Vy jste zakládal Hobulet, je to tak?
Nejen zakládal, já jsem mu dal i jméno. Když jsem se na Sedmičce stal v roce 1990 prvním polistopadovým starostou, v Praze tehdy vůbec nebylo zvykem, že by městská část vydávala své radniční noviny. Impulzem pro vznik místních novin byla návštěva prvního partnerského města na západ od našich hranic, holandského Capelle poblíž Rotterdamu. Byla to komunita velikostí podobná Praze 7 s asi 50 tisíci obyvateli a měli tam hned dva časopisy, které se věnovaly pouze městu. Z návštěvy jsme se vraceli v říjnu 1991 s velkou inspirací, sice s trochu neurčitou představou, ale s neochvějnou vůlí udělat pro vznik sedmičkových novin vše potřebné. Následovalo výběrové řízení na šéfredaktora a tiskárnu a před Vánocemi vyšlo nulté číslo Hobuletu, první radniční noviny v hlavním městě společně s Tučňákem Prahy 4. Byl to tehdy čtrnáctideník, dvoustrana. První rok bylo vše financováno ze sponzorských příspěvků, protože rozpočet byl tou dobou už hotový a neměli jsme na to prostředky. Tajemník vypsal soutěž o název a vyhrál jsem já jako starosta. Jedním z dalších návrhů byl například název Sedmička, což by navazovalo na polistopadový věstník Občanského fóra Prahy 7. Tehdejší logo vytvořili studenti z AVU, kde byl rektorem Milan Knížák.
Zůstalo ve vás starostování nějakým způsobem dodnes? Přece jen je to nálepka, které se člověk asi zbavuje těžko.
Starosta zůstane člověku doslova přišitý. Byl jsem na sedmičkové radnici jen jedno volební období, potom jsem ještě jedno období působil na velké radnici jako náměstek primátora pro kulturu a sport, ale dodnes mě lidé na ulici zastavují a říkají mi, že by bylo potřeba zlepšit tohle a támhleto, a já jim odpovídám, že už 25 let na radnici vůbec nejsem. Ale pak si třeba hezky popovídáme. Nebo když byl covid, tak jsem si před restaurací Ztracený ráj dával pivo na ulici a kolem šel kdosi z místních, zastavil se a s takovým lišáckým sarkasmem mi říká: Ale pane starosto, to je zakázaný, pít alkohol na ulici. Takové příhody jsou příjemné. Ale celkově je to úděl. Když je člověk jednou starostou a ještě navíc vypadá jako já, každý si ho všimne. Nemůžete pak zůstat v anonymitě, což mně vždy vadilo. Co se nevěnuji politice, je to lepší, aspoň už nejsem „veřejným majetkem“. Ještě mě napadá jedna vtipná historka. Chodíme hrát pravidelně fotbal na Letenskou pláň. Jednou jsem si šel do Billy koupit něco k jídlu rovnou z hřiště, špinavý, v kopačkách a zpoza pultu se zbožím se na mne dívá taková starší dvojice a říká si: Hele, to je bývalý starosta. Ten dopadl, co? (smích)
Vystudoval jste matematicko-fyzikální fakultu. Věnoval jste se někdy svému původnímu oboru?
V Ústavu dopravního inženýrství jsem se věnoval problematice řízení dopravy světelnou signalizací. Pracoval jsem na matematických modelech řízení a ta práce byla skvělá i v tom, že měla okamžité přímé a viditelné výsledky – na konkrétních křižovatkách jsem viděl, jak vozidla jezdí plynuleji a o malinko lépe se dýchá. Dopravou v Praze jsem se zabýval deset let. Své zkušenosti z dopravy jsem pak uplatňoval i v politice. I díky nim se mi podařilo po půl roce starostování prosadit zákaz průjezdu těžkých vozidel Prahou 7, což byla dlouhodobá černá můra především Veletržní ulice.
Jak jste se ke komunální politice vlastně dostal?
