České Vánoce jsou nezaměnitelné. Ale také přístupné a pohostinné, jak se ukázalo při setkání s touto šesticí, čtyřmi muži a dvěma ženami. Mimochodem, všichni odpovídali plynnou češtinou a vyprávění kořenili veselými historkami. Z rozhovorů vyplynulo, jaké kulturní bohatství Vánoce pro svět vlastně představují. Ve Vietnamu a v Íránu se sice neslaví, ale tady se zase nabídlo zajímavé srovnání s tamními největšími svátky, tedy příchodem nového roku. Přijměte pozvání a vyrazte s námi na tak trochu jiné vánoční oslavy.
Rodina, ryby a Hajdom hajdom
Pokud chcete s Maďary na Vánoce najít společnou řeč, nebo přesněji sladit noty, zazpívejte si s nimi Pásli ovce valaši. Koleda má totiž i maďarský text. „V Maďarsku se ale ví, že původní verze je ta česká,“ říká Gábor Iffland, který v Česku žije třináct let, a celou dobu na Sedmičce. I v celkovém průběhu svátků nachází v obou zemích spoustu styčných bodů: „Předvánoční atmosféra, dekorace ulic a vánoční zvyky. Je to rakousko-uherská tradice, která stále žije,“ soudí šestatřicetiletý vedoucí komunikace v české pobočce globálního automobilového dodavatele Valeo.
Snad jediné, co ho o prvních Vánocích v Česku překvapilo, byly kádě s kapry na ulicích. „To v Maďarsku není, i když kapr se tam jí na Štědrý večer také. Prodej ryb je tam ale uspořádaný jinak. Taky nenecháváme kapry plavat ve vaně,“ naráží na zdejší legendární způsob skladování hlavní ingredience na sváteční večeři.
Rodina Gábora Ifflanda nebyla příliš věřící. Vánoce brali spíše jako vícedenní setkání se širokým příbuzenstvem. „Odpoledne 24. prosince jsme byli já a sestra nějakou fintou odstraněni z domu. A mezitím doma někdo vykouzlil stromek a dárky. Takže když jsme se vrátili, byli jsme úplně dojatí. Pro děti je to show,
ale já jsem to měl rád,“ vzpomíná.
Dárky se v Maďarsku dávají před štědrovečerní večeří. U stromku se zpívají koledy. K večeři by se mělo podávat postní jídlo, za které se počítají i ryby – třeba smažený kapr. „Ale to my jsme moc nemuseli. Naše tradice byla, že děda uvařil rybí polévku halászlé. Od té doby tuhle tradici dodržuji, i když nějaký rok nejsme zrovna v Maďarsku,“ popisuje Gábor Iffland. K maďarským vánočním jídlům patří rohlíky namočené v mléku a medu a posypané mákem. „Já to mám strašně rád, ale spousta lidí to nemusí. Ale vánoční jídla si v Maďarsku každý vybírá a upravuje sám,“ vysvětluje rodák z Budapešti.
A ještě jeden rozdíl ho napadá: 26. prosinec, tedy v Česku lidově „na Štěpána“, se v Maďarsku s tímto jménem vůbec nespojuje. Je to prostě jen druhý svátek vánoční. Významná osobnost maďarských dějin, král Štěpán, se totiž připomíná statním svátkem 20. srpna.
Gábor Iffland přijel do Prahy v roce 2007 na pracovní stáž a už tu zůstal. Vánoce slaví dvojjazyčné: s českou ženou a jejich třemi dětmi tráví jednotlivé sváteční dny jak s českou, tak s maďarskou částí rodiny. „Naše tradice se docela míchají. Třeba vloni jsme byli nejdřív v Maďarsku a tam jsme díky manželce přivezli tradici lití olova. To se mým rodičům hrozně líbilo. Nebo naopak když jsme v Česku, kde v kuchyni vládne na Vánoce tchán, tak já stejně vždycky uvařím halászlé. Když zpíváme, tak koledy z obou zemí,“ přibližuje rodinný multikulturalismus. K jeho synergickému fungování přispívá i to, že v obou zemích nosí dárky Ježíšek.
