Umění ve veřejném prostoru

1971, osazeno 2009, diorit
Letenské sady

Socha z dioritu byla na své stávající místo v Letenských sadech osazena v roce 2009. Odkazuje na nevypočítatelnost doby, na skryté schopnosti, které se mohou i nemusejí v průběhu lidského usilování rozvinout.

1957, umístěno 1977, na Letnou osazeno 1990, pískovec
Letenské sady

1957, pískovec
Letenské sady

Pískovcové plastiky pocházejí z roku 1957 a jsou variací na zásadní Kodetovo téma, kterým byl ženský akt. Socha Sedící žena byla do letenského parku přesunuta v roce 1990.

1967-1969, keramické dlaždice
Letenské sady – odvětrávací komín tunelu

Možná jste si tohoto díla nikdy nevšimli, přestože jej cestou do Letenských sadů míjíte každý den. Jde o keramickou mozaiku Zdeňka Sýkory, jež zdobí čtyři odvětrávací komíny Letenského tunelu. Mozaika vznikla v letech 1967–1969 v národním podniku Skleněná bižuterie v Jablonci nad Nisou a na komínech je vyskládáno celkem 1 200 000 kamínků o celkové váze pěti tun. Při realizaci díla nastala řada problémů – například se ztratil celý jeden náklad čtverců, a tak se muselo složitě dohledávat, jaká část mozaiky chybí. Struktura mozaiky byla totiž určena pomocí počítačové grafiky. Sýkora si nechal vygenerovat kombinace čísel, které přiřazovaly jednotlivým černobílým obrazcům přesné pozice. Rastr mozaiky také odhalil nerovnosti komínů a některé z nich se tak musely znovu vyzdívat. Sýkora je představitelem českého poválečného konstruktivismu a také průkopníkem našeho počítačového umění. Po válce studoval na Vysoké škole architektury výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii. Ve spolupráci s architektem Josefem Kalesem vytvořil v 60. letech také obklad stěny v pasáži u východu z metra v Jindřišské ulici. Malíř Cyril Bouda v jednom ze svých dopisů Zdeňku Sýkorovi napsal: „… kdykoli jdu Jindřišskou ulicí nebo na Letné, vždy se zalíbením prohlížím Tvoje kachlíčky, škoda, že Ti nedali udělat něco pro metro.“ V roce 2003 byla letenská mozaika jako jedna z mála realizací ve veřejném prostoru prohlášena Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku.

1964, beton a kámen
Nad Štolou 1510/1

Netypický rohový reliéf z dílny sochaře a horolezce, jehož život předčasně ukončilo ničivé zemětřesení při expedici v Peru. Hlavní část díla z betonu a kamene tvoří figury dvou dívek s vlajícími vlasy, jejichž těla téměř splývají v jeden celek.

1904-1905
Wilfertova vila – Na Špejcharu 3

Reliéf slunečních hodin s motivem umělce-malíře a jeho Božské moudrosti Sofie zdobí průčelí vily, která byla postavena v letech 1904–1905 podle návrhu architekta Josefa Zasche v ulici Na Špejcharu 3.

1930, osazeno 1960, bronz  
Stromovka před Místodržitelským letohrádkem

Lehce nadživotní bronzová plastika stojícího nahého chlapce pochází z roku 1930. Na současné místo před Místodržitelským letohrádkem bylo dílo osazeno o třicet let později.

1967, pískovec
Stromovka

Mezi častá témata sochaře Petra Šturmy patřil ženský akt. Nejinak tomu bylo i u této plastiky, která se na krátkou dobu z veřejného prostranství ztratila, ale dnes už zrekonstruovaná socha Sedící ženy z roku 1967 opět odpočívá v louce tak, jak to autor původně zamýšlel.   

