Nakladatelství wo-men jste založila v roce 2012. Je stále nakladatelstvím jedné ženy?
Mít nakladatelství je rozhodnutí o svobodě. Do nakladatelství jsem investovala mnoho prostředků a snažím se ho udržet, aby si na sebe vydělalo a fungovalo. Hned na začátku jsem se ale také rozhodla nebýt na něm závislá. Místo platit na plný úvazek zaměstnance raději vydám o knihu navíc – já to totiž vždycky nakonec vše nějak utáhnu sama svým entuziasmem. Všechen zisk se tak snažím dát do dalších knížek, aby mohly být výtvarně zajímavé a takové, jaké si je vysníme a vymyslíme. Před pár lety jsem stála před rozhodnutím, zda více porostu, ale uvědomila jsem si, že bych se stala jen tím výkonným člověkem v pozadí a tu cestu, ten celý proces už bych si nemohla užívat. Protože právě ten mě baví, nejen příprava knížek s tvůrci nebo debaty v tiskárně, ale i třeba samotný prodej na různých knižních festivalech. A i když jsem v nakladatelství sama, tak na každém projektu stejně nakonec spolupracuji s mnoha lidmi – s grafickými designérkami a designéry, s knihařkami a knihaři a dalšími tvůrkyněmi a tvůrci, které zvu v rámci celého procesu. Už se mi stalo, že na projektu pracovalo i 15 lidí. Ve výsledku tak sice jsem nakladatelstvím jedné ženy, ale spolupracujícím projektově s týmem úžasných lidí.
Nejen téma, ale i grafické zpracování vašich knih je jedinečné a mám dojem, že jste už našla mnoho různých podob, které jsou u knížek možné. Myslíte si, že to lze posunout ještě někam dál?
Určitě ano. Na knížkách mě baví, že se nemusí posouvat jenom jejich grafická stránka, ale třeba i formy spolupráce, žánr nebo to, jakým způsobem literárně zpracujeme text nebo daná umělecká díla. Já si vyloženě vybírám projekty, které jdou nějakým způsobem za konvenční očekávání. Kupříkladu knížka Mařka výtvarnice Adély Marie Jirků je umělecko-literární dokument psaný ve valašském nářečí říznutém pražštinou. Je to kniha o přátelství hluchoněmé Mařky a malé Adély. Mařka celý život pásla ovce na Valašsku a díky Adéle ve stáří objevila voskovky a začala jimi kreslit. Adéla v dospělosti dostala potřebu zachytit Mařčin čistý svět, protože si uvědomila, že díky hluchoněmé tetě bylo její dětství výjimečné. Ilustrace v knize tvořila šestnáct let a najdete v ní i obrázky samotné Mařky. Nebo v případě knížky Hranice lásky, kterou jsme udělaly s Ditou Pepe a jež vedle fotografií obsahuje desítky textů v různých podobách – rozhovory, osobní deníky, dopisy, povídky nebo třeba odborné texty. Grafický designér Štěpán Malovec do knížky navíc vymyslel snad dvanáct různých druhů papíru. Baví mě posouvat knihy až do roviny uměleckého díla.
Fotografka Dita Pepe s vámi, potažmo s vaším nakladatelstvím pracovala na deseti knihách a její jméno zazní v každém vašem rozhovoru. Je ve vašem profesním okolí někdo podobně významný?
Teď trochu oddělím to, že jsem nakladatelka a autorka. Ditu jsem poznala přes svoji kamarádku a ohromně jsme si padly do oka a zažíváme spolu úžasné věci, ať už jsme třeba vyjely fotit a natáčet rozhovory do Japonska, Jihoafrické republiky nebo do Austrálie, kde jsem absolvovala výzkumný pobyt, při němž jsem vedla rozhovory s tamějšími ženami – umělkyněmi, literátkami, vědkyněmi a dalšími významnými ženami a na jehož základě pak vznikla naše další kniha Hlasy žen: Austrálie. Dita je mimořádný úkaz. Je lidská a netvoří pro slávu, ale tvoří pro tvorbu. Ve spolupráci zažíváme momenty štěstí. Tyhle momenty ale zažívám i jako editorka nebo nakladatelka, třeba v případě projektu s Libuší Jarcovjákovou, která mi otevřela dveře svého ateliéru a já mohla procházet její deníky. To bylo naprosto unikátní.