Ifflandovic děti prý zatím tento způsob trávení Vánoc nereklamovaly, i když cestování bývá někdy náročné. Ale co se týče míchání nebo zdvojování tradic, nestěžují si. „Myslím, že rozlišují tradice, co je maďarské a co je české, a přijde jim normální, že je to rozdělené. My si ale neříkáme, že musíme ještě tuhle a tuhle tradici. Vždy to vyplyne ze situace. Stejně jako rozlišují češtinu a maďarštinu a přijde jim přirozené přecházet z jednoho jazyka do druhého, tak chápou i různé kulturní zvyky.“
Kde budou trávit letošní Vánoce, prý zatím vůbec netuší. Rodina se rozhodne až dva týdny před svátky podle aktuálních protiepidemických opatření. „Možná, že kvůli situaci oslavíme Vánoce jen v nejužším rodinném kruhu, pak vyrazíme na den nebo na dva k manželčiným rodičům a do Maďarska se nepodíváme vůbec. Ale jestli půjde cestovat bez karantény a komplikací, tak pojedeme,“ nevzdává se naděje na nepřerušenou rodinnou tradici.
Vánoce z vlastních zdrojů
Jako dítě harcovala po Česku křížem krážem kvůli své mamince obchodnici. Před pár lety zakotvila v Praze 7, kde si otevřela restauraci Bento a spolu se svými dětmi objevuje Holešovice. Nguyen Le Xuan, které se říká Lex, přijela z Vietnamu, když jí byly tři a půl. Rok 1992 se chýlil ke konci, Československo také a malá holčička v kulichu se tetelila zimou.
Do Česka se s matkou a starším bratrem dostali na základě žádosti jejich strýce, absolventa Univerzity Karlovy. Lex s bratrem u něj zůstali rovnou na pár let i bydlet, protože maminka nejprve musela zařídit nějaké živobytí. „Teta, která byla také Vietnamka, pro nás vytvořila dokonalý domov. Skromný, chudý, ale úžasný. Pro mou sestřenici a bratrance, kteří už se narodili tady v Praze, a pro nás vykouzlila vždy dokonalou vánoční atmosféru podle českých norem. Zažili jsme vánoční stromek, ozdoby, dárky, byli jsme slavnostně oblečení… Kapra jsme tedy myslím neměli, jedli jsme vietnamskou večeři. Ale bylo to hodně sváteční a takhle jsem to měla zažité,“ vzpomíná Lex.
V osmi letech se s bratrem přestěhovali k matce do pohraničí a Vánoce přestaly existovat. Děti to však nechtěly vzdát a rozhodly se zařídit je sami. „Stromek jsme si nemohli dovolit. Ale později jsme stromky prodávali, tak jsme si jeden vzali z našeho obchodu. Prodávali jsme i ozdoby, Bohemia Crystal pro německé zákazníky, tak jsme si je taky půjčili. Potom jsme je zase odmotali. Vzali jsme si všechno, co jsme prodávali. A bylo toho dost, měli jsme obchod se sezonním zbožím,“ směje se Lex. „Dokonce i dárky jsme si vzali – ty už jsme tedy pak nevraceli. A sami jsme si je zabalili, protože jsme prodávali i balicí papír.“
Za pár let se přestěhovali na další obchodní štaci do Chomutova. Tam šly děti bydlet ke spolužákovi Lexina bratra. Jeho maminka, paní Jiřina, je seznámila s českou domácí kuchyní a Lex na ni prý vzpomíná pokaždé, když zkouší nějaký nový recept na české jídlo. „Česká teta“ jim vyprávěla i o vánočních tradicích, což třináctiletou Lex zaujalo. „Internet tehdy ještě nebyl nebo jsme byli tak chudí, že jsme ho neměli. Tak jsem hledala po knihovnách a četla jsem si o Ježíškovi. V té době jsem poprvé přečetla Starý zákon. Poznala jsem ty staré příběhy a to bylo zajímavé, takže Vánoce mám víc spojené s těmito příběhy než s Ježíškem, který naděluje dárky.“
Následovala další stěhování po České republice – za svůj život se jednatřicetiletá Lex stěhovala sedmadvacetkrát. V jednu dobu se s bratrem přestěhovali za matkou do Prahy. O vánoční atmosféru už tehdy coby adolescenti ztratili zájem; zachovali jen tradici stromečku a dárků. „Milovali jsme elektroniku,“ komentuje Lex tehdy nejčastější obsah balicího papíru. Elektronika a hrnečky jsou dodnes dárky, na které nejvíce vzpomíná. „K hrnkům mám emoční vztah,“ dodává mladá restauratérka.