Po listopadu jsem byl nastartovaný k tomu, že by se člověk měl nějak angažovat. Kamarádka mé sestry mne tehdy bez mého vědomí navrhla na kandidaturu do České národní rady. Já jsem se po všech výběrových řízeních v Občanském fóru (OF) dostal na kandidátku a po volbách jsem skončil jako první náhradník. Během volební kampaně mi manažerka OF Praha 7 řekla: Hele, ty musíš dělat starostu. A stalo se.
Takže vás to tam spíš dovedlo?
Tak nějak jsem tam doplul. Já jsem netušil, že takové schopnosti vůbec mám. Třeba na třídních schůzkách – a bylo jich hodně, mám čtyři děti – jsem měl problém promluvit. Bylo mi to hloupé před tolika lidmi. Ale ten impulz, nechci říct svobody, to je příliš velké klišé, impulz změny něco inicioval a ukázal člověku, že dokáže, co chce… Kandidoval jsem za Občanské fórum, které se po roce rozdělilo na ODS a ODA, a přesto, že ODA měla oproti ODS v zastupitelstvu Prahy 7 výraznou menšinu, zůstal jsem starostou po celé volební období – to chtělo schopnost politické diplomacie, kterou jsem sám sobě dokázal. I proto jsem v dalším volebním období pokračoval v politice jako náměstek primátora.
Líbí se vám, kam se Praha 7 vyvinula? Dnes bývá označována za hipsterskou čtvrť, někdy s obdivem, občas i s despektem.
Za mého působení měla Praha 7 radu plnou osobností. Byli tam mimo jiné novinářka Milena Šindelářová, Michael Třeštík, tehdejší šéfredaktor časopisu Tvar, Pavel Smetáček, kapelník skupiny Traditional Jazz Studio, či Jarmila Slabá z Národního technického muzea. Zkrátka zajímavá kulturní enkláva. Zásadní otázkou našeho povolebního působení bylo právě to, kam budeme Prahu 7 směrovat. A shodli jsme se na tom, že by to měla být kulturní čtvrť, kde se dobře bydlí a ve svém bezprostředním okolí se dá dobře trávit volný čas. Ten kulturně-kavárenský duch tady byl už tehdy, navíc příjemná městská architektura a dva velké parky v centru města. To se zkrátka nabízelo a já se domnívám, že ta vize se plní. Takže jsem spokojený, kam to zhruba došlo. Je jen jediná věc, která mě trochu trápí. Nemůžu se smířit s tím, jak vypadá Letenská pláň. Po stavbě tunelu Blanka je její povrch pro volný čas a sport prakticky nepoužitelný. Když jsem odcházel z pražské radnice, byl plán takový, že se tamní sportoviště zpřístupní lidem, bude tam voda, sprchy, záchody a vhodný povrch pro volný čas a sport. Jenže to se nestalo. Letenská pláň je nesmírně cenný urbanistický prostor v centru města a ve chvíli, kdy bude tak pustá jako teď, využívaná jen jako parkoviště či tu a tam pro nějakou společenskou akci, tak se za deset let může změnit územní plán s cílem pláň zastavět. Takže jsem spokojený, ale trošku se i bojím. (úsměv)
Jak vnímáte Holešovice? Přece jen se někdy může zdát, že za stylovou Letnou trochu zaostávají.
To hipsterství hodně souvisí právě se spodní částí Prahy 7. Charakter Holešovic, které byly dříve považovány za outsidera, byl průmyslový a vnímaný jako horší pro život. V době starostování jsem podrobně prošel každou ulici a objevil jsem i zde kouzelná zákoutí, přišel jsem na chuť půvabu syrové industriálnosti. A přitom jsem vzpomínal na staré Zátory. To byla neuvěřitelná oblast, sice malinká, ale byly tam uličky se starými lucernami a dlažbou, kouzlo městské poezie. Něco jako Staré Město v Praze 7. Nádherné místo, které se zbouralo, když se stavělo metro. Prostě jsem si lépe uvědomil, že i tahle část Prahy 7 má svůj městský potenciál. A pak přišly záplavy v roce 2002, přírodní katastrofa, která však ve svých důsledcích Holešovicím paradoxně pomohla – novou výstavbou, změnou funkce starých průmyslových objektů. Charakter Holešovic se tím změnil, získaly svůj nový modernější městský půvab. A najednou začaly svou novou energií ovlivňovat i horní část Prahy 7. Myslím, že právě odtud vane onen hipsterský nádech naší městské části. Ač generačně někde jinde, já se na to dívám spíše s obdivem.