Třeba teď jsem spolupracovala na knížce se svým partnerem Hervém Jakubowiczem. Orel z Diyarbakiru je autofikční román, který se opírá o Hervého dokumentární fotografie nahodile pořízené během jeho dřívějšího působení mimo jiné ve válečných a krizových zónách. Knížku z francouzštiny přeložila Alžběta Stančáková s podporou Sáry Vybíralové, a protože moje francouzština je stále chabá (smích), na textu jsem pracovala až po překladu. Hervé je nejenom mistrem slova, ale je i výtvarně nadaný. Byla to nádherná spolupráce.
Vždy jsem měla ohromné štěstí na lidi, se kterými spolupracuji. Vlastně bych o intenzivní spolupráci mohla mluvit i v případě dalších tvůrců, třeba s knižními designéry Milanem Nedvědem, Štěpánem Malovcem, Adélou Svobodovou, Janou Vahalíkovou a mnoha dalšími. Mám to tak nastavené. Když knížky vznikají, dochází k velmi intenzivním věcem. Pro mě je ta blízkost důležitá. Někdy si během procesu sáhneme až na dno, ale i díky tomu můžeme knížku posunout ještě někam dál.
O vašich knihách se ví, že vycházejí v malém nákladu. Co vlastně u vás znamená malý náklad?
Před pár lety jsem se stala členkou Mezinárodní aliance nezávislých nakladatelství, která pokrývá asi 500 nakladatelství ze 150 zemí světa, a díky tomu mám k dispozici spoustu informací, jak to vypadá jinde. Během jednoho výzkumu se ukázalo, že průměrný náklad běžných knížek v Evropě je všude přibližně stejný – 2000 kusů, ale v jiných částech světa, třeba v JAR nebo v arabských zemích je to 500 kusů. Pro mě malý náklad znamená, že knížku vydám průměrně v nákladu 1500 až 2000 kusů a nedělám dotisky. Pouze teď jsem u knížky Šárky Homfray Proč jsme tak naštvané?, která popisuje společenské postavení žen v současném Česku, porušila své pravidlo a nyní děláme druhý dotisk, protože cítím, že tato kniha je v současné době důležitá. Tím samozřejmě nechci říct, že naše ostatní knížky důležité nejsou. (smích)
Proč jste si tohle pravidlo nastavila?
Knihy dělám jiným způsobem. Není to beletrie, která je černě vytištěná na bílém papíře a není drahá na výrobu, protože ji můžete jednoduše replikovat. Knížky, jež dělám já, mají spoustu specifických aspektů. Jsou extrémně drahé na výrobu, protože spousta z toho je ruční práce, ať už mluvíme o ražbě, nebo třeba o barevné ořízce. Například u knížky Vlastní pokoje Jany Poncarové a Dity Pepe se muselo do všech výtisků ručně vlepit celkem 18 000 barevných sešitků. Je to produkčně a finančně náročné. V případě dotisku bychom se pohybovali v částkách kolem půl milionu a já ty peníze raději investuji do nové knížky. Pro mě ten malý náklad souvisí i s ekologickým přístupem k tomu, jak se knížky dělají. Když uděláte knížku v obřím nákladu, už nikdy nebude mít šanci na nový život, protože vám ji třeba ani nevezmou do antikvariátu. Já se snažím dělat knížky, které naši čtenáři nevyhodí a budou je dědit jako křišťálovou vázu, ale zároveň když už je doma nebudou chtít, ty knížky budou mít hodnotu a v antikvariátu je prodají. Na naše knížky, které jsou vyprodané, se dělají pořadníky, a když je seženete, tak za vyšší hodnotu, než měly původně.
V České republice jsme v mnoha ohledech knižního trhu extrémně privilegovaná země. Máme desítky tiskáren, a vy si tak můžete vybírat třeba podle přístupu, peněz nebo lokace. Tím, že je tu velká konkurence, můžete tisknout knihy relativně levně i v malých nákladech. Kdybyste tiskla v Číně, tak se s vámi nebudou vůbec bavit, pokud váš náklad nebude třeba 5000 kusů. Já mám nastavené určité etické principy a chci podporovat lokální produkci. Myslím si, že za ty roky mám nádherně vybudované vztahy v brněnské tiskárně Helbich, kde máme mimořádně otevřený přístup a jezdíme ke každé knížce, když se začne tisknout. Stojíme tam za hlavním tiskařem panem Zdeňkem a diskutujeme s ním, ladíme barvy, s majitelem tiskárny zase debatujeme o rozpočtu nebo materiálech. Pro někoho by to možná bylo otravné, ale právě Robert Helbich, majitel tiskárny, je zapálený do své práce a baví ho to. Mám dojem, že je to pro něj vždy výzva, které rád čelí.