Posledních pár let tráví Lex Vánoce u manželových rodičů. „Historie se opakuje, protože prodávají stromky a ozdoby. Mají krásně nazdobený obchod i dům, takže si od nich vždycky něco půjčíme… Myslím, že můj manžel by vám pověděl o dokonalejších Vánocích, protože jeho rodina se vždy hodně snažila, aby byly hezké. Kupují cukroví, dělají sváteční vietnamské i české jídlo, jsou slavnostně oblečení,“ srovnává různé rodinné modely.
Na menu prý většinou mívají řízky a bramborový salát. „Rodiny, které tu jsou dlouho, už se nebojí dávat si česká jídla.“ Sama Lex vloni zkusila poprvé v životě péct cukroví. Vyrobila rovnou dvanáct druhů a strašně ji to bavilo. „Letos už jsem na to začala myslet v říjnu, ale tolik druhů asi nedám – s břichem se špatně válí,“ naráží na svůj požehnaný stav.
Podle Lex se však mnozí Vietnamci, kteří okázale slaví české Vánoce, tímto nechtějí začlenit mezi Čechy. Spíše prý ukazují ostatním Vietnamcům, případně příbuzným a známým ve Vietnamu, jak úspěšný a dokonalý život tu vedou. K tomuto obrazu si samozřejmě hojně vypomáhají fotografiemi na sociálních sítích. „Myslím, že spousta Vietnamců ví, co Vánoce obsahují gastronomicky, znají stromek a dárky. Ale neznají harmonogram, tradice, za jakým účelem se co dělá. To ví jen moje generace, která žila s českými babičkami a tetičkami, a samozřejmě známe ty tradice ze školy. Ale nevím, jestli to děti rodičům předávají,“ poukazuje Lex na informační nerovnováhu jednotlivých generací Vietnamců v Česku. „Takže druhá generace má to, co si vydupe, což je hlavně stromek a dárky.“
Ve Vietnamu se Vánoce prakticky neslaví – výjimkou jsou rodiny expatů ve větších městech. Za celonárodní svátek, který významem odpovídá Vánocům, lze nejspíše považovat Tết – Lunární nový rok. Jedná se taktéž o rodinnou oslavu, ale více uzavřenou a nasměrovanou do minulosti: vzpomíná se při ní totiž i na duchy zemřelých předků. Ti mají v domě připravené oltáře, u nichž jim rodina zapaluje vonné tyčinky. Důležitá je také společná příprava slavnostního jídla.
Až když Lex začala podle zvyklosti slavit Tết s tchánem a tchyní a zprvu se neorientovala v jejich zvycích, došlo jí, že každá rodina tuto uzavřenou oslavu pojímá po svém. Teprve druhý den se totiž smějí vykonávat návštěvy příbuzných, a to ještě jen na pozvání, které vzešlo z přísných numerologických výpočtů. „To aby host nepřinesl hned první den nového roku do domu špatnou karmu,“ vysvětluje Lex a hned přidává historku: „Jednou byl takhle první, kdo měl vstoupit do domu, díky svému vhodnému datu narození náš pes. Myslela jsem ze začátku, že je to fór, ale nebyl.“
Historka podle ní dokládá, jak se i tento zvyk může mimo svůj původní výskyt ve Vietnamu proměňovat. Štědrý večer se od Tết podle Lex liší právě v tom, že lze k tabuli rovnou pozvat i širší rodinu, přátele nebo cizí lidi. Je to svátek, který spolu mohou oslavit lidé z různých komunit a zemí.
