Představte si člověka, který nesportuje a o Sokole v životě neslyšel. Na co byste ho nalákala?
Taková představa se mi zdá absurdní, protože o Sokole se alespoň něco dovídají už žáci na základních školách. Se sportováním je to horší, zejména v generaci rodičů dnešních dětí. Asi by se takový člověk měl snažit, aby jeho potomci nedopadli stejně. Naše tělocvičná jednota Sokol Praha VII, jíž sokolovna U Studánky patří, nabízí dětem v rámci takzvané všestrannosti například nácvik základních sportovních dovedností, kromě toho tu máme špičkový sportovní oddíl moderní gymnastiky a pro kluky florbal. Pro ženy je zajímavé cvičení s hudbou a pro mužný sport je k dispozici boxerna. Stále ale platí, že jsme nezisková organizace, tudíž si u nás hodiny může zaplatit opravdu každý.
Často se mluví o civilizačních chorobách. Chodí k vám obyvatelé Prahy 7 s nějakými speciálními neduhy, které se jinde nevidí?
Ani ne. Nejčastějším problémem je špatné držení těla, což je asi zaviněné tím, že lidé tráví příliš času vsedě, často na nevhodných židlích. To je ale všeobecný úkaz a Praha 7 není výjimkou. Také k nám přijímáme děti s lehčí formou autismu či s Aspergerovým syndromem. Od svých šesti let k nám chodí například hoch, který měl problémy při porodu. V šesti letech se neuměl odrazit od země ani válet sudy. Teď je mu čtrnáct, cvičí na kruzích, skáče přes kozu, zúčastňuje se atletických závodů a vyhrává medaile na plaveckých závodech.
Dětem se intenzivně věnujete téměř dvacet let. Jak se za tu dobu změnily?
Co se týče chování, přesně poznáte, v které rodině mají nastavené mantinely a kde panuje uvolněná výchova. Všeobecně si ale všímám velkého zhoršení fyzické zdatnosti a šikovnosti. V devadesátých letech, kdy jsem v Sokole začínala, jsme mohli s dětmi bez problémů třeba metat přemety a maximálně jsme jim trochu dopomohli. Dnes se s nimi skoro bojíme udělat kotoul, aby si neublížily. Nejsem si jistá, jestli za to může jejich strach nebo starostliví rodiče. Ti jsou dnes hodně pracovně vytížení. Buď zastávají manažerskou funkci, nebo se bojí o zaměstnání, takže často dělají přesčasy a pak jsou rádi, že najdou děti v klidu u počítače nebo tabletu. Existují ale samozřejmě výjimky.
Daří se vám je pak zlákat k pohybu?
Kupodivu ano. Děti si mezi sebou o cvičení v Sokole řeknou. V současnosti máme v dětských a žákovských oddílech tolik zájemců, že jsme museli zavést stop stav a pořadník. Tak to ale nebylo vždycky. Když se naše jednota pokoušela po sametové revoluci obnovit svou činnost, narazila hned na několik problémů. Ať už šlo o vynucené přerušení činnosti, malé povědomí o Sokole vůbec nebo absenci trenérů, kteří by tu v jednotě normálně vyrostli. O obnovení jednoty se zasloužilo několik bratří a sester, kteří v ní prožili svá mladá léta, ale po roce 1990 již na trénování fyzicky nestačili. Výjimkou je Míla Hukaufová, jež cvičení žen dodnes vede a sama cvičí. Velkým problémem byl také spor o vydání sokolovny, která patřila Ministerstvu vnitra. Ten se táhl deset let, takže v té době byla naše jednota pouze trpěným nájemníkem a měla k dispozici pár hodin týdně. Když se vyřešila tato záležitost, bylo potřeba udělat zásadní opravy, aby byla budova bezpečná jak pro cvičence, tak i venku pro chodce.
V té době jste se dostala k Sokolu i vy?
Odmala jsem dělala atletiku, judo, házenou, ráda jsem bruslila a lyžovala a ke sportu jsem vedla i své dvě dcery. Když se obnovil Sokol, začala jsem dcery vodit sem. V té době mě vedení jednoty požádalo, jestli bych nepomohla při trénincích. Pak se přidalo účetnictví a dnes se starám i o chod budovy, takže jsem jako Ferda mravenec, práce všeho druhu. Všichni tu pracujeme bez nároku na mzdu, platíme jen za úklid a za ostrahu. Díky grantům se nám ale poslední dobou daří trochu odměňovat i cvičitele. Sokol je pro nás srdeční záležitost.