Za ty roky mám vypozorováno, že náklad, který děláme, je i prodatelný. My malí nakladatelé máme tu výhodu, že se snažíme dělat knížky, které se nevezou na nějaké módní vlně, ale jsou svým způsobem nadčasové. To znamená, že nám nevadí, jestli se knížka prodá až za několik let, protože některé mají životní cestu delší. Jsme relativně v klidu, nehoníme excelové tabulky nebo výkazy a nemusíme být v titulních regálech velkých knihkupectví. Raději spolupracujeme s malými obchody, galeriemi nebo pop-upy, protože převážně tam chodí naše cílová skupina. Veronika Benešová Hudečková z nakladatelství Verzone to posunula ještě dál. Jako nakladatelka skladovala své knihy doma a po čase se rozhodla, že si otevře své vlastní knihkupectví. 2Veverky v dolních Holešovicích je skvělé kurátorované knihkupectví nejen dětských knížek, ale pořádá také vernisáže, křty nebo tematické tvořivé dílny. Myslím si, že pro současný svět je to velmi důležité. Malá knihkupectví jsou bezpečným prostorem a zároveň mikrokulturním místem, kde se mohou vyměňovat myšlenky. Bezpečný prostor je pro mě také knihovna. Jsem dcera knihovnice a v knihovně jsem strávila prakticky celý život. Když občas dostanu zpětnou vazbu, že naše knížky jsou dražší, a nikdo si je proto nepřečte, musím nesouhlasit. Všechny naše knížky jsou v knihovnách k dispozici za roční poplatek 80 korun. Knihovna je úžasný demokratický prostor.
Na zářijovém knižním veletrhu Art Book Fair v zámku Troja jste se věnovala otázkám udržitelného fungování nakladatelství etickou a zároveň ekologickou cestou. Jak je toho možné dosáhnout?
V současné době u nás vychází 15 tisíc titulů ročně. Náš trh se zaplavuje literaturou, která je mnohdy zbytečná. Malí nakladatelé vědí, proč konkrétní knihu vydali, strčí za ni ruku do ohně, je jazykově perfektní, mají editorky a editory, redaktorky a redaktory nebo třeba i kritické čtení. Vedle toho je ale literární trh, který produkuje a vytváří nesmyslnou nadprodukci knih, které se vezou na nějaké módní vlně, třeba severských detektivek, nebo jsou to tituly, jež nakladatelství musela koupit v balíčku spolu s právy na vydání nějakého bestselleru. Je smutné, že když přijdete do velkého knihkupectví, tak než se dostanete ke knihám, musíte se probrodit hrníčky, figurkami nebo nálepkami. Pak už tam ani není prostor udělat kurátorovanou poličku zajímavých titulů. Já sama jsem cíleně v interní distribuci Kosmasu, protože pro mě je to pořád ještě distribuce, která se snaží být rozmanitá a nezapomíná na malá nakladatelství, ale tím to končí. Záměrně jsem se rozhodla nebýt v dalších velkých řetězcích, ale tohle rozhodnutí je dané tím, že jsem malé nakladatelství a tuhle svobodu si mohu dovolit.
Udržitelnost vidím v tom, že si racionálně uvědomíte, jaké jsou vaše možnosti, a podle nich se chováte. Malé nakladatelství nejde dělat bez vytváření komunity vašich čtenářů nebo dobrých vztahů s knihkupci a dalšími články knižního ekosystému. Letos v září jsme s filozofkou Alicí Koubovou vydaly knihu Odolná společnost, z níž vyplývá, že budeme odolní v tom, co děláme, ať už jako jednotlivci, komunita nebo společnost, když budeme soudržní a budeme fungovat na nějaké participativní bázi. Spousta malých nakladatelů dělá knihy z vášně pro krásno, pro literaturu, pro umění. Prostě z touhy dělat svět lepší skrze knížky a právě láska k práci převáží nad vším ostatním. Nakladatelství wo-men jsem založila před jedenácti lety a jsem vždy dojatá, když se potkávám s jinými nakladateli, kteří začali knížky vydávat v 90. letech a stále jsou relativně malí, udržitelní. Vlévá to do mě velký optimismus. Uvědomím si, že není špatné zůstat malým nakladatelstvím, neměli bychom se za to stydět. Když jsme malí, máme svobodu a ta je pro mě nade vše.