Atmosféru vytváří občanská společnost
V Bělorusku se oficiálně slaví dvoje Vánoce: katolické 24. prosince a pravoslavné 6. ledna. Léta příslušnosti k Sovětskému svazu však udělala se zbožností většinové populace své, a proto za důležitější moment než narození Ježíška většina Bělorusů i dnes považuje příchod nového roku. Nejinak tomu bylo v domě rodičů politického aktivisty Vladislava Jandjuka. Ten se do Česka uchýlil poté, co mu za šíření nezávislého zpravodajství v Lukašenkově režimu začalo hrozit zatčení nebo až fyzická likvidace. V Holešovicích žije od roku 1999.
„Na první Vánoce v Česku jsem byl pozván svými prvními českými přáteli – mladou vesnickou rodinou. Pochopitelně jsem o stylu oslav vánočních svátků zde neměl ani ponětí. Bylo to pro mě velmi příjemné překvapení – dokonce jsem pod stromečkem našel i drobné dárky,“ vzpomíná dnes na těžké období, kdy byl sám v cizí zemi. Pozvání ho tehdy prý dojalo a dodnes na ně má nádherné vzpomínky. „Rodina mi vyprávěla o tom, jak slaví Vánoce, co znamenají různé zvyky, například jaké mají být na stole pokrmy, a viděl jsem radost jejich dětí, když rozbalovaly dárky.“
Když se mu později narodila dcera, snažili se jí s manželkou zprostředkovat Vánoce „v místním stylu“, jak říká. Zdobili stromeček, dávali si dárky, vařili českou štědrovečerní večeři… „Dnes už to tak nedodržujeme. Dárky jsou jiné, stromek je menší a skromnější a na ortodoxní české vánoční večeři také netrváme. Ale určitě to svým způsobem prožíváme. Chodíme do centra Prahy poslechnout si koledy a projít si trhy, dáváme si svařené víno. Pokud máme možnost, jdeme někam na tradiční Rybovku. Aspoň na hlavní nádraží, když ne do kostela. 25. prosince pak navštěvujeme přátele, posedíme u stolu a dojídáme dobroty z předchozího dne,“ popisuje počítačový expert.
Právě události vytvářející vánoční atmosféru, jako jsou různá nastudování České mše vánoční, charitativní akce a všemožná společenská setkání, považují Jandjukovi za důsledek lepších možností místní občanské společnosti. „V současném Bělorusku je toto bohužel nepředstavitelné, vzhledem k tomu, do jakého marasmu dovedla zemi Lukašenkova diktatura,“ stýská si Vladislav Jandjuk. A jakožto člen běloruské exilové vlády ihned vyslovuje přání, aby letošní Vánoce už proběhly ve svobodném režimu.
Přijímání tradic a zvyků v nové zemi, kam člověk odešel žít z jiných než rodinných důvodů, považuje za intimní věc. Výsledný model proto prý bývá hodně individuální. Obecně se ale v otázce integrace cizinců považuje za zastánce asimilace, tedy přizpůsobení se okolní společnosti a zvládnutí jazyka i kulturních norem. „Takže přijímání většinového kulturního kódu považuji za nutnost. Chápu, že u věřících lidí to možná není vždy snadné, na druhou stranu si ale myslím, že u žádného náboženství zákaz zdobení stromku před příchodem nového roku není,“ poukazuje na fakt, že Vánoce mají nejen náboženskou, ale i kulturní dimenzi.
Ježíšek naděluje i v Sýrii
Elias Skaf žije v Praze 7 „teprve“ jedenáct let, což je pouhá třetina doby, kterou předtím strávil v Praze 2. Na Sedmičce se mu líbí hlavně kavárenský život. Spojení se čtvrtí je ale i osudové: to díky ní zůstal v Česku, a ne v rodné Sýrii.