1961, beton a kov
Nad Královskou oborou / park Stromovka

Dětské hřiště ve Stromovce z roku 1961 je dílem sochařů Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. Hřiště je jednou z mála společných prací této manželské dvojice. V díle je patrný vliv bruselského stylu a obdiv k dílům španělského umělce Joana Miróa nebo Hanse Arpa. Sochaři navrhli prolézací věž a osm nízkých prolézaček, které doplnili čtyřmi tyčemi na šplhání. Věž a prolézačky vydusali z betonu, jako tyče použili lešenářské trubky, které doplnili pomalovanými plechovými štíty, které se na tyčích otáčely. Některé plochy věže a prolézaček natřeli bílou barvou a drobné detaily na bocích prolézaček zdůraznili sytými barvami. Segmenty prolézací věže a prolézačky vyrobili na dvorku svého prvního ateliéru na Žižkově. Hřiště sloužilo dětem více než padesát let v téměř původní podobě. Dnes je považováno za doklad výtvarného cítění raných šedesátých let minulého století, kdy v tvorbě pro dětská hřiště panovala podstatně větší míra svobody než ve výstavních síních. Hřiště bylo ve spolupráci s Olbramem Zoubkem v roce 2017 zrekonstruováno.

2020  
Nad Královskou oborou 51

Obří výdech tunelu Blanka nedaleko stadionu Sparta proměnil česko-argentinský výtvarník Federico Díaz a jeho tým v umělecké dílo opláštěné deskami s plastickými heraldickými motivy. Reliéf byl vytvořen naprogramovaným robotickým ramenem. Dílo se skládá ze 176 umělecky opracovaných desek o rozměrech 130 × 235 centimetrů, z nichž každá je unikátní. Výdech tunelu Blanka totiž necitlivě zasáhl do obytné části Sedmičky. Mezi místními proto vzniklo občanské sdružení, za nímž stojí mimo jiné architekt Zdeněk Lukeš, které vypsalo soutěž na výtvarné pojetí výdechu a domluvilo se staviteli tunelu realizaci. Ta proběhla v letech 2018–2020. 

osazeno 1985, bronz  
Za Elektrárnou 1 – Zimní stadion na Výstavišti Praha  

Bylo pozdní únorové odpoledne roku 1969. Za sochařem Zdeňkem Němečkem zašel do jeho pražského ateliéru na Libeňském ostrově spisovatel Ota Pavel. Pro týdeník Gól pak napsal reportáž, kterou nazval Pán se Zlatou hokejkou. „Bude to soška pravidelně udělovaná – v malém nejlepšímu hokejistovi roku – a ve velkém bude stát před Sportovní halou,“ prozradil v reportáži. Než se zrodila Zlatá hokejka, vytvořil Zdeněk Němeček během několika měsíců pět různých skulptur. Ta poslední se mu zdála nejlepší. Hráč právě vstřelil gól, má pootevřená ústa, jak křičí radostí, a chystá se zvednout ruce k nebi. Hůl drží vztyčenou kolmo vzhůru jako prapor. Bronzová plastika hokejisty na vysokém podstavci byla před zimní stadion pražské Sparty v Holešovicích osazena až v roce 1985, přestože její zmenšenou variantu v podobě sošky získávají nejlepší čeští hokejisté v anketě Zlatá hokejka už od roku 1969. Několik dalších Němečkových plastik najdete před jeho někdejším ateliérem v sousední Libni, kde se dnes nachází designérské studio Olgoj Chorchoj, jehož zakladatelem je sochařův syn Jan Němeček.

1980, ocel a měď
Za Elektrárnou 1 – před sportovní halou na Výstavišti Praha  

Na parkovišti u zimního stadionu se od roku 1980 nachází výtvarně pojednaný větrací komín kolektoru. Organická konstrukce je tvořená z oceli a mědi.

1978, pískovec
Výstaviště Praha

Pískovcová plastika z roku 1978 umístěná poblíž plaveckého bazénu na Výstavišti slouží jako odvětrávací šachta metra.