Mám za to, že někteří čtenáři si nové knihy kupují podle určitého klíče – nakladatelství, překladatel. To je vlastně vidět i na vašich úspěšných crowdfundingových kampaních. Mají tyto kampaně vedle částečného zajištění financí pro vznik knihy ještě nějakou výhodu?
Samozřejmě. Od roku 2016 vedu praktické dvoudenní nakladatelské workshopy Sám sobě nakladatelem / Sama sobě nakladatelkou a jedna jejich část se právě crowdfundingu věnuje. Je to skvělý marketingový nástroj. Zaprvé je to taková první PR vlaštovka projektu, protože ke kampaním je dobré vytvořit video, kde projekt představíte, zadruhé už jejím založením a sdílením vytváříte nějakou komunitu čtenářů a máte také možnost zjistit, zda o knihu bude vůbec zájem. Já sama jsem udělala asi 15 crowdfundingových kampaní a jsem z toho už trochu unavená. (smích) Je mylné si myslet, že projekt založíte, nasdílíte na sítě a lidé si knihu hned koupí. Je za tím velký kus práce, ale stojí to za to.
Můžete více přiblížit náplň těchto setkání?
V rámci workshopů nebo osobních konzultací se snažím lidem předat své zkušenosti a ukázat jim, jak udělat knihu od A do Z – jak udělat dobrou kampaň, jaké jsou další možnosti financování, jak si poradit s knižním marketingem, ale třeba i to, jak připravit koncept knihy, jak najít dobré spolupracovníky nebo jaké jsou možnosti distribuce. Na začátku workshopu vždy říkám, že pokud zjistíte, že na vydání knihy nemáte náturu, nic se neděje, ale v rámci workshopu si můžete ujasnit některé věci a knihu připravit do určité podoby a pak se ji pokusit nabídnout nějakému nakladatelství. Na workshopy chodí unikátní mix lidí – spisovatelky a spisovatelé, výtvarnice a výtvarníci, fotografky a fotografové, manažerky a manažeři, kteří chtějí změnit trajektorii svého života, lidé z PR nebo knihovnice a knihovníci. Z pár účastníků workshopů vykrystalizovali i lidé s projekty, které jsem následně vydala, ale v současné době mám stop stav.
Nakladatelství zabere mnoho času, a tím pádem zanedbávám svou literárně-dokumentární práci. Teď na jaře budu dodělávat jeden projekt a pak chci dva roky jenom psát a tvořit své vlastní projekty. Potřebuji na chvilku zpomalit, nadechnout se a vrátit se zpátky k tomu, proč jsem nakladatelství založila. Spousta lidí si myslí, že vydání knížky zabere pár měsíců, ale v mém případě jsou to spíše roky. Třeba teď mám možnost mít na stole úžasný archiv jedné čechošvýcarské fotografky a proces té práce si chci užít. Zároveň mám už asi osm let rozpracované nějaké mezinárodní projekty, které musím literárně zpracovat. Nějakou dobu trvá věci promyslet a myslím si, že každá knížka má svůj správný čas.
Ve svém životě jsem dlouhou dobu dělala hudbu, ale v určité fázi už jsem seděla na příliš mnoha židlích a musela jsem si vybrat. Extrémně mě stresuje být někde pravidelně v nějakou přesnou hodinu, a když jsem třeba hrála v orchestru Akademie věd, nezvládala jsem chodit na zkoušky včas, protože jsem neustále někde pendlovala. Měla jsem i svoji kapelu, hrála jsem jako doprovod různým interpretům nebo jsem tvořila hudbu pro sbor. Tuhle větev jsem ale musela uřezat a mrzí mě to, hudba je velkým kusem mého života. Tak doufám, že až budu mít více času, k houslím se vrátím, byť třeba jen doma a sama pro sebe.
Vrátím se ještě ke knize Odolná společnost, která se tématem společenské odolnosti zabývá prostřednictvím série rozhovorů s osobnostmi současné české společnosti. Co pro vás znamená odolnost?