Čím se tedy živíte?
Mám živnostenský list a vedu klientům účetnictví. Díky tomu si můžu upravit pracovní dobu podle vlastní potřeby. Takže pracuju dopoledne a v noci, většinu odpolední pak trávím v sokolovně.
Mluvila jste o cvičení na kruzích a skocích přes kozu. Takové nářadí se ve fitness centrech už moc nevidí.
Asi ne. My tu máme ještě jiná tradiční nářadí jako žebřiny, koně, bradla, hrazdu, žebřík, švédské bedny, stůl, kladiny, žíněnky, lano a tak dále. A pak samozřejmě i moderní trampolíny a duchny. Tuto sestavu doplňuje klasické náčiní i nové prvky jako balanční podložky a čočky, overbally, gymbally, cvičební padák, různé lezecké konstrukce a molitanové bloky, z nichž se dá sestavit překážková dráha. Děti milují nafukovací žíněnku Aitrack, která funguje na principu nafukovacích hradů a je určena pro salta a kotouly plavmo. Pro individuální trénink máme rotopedy, vibrogym a crossový trenažér, také lezeckou stěnu, velký zájem je i o stolní tenis.
Když vás tak poslouchám, mám pocit, že je současný Sokol doménou hlavně žen.
Tak to by byl omyl, poměr mužů a žen je v každé jednotě jiný. Pravda je, že v prvních letech po založení cvičili v Sokole jen muži a později žactvo, ale ženy činnost podporovaly například vyšíváním slavnostních praporů. Netrvalo ale dlouho a také ony začaly cvičit a v nejslavnějších dobách Sokola se veškerého dění zúčastňovaly celé rodiny. Finančně Sokol žil z příspěvků, darů členstva a z podpory mecenášů. Mnohé jednoty vlastnily hospody a všude se pořádaly společenské akce přístupné veřejnosti. Sokol Praha VII ve své hvězdné době provozoval loutkové divadlo a měl vysoce ceněný pěvecký sbor.
Jak je to s pospolitostí dnes?
To je také různé. V menších městech nebo například i v tradičních vilových čtvrtích Prahy se díky lokálnímu patriotizmu daří lépe vtáhnout občany i do sokolských aktivit, u nás se o to snažíme, ale výsledky se dostavují velmi pomalu. Příkladem je náš tradiční listopadový ples. I když se na něj tanečníci rádi vracejí, nemám dojem, že by se dnes lidé chtěli bavit tancem nebo jakkoliv jinak aktivně. A jsme zpátky u rodin a příkladů, které táhnou. Mně se podařilo do Sokola zatáhnout obě dcery jako cvičitelky a manžela jako „technickou pohotovost“ a naštěstí se daří zalarmovat na konkrétní akce pár dobrovolníků. Ale naděje umírá poslední, tak se snad časem podaří vylepšit i tu pospolitost.
Když jste zmiňovala ples, chodí se na něj v sokolských krojích?
Ne, a ani v minulosti se tak nedělo. Sokolský kroj byl a je určený jen pro slavnostní příležitosti, jako jsou oslavy různých výročí nebo naopak pietní obřady, a tam, kde je třeba Sokol reprezentovat. Plesy a masopustní šibřinky jsou událostí společenskou a chodí se na ně ve večerním nebo v masce.
Pokud se potkají dva skauti, podají si levou ruku. Horníci se zase pozdraví Zdař Bůh. Co sokolové?
Zdravíme se tradičním Nazdar, a to i například při korespondenci. Samozřejmě hesla jako Ve zdravém těle zdravý duch nebo Paže tuž, vlasti služ platí stále, ale to druhé je už přeci jenom doba Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera.
Eva Petrová vede v sokolovně U Studánky 2 dětské a žákovské oddíly všestrannosti, které je možné navštěvovat už s tříměsíčním nemluvnětem. Kromě cvičení pro rodiče s dětmi, předškolní děti a žactvo nabízí jednota oddíl florbalu pro mladší žáky, moderní gymnastiku pro různé věkové a výkonnostní kategorie, dospělí muži provozují rekreační florbal, ženy aerobic, bodystyling a cvičení s hudbou, muži a ženy pak společně volejbal. Dětské a žákovské oddíly často vyjíždějí na závody v atletice, plavání, na míčové trojboje či lyžařské výcviky. Tělocvičná jednota Sokol Praha VII vznikla v roce 1884, v současnosti má 480 členů.