Průmyslový palác Výstaviště Praha

Autorem čtyř rozměrných sgrafit umístěných v prostoru hlavního vchodu do budovy Průmyslového paláce je Karel Svolinský. Autor je vytvořil na začátku 50. let, kdy areál výstaviště přejmenovaný na Park kultury a oddechu Julia Fučíka procházel významnými architektonickými změnami. Mezi ně patřila také přístavba vstupní haly v duchu socialistického realismu, která doplnila právě Svolinského sgrafita s náměty lidových tanců. Svolinský byl umělec se širokým záběrem, věnoval se grafice, typografii, malbě, ilustraci nebo třeba návrhům vitráží. Jeho nejznámější realizací je však nekompromisní rekonstrukce olomouckého orloje (1955) opět v duchu socialistické realismu. Sgrafita na Výstavišti byla v polovině 70. let restaurována, v současné době už však znovu jeví známky poškození.  

2020, mural art
Partyzánská 3/1  

Velkoplošnou malbu vytvořil česko-kanadskéý street artový umělec v roce 2020. Inspirovaná je postavou Kikuchiyo z filmu Sedm samurajů režiséra Akira Kurosawy. Najdete ji na vratech obchodu s nápoji v ulici Partyzánská 3/1.

1984, mramor
Nádraží Holešovice

V hluchém prostoru mezi autobusovou zastávkou a budovou metra Nádraží Holešovice najdete skupinu mramorových objektů s názvem Řeka od sochaře Josefa Klimeše z roku 1984. Plastika je tvořená organickým tvarem rozpůleného vejce, z kterého původně vytékal dvojí pramen vody, jejíž hladina se držela v mělkém žlabu. Klimeš je také autorem betonového reliéfu průčelí administrativní budovy Rosmarin v Dělnické ulici, v němž vlnovka kopíruje tok řeky Vltavy. Pro československý pavilon v rámci světové výstavy Expo 58 v Bruselu také navrhl kovovou plastiku, za kterou získal prestižní ocenění Grand Prix. Když v roce 1990 zavítal poprvé do Prahy papež Jan Pavel II., obdržel jako dar právě jednu z Klimešových bronzových soch – Pohár. 

1984, mramor
Nádraží Holešovice

Ve vestibulu metra je na skoseném pilíři umístěn mramorový reliéfní portrét Julia Fučíka, jehož jméno stanice nesla do roku 1990. Proti němu je umístěna deska s parafrází textu Reportáže psané na oprátce. 

1986, žula
Nádraží Holešovice

Abstraktní žulový reliéf zdobí jednu ze stěn vstupní haly vlakového Nádraží Holešovice. Osazen zde byl po dokončení stavby v roce 1986. Tvar reliéfu odkazuje k ptákovi s roztaženými křídly.

1984, skleněná vitráž
Metro Vltavská

Plastická skleněná kruhová vitráž zdobí vestibul stanice metra Vltavská od roku 1984. Reliéf dynamicky zachycující tok Vltavy vytvořil sochař Jan Fišar společně se sklářským výtvarníkem Václavem Zajícem. Od 90. let byla vitráž pravidelně posprejovaná a v roce 2008 byla při legální graffiti akci s podporou Dopravního podniku a Magistrátu hl. města Prahy dokonce zcela přemalována. V roce 2014 začal Petr Zeman, zakladatel iniciativy Prázdné domy, společně s dobrovolníky barvu ze skleněné plastiky seškrabávat a během sedmi setkání s názvem Škrábáním za kulturnější současnost se podařilo sklo zcela vyčistit. Několik skleněných plastik, ze kterých je vitráž složena, však bylo rozbitých. Zeman se proto spojil s autory, kteří mu vyjádřili podporu a Jan Fišar plastiku nakonec doplnil i původními cihličkami. V době jejího vzniku se jich totiž vyrobilo více a shodou okolností měl některé z nich po celou dobu doma.