Alice Koubová v té knize říká krásnou věc: Odolnost není o tom za každou cenu dramaticky sama zvládnout vše, co se vám stane, ale spíš o důležitosti vytvořit si podpůrnou síť, která vás v momentě, kdy přijde nějaká krize nebo bolestná situace, odpruží, tu situaci změkčí a vy ji zvládnete lépe. Odolnost je o tom, nebát se říct si o pomoc. Když jsem v osobním životě zažívala těžké chvíle, ukázalo se, že jsem si kolem sebe léta nevědomky budovala dobré vztahy s lidmi, a když pak přišla krize, dostalo se mi nečekaného množství péče a podpory a tou krizí jsem dokázala projít bez větších následků. Pro mě je odolnost i nebát se čelit nepříjemným situacím, odmítat mlčet u věcí, které by se dle mého dít neměly, zároveň být citlivá k tématům a k lidem. Malí nakladatelé mají pořád nohu ve dveřích veřejného prostoru. Díky tomu, co vydáváme a komu ten prostor dáme, máme privilegovanou pozici. Nemusíme mlčet, nemusíme dělat jednostranné interpretace. My bychom měli mít větší odvahu než běžný člověk, ale protože máme určitou moc, musíme se zároveň chovat zodpovědně. Pro mě odolnost souvisí i s tím být v integritě sám se sebou, se svým chováním a myšlenkami.
Neustále pracujete se slovy. Nejste jimi někdy už přehlcená? Nebo stále máte chuť číst knihy?
Já knihy miluju. Být mezi knihami a číst je mě uklidňuje. Kdysi jsem četla opravdu každý den, teď se snažím číst skoro každý den. Mám pocit, že bez toho to nejde. Nejde dělat knížky, aniž byste sami četli a sledovali to, co vychází. To, že můžu dělat knížky, vnímám jako životní privilegium. Na konci svých nakladatelských workshopů říkám: To, co knihy člověku přinesou, nejsou peníze, ale úžasné příležitosti. Já jsem díky knihám procestovala spoustu zemí světa a potkala spoustu lidí, kterým to myslí, můžu s nimi vést debaty a snažit se porozumět různým úhlům pohledu. Mám opravdu velmi ráda setkávání zmíněné mezinárodní aliance malých nakladatelů. Jednou za čas se vidíme i osobně, ale především jsme v intenzivním kontaktu e-mailem a videosetkáváním, a tím pádem získávám povědomí o jejich zkušenostech. V tu chvíli si vždy uvědomím, v jak velmi privilegované zemi žiji. Často si tu neustále na něco stěžujeme, ale já sama třeba mohu v Česku tisknout lokálně, ekologicky nebo rozvézt knihy v batohu po celé republice. Když pak posloucháte nakladatelku z Mosambiku, v jejíž zemi je 40% negramotnost s většinovým poměrem žen, a proto se rozhodla vydávat knížky pro malé holčičky, aby měly chuť a motivaci číst, získáte zcela jinou perspektivu. Nebo se bavíte s nakladatelkou ze Sýrie, která své knihy částečně rozdává, protože v její zemi je cenzura, a pak také ne všichni si knihy mohou finančně dovolit. Případně se dozvíte, že v řadě afrických zemí dokonce ani univerzity nemají knihovny… Samozřejmě jsem si zároveň vědoma toho, že situace v české kultuře v porovnání se západními zeměmi ideální rozhodně taky není. Ale celé je to tak komplexní a složité téma, že by to vydalo na další rozhovor.
Ve vaší druhé knize s Ditou Pepe Měj ráda sama sebe z roku 2014 píšete: „Štěstí je pro mě svoboda a čas je v mém životě důležitý.“
To jsem napsala už tehdy? Tak to je skvělé! (smích) Je to pro mě čím dál větší téma. O čase mám dokonce rozepsaný román. Myslím si, že životním mistrovstvím je schopnost čas vybalancovat. Tím, že pracuju na volné noze, o svém čase rozhoduju. Tohle privilegium spousta lidí nemá, ale na druhou stranu mají zase určité jistoty, které nemám já. Vždy je to něco za něco a obě volby jsou stejně dobré a stejně špatné. Díky různým zkušenostem, které jsem v životě získala, jsem si uvědomila, že chci žít šťastný život. Snažit se o něj. Pro někoho je šťastný život něco mít, něčeho dosáhnout nebo mít velkou rodinu. Pro mě je štěstí v každodennosti. Když mě třeba někdo obejme, snažím se uložit si ten moment do paměti, protože je pro mě důležitý. Je nutné dělat si čas na to, co je v životě důležité, a pro mě jsou to často tyhle malé věci a prioritizace těch dalších. Souvisí to i s mým rozhodnutím mít nakladatelství. V určité fázi života si všichni položí na misku vah čas a kvalitu života versus peníze. Mě peníze vlastně moc nezajímají, nemám potřebu vytvářet nějaký majetek, snažím se mít vždy všeho tak akorát. Reálné bohatství vnímám v možnosti poznávání jiných světů a myšlenek. Žít tady a teď a vydat ze sebe nejvíc je pro mě nejdůležitější. Někdo by mohl říct, že jsem workoholik, ale to já nejsem. Věci, které dělám, jsou pro mě obrovská radost. Třeba v 35 letech jsem začala zase studovat, protože jsem měla potřebu do sebe nasávat další pohledy, myšlenky a růst jako člověk. Pokud nedáme věcem v životě čas, růst nemůžeme. Čas souvisí i s křehkostí života. Život je strašně nevyzpytatelný, za jeden život se stane tolik věcí, a já mám prostě potřebu zanechat za sebou něco smysluplného. V životě každého člověka se stanou věci, které je hrozně těžké akceptovat, přijmout je, ale pokud se rozhodne neztrácet čas tím, co nemůže mít, ale využije ho na vytváření jiných smysluplných věcí, dá času – a tím pádem i svému životu – smysl.
