Antonín Slavíček se narodil 16. května před 150 lety, jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otcem byl Jan Slavíček, hospodářský správce Vysokého učení polytechnického v Praze. Matka Pavlína, rozená Mildnerová, pocházela ze Semil. Na svět přišel v době, kdy jeho otec oslavil úctyhodných sedmačtyřicet let. Výrazný malířský talent se projevoval již u Antonínova staršího bratra, jenž se tak stal pro malého brášku velkým vzorem. Sourozenec mu však záhy zemřel a v útlém věku Antonín přišel i o matku. O benjamínka se poté staraly jeho dvě starší sestry, se kterými vyrůstal.
Mařákovci
Již v jinošských letech Antonín obstojně kreslil a maloval, což se projevovalo i v nižších třídách reálného gymnázia ve Spálené ulici v Praze. Právě zde byl mladý student ve svém výtvarném zaujetí velmi podporován. Jinak je ovšem známo, že Slavíček nebyl příkladným žákem v kázni a příliš neholdoval ani učení. Netýkalo se to však kreslení a malby. Učitelem mu byl historický malíř Emil Johann Lauffer, u kterého pobíral soukromé hodiny. Během studií se Antonín Slavíček rozhodl vydat na uměleckou dráhu. Hojně mu v tom pomáhal jeho strýc, probošt staroboleslavské kapituly, jmenovec Antonín Slavíček. Šestnáctiletému Antonínovi umožnil v roce 1886 studijně vycestovat do Mnichova na tamní uměleckou akademii. Po návratu v roce 1887 se Slavíček přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se právě otevřela krajinářská škola pod vedením malíře Julia Mařáka, jenž sem přešel z Vídně. Slavíček navštěvoval pražskou Akademii s četnými přestávkami až do Mařákovy smrti v roce 1899, tedy dvanáct let. Za jedno přerušení studií mohla nešťastná láska, kvůli které odešel do kláštera benediktinů v Rajhradu na Moravě. Do Mařákova krajinářského ateliéru se ale vracel a společně se svými generačními souputníky Václavem Březinou, Josefem Holubem, Františkem Kavánem a dalšími malíři je označován za žáka tzv. Mařákovy školy, přičemž právě Slavíček zde byl už za dob svých studií pokládán za jednu z největších nadějí. Patřil také mezi velké oblíbence svého učitele, jenž jej považoval za svého nástupce.
Slavní potomci známých rodičů
12. dubna 1895, ještě v době svých prodloužených studií, se Slavíček oženil s Bohumilou Brynychovou. Míla, jak se jí mezi přáteli říkalo, pocházela z dobře situované statkářské rodiny usídlené ve Štolmíři u Českého Brodu. Protože byla sirotek, její vdavky museli odsouhlasit poručníci. Na tom, že ke sňatku s malířem z chudých poměrů nakonec svolili, měl velkou zásluhu právě Mařák, který se jako tehdy slavný umělec za Slavíčka zaručil a Míliny poručníky ujistil, že ženich je výborným malířem a je schopen rodinu uživit. Ostatně Bohumila přinesla do manželství dostatek peněz, díky nimž se Slavíček nemusel o finance starat a mohl se soustředit na svou tvorbu. Sochař Josef Mařatka později vzpomínal na Mílu jako na spoluautorku Slavíčkova díla. To ona musela souhlasit s krajem, kam se jelo malovat, a musel se jí zamlouvat i hotový obraz. Pokud tomu tak nebylo, Slavíček jej rozřezal. Když se naopak malba Míle líbila, mohla přijít jakákoli kritika, z té si už malíř nic nedělal.