Pojďme se od politiky přesunout ke kultuře, protože vy sám jste stál u vzniku několika místních kulturních institucí, vezměme například divadlo Alfred ve dvoře.
Na radnici Prahy 7 tehdy byla sekretářka paní Marcela Kryštůfková, která tam byla léta přede mnou a léta po mně, a velmi uvážlivě mi připravovala rozvrh schůzek. A ta mi jednou říká: Chce k vám přijít nějaký turbo. Já na to: Jaký turbo? A on to byl Ctibor Turba, kterého jsem velmi ctil. V 70. letech měl stan s legendárním pantomimickým představením Cirkus Alfréd v Letenských sadech a za mnou přišel s tím, že by chtěl takový stan postavit na dvoře domu v ulici Františka Křížka, který restituovala jeho žena. To mne zaujalo, stan však nepovolili hasiči, následoval návrh dřevěné boudy od Davida Vávry a úplně ve finále udělal návrh stávající podoby divadla Jindřich Smetana, budoucí rektor VŠUP. Já jsem byl tehdy předsedou Fondu pro kulturu a vzdělávání, kde jsme zrovna hledali pilotní projekt, který bychom pomohli realizovat, a Turbův projekt divadla Alfréd ve dvoře získal největší podporu. A tak vzniklo dvorní divadlo, které je dnes neodmyslitelnou kulturní součástí Prahy 7.
Vezměte si, že ještě v roce 1989 nebylo v Praze 7 jediné divadlo – a kolik jich tu je dnes. Je pravda, že zde ale bylo pět zajímavých kin (zůstalo Oko) a taky Park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešní Výstaviště. Tam jsem třeba poprvé slyšel Plastic People, bylo tam letní kino a konaly se tam občas na tu dobu neuvěřitelné kulturní akce, třeba výtvarné salony. Poprvé jsem tam také slyšel Báru Basikovou s kapelou Stromboli. V přízemí Veletržního paláce byl Tuzex, tam se za bony prodávaly jinak u nás prakticky nezískatelné gramofonové desky. Takže kultura na Sedmičce vzkvétala už tehdy. Po Alfredovi vzniklo na počátku devadesátých let Divadlo u Panáků (dnes Divadelní klub Letka, pozn. red.). Pan Kočí, který na Střeleckém ostrově v rámci Divadelních poutí koncem 80. let hrával loutkové divadlo, přišel s tím, že bydlí v domě, kde jsou v přízemí šicí dílny a ty končí, takže by se z prostoru dalo udělat loutkové divadlo pro děti a vedle kavárna. Zatímco by se děti koukaly na panáky, tak by si vedle otcové dávali panáky. To byla jeho tehdejší idea. Do půl roku s pomocí městské části a s výtvarnou pomocí Josky Skalníka Panáci ožili.
A jak vznikl nápad na založení komunitního centra a Ateliéru radostné tvorby?