Barbora Baronová – literární dokumentaristka, nezávislá nakladatelka, knižní kurátorka, editorka. Doma i v zahraničí přednáší o self-publishingu, postavení žen v nakladatelském světě, o podmínkách v kultuře nebo zodpovědném vydávání knih. Je členkou Mezinárodní aliance nezávislých nakladatelství (International Alliance of Independent Publishers) a české Asociace spisovatelů. Vedle psaní non-fiction literatury experimentuje i v dalších žánrech, dosud napsala nebo se jako spoluautorka podílela na dvanácti knihách.
Nakladatelství wo-men je malé nezávislé artové nakladatelství založené v roce 2012 literární dokumentaristkou Barborou Baronovou a orientující se na umělecké literárně-fotografické dokumentární knihy. Témata, kterým se nakladatelství věnuje, jsou menšinová, tabuizovaná, nemainstreamová.
Výběr z ocenění:
2021 Nejkrásnější české knihy roku
(Krásná literatura, shortlist) – kniha Hlasy
žen: Austrálie
2016 Magnesia Litera (Litera za nakladatelský
čin) – kniha Intimita
2013 Nejkrásnější české knihy roku (Bibliofilie
a autorské práce, 3. místo) – kniha Slečny
Nakladatelství wo-men je: 11 let práce – 1 nakladatelka – 22 vydaných literárních dokumentů – 2 e-knihy – 2 dotisky – 14 autorek a autorů – 18 nakladatelských workshopů – přes 8 300 000 stran – 12 vyprodaných titulů – 5 knižně, výstavně a dokumentárně dobytých kontinentů – 15 crowdfundingových kampaní – 11 grafických designérek a designérů – 11 výtvarných umělkyň a umělců – přes 26 tun vytištěných knih – 30 ocenění a shortlistů – 1 plyšová kniha – 12 pláten – 1 krabice místo knihy – 11 limitovaných edic – 150 odeslaných newsletterů – nekonečně přátelství – 1 členství v Mezinárodní alianci nezávislých nakladatelství a v Asociaci spisovatelů
www.by-wo-men.com
Uvedení knihy Odolná společnost
Krize, kterými procházíme, nás nutí přemýšlet o tom, jakou jsme společností a o co se můžeme vlastně opřít, máme-li zájem těmto krizím čelit. Jsme společností rozdělenou, nebo dokonce rozdrobenou? Jsme společností narcistní, přecitlivělou, zchoulostivělou? Jsme tekutou a zrychlenou společností?
Dokumentární výzkum, který vyústil v knihu Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií, zkoumal skrze rozhovory s vlivnými osobnostmi z různých oblastí veřejného života, jaké máme předpoklady pro to být společností odolnou. Namísto teoretické analýzy nebo plošného průzkumu veřejného mínění se tento výzkum zaměřil na podrobnou rozpravu a mapování praktických znalostí o tom, co v české společnosti funguje, co je možné víc rozvinout a co potřebujeme změnit, chceme-li se vyhnout dvěma krajnostem ve vztahu ke krizím: upadnout vůči nim do bezmoci, nebo krize nahradit bojem o nadvládu jedněch nad druhými.
Uvedení knihy Odolná společnost proběhne 10. ledna od 18 do 20 hodin v Knihovně Václava Havla (Ostrovní 13, Praha 1). Během večera vystoupí autorky Barbora Baronová a Alice Koubová a hosté Jiří Šedivý (ředitel Evropské obranné agentury) a Anna Kárníková (ředitelka Hnutí Duha – Friends of the Earth). Vstup volný.
www.vaclavhavel.cz