V manželství se jim postupně narodily tři děti – nejprve přišla na svět dcera Eva (1895–1953) a posléze dva synové, Jan (1900–1970) a Jiří (1901–1957). Nejmladší syn se stal filmovým režisérem, scenáristou a střihačem. Společně s J. A. Holmanem natočil válečnou filmovou epopej Zborov (1938), s Václavem Krškou nasnímal poetickou komedii Kluci na řece (1944) a samostatně režíroval mimo jiné pozoruhodný fantaskní horor Podobizna (1947) nebo cenzurou zakázané psychologické drama Dvaasedmdesátka (1948). Starší Jan šel v otcových stopách, propadl malířství, ve kterém se mu dostalo uznání. Své první umělecké krůčky dělal po boku tatínka, jenž jej brával s sebou na procházky do přírody, kde si předkresloval náměty a skici. Pokračovatel rodinné tradice vzpomínal, jak měl v koutku letenského ateliéru postavenou malou štafličku, kde směl malovat a napodobovat obrazy svého otce. Ne náhodou se z Jana stal vynikající malíř krajin a zátiší. I on navštěvoval pražskou Akademii výtvarných umění, jako žák Jana Preislera, Vratislava Nechleby, Maxe Švabinského a Otakara Nejedlého. Jejich sestra Eva Slavíčková se stala básnířkou, beletristkou a také autorkou vzpomínek na otce Antonína Slavíčka. Provdala se za generála a spisovatele Rudolfa Medka (1890–1940). Z této rodiny pochází i Ivan Medek (1925–2010), jehož hlas jsme slýchali z rozhlasové stanice Hlas Ameriky, a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého moderního umění Mikuláš Medek (1926–1974). Evě a Rudolfovi se narodila ještě dcera Eva, která však zemřela ve třech letech.
Básník české krajiny
Vraťme se ale v čase trochu zpět, do doby, kdy Antonín Slavíček opustil Akademii a začíná hledat vlastní styl uměleckého vyjádření. Jak je nám známo, Slavíček měl s profesorem Mařákem velmi blízký vztah a vzájemně se uznávali. Když v roce 1899 Julius Mařák zemřel, bylo už předem jasné, kdo po jeho odchodu převezme krajinářskou školu na Akademii. Slavíček okamžitě začal usilovat o profesuru, ale na tu nedosáhl, a jelikož pedagog bez profesury nemohl na Akademii žádnou školu vést, byl za Mařákova nástupce nakonec dosazen malíř šlechtického původu Rudolf Otto von Ottenfeld. Později byla krajinářská speciálka, jak také Slavíček předpověděl, zrušena. Zklamaný a rozladěný malíř se stáhl z akademického světa a odešel na venkov, kde hledal inspiraci pro svá nová díla. Pobýval zejména v okolí Okoře, ve Hvězdě, Veltrusech nebo na Táborsku. Na celá tři léta se s rodinou usadil v malebné vesničce Kameničky u Hlinska, kam jej přivedla doporučení a především četba románu Karla Václava Raise Západ. Našel zde drsnou krajinu s táhlými vrchy a jedinečnou atmosféru venkova, která mu učarovala. Z Kameniček se stalo jeho životní téma. Vytvořil zde na 70 vrcholných obrazů – mezi nimi i ten nejslavnější a nejcennější U nás v Kameničkách (1904). Slavíček se snažil zachytit velikost přírody, vysoká oblaka, stromy vzdorující větru, ale i těžký a tvrdý život lidí na venkově. Stal se mistrem v zobrazení krás české krajiny v proměnlivých přírodních náladách.
Pohledy z Letné
Po čase se ale inspirace tímto krajem začala vyčerpávat. Augustu Švagrovskému, mecenáši a sběrateli umění, Slavíček psal: „Mne, příteli drahý, mne už netěší jako malíře volná příroda tak jako massy lidí a velké město nebo nějaká kultivovaná alej – cítím v tom více života, více barev a toho, co hledám, nalézám jen tam a ne v přírodě venkova…“ V roce 1905 se Slavíček s rodinou vrátil do Prahy. Nastěhovali se do domu v Dobrovského ulici č. 646/9, kde si vybudoval malířský ateliér. Na jeho slavnostní otevření se zachovala cenná vzpomínka sochaře Josefa Mařatky. Vyprávěl o krásném proskleném půdním ateliéru, na podlaze s červeným linoleem, s ohromnými kamny, měkounkou pohovkou, přes niž byl přehozený perský koberec, na kterém si často hověl velký bernardýn Maff. Otevření ateliéru bylo zapotřebí řádně oslavit. Sešla se k tomu vybraná společnost – umělci Mikoláš Aleš, Julius Mařák, Otakar Nejedlý, Antonín Hudeček, Bohuslav Dvořák, Stanislav Sucharda nebo mecenáš Josef Hlávka. Bujarý večírek skončil až za rozednění a po černé kávě servírované paní Mílou se domů odporoučeli i poslední hosté.
