Veletržní palác byl postaven na konci dvacátých let 20. století jako vlajková loď společnosti Pražské vzorkové veletrhy, jejímž hlavním cílem bylo pořádat výstavní veletrhy a podporovat tak export československých výrobků. Palác byl první budovou plánovaného areálu „veletržní city“, k jeho realizaci ale nakonec nedošlo. I samotný Veletržní palác byl dokončen jen s velkými obtížemi a jen díky finanční podpoře tehdejší československé vlády. Na počátku padesátých let bylo rozhodnuto o přesunutí konání veletrhů do Brna, a pro Veletržní palác se tak hledalo nové využití. Monstrózní budova se postupně stala sídlem několika PZO (podniků zahraničního obchodu), v suterénu fungovalo kino Veletrhy, na střeše kavárna, zdejší obyvatelé tu mohli využít služeb pošty. Své sklady zde měla i firma Tuzex specializující se na prodej výběrového zboží.
Pro potřeby zmíněných obchodních podniků byly v průběhu doby provedeny v interiéru paláce poměrně značné změny, tak aby byl jeho vnitřní prostor lépe využitelný pro vesměs kancelářský provoz. Právě vnitřní stavební úpravy a především vybudování nejrůznějších příček často z vysoce hořlavého materiálu byly jednou z příčin obrovského požáru.
Čtvrté patro
Až do 14. srpna 1974 sloužil palác svému účelu bez větších problémů. I osudný středeční večer probíhal bez komplikací. Několik stovek diváků sledovalo v suterénním kině filmový hit – western Mackennovo zlato. Okolo deváté večerní zaznamenali členové ostrahy objektu zápach kouře ve čtvrtém patře objektu. Ochranka se domnívala, že pochází z porouchané elektroinstalace. Po příchodu elektrikáře se ovšem ukázalo, že se jedná o regulérní oheň v jedné z místností. Pokus zlikvidovat počínající požár hasicím přístrojem byl marný. Těsně po půl desáté byla o požáru vyrozuměna nedaleká hasičská stanice v Holešovicích. Zanedlouho byl oheň patrný i v okolí stavby a hasičům jej hlásili obyvatelé sousedních domů.
Po příjezdu první jednotky hasičů už bylo zřejmé, že situace je velmi vážná. Ve zmíněném čtvrtém patře už oheň stačil zasáhnut cca 400 m² a prakticky nekontrolovatelně se šířil dál všemi směry. K paláci směřovaly další posily. Těsně před desátou hodinou se plameny šířily z epicentra směrem nahoru a hořící kusy dřevotřísky padaly do malé dvorany paláce. Hasiči se v této chvíli snažili především zabránit dalšímu šíření požáru z přízemí tohoto prostoru. Nejvyšší prioritu ovšem měla evakuace diváků z kina Veletrhy. V sázce byly také životy šesti osob, které oheň odřízl a které zůstaly uvězněny na střeše paláce v rohu u Heřmanovy ulice. Až když na místo dorazil vůz osazený žebříkem o délce 44 metrů, podařilo se nešťastníky vysvobodit.
Požár se nadále rozšiřoval a vše navíc komplikoval fakt, že se nedařilo budovu odpojit od přívodu plynu, který také několikrát explodoval. Okolo půl jedenácté už byla situace skutečně kritická, oheň se dále šířil. Na místo se dostavil velitel pražských hasičů a do boje byly vysílány všechny dostupné jednotky, včetně oddílů dobrovolných hasičů. V průběhu noci je ještě doplnili kolegové z okolí Kladna, Mladé Boleslavi a Berouna.
Požářiště bylo rozděleno na čtyři úseky, za každý z nich odpovídal vlastní velitel. Vzhledem k rozsahu požáru a vývoji situace bylo prioritní pokusit se zachránit materiál z ohněm dosud nezasažených částí stavby – např. ze skladů zmíněného Tuzexu. K záchraně materiálu a zboží byli povoláni vojáci. Především ale šlo o to nedopustit, aby se oheň rozšířil do jižní části, kde se nacházely sklady lidových milicí, nebo do podzemní kotelny, kde byly velké zásobníky s olejem. Čím dál tím víc hrozila i možnost, že se oheň rozšíří do okolní husté zástavby.
