Už 14 let najdete v Heřmanově ulici prodejnu Gramodesky Letná, která navázala na dlouholetou tradici obchodu Binderphon, jejž Daniel Binder otevřel na Letné v roce 1995. „Hudbu máme v rodině, pořád u nás hrála. Máma vzpomíná, že když jsem jako dítě brečel, tak mě položila v zavinovačce na piano, táta hrál a já jsem se utišil. Táta byl zvukař a pracoval v Supraphonu, v němž jsem i já strávil mnoho let. Za pultem jsem se v té době ale moc příjemně necítil, připadal jsem si, že se pořád jen mračím,“ říká s úsměvem. „Devadesátá léta jsou pro mě opožděná šedesátá, byla to divoká léta, ale když se člověk choval slušně, šlo všechno snadno a já jsem konečně získal práci, kterou jsem chtěl dělat.“
Když pak později musel prodejnu v ulici Milady Horákové opustit, nějaký čas prodával desky z domova a pustil se s kamarády do restaurování domů. Do Prahy v té době přijel italský dokumentarista Paolo Campana, jenž točil film Vinylmania o kultuře a kouzlu vinylových desek a o životě hudebních nadšenců po celém světě. Své historky do něj přidal i Daniel Binder a za nějaký čas, jedno červnové odpoledne, mu film dorazil. „Zaujala mě v něm scéna z New Yorku, v níž jeden pohodář ráno přichází do práce, vytahuje roletu u svého obchodu, rozsvítí světla a všude jsou jen samé desky. Zalíbilo se mi to. Sedl jsem za počítač a objevil jsem tenhle prostor, který měl podobnou roletu. Byl jsem první zájemce, ještě ten den jsem podepsal smlouvu a sundal montérky,“ vypráví se smíchem. Tady je prý šťastný. Pochvaluje si slušné zacházení od majitelů domu, v němž žijí také muzikanti a za ta léta i přátelé. Atmosféru místa doplňují též menší „slavnosti“ ve vnitrobloku, které se tu čas od času konají. Na kytaru hraje skoro každý den, ale pouze pro sebe a pro rodinu. „Na veřejnosti bych se styděl. Obdivuji muzikanty, kteří vlezou na pódium. Já ani nevím, jak se která struna jmenuje, nepotřebuju to. Hudbu poslouchám a pak se ji snažím napodobit. Občas se mi to i povede.“
V obchodě najdete převážně LP desky z druhé ruky, které k němu putují z Holandska a Německa díky dlouholetým známostem. „Zaobírám se 60. a 70. léty, to je bezedná studnice. Byla to výjimečná doba a já mám velké štěstí, že ji můžu předávat díky obchodu dál. Rád to ale dělám fyzicky. E-shop by mě nebavil, lidi si chtějí o hudbě povídat a desky mají kouzlo, které se nedá jen tak nahradit. Přesto, na prvním místě musí být vždy muzika a až teprve pak druh nosiče. Někteří lidé si to však stále pletou.“
Doma mu hrála hudba stále, nyní mu prý stačí těch několik hodin v obchodě. Své desky v něm uchovává schválně, aby byl večer doma klid. Na chalupě, kde tráví ve slunných měsících mnoho času, je kvůli nehostinným teplotním podmínkám nechávat nechce. Cédéček tam ale prý má 500. „Dříve mi 24 hodin poslechu připadalo málo, chtěl jsem, aby den byl delší. Teď je to mírnější. Tělo už se brání,“ říká se smíchem. „Na venkově jsem našel klid. Hvězdy svítí, stromy jemně šumí a všude je úžasné ticho.“