vyrovnáno!“ „Tak si ho vyrovnejte.“ „Na to bych musel mít položku v pokladní knize.“ „No k sakru, vy jste dneska nějakej tvrdej: tak si tam tu položku napište!“ Vidím, že na to musím jít od píky: „Račte dovolit, pane šéf, ale to musí chtěj nechtěj projít předepsanou účetní cestou, tedy je-li konto, jak vy tvrdíte, vyrovnáno, nesmím jako zodpovědný účetní zapsat ani na konto, ani do účetní knihy, dokud vy to nevložíte tamhle do té železné pokladny jakožto příjem. Račte to tam teď nejdříve složit.“ „Co že mám, kam že to mám dát?“ „No prosím, semhle do té železné pokladny –“ „Vy jste se zbláznil, člověče! Jakpak to mám dát do tý pokladny, když jsou to prasata! Vojáček mi ten svůj dluh vyrovnal prasatama, a ty vám přece do tý pokladny cpát nebudu.“
Teprve teď se věc řádně vysvětlila, našla se cesta ke „štrejchnutí“ a na konci jsme se tomu oba zasmáli.
Józa Suchánek sepsal své vzpomínky na továrníka Antonína Reissenzahna více než půl století po konci svého angažmá ve firmě. I po tak dlouhé době je z nich patrné, že velice rád vzpomínal nejen na práci v bubenské továrně, ale zejména na jejího majitele:
Vzpomínám tu na továrníka Reissenzahna nejen s úsměvem, ale i s úctou. Byl to muž samorostlý, ale hloubavý a podnikavý; kudy chodil, přemýšlel jen a jen o vynálezech a zdokonalení svých výrobků, jako první Čech zavedl parní hloubkovou orbu a městu Praze vybudoval první kropicí turbínové voznice. A dokázal dojít k samostatnému podnikání za Rakouska, které naši českou podnikavost dovedlo rdousit. Ale co hlavního: dovedl žít, ale také nechat žít; žádnému z úředníků ani dělníků nevedlo se špatně, sobotu jako sobotu jedly se husy, ba nemalá řádka dělníků si z úspor založila vlastní podniky a postavila domky a domy. Byl člověkem a čest jeho památce, nechť na holešovickém hřbitůvku u výstavy sladce odpočívá!
Reklama na výrobky firmy Reissenzahn v němčině