Továrna Antonína Reissenzahna se dostala do povědomí české veřejnosti v létě 1891. Tehdy probíhala na sousedním nově vybudovaném výstavišti Jubilejní zemská výstava a hlavní atrakcí zde měly být vyhlídkové lety balonem. Hned první „vzdušná plavba“ 16. června 1891 ale skončila fiaskem, když se balon Kysibelka po několika minutách letu zřítil – právě do areálu firmy Reissenzahn. Vzduchoplavci se štěstím vyvázli bez zranění. Fotografie zobrazuje nejen koš balonu, ale i tváře tehdejších dělníků továrny.
Autorem vzpomínek je Józa Suchánek (1880 – po 1953), který ve firmě pracoval jako účetní a kromě toho byl také nadšeným ochotníkem – hercem a později i režisérem. Svůj text začíná Suchánek vzpomínkou, jak se coby desetiletý kluk poprvé setkal se jménem Reissenzahn. Továrník Antonín Reissenzahn se narodil v říjnu 1850 v Pardubicích ve staré měšťanské rodině. Koncem osmdesátých let založil v Praze 7, přibližně v místech, kde dnes stojí Veletržní palác, strojírenskou firmu a slévárnu. Zabýval se zejména vývojem a výrobou zemědělských strojů. S manželkou Růženou Suchomelovou měl dvě dcery a syna. Zemřel v říjnu 1903 v domě, který stával v areálu jeho továrny.
V roce 1891 konaly se velkolepé přípravy na jubilejní výstavu, jež se dostavovala na velikém prostranství u Stromovky. Že však Bubny a Holešovice byly tehdy výlučně tovární čtvrtí, kde stávaly továrny a továrničky v nejprimitivnějším, tzn. dřevěném provedení, spojené namnoze jen lučními pěšinkami, byla i Bělského silnice (dnes třída Dukelských hrdinů – pozn. aut.) jenom blátivou vozovkou a o chodnících ani zdání. Proto ji dal magistrát vydláždit a majitelům domů i továren, k ní přiléhajících, nařídil, aby část připadající na chodník vlastním nákladem dali vydláždit. A tehdy rozvířilo veřejnost jméno Antonín Reissenzahn. Tento továrník hospodářských strojů si postavil hlavu, že je dost na tom, dá-li magistrátu zadarmo část svého pozemku na chodník, a ten ať si vydláždí město samo. A když dostal nový, přísně termínovaný rozkaz, odpověděl naň tím, že dal posunout tovární plot až k vozovce, čímž vzal chodník za své. Noviny případ rozvířily, napsavše dokonce, že jde o neslýchanou zvůli německého fabrikanta (ač R. byl Čech jak poleno a měl choť Suchomelovou z Tábora), magistrát pohrozil velkou pokutou, a že byla větší než náklad na chodník, umíněná hlava změkla a chodník byl – a vydlážděný, tak že návštěvníci výstavy měli už od mostu Eliščina (jak jsme říkali vyhýbajíce se úřednímu názvu most Císaře Františka Josefa I.) možnost jít po slušných chodnících. Tímto způsobem jsem prvně vešel ve styk se jménem Reissenzahn.
Ve svém vyprávění se pak Józa Suchánek posouvá o několik let dál, do roku 1898, kdy nastoupil do továrny jako účetní:
Na doporučení svého strýce Antonína Hrdličky, vedoucího Reissenzahnovy filiálky v Litoměřicích, byl jsem tu dne 1. června 1898 přijat jako saldo-kontista. Úřední hodiny byly od 8–12 a od 2–6, a ty dvě hodiny polední přestávky opakovával jsem si „přespolní běh“ na oběd na Vinohrady. Uznalý šéf zvyšoval mi postupně plat z 30 zlatých až na 60 zlatých a zažil jsem zde krásnou dobu svého mládí. Můj šéf byl velmi rázovitý člověk. Zajímal se výhradně o technickou stránku podniku, účetnictví si nevšímal a stačilo mu, když mu po bilanci ohlásil účetní Jenč, že „je to dobrý“. Ani se na bilanci nepodíval. Že byl skoro pořád v továrně a do všeho vlezl, byl stále zamazán i zamaštěn, nosil na hlavě umaštěnou čepici, pravidelně míval vysoké boty, a přimyslíme-li si k tomu jeho obyčejně neoholenou tvář a hlas silně zastřený, uvěříte mi, že ho spíš každý měl za mistra než za továrníka!