1984, fontána s kameninovými plastikami  
Metro Vltavská

Monumentální sousoší zdobí stanici metra od roku 1984. Dvoupodlažní fontána představuje Fauna hrajícího na flétnu a sedícího nad alegorickou postavou stojící ženy, která symbolizuje řeku Vltavu.

2015, pomník – železniční koleje spojené pražci (dřevo, železo)  
Nádraží Bubny  

Objekt Brána nenávratna sochaře Aleše Veselého byl vztyčen 9. března 2015 u železničního nádraží Bubny v místech plánovaného Památníku ticha, odkud bylo za druhé světové války deportováno 50 000 židovských občanů Československa do ghett v Lodži a Terezíně. Odhalení pomníku bylo připomínkou noci z 8. na 9. března 1944, kdy v plynových komorách v Osvětimi zahynulo téměř 4000 dětí, žen a mužů z terezínského ghetta. Po tatínkovi byl Veselý poloviční Žid, a proto nesměl za války chodit do školy. Doma ho učil dědeček, který byl původně učitel. Od šesti let navíc musel viditelně nosit našitou žlutou hvězdu. Do transportů za války museli mezi dalšími odejít i jeho otec a čtrnáctiletá sestra, v koncentračních táborech zahynulo jeho 42 nejbližších příbuzných. Památník, konstruovaný jako brána k nebesům, je vytvořen vztyčenými dvacetimetrovými železničními kolejemi spojenými 36 pražci a podepřenými 12 vzpěrami. Inspirací byl Jákobův žebřík z biblického textu z 28. kapitoly knihy Genesis, ve kterém je psáno, že Jákob měl sen, v němž viděl žebřík spojující zemi s nebesy, po němž sestupovali a vystupovali poslové Boží. Aleš Veselý (1935–2015) prožil část života ve Veletržní 29 a jeho díla jsou dnes zastoupena v řadě světových uměleckých institucí, jako je Solomon Guggenheim Museum v New Yorku, pařížské Centre Pompidou, německé Museum Bochum, Sculpture Collection v Olympijském parku v Soulu, a mnoha dalších.

1911-1913, osazena 1965, pískovec
Hlávkův most

Alegorická sousoší Práce a Humanita, provedená v letech 1911–1913 z tvrdého boháňského pískovce, vytvořil pro předmostí Hlávkova mostu sochař Jan Štursa ve spolupráci s Otakarem Velinským a Františkem Řehořem. Každé sousoší se skládá z dvanácti dílů, které dohromady váží šestnáct tun. Sousoší byla původně umístěna na žlábkovaných výběrčích budkách, neboť v té době se na mostech ještě vybíralo mýtné. Dnes stojí na betonových podstavcích. Po rekonstrukci mostu byla vzdálenost mezi nimi zvětšena z původních 22 metrů na dnešních 84. Sousoší Práce tvoří trojice aktů mužů různého věku s pracovními nástroji a jeden ženský akt. Ve tváři muže s kamenickým kladivem je spatřován Štursův autoportrét. Sousoší Humanita je skupinou dvou žen a dvou mužů. Štursa se při koncepci jednotlivých postav uchýlil ke vzorům klasických alegorií. Muž se svitkem oděný v tóze symbolizuje mecenášství a odkazuje na osobnost Josefa Hlávky, po kterém byl most pojmenován. Sedící spoutaný muž je zřejmě zpodobněním Prométhea, žena s dítětem symbolizuje Charitas, tedy lásku, a další ženský akt byl zřejmě inspirován těly antických Venuší.

1909-1911, beton
Hlávkův most

Čtyři betonové reliéfy jsou zpracovány personifikovaně v podobě aktů znázorňující činnosti muže. Výzdobu pilířů mostu je možné si prohlédnout z ostrova Štvanice. Soubor byl vytvořen v letech 1909–1911.