Podnět mi dala výstava v pražské galerii Art in box v roce 2011, která představovala tvůrce mnichovského kreativního ateliéru HPCA. Hrozně se mi líbilo, jak suverénně lidé s mentálním postižením vystupovali. Kurátorkou té výstavy byla Terezie Zemánková. Zeptal jsem se jí, kde tady máme takový ateliér, a ona řekla, že žádný takový v ČR není. Do roku a půl tedy vznikl Ateliér radostné tvorby, kde dnes sedíme. Tady v těch prostorách tehdy bylo občanské sdružení Salet, já jsem pracoval vedle jako ředitel asociace Sparty. Byla tady chráněná dílna, já jsem tu léta pomáhal. Jednou jsem seděl v kavárně u Alchymisty s Ludvíkem Ťulpíkem, což byl předseda spolku, a říkám mu, že bych chtěl založit ateliér, a on: Zrovna je vypsaný grant z EU, tak bychom to mohli zkusit společně. Grant na ateliér jsme získali a rok a tři čtvrtě byl financován z evropských fondů. Teď jsme financovaní, jak se dá, z veřejných grantů, z nadačních fondů… V poslední době je to těžké, ale naštěstí jsme začali obrazy více prodávat a prodejem pokryjeme zhruba třetinu nákladů, což je úžasné. Přesto jsme zůstali minulý rok v deficitu a hledáme další podporu. Pro lepší nabídku obrazů
A.R.T. jsme koncem roku otevřeli v Praze 2 při kostele sv. Václava na Zderaze Galerii Art brut Praha, první, která se v Praze věnuje výhradně tvorbě art brut.
Jaká je průměrná cena obrazů?
Ceny se pohybují od linorytů za 1000 Kč až po 15 000 za obraz. Snažíme se proniknout do zahraničí, kde bychom se dostali k úplně jiným cenám. Takový absolvent AVU neprodá obraz pod 20 000. Když ale děláme společné výstavy, často nikdo nepozná, co je odsud a co z AVU. Ceny v zahraničí by byly minimálně trojnásobné. Když naše obrazy prodávají galerie, často se stane, že obraz prodají klidně za 30 000.
Jak ateliér funguje?
Je to otevřená skupina, stále přijímáme nové talentované lidi s duší z vlastních světů. Půvab ateliéru je i v tom, že je tam každý za sebe, ale malují spolu a mají se rádi. Nebo… to přeháním, (smích) nemají se vždy úplně rádi, ale učí se snášet navzájem a třeba i něco odkoukají jeden od druhého. Naším krédem je, že je nesmíme zkazit. Nesmíme jim do tvorby mluvit, to neexistuje. Pomáháme jim maximálně s technikou, jak rozdělat barvu, proč se nebát velkých formátů obrazů, ale do toho, jak malují, jim nemluvíme. Oni si do toho tedy většinou ani mluvit nenechají.
Do komunitního centra KKC Art může naopak přijít malovat každý. Bylo zřízeno jako reakce na ateliér, kde jsme museli spoustu skvělých lidí odmítnout, protože neměli tak velký talent. Cílová skupina lidí se zdravotním znevýhodněním byla rozšířena o seniory a malování je zde chápáno jako prostředek komunikace s krédem Malujeme pro radost.
Ateliér A.R.T. vede absolventka VŠUP Magdalena Hejzlarová a ve výtvarné asistenci se střídá s třemi dalšími. Ateliér funguje čtyři dny v týdnu kromě středy, ale jsou tu umělci, kteří jsou schopni malovat sami a nepotřebují asistenci, takže mohou přijít po dohodě samostatně. Někteří chodí naopak jen jedenkrát do týdne, protože mají nabitý program a spoustu dalších aktivit. Velká část členů bydlí sama, jsou schopní se o sebe postarat. Pak je část, která bydlí v domovech, ty musí někdo přivézt, někdo bydlí doma u rodičů. Celkově je duch ateliéru prolnut svobodnou tvorbou s jistou jinakostí našich umělců, ta se zde z handicapu stává předností.
Jaká jsou kritéria pro možnost vstupu do ateliéru? Probíhá například výběrové řízení?
Výběrové řízení je příliš silné slovo. V počátcích jsme s Terezií Zemánkovou a později i s Jaromírem Typltem, kteří jsou odborníci na art brut, navštěvovali různá zařízení, jako například psychoterapeutické sanatorium v Ondřejově nebo Fokus (nezisková organizace nabízející lidem s duševním onemocněním komunitní péči v neústavních podmínkách, pozn. red.), kde jsme nalezli prvé talenty. Občas se o nás lidé sami dozvědí nebo nám je někdo dohodí. Někdy se zase stane, že přijde člověk, který řekne, že maluje art brut, ale vůbec to tak není. Art brut se nelze naučit, ten v sobě můžete pouze objevit. My jsme v A.R.T. schopní vytvořit svobodné prostředí a profesionální zázemí. Tvůrcům nabídneme výbavu, pomůcky, profesionální personál, vystavíme a prodáme jim jejich obrazy. Když se prodá obraz, 40 % dostane autor, 60 % jde na provoz ateliéru.