Pár týdnů po svém příletu do Československa v roce 1973 totiž zašel na vánoční trhy v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště). „Tam jsem potkal holku, která mě pozvala ke své rodině na Vánoce. To byla velká náhoda, že jsem se mohl účastnit,“ říká Elias Skaf. „Holka“, dnes Eliasova manželka Hana, hned doplňuje: „Maminka mi řekla, chudinka, von je křesťan a je daleko od maminky, pozvi ho na Vánoce k nám.“ Dali si ten rok víc záležet, aby mu ukázali zdejší tradice? „Ne, byl to náš normální Štědrý večer. Je fakt, že naše rodina to vždycky intenzivně prožívala, celý život jsme měli krásné Vánoce. Já to traduju dál. Některé lidi Vánoce štvou, ale já se na ně těším,“ konstatuje paní Hana.
Syrskému hostovi se slavnostní atmosféra Štědrého večera moc líbila. „V té době byly naše syrské Vánoce chudší. Stromečky byly pro bohaté, kteří si hráli na západní zvyky,“ vzpomíná. U něj doma například stromek nestál a dárky dostávaly jen malé děti.
Elias Skaf pochází z oblasti mezi městy Homs a Tartús, z vesnice, která leží v takzvaném Údolí křesťanů. Tamní křesťané spadají pod syrskou ortodoxní církev, která je podobná té řecké. Jejich oslavy Vánoc začínají také 24. prosince. „Dělá se dobrá večeře, pokrm s masem, protože přes rok ho moc nejíme. Na stole jsou i další speciality a také nápoj arak. Chodí se do kostela. 25. prosince se ženy pěkně oblečou, navoní a otevřou salon pro hosty. Chlapi jedou na návštěvu po známých a příbuzných pogratulovat k narození Ježíška. Všude dostanou sladkosti a frťan likéru. Návštěva trvá 5 až 10 minut a šup, další příbuzní. Potom se chlapi vracejí a je slavnostní oběd,“ popisuje tradice. Dárky nosí v Sýrii také Ježíšek. Dětem je však připraví k posteli 25. prosince ráno. Dnes už jsou (umělé) stromky skoro v každém domě a rodiny si vyrábějí vlastní betlémy.
Po sňatku Skafových k velkému smísení vánočních tradic nedošlo. U stromečku to vypadalo v obou zemích podobně, zato na Boží hod v Česku samotného mužského příbuzného nikdo se štamprlí v ruce neočekával. Jiné lidové vánoční tradice v Sýrii prý moc nejsou. A tak se držel český styl.
Paní Hana ho prosadila i v době, kdy odjeli už s malou dcerou na 2,5 roku do manželovy domoviny. „Dělala jsem bramborový salát, rybu, jako stromeček jsme měli nějakou túji. Jen to pak strašně smrdělo, když se zatopilo. Pekla jsem cukroví, to bylo obdivované, protože tam ženy nepečou, nakupuje se spíš u cukrářů. Muž samozřejmě 25. prosince vyrazil po příbuzných a pak mu bylo špatně do druhého dne,“ vzpomíná.
Dnes už má jejich dcera vlastní rodinu a na Vánoce se všichni setkávají i s příbuznými jejího manžela. Elias a Hana mimoto stále chodí na vánoční trhy. „Nasát atmosféru, ne nakupovat,“ zdůrazňují. A když se na Štědrý večer přejedí, zajdou se prý projít ke Sv. Antonínovi na Strossmayerovo náměstí, aby jim slehlo. „Jsme střízliví křesťani. Vnoučata máme pokřtěná v pravoslavném kostele u parašutistů… prostě jsme normální,“ doplňuje paní Hana.