1909-1911, beton
Hlávkův most

Čtyři reliéfy – Muž s pádlem, Chlapec s rybou, Dívka se zvednutou paží, Dívka – od Kofránka tvoří protějšek reliéfům Bohumila Kafky. Reliéfy se vážou k tématu řeky a znázorňují chlapce, dvě ženy a muže. Soubor byl vytvořen také v letech 1909–1911.

1984, dusaný beton
Hlávkův most 

Portrétní medailon Josefa Hlávky byl osazený na místo Mařatkova zničeného reliéfu J. Seiferta a medailon Pavla Janka na místo Gutfreundova zničeného reliéfu V. Bukovského. Medailony pocházejí z roku 1984 a jsou vytvořeny z dusaného betonu.

1911-1913, umělý kámen
Hlávkův most

Portrétní medailon z let 1911–1913 z umělého kamene.

1939-1940, osazeno 1965, bílý mramor
Ostrov Štvanice

Sochu z bílého mramoru vytvořil Horejc v letech 1939–1940. Znázorňuje schoulenou sedící ženu, která svou skloněnou hlavu spánkem opírá o koleno pokrčené levé nohy. Na Štvanici byla osazena v roce 1965, kónický podstavec navrhl architekt Jaroslav Ducháček. 

osazena 1986, bronz
Ostrov Štvanice

Bronzová socha byla odhalena před centrálním tenisovým kurtem v roce 1986 u příležitosti otevření Tenisového areálu na Štvanici. Na vysokém betonovém soklu je umístěna pamětní deska s významnými daty spojenými s bílým sportem.

1894 (1893-1895), pískovec  
Pražská tržnice – vstupní brána

Na výzdobu hlavní brány městských jatek (dnes Pražská tržnice) byla vypsaná soutěž. Hlavní cena v soutěži udělena nebyla, o druhou cenu se pak dělily tři zaslané návrhy: Vosmíkův s názvem Chov, návrh se značkou Z. O. autorů Františka Hergesela a Antonína Procházky a návrh Apis Bohuslava Schnircha. Všichni tři autoři vítězných návrhů zvolili podobnou kompozici pasáka s býčkem. Konečné realizace v roce 1894 se dočkal pouze návrh Vosmíkův a Schnirchův.

2019, nabarvená ocel
Pražská tržnice – Hala č. 14

2019, podbarvený beton
Pražská tržnice – Hala č. 14

Nedaleko vstupu do Trafo Gallery (hala č. 14) v pražské tržnici naleznete sochu od výrazného českého sochaře, designéra, malíře a hudebníka Michala Cimaly. Vedle stojící objekt Homo Ludens z podbarveného betonu je dílem představitele mladé sochařské generace Martina Malého.

2020, neon
Pražská tržnice – Hala č. 5

Neonový Světlonoš vznikl v rámci loňského ročníku světelného Signal festivalu a oslav 125. let Pražské tržnice. Rozměrný neonový objekt je inspirovaný sousoším u vstupu do tržnice, k vidění je u haly č. 5.

1927-1928, slivenecký mramor
Nábř. Kpt. Jaroše 1000 – průčelí bývalé Úrazové pojišťovny v Praze

Čtveřice monumentálních soch ze sliveneckého mramoru se nachází nad hlavním vstupem do budovy bývalé Úrazové pojišťovny (nábř. Kpt. Jaroše 1000). Alegorické postavy s atributy daných profesí představují Sklářství (sklářská píšťala), Stavebnictví (kladivo, cihly), Kovodělnictví (kovadlina, kladivo) a Hornictví (lucerna, želízko). Sochy pochází z let 1927–1928.

1928, mramor
Nábř. Kpt. Jaroše 1000 – budova bývané Úrazové pojišťovny

Dva nadživotní mramorové reliéfy s tématem humanity a práce se vztahují k původnímu účelu budovy Úrazové pojišťovny. Levý reliéf Humanita znázorňuje polopostavu milosrdné sestry a odkazuje k péči o nemocné. Pravý reliéf personifikuje téma Práce pomocí polopostavy dělníka u stroje. Oba reliéfy pocházejí z roku 1928.