Reklama na výrobky firmy Reissenzahn z katalogu k Jubilejní zemské výstavě v roce 1891
Suchánkovo vyprávění obsahuje řadu humorných příběhů se svérázným továrníkem v hlavní roli. Posuďte sami:
Jak to bývá v kancelářích, necháš-li bez dozoru někde tužku, už ti ji někdo „vyvlastní“. Bylo tomu tak i mezi námi mladými kolegy, a poněvadž moje ostře ořezané tužky se zvláště těšily této pozornosti, seřízl jsem jednou spodek tužky do plocha a vepsal tam: Ukradeno Suchánkovi. Bylo to v období dnů Svatojánských, kdy se rok co rok pořádala ve Stromovce „Hospodářská výstava“, na níž jsme samozřejmě mívali velkou expozici před průmyslovým palácem. Šéf ohlásil, že tam jde, ale od dveří se vrací a povídá: „Pučte mi někdo plavajz!“ Skočím a podám mu svou tužku. K poledni se šéf vrací, hodí mi tužku na stůl a povídá svým suchým humorem: „Podívejte, to jsem si s tím vaším plavajzem usek’ pořádnou ostudu: přijde ke mně Křižík, esli nemám tužku, já mu ji podám a on povídá: Člověče, to už jste to dopracoval tak daleko, že kradete tužky Suchánkovi!?“
Paní šéfová prohlíží Wiener Illustrierte Zeitung (tehdejší bulvární časopis – pozn. aut.) a pojednou s velkým podivem praví: „Podívej se, Tóny, to je úžasné; ve Vídni vystavují muže, který se narodil bez rukou a bez nohou, a podívej se, on má ženu a šest dětí! Co tomu říkáš?“ A šéf odpovídá: „Co je na tom divnýho? Na to přece nepotřebuje ani ruce, ani nohy!“
To zvláštní nešéfovské vzezření se mu jednou vymstilo. Bylo u nás zvykem, že se došlá pošta ráno otevřela, k šéfovi sesedli se někteří úředníci a mistři, a náš korespondent listy předčítal a šéf hned určoval dispozice. I přišel dopis nově utvořeného rolnického družstva na Berounsku, že se zajímají o parní mlátičku, aby tam někdo přijel. Vzal si to na starost sám šéf, a když se vrátil, kabonil se a na dotaz účetního vyhrkl: „Dejte mi s tím pokoj!“ Za pár dní čte se ráno pošta a korespondent předčítá:
„Dovolujeme si ctěnou firmu upozornit, že se tu v kraji potlouká špinavé a huhňavé individuum, které se vydává za továrníka Reissen-“ „Zatracený pitomci,“ zahřmí šéf, vytrhne mu dopis a roztrhá ho, zatím ostatní mají co dělat, aby ututlali smích. Dopis pak vylovil účetní, rozjel se tam sám, vše vysvětlil, obchod s družstvem šťastně uzavřel – a přivezl dokonce šéfovi omluvný dopis.
Přes dvůr v zadním traktu továrny byla technická kancelář, tak zvaná myšárna, jež neměla postranních oken, nýbrž jenom nástropní. Když jednou návštěvník nad nimi se pozastavil, dávají-li dobré světlo, řekl mu šéf: „Těmadle voknama není nic vidět, a tak ti chlapi, že nemaj kam koukat, čuměj jenom do práce, to jsou moc dobrý vokna!“ Tam působil jako fakturista pražský Němec Knauer a ten, že měl pořád žízeň, posílal si co chvíli pro pivo – až to šéf zakázal: „Tady je kancelář a žádná hospoda!“
Ale vyprahlý fakturista si věděl rady: z velké pokladny, v níž byly uloženy obchodní knihy, vystěhoval všecky na pulty a stoly, tajně si dal přikutálet štěně (malý soudek) piva, schoval je do pokladny a tam pak chodil čepovat.
Náš šéf vypadal zezadu jako strojnický mistr Černý. Jednou vešel do myšárny, sedl si ke stolu a něco kreslil. Knauer vraceje se z dílny, zahlédl široká záda mistrova, pokročil k pokladně, natočil 2 džbánky, s jedním přistoupil k mistrovi a plácnuv ho pádně do zad, houknul: „Tu maj, majstr, spláchnou ten hic.“ Ale div džbánek neupustil, když se „majstr“ obrátil. Dopálen vešel šéf do hořejší kanceláře a rozkázal: „Tomu vožralýmu Němčourovi dáte vejpověď, ať si jde chlastat jinam, já tu takový prase nestrpím!“
V příštím čísle budeme v listování vzpomínkami Józy Suchánka na dění v továrně na hospodářské stroje Antonína Reissenzahna pokračovat.