Díky křesťanskému původu nedělalo Eliasi Skafovi problém zaplout do běžného českého života. Pracoval jako zootechnik a po revoluci vedl centrální sklad kuchyní Koryna. „Jsem rád, že tu žiju, líbí se mi zdejší život a lidé. Kolik let tady jsem, a ani jednou jsem neměl zlost na nějakého Čecha,“ konstatuje pan Skaf skoro udiveně. Má tu i řadu známých, syrských krajanů muslimského vyznání. „Ti se tu také rychle asimilovali, ale teď, na stará kolena, se vracejí ke své původní víře. Jejich manželky říkají, že se bojí, aby šli do správného nebe,“ poznamenává trochu sarkasticky Hana Skafová. „Jinak se tu celý život chovali normálně, mají české občanství. Ale tohle je spíš psychická záležitost, řekla bych.“
V Sýrii nepanují protiislámské nálady a křesťané a muslimové se běžně přátelí, doplňuje hned Elias Skaf. Upozorňuje, že vleklá občanská válka se vede po politických, nikoli náboženských liniích. Největší přání Skafových k letošním Vánocům se však netýká míru, ale viru. „Hlavně zdraví. Aby nám korona dala klid. To si asi letos bude přát každý,“ shrnuje za Skafovy paní Hana.
Spodní proudy Vánoc a cukroví
V Íránu se Vánoce neslaví. Jistou analogii k nim však může představovat dávný zoroastrijský zvyk Shab-e Yalda neboli oslava zimního slunovratu, která v podstatě koresponduje s lidovou nebo chcete-li pohanskou vrstvou vánočních svátků. Když přijde v Íránu nejdelší noc v roce, sejde se v domě celá rodina a povídá si, tančí a čte poezii až do půlnoci, někdy i déle. Na slavnostní tabuli nesmí chybět ovoce, hlavně vodní meloun a granátové jablko, které symbolizuje slunce a jeho návrat.
Co do kulturního významu a komerční síly však Vánocům odpovídá spíše Nowruz, tedy oslava nového roku. Ten se vítá na den jarní rovnodennosti, opět na základě zoroastrijské tradice. V ulicích lze kolem tohoto data potkat lidovou figurku Strýce Nowruze a jeho pomocníka Haji Firuza, kteří tančí, vybírají peníze a dětem rozdávají bonbony. Při vlastní oslavě nového roku má vše, co Peršané dělají, nějakou symboliku. Na stole musí být sedm věcí (převážně jedlých), jejichž název začíná písmenem s, dále zrcadlo k ohlédnutí za uplynulým rokem, zlatá rybka v akváriu jako symbol nového života, malovaná vajíčka kvůli plodnosti, mince kvůli prosperitě, pomeranč v míse s vodou jako symbol země a také poezie nebo kniha pro zajištění spirituality. Člověk by si měl pořídit něco nového na sebe. Lidé se navzájem obdarovávají finanční hotovostí – aby měli celý rok dost peněz. A ke slavnostní večeři se podává ryba.
Tyto a další zvyky přijela před několika lety představit českým studentům Pari Keshtkar v rámci výměnného programu Edison AIESEC. V jeho rámci se na českých školách mohou studenti setkat s mladými lidmi z jiných kultur a díky přímému kontaktu se dozvědí víc o aktuálním světě a pocvičí si komunikační dovednosti. Během projektu se seznámila s holešovickým fotografem Rudym Kovářem. S tmavookou Peršankou rychle našel společnou řeč, protože kromě toho, že maluje, také studovala fotografii. Když dokončila studia v Íránu, vrátila se do Prahy a začali spolu chodit.
Pari Keshtkar pochází ze severoíránského Raštu, který je hodně sekulárním městem. „Když za mnou Ruda přijel, byl dost překvapený, že u nás ani nejsou otevřené mešity,“ poznamenává. Připojit se k oslavám Vánoc tedy Pari vůbec neměla problém.