V roce 1907 se vydal Slavíček na cesty, přes Norimberk a Štrasburk zamířil do Paříže. Navštívil umělecké sbírky Louvru, kolekci zdejších impresionistů a řadu soukromých sbírek. Přestože byl sám označován za českého impresionistu, znovu se přesvědčil, že impresionistické jsou jen některé prvky jeho malování. On sám totiž většinou téměř nedůtklivě zařazení do škatulky impresionismus odmítal. Po návratu z cest se Antonín Slavíček věnoval výhradně městským motivům. Maloval jak starobylé kouty Prahy, tak současný život na starých tržištích a široké panorama města. Známá jsou z této doby jeho dvě monumentální plátna Pohled na Prahu od Ládví a Pohled na Prahu z Letné pro jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory na pražském Výstavišti (1908).
Hluboké rány osudu
Slavíčka fascinoval Chrám sv. Víta, ale jedno z nejrozměrnějších vyobrazení slavné katedrály nedokončil, neboť jej postihla celá řada osobních potíží. Nejdříve onemocněla jeho žena a on byl nucen přerušit práci a odjet s ní na léčení do Dubrovníku. Tam si ale na skalách zlomil ruku. Když se mu zhojila, odjel v létě roku 1909 s rodinou na pozvání přítele na faru do Německé Rybné v Orlických horách. Při koupání v říčce Zdobnici jej však ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Snažil se malovat levou rukou, pokoušel se o malá zátiší. Výsledkem byl ale zklamán. Kdo znal Slavíčkovu povahu, věděl, že ochromení jeho těla znamená i konec jeho života. Slavíček mohl žít, jen když byl schopen pracovat, líčily jej tehdy Lidové noviny. Jeho temperamentní povaha rány osudu neunesla a 1. února 1910 ve 40 letech dobrovolně ukončil svůj život. Před 10. hodinou dopolední se zastřelil ve svém bytě v Dobrovského ulici. Následující den se v Lidových novinách psalo o dokončené tragédii českého umělce, jehož osud mocně dojímal celou českou veřejnost. „Moji nejdražší, nevím – budu-li mít za chvilku odvahy – ale jsem nadobro již bez naděje, že se pozdravím, a bylo by nejrozumnější se odstranit. Je to příliš trapný život. Nemohu ani více psát, ale přejte mi ten klid,“ napsal v dopise na rozloučenou.
K věčnému spánku byl Antonín Slavíček uložen na Olšanských hřbitovech v Praze. Jeho ovdovělá manželka Míla Slavíčková byla nucena se sama postarat o jejich tři děti a ještě téhož roku v srpnu 1910 se provdala za rodinného přítele a malíře Herberta Masaryka (1880–1915), syna pozdějšího prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Antonín Slavíček miloval českou krajinu a uměl ji vystihnout jako nikdo jiný. Některé z jeho prací si můžete prohlédnout v Národní galerii Praha. Ve třetím patře Veletržního paláce je v expozici 1918–1938. První republika vystaveno dílo Chalupa v Kameničkách (1904), další obrazy doplňují expozici 1796–1918. Umění dlouhého století. Obdivovat zde můžete olejomalby Eliščin most (1906), Břízová nálada (1897), Železárny na Kladně (1909) a také slavnou malbu U nás v Kameničkách (1904). Slavíčkovu letenskou stopu připomíná i pamětní deska s bustou od sochaře Josefa Mařatky při vstupu do domu v ulici Dobrovského 646/9.