1928
Nábř. Kpt. Jaroše 1000 – budova bývané Úrazové pojišťovny    

Alegorické sochy vzniklé okolo roku 1928 jsou umístěné na korunní římse budovy bývalé Úrazové pojišťovny. Na západním průčelí tvoří tesař dvojici se sochou žnečky, na východním průčelí dvojici tvoří chemik a tkadlena. 

pískovcová socha  
Kostelní   

Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého v ulici Kostelní nedaleko kostela svatého Klimenta v Holešovicích. 

2013, pomník – lampa s rotujícím jízdním kolem mířícím k nebi (kov)
Dukelských hrdinů

Bike to Heaven (Kolo do nebe) vytvořil v roce 2013 umělec Krištof Kintera na památku jednoho ze zakladatelů iniciativy Auto*Mat a propagátora městské cyklistiky Jana Bouchala, jenž na křižovatce na nábřeží Kpt. Jaroše tragicky zemřel při autonehodě. Pomník, který je vzpomínkou i na všechny další cyklisty, kteří zahynuli v pražských ulicích, má podobu postříbřené pouliční lampy s otočnými reflektory, v jejíž horní části rotuje jízdní kolo mířící k nebi. Vršek lampy se v silnějším větru pomalu otáčí, stejně jako kolo. Soutěže na realizaci díla se zúčastnilo šestnáct autorů. Vybrán byl nejprve návrh Davida Černého, jehož bronzový reliéf sraženého cyklisty měl být umístěn do vozovky, přímo na místo nehody, a sloužit zde jako retardér. Příslušné orgány však Černého záměr z bezpečnostních důvodů zamítly. Realizován byl Kinterův návrh, který skončil na druhém místě. Většinu financí na realizaci získal Auto*Mat darem, další část přinesla veřejná sbírka. Kintera pracoval bez nároku na honorář. Bike to Heaven není Kinterova první monumentální realizace v Praze. V roce 2011 byl pod Nuselským mostem odhalen jeho památník sebevrahů, který má podobu lampy otočené k nebesům.

1994, nerezová ocel
Dukelských hrdinů

Dílo vsazené do budovy funkcionalistického Veletržního paláce v roce 1994. Vrata vyrobené z nerezové oceli mají na výšku 5 metrů a na šířku 9 metrů.

1967, travertin
Veletržní 20 – před Parkhotelem (dnes Mama Shelter)  

Travertinová skulptura z roku 1967 je umístěná v prostoru před Parkhotelem (dnes Mama Shelter).   

1892
Milady Horákové 25
Nad Královou oborou 9

1894
Dukelských hrdinů 37, 39 a 43
Bubenské nábřeží 12

Sgrafita vzniklá podle návrhů Mikoláše Alše zdobí nejeden dům na Sedmičce. Jejich obliba byla taková, že mnohdy vedla k napodobování. Mezi realizace provedené podle skutečně doložených návrhů patří sgrafita na fasádě nájemního domu v ulici Milady Horákové 25 nebo na činžovním domě v ulici Nad Královskou oborou 9. Aleš je pravděpodobně autorem návrhů sgrafitové výzdoby fasád i u novorenesančních činžovních domů v ul. Dukelských hrdinů (37, 39 a 43) a Bubenském nábřeží 12.

1980, keramika
Plynární / U měšťanských domů  

Keramická skulptura s přírodním motivem mezi bytovou zástavbou v ulicích Plynární a U měšťanských domů z roku 1980. Autorkou je sochařka, kreslířka a básnířka Ellen Jilemnická.

1957-1958, glazovaná barevná keramika
Ortenovo náměstí 30-33

Čtyři domovní znamení z let 1957–1958 nad vchody obytných domů na Ortenově náměstí představují alegorie ročních období. Glazované keramické reliéfy Jaro, Léto, Podzim a Zima provedené v živých barvách výrazně kontrastují s tmavou barvou domovní fasády.

1982, beton
Dělnická 213/12  

Betonový reliéf zdobí průčelí administrativní budovy Rosmarin v Dělnické ulici. Organické vlnovky kopírující tok řeky Vltavy kontrastují s geometricky přesnou brutalistní budovou architekta Karla Filsaka.

2017, mural art
Dělnická 36  

Velkoplošná malba na štítu budovy v ulici Dělnická 36 polského street artového umělce, za jejímž vznikem stojí Trafo Gallery.

osazeno 2014, kov
Ortenovo náměstí

Plastiku motýla věnoval brazilský umělec Praze 7 v roce 2009 a v roce 2014 byla osazena na zrekonstruované Ortenovo náměstí. 

osazeno 1991, kov
Letenské sady

Metronom, který autor pojmenoval „Stroj času“ je vysoký skoro 25 metrů a váží 7 tun. Instalace kyvadla nemohla být provedena jeřábem kvůli obavám z narušené statiky podstavce po odstřelení Stalinova pomníku. Proto jej na místo osadila obří helikoptéra.

1940, beton
Dělnická 21

Reliéf se dvěma dívčími akty trhajícími hrozny je dílem sochaře Jiřího Ducháčka. Umístěn je nad vstupem do sedmipatrového funkcionalistického domu paní Kreisingerové, který navrhl architekt Josef Chochol. Tehdy se jednalo o jeden z nejmodernějších a nadstandardně zařízený nájemní dům v Praze.

osazeno 2018, železo
Jankovcova

Svařované objekty ze železa sochaře Čestmíra Sušky jsou osazené ve vnitrobloku obchodního areálu Classic 7.  

60. léta 20. století
vápenec

Vápencové sousoší Milenci slovenské sochařky Evy Krskové z roku 1961. Nachází se na louce severozápadně od Šlechtovy restaurace. Sousoší bylo dříve poškozeno (plastice muže byla uražena hlava), ale nyní je po opravě opětovně v parku osazeno. Krsková vytvořila totožnou plastiku s názvem Mladý život, která je umístěna v ostravském sadu Dr. Milady Horákové.

1989, ocel

2006, bronz

Kůň Převalského | Vincenc Vingler
1966, bronz

Kozorožec | Vincenc Vingler
1958, bronz

Pelikáni | Vincenc Vingler
1950, bronz

Trojice figur | Miloslav Chlupáč
1970, pískovec

Dětské hry | Věra Ducháčková-Beránková
50. léta, bronz

Prastará moudrost | Karel Kronych
1986, vápenec

Kondor | Jiří Bíma
1957, žula

Pomník MVDr. Zdeňka Jaroše | Magdalena Jetelová
80. léta, pískovec

Kanec | Jiří Kryštůfek
1956, kámen

Radegast | Albín Polášek
1929, umělý kámen

2021, mural art
Komunardů 46

Malba navazuje na autorovu sérii Plagiátor plagiátor.

2020, mural art
Metro Vltavská

V geometrických tvarech skryl malíř odkazy na další okolní umění ve veřejném prostoru – Štursovo sousoší nebo blízkou keramickou fontánu.

2021, mural art
Bubenská 1

Ilustrace zobrazující důležité stavby v Praze 7 i historii a budoucnost Bubenské 1.

2020, mural art
Tusarova 42

Připomínka vznik hnutí Solidarita v roce 1980. Na české straně umělecký návrh tvořili Marek Kulhavý, Aliona Baranova a Barbora Idesová, na polské pak Olga Fedirko, Kinga Offert, Kasia Majewska a Karol Banach.

2021, mural art
Komunardů 1516

Malbu tvoří báseň Nitzan Mintz, která je doplněná o velkoplošnou malbu Dedeho Bandaida.

Herní prvky vytvořené v roce 1984 pro nové jesle. Tvořila je čtveřice abstraktních zvířecích figur vyřezaných ze dřeva. Po zrušení jeslí v areálu (Kostelní 9) byly herní prvky odstraněny. 

Bronzová plastiky nahé stojící dívky je dílem sochařky Marty Jiráskové-Havlíčkové z roku 1938. Socha byla do roku 1999 osazena na kvádrovém podstavci v Letenských sadech. Následně, vzhledem ke stavu bývalé restaurace EXPO 58, byla uložena do depozitáře GHMP.

Prolézačka pro děti byla inspirována sovětskou družicí. Betonová koule byla osazena v roce 1960, o necelé půl století později, v roce 2003, byl Sputnik z bezpečnostních důvodů znepřístupněn a ze Stromovky odstraněn. Před likvidací jej zachránil český sběratel, který plastiku na vlastní náklady přestěhoval na svůj pozemek.

Plastika vznikla pro soutěž na výzdobu parku Oddechu a kultury Julia Fučíka. Osazena byla v roce 1961, z areálu pražského Výstaviště odstraněna po povodních v roce 2002.

Světelná fontána čítající kolem 600 trysek a barevných reflektorů byla realizována u příležitosti Slovanské zemědělské výstavy v roce 1948 v Průmyslovém paláci a na přilehlých prostranstvích. Program fontány měl podobu velkorysého audiovizuálního představení, v němž byla podle Pešánkova scénáře kombinována recitace básní, reprodukce hudby, světelný a kinetický děj vodních sloupců.

Sousoší z roku 1916 představuje bronzový akt dívky Diany na hranolovém mramorovém podstavci, u jejíž nohou je chrt. Na soklu podstavce zdobeném želvami a hady je skupinka srnky se srnečkem a srnce s laní. Po desetiletí zdobila Diana část Letenských sadů nad platanovou alejí u Skalecké ulice. Plastika byla v 90. letech několikrát ukradena a nakonec byla odcizena i její kopie. Několik posledních let se Lucie Svobodová snaží realizovat projekt, jehož záměrem je  obnovit vzpomínku na Dianu a zároveň znovuoživit kout nad platanovou alejí.

Bronzová socha z roku 1979 stála na pozemku bývalé školky ve vnitrobloku v ulici Schnirchova. Odstraněna byla v roce 2013.

Socha od roku 1979 vítala návštěvníky Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Socha byla po roce 1989 odstraněna, uložena do depozitáře GHMP a v roce 2013 u příležitosti 120. výročí Fučíkova narození znovuodhalena na Olšanských hřbitovech.

Žulové sousoší postavené na počest vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina vytvořil sochař Otakar Švec. Stálo v letech 1955-1962 a ve své době bylo největším skupinovým sousoším v Evropě. Dílo bylo zlikvidováno částečným odstřelem 6. listopadu 1962. Na místo odstraněného pomníku bylo v roce 1991 instalováno obří kinetické kyvadlo, dnes známé jako metronom, od sochaře Vratislava Nováka. Metronom, který autor pojmenoval Stroj času, je vysoký skoro 25 metrů a váží 7 tun. Instalace kyvadla nemohla být provedena jeřábem kvůli obavám z narušené statiky podstavce po odstřelení Stalinova pomníku. Proto jej na místo osadila obří helikoptéra.

2019, mural art
Metro Vltavská

Nová velkoplošná malba z dílny mladých výtvarníků, které vedle studia na AVU spojuje také zájem o street art. Variabilní malba z dálky funguje jako abstraktní obraz, ale při bližším pohledu se mezi mraky a mlhou otevírají průhled do dalších pod-obrazů a světů. 

2020, beton
Milady Horákové

Rozměrná street artová instalace z betonu na zdi v místě odsazené uliční čáry na třídě Milady Horákové nedaleko Strossmayerova náměstí.