Jste jediný ateliér svého druhu?
Teď už ne. Pracoval tady Otto Kouween, Holanďan, který od počátku 90. let žije v ČR. Jeho ateliér Barvolam teď sídlí v Praze 1 a dělá třeba výtvarný jamming, což je společné malování. Rozešli jsme se tehdy v dobrém s jedinou ideou – aby na to žádný z umělců nedoplatil. Takže někteří naši výtvarníci chodí malovat i tam, i sem. V Brně podobným způsobem funguje ateliér Kreat. Čím více obdobných ateliérů v ČR bude, tím lépe.
Čím vším tedy komunitní centrum a ateliér jsou?
Kulturně komunitní centrum Art, které je oázou setkávání lidí, a Ateliér radostné tvorby, jenž je ostrovem výtvarné svobody, fungují jako dva propojené světy, jako jeden celek. Fyzicky jsou naproti sobě přes chodbu. Když třeba dorazí Lukáš Paleček, jeden z členů ateliéru, jde nejprve za holkami (kterým je, podotýkám, zpravidla 60 až 80 let), donese jim dárek, povypráví si s nimi… A ony se zase chodí dívat do ateliéru, jak maluje. Umělci z ateliéru vedou v komunitním centru za asistentské pomoci výtvarné kurzy. Podobně vedou i kurzy pro děti. A když se děti spojí s „artbruty“, je to velmi zajímavá konfuze. Spolupráce z poslední doby v rámci projektu Ministerstva kultury s dětmi ze ZŠ Korunovační, s dětmi z Ukrajiny či s autistickými dětmi nám sem vnesla nové dimenze. My zkrátka rádi chodíme do neznámých končin.
Co je největším specifikem art brut oproti běžné výtvarné tvorbě?
Přirozená radost z tvorby. Tvůrci málokdy podléhají manýrám nebo společenským požadavkům, že by měli malovat tak, aby obraz prodali. Chovají se zkrátka úplně svobodně. Příkladem svobodomyslnosti je jedna z našich umělkyň Dáša Filípková, která když na výstavě zjistila, že se prodává její obraz, reagovala slovy: To nevadí. (smích) Rodiče či jiní jejich blízcí je často v dobré víře chtějí směrovat a říkají jim, tohle ne, maluj něco jiného, nebo je strašně podceňují. Jenže právě tím je paradoxně handicapují, jejich vlastní handicap v tomto ohledu není žádnou překážkou. Umělci art brut často malují podvědomě, přesto anebo právě proto jsou jejich výsledky neopakovatelné. Malují přirozeně a svobodně. ○
Ateliér radostné tvorby & KKC Art
Nad Královskou oborou 55, Praha 7
→ www.altanart.cz
Galerie Art brut
→ www.artbrutpraha.cz
Vladimír Drábek (*1952) žije od dvou let v Praze 7, navštěvoval ZDŠ Strossmayerovo náměstí a SVVŠ Nad Štolou, poté vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK a následně se věnoval problematice městské dopravy v Praze v Ústavu dopravního inženýrství. V devadesátých letech byl prvním porevolučním starostou Prahy 7 a náměstkem primátora pro kulturu a sport. Dále působil v Pražském mezinárodním maratonu a jako ředitel v Asociaci Sparty. Založil spolek Altán Art, který provozuje kreativní výtvarný Ateliér radostné tvorby a Kulturně komunitní centrum Art na Letné. Věnuje se organizaci kulturních a sportovních projektů. Každý rok organizuje a absolvuje pěší pouť do italského města Orvieto a po stopách Karla Hynka Máchy Pouť krkonošskou z Prahy na Sněžku.