Zásadní byl samozřejmě přístup k dostatečnému množství vody. V počátečních fázích požáru odebírali hasiči vodu z hydrantové sítě, ale její množství a především tlak byly záhy nedostatečné, proto se začala čerpat voda z Vltavy. Velkokapacitní přívod dlouhý několik stovek metrů narušil po několika minutách fungování řidič kamionu, který přejel hadice a dočasně je tak přerušil. Desítky hasičů bojovaly i nadále s ohněm a až okolo čtvrté hodiny ranní se podařilo zamezit jeho dalšímu šíření. Samotný zásah byl ale oficiálně ukončen až 27. srpna, do té doby bylo ještě třeba uhasit drobná ohniska v poničeném objektu. Podle pamětníků byl pach ze spáleniště cítit i poměrně daleko ještě dlouhé týdny poté.
Veletržní palác v plamenech v noci z 14. na 15. srpna 1974
Jak dál?
Z vyšetřování vyplynulo, že rozsah požáru a jeho obtížnou likvidaci ovlivnila celá řada faktorů. V první řadě se jednalo o samotnou stavební dispozici budovy (především neexistující oddělení Malé dvorany a zbytku paláce) a nefunkční hasicí zařízení. V provozu nebyl ani systém signalizující vznik požáru. Během zásahu navíc nebyla k dispozici dokumentace k budově, na místě nebyli ani zástupci podniků, které zde měly své sídlo. Orientace v objektu byla tedy pro zasahující hasiče velice obtížná. Problémy vyvstaly ale i u samotných hasičů – k zásahu jich v první fázi nebylo k dispozici dost, chyběla i odpovídající technika a její obsluha. Na některé nedostatky hasiči upozorňovali již o půldruhého roku dříve, když v paláci vyhořela strojovna výtahu. Za bezprostřední příčinu ohně bylo určeno samovznícení fermeže, kterou používali ve čtvrtém patře pracující lakýrníci. Kdyby tehdy dělníci uložili čisticí vatu se zbytky fermeže do kovových nádob, jak jim ukládaly předpisy, pravděpodobně by se nic nestalo.
Požár, který budovu výrazně poškodil, za sebou nechal škodu tehdy astronomických 224 milionů korun. Zároveň vyvstala otázka, co dál. V prvé řadě bylo třeba vyřešit umístění firem, jež zde dosud sídlily. Paradoxně díky ohni si některé z nich vybudovaly vlastní sídla – například pro podnik Kovo byl v oblasti Manin postaven výškový dům podle návrhu architekta Zdeňka Edela. Firma Centrotex se přestěhovala „do vlastního“ na Pankrác, Koospol na Červený Vrch apod.
Pro palác, respektive jeho torzo, bylo ale pochopitelně třeba narýsovat další osud. V prvních měsících se uvažovalo o jeho zboření. Unikátní stavba však měla své příznivce, kteří nakonec prosadili památkovou ochranu, což výrazně zkomplikovalo úvahy o likvidaci paláce. Představy o dalším využití pak nabíraly různé směry – ve hře byla nemocnice, studentská kolej nebo dokonce muzeum revolučních tradic. Projektový ústav ČVUT navrhl a rozpracoval plán na využití budovy pro Karlovu univerzitu. Koncem sedmdesátých let postupně sílily hlasy navrhující umístit sem sbírky, zázemí i vedení Národní galerie. Inspirací byla nepochybně konverze zrušeného pařížského nádraží d’Orsay pro výstavní účely. V roce 1978 byl tak palác předán do správy Národní galerie. O dva roky později začala rekonstrukce, původně plánovaná na sedm let. Práce se z mnoha důvodů protahovaly – podobná masivní investice do oblasti kultury rozhodně nebyla prioritou, ani pro stavební podniky nebyla účast na realizaci rekonstrukce příliš lákavá. Po změně poměrů v roce 1989 se práce na dva roky téměř zcela zastavily. Přes tyto komplikace byl Veletržní palác nakonec předán k užívání Národní galerii v prosinci 1995, tedy více než dvacet let po požáru, který jej téměř odsoudil k zániku.
Aktuální dispozice budovy ale dle odborníků neodpovídá současným požadavkům na moderní galerijní prostor, a tak se v posledních letech čím dál tím častěji hovoří o potřebné rekonstrukci. Jak to nakonec s Veletržním palácem dopadne, ukáže až další dekáda.
Vyhořelý palác v roce 1978