Jak jste se dostal k varhanám?
Pocházím z hudebnické rodiny, takže jsem hrál odmalička. Začínal jsem na klavír a potom na trubku. Jako rodina jsme chodili do kostela, a aby ten klavír neskončil jen u školních koncertů, začal jsem hrát na varhany. Bylo to přirozené. Poté jsem odešel na strojírenské učiliště, kde jsem přičichnul k řemeslu. Po maturitě jsem pokračoval do Českých Budějovic na konzervatoř, kde v té době fungoval obor duchovní hudba. Na ostatních konzervatořích byl jen obor varhany. Já jsem ale vždy chtěl hrát v kostele.
Co studium duchovní hudby obnášelo?
Hlavní obory byly dva, varhany a dirigování. Dále jsme měli například liturgiku, gregoriánský chorál, latinu, liturgickou praxi a další odborné předměty. Po konzervatoři jsem ještě studoval na Akademii múzických umění varhany a pak ještě na Pražské konzervatoři trubku, ale to už byl spíš jen takový koníček. (smích)
Co všechno by měl varhaník ovládat?
Varhaník by neměl být pouze člověk ovládající hru na varhany. Měl by zvládat i všechny další věci nutné k působení při bohoslužbách. Kromě hry varhanní literatury by měl umět i improvizovat a mít vhled do liturgie, aby věděl co, kde a jak hrát. Také musí zvládat dirigování a vedení sboru, eventuálně i orchestru. Ideálně by měl být i skladatel, aby uměl upravovat skladby, anebo je přímo i komponovat pro určitou bohoslužbu, konkrétní potřebu a obsazení. Pokud se to má dělat dobře, do hloubky, vyžaduje to člověka se širším záběrem, komplexního hudebníka s kultivovaným vkusem a duchovním rozměrem.
Pomohlo vám nějak i vaše strojírenské vzdělání?
Ano. Myslím si, že to bylo výborné z několika důvodů. Na spoustě svých kolegů hudebníků vidím, že jsou méně praktičtí. Takto je člověk připraven na to, aby byl schopen si některé technické záležitosti vyřešit sám. Má smysl i to, když se nejde hned ve čtrnácti letech na nějakou úzce specializovanou školu. Po maturitě už člověk ví přesněji, čemu se chce v životě věnovat, a má z toho větší rozum. A také díky této zkušenosti chovám větší úctu k lidem, kteří se živí prací svých rukou, a dokážu ocenit, když je řemeslník šikovný a poctivý.
Jak se udržují varhany?
Existuje několik typů údržby. Krátkodobá se opakuje několikrát během roku a obnáší ladění varhan a nejnutnější drobné opravy. Ladí se pouze část registrů, ty, které se nejvíce rozlaďují. Střednědobá údržba se pak pohybuje v rozmezí deseti až patnácti let, kdy se přeladí a vyčistí celý nástroj a opraví se opotřebované materiály, například netěsnící kůže a podobně. Dlouhodobá se provádí v řádu desítek let, cca po třiceti až padesáti letech, kdy se přistupuje ke generální opravě či restaurování. Někdy varhany ale vydrží fungovat třeba i sto let bez zásahu, to už jsou pak ale většinou v takovém dožívajícím stadiu. (smích)
To je dlouhý časový horizont…
To ano. Když jsou však varhany dobře postavené a jsou z kvalitních materiálů, vydrží opravdu velmi dlouho. Takové případy jsou. Třeba v Milevsku, odkud pocházím, je nástroj z druhé poloviny osmnáctého století a v ČR najdeme i varhany, které jsou ze sedmnáctého století a dodnes fungují. Nejstarší naše dochované hrající varhany můžete slyšet ve Smečně u Kladna, pocházejí z roku 1587. Nejstarší zachované varhany na světě, na které jsem měl to štěstí si i zahrát, jsou ještě o dvě stě let starší, z konce 14. století a nacházejí se ve švýcarském Sionu.
Vyrábějí se varhany ještě v dnešní době?
Samozřejmě. Zrovna nyní zažíváme období, kdy vzniká mnoho nových nástrojů a spousta historických se restauruje. Česká republika je na varhany bohatá oblast a cenných nástrojů se tu zachovalo opravdu hodně. Například v roce 2018 postavil český varhanář Vladimír Šlajch nové varhany v bazilice na Svaté Hoře. A nedaleko od Milevska se nachází vesnice Chyšky, kde v roce 2019 vznikl unikátní nástroj od italského varhanáře Giovanniho Pradelly.
Jak dobří jsou čeští varhanáři?
V Česku je několik dobrých firem, ale evropská špička jsou spíše varhanáři ve Švýcarsku, Německu a ve Francii. Varhanařina je umělecké řemeslo. A tím pádem klade na varhanáře, má-li být vykonávána kvalitně, vysoké nároky v mnoha oblastech. Musí být schopen na vysoké úrovni pracovat se dřevem i kovem a být částečně i architektem, neboť nedílnou součástí varhan je i vizuální složka díla. Musí mít dobré uši a hlavně by měl mít vypěstovaný dobrý hudební vkus. Jedna věc jsou technické požadavky, druhou je komplexní pojetí nástroje. Každý varhanář totiž vnáší při stavbě nástroje do díla neopakovatelný individuální vklad, a tak zde hraje podstatnou roli i jeho osobnost, její kultivovanost a hloubka. Bez tohoto rozměru se mnohdy dílo může stát bezduchým. Technická dokonalost je pouze nutným předpokladem pro něco hlubšího. To je ovšem princip všeho umění.
Mezi jednotlivými varhanami je prý velký rozdíl, v čem tkví?
Každé varhany jsou naprosto individuální. Pokud se jedná o skutečně dobrý nástroj, tak by měl být postaven přímo pro prostor a akustiku konkrétního místa. Spolu s hudebním dobovým vkusem se vyvíjela i zvuková a technická stránka varhan. Velmi zjednodušeně a schematicky řečeno, tak z hlediska konstrukce existují varhany traktury mechanické, pneumatické a elektrické. S technickým řešením pak úzce souvisí i zvuková podoba nástrojů, vyvíjející se od zvukové jiskřivosti až k orchestrální barevnosti.
Jaká je historie varhan v kostele sv. Antonína, kde hrajete?
V kostele na Strossmayerově náměstí jsou varhany z počátku 20. století a jsou poměrně velké, třímanuálové, obsahující 43 rejstříků. Vytvořil je holešovický varhanář Josef Hubička v roce 1913 a patří k největším nástrojům, které tato dílna postavila. Nástroj byl několikrát přestavován a celková koncepce se časem trochu změnila, ale myslím si, že stále patří k dobrým nástrojům. Zejména po technické stránce. Po té zvukové by se ještě dalo s píšťalovým fondem pracovat, ale jedná se o kvalitní nástroj v tom smyslu, že je schopen velmi dobře zastat svou roli při bohoslužbách, a dostačuje i pro hru koncertní. Tradiční adventní a postní improvizační Půlhodinky, na nichž vystupují i naši významní interpreti, například prof. Jaroslav Tůma, jsou toho důkazem.
Ty postní se bohužel letos nekonaly. Zazní později, až to bude možné?
Zatím takový plán neexistuje, je těžké v tomto směru cokoli předjímat, neboť není jisté, jak se vyvine celková situace.
Jak dlouho už vlastně působíte na Sedmičce?
Od roku 2013. Cítím se tu už jako doma, možná víc než v místě mého bydliště. Mám zde spoustu přátel jak mezi farníky, tak i mezi hudebníky, kteří k nám do chrámu chodí.
Kolikrát do týdne se za normálních okolností v kostele objevíte?
Mše je u sv. Antonína každý den od šesti hodin odpoledne. V neděli jsou tři mše, dvě dopoledne a pak ta odpolední. Já hraji především každou neděli a o svátcích a slavnostech. Pět, šest mší týdně vždy odehraju.
Chodíte tam také cvičit?
Chodím, anebo cvičím na elektronické varhany v učebně nebo doma. Dnes už existují nástroje, které jsou velmi zdařilé technicky i zvukově. Umějí věrně napodobit zvuky jednotlivých rejstříků, ale samozřejmě že skutečné píšťalové varhany nahradit nemohou.
Máme na Sedmičce možnost slyšet ještě jiné varhany?
Jsou ještě u svatého Klimenta. Tam jsou varhany malé, adekvátní prostoru tohoto kostelíka. Uvažujeme o jejich rekonstrukci, ale potřebujeme sehnat finanční prostředky.
Spočívá vaše práce jenom v hraní v kostele, nebo se uplatníte i jinde?
Koncertuji sólově i se spoluúčinkujícími a kromě toho jsem vyučujícím kurzu pro varhaníky s liturgickým zaměřením při Arcibiskupství pražském. Se začátkem každého dvouletého cyklu zde nastupuje vždy 20 nových frekventantů. Z toho mám radost. Můžu tak předat své zkušenosti někomu dalšímu.
Kolik žáků jste již takto vychoval?
Absolventů kurzu od doby, kdy jej vedu, je kolem stovky.
Jaké byly nejlepší varhany, na které jste zatím v životě hrál?
To se úplně nedá říct. Varhany jsou krásné v tom, že každé jsou jiné a nedají se spolu vždy úplně srovnávat. Často to přirovnávám k tomu, že nelze srovnávat terénní automobil, osobní vůz a formuli. Proto nedokážu říct, které varhany jsou nejlepší. Mám rád nástroje ze všech stylových období. Krásný nástroj z období romantismu od Emanuela Štěpána Petra (1898) je třeba tady v Praze u svaté Ludmily a barokní od Abrahama Starka (1698) v klášteře Zlatá Koruna v jižních Čechách. Kvalitní moderní se dají též najít. Ve Švýcarsku jsem hrál na