A jak vzpomíná na ty první? „Líbila se mi všechna ta světla. Já teda nemám moc ráda zimu, takže procházky po městě byly trochu s rezervou. Vánoční trhy byly zajímavé a mám hodně ráda svařák, který mi od zimy pomáhá. Nějaké povědomí o Vánocích jsem měla, jejich obrazu v západní kultuře nelze uniknout. Nejlepší ale bylo dostat ty dárky,“ zasní se skoro dětsky. „To bylo vážně překvapení.“
Svátky slaví vždy v široké rodině svého přítele. Důležitým bodem programu je samozřejmě jídlo. „Rybí polévka mi moc chutnala. Kapr byl cítit bahnem, ale dobrý. Nejzajímavější ale bylo, že české cukroví chutná a voní stejně jako to v Íránu. U nás je k dostání po celý rok v cukrárnách, doma se tolik nepeče. Je příjemné se jednou ročně setkat se známou chutí,“ vypráví Pari Keshtkar, která pracuje ve společnosti Seznam.
Doma v Holešovicích si každoročně ozdobí vánoční stromek: „I když bydlíme v malém bytě, koupíme si vždycky velký, že kolem něj ani nemůžeme projít,“ usmívá se Pari. Doufá, že letos Vánoce proběhnou v úplně stejné podobě jako vždycky. „Byla bych smutná, kdybychom byli jen s Rudou. Změny v životě nesmějí nastávat rychle, obzvláště ty důležité. Teď je doba kvůli protipandemickým opatřením hodně rychlá, tak je důležité, abychom se zastavili a něco zůstalo neměnné.“
Když třicetiletá grafička a malířka vypráví o perských tradicích plných symboliky v každém detailu, vypadají české Vánoce najednou poněkud jednoduše a povrchně. Nechybějí jí potom tady nějaké hlubší rituály i během roku? Pari říká, že Nowruz tu aspoň ve zkrácené formě slaví se svými známými z Íránu. U zdejších tradic by ráda znala jejich původní význam. „Věřím, že pro všechno existuje důvod. Ale ve výsledku je to asi jedno. Důležité je to setkávání lidí, to je ten rituál. Člověk je odpradávna tvor pospolitý,“ shrnuje.
Když je člověk v cizí zemi, měl by být uvolněný a s vědomím jejich významu zkoušet tamní zvyky, myslí si Pari. „Z toho důvodu jsem se nechala o Velikonocích i vyšlehat.“ A ještě nějaký rituál ji tu v dobrém či zlém zaujal? Perská dívka se zamyslí: „Hledání hub. Zkusila jsem to v životě jen jednou, a nic jsme nenašli. Ale hrozně mě to zajímá. Nikdy v životě jsem o tom ani neslyšela.“
Vánoce lze slavit kdykoli
Pro kněze a pastory bývají Vánoce šancí, jak o základech křesťanské víry, tedy narození Ježíše Krista, promluvit k širšímu publiku než obvykle. Do kostelů a modliteben totiž zavítají i vlažnější věřící, ba i ateisté. Pro pastora Yomiho Akinyemiho to ale neplatí.
Normálně během roku hovoří o Ježíšovi dvakrát až třikrát týdně na setkání svého společenství církve Mountain of Fire and the Miracle Ministries. Během podzimních proti-
epidemických opatření musel tyto bohoslužby přesunout do virtuálního prostředí přes aplikaci Zoom. A osobní kontakt s (potenciálními) věřícími si začal kompenzovat s megafonem na Palackého náměstí. Vánoční poselství však v jeho proslovech moc nečekejte, tyto svátky jeho církev původem z Nigérie totiž příliš nezdůrazňuje. „Nikdo neví, kdy se Ježíš narodil. Vánoce jsou jen symbolem jeho narození. Takže podle nás se Vánoce, narození Ježíše, dají slavit prakticky kdykoli. Ale samozřejmě kvůli rodině a prostředí, v němž teď žiji, Vánoce symbolicky slavíme,“ vysvětluje pastor Akinyemi, který na Sedmičce bydlí pět let a je z ní podle svých slov nadšený. S radnicí také spolupracuje jako terénní sociální pracovník.
Do Česka se vrátil v roce 2007 poté, co tu na přelomu 70. a 80. let studoval na Vysoké škole ekonomické. Tehdy ale nebyl „vážný křesťan“, jak říká, vedl bujarý studentský život a seznamoval se s hezkými českými dívkami. Později se svou přítelkyní zplodil syna, dnes světově známého choreografa a všestranného umělce Yemiho A.D. Právě on si přál, aby po letech odloučení způsobeného politickou situací v otcově rodné Nigérii mohli žít zase blízko sebe. Yomi Akinyemi, který se mezitím stal pastorem, přijel se svojí africkou ženou a třemi dětmi a od začátku se snažil seznámit je s českou kulturou, aby se co nejrychleji integrovaly. „Na první Vánoce jsme koupili vánoční stromek, kapra, všechno. Chtěli jsme, aby se děti hned začlenily do systému, aby nebyly zmatené. Pak by se jich spolužáci ptali na Vánoce a ony by nevěděly,“ vysvětluje tuto strategii Yomi Akinyemi. Dětem se nové zvyky ze začátku líbily, teď jsou však už všechny skoro dospělé a zájem opadl. „Takže teď stromek nemáme. Teď si uvaříme dobré jídlo, někdy koupíme i kapra nebo krůtu. Vaří naše dvě dcery, které si vymýšlejí vlastní recepty. Jsou to výborné kuchařky,“ chválí středoškolačky jejich otec.
České Vánoce v rodině Yemiho matky také zažil, i když spolu byli jen krátce. Tehdy pro něj však víra mnoho neznamenala a komunistický režim v Československu Kristovo narození také příliš nezdůrazňoval. Ve vzpomínkách proto pastorovi zůstal jen stromek a řízek s bramborovým salátem. „Ten mám od té doby moc rád,“ přiznává, „Yemiho maminka i babička byly moc dobré kuchařky.“ Už tehdy si ale všiml hlavního rozdílu mezi tuzemskými a nigerijskými Vánocemi. „Tady se slavilo doma s rodinou 24. večer. V Africe se slaví 25. prosince přes den, všude je plno lidí, všichni se navštěvují a vyvařují.“
A jaké jsou další nigerijské vánoční zvyky? „Obecně se v Nigérii o Vánocích symbolicky připomíná narození Ježíše Krista. Když jsem byl malý, měli jsme 25. prosince stromek jako tady a slavnostní jídlo. Hodně se dělá krůta, to je náš symbol Vánoc, ale máme i hovězí, kůzlečí a jehněčí. A také jollof rice,“ připomíná tradiční nigerijský rýžový pokrm na způsob paelly. „Děti dostávají dárky od rodičů. Ale pak máme figuru Otce Vánoc, kterému v některém z obchodních center zaplatíte a on za to nakoupí dětem dárky. V poslední době některé církve přejaly tenhle koncept osoby ztělesňující Vánoce, a aby tu postavu víc spojily s Ježíšem a připomněly náboženskou podstatu Vánoc, vytvořily takzvaného Pastora Požehnání.“
Slavení svátků v jiné kultuře je podle pastora Akinyemiho hodně individuální záležitost a má pochopení pro ty, kterým je zatěžko jen tak odhodit své zvyky a přijmout nové. „Ale v mojí rodině to problém nebyl. Moje děti umějí vařit českou kuchyni, jsme otevření novým vlivům. Trochu jsme to, pravda, promíchali s vlastními zvyklostmi. Někteří moji krajané však Vánoce slaví dál ve svém stylu jen v africké komunitě,“ říká Yomi Akinyemi.
Jak oslaví letošní Vánoce, ještě úplně neví. Zato celosvětový úder koronaviru považuje za celkem jasný vzkaz od Boha, aby se k němu lidé zase obrátili prostřednictvím Ježíše Krista. „Bible říká: Přijďte ke mně vy všichni, kdo máte trápení, já vám ulevím. Snažte se s ním mluvit a nebudete litovat,“ uzavírá pastor církve, která prosazuje přímou komunikaci člověka s Bohem – nikoli přes kněžského prostředníka.
Vážené čtenářky a čtenáři Hobuletu, ať už slavíte Vánoce každý rok stejně, nebo si pokaždé vytvoříte nový rituál, přejeme vám, ať jsou pro vás letošní svátky co nejklidnější a ať můžete být s lidmi, které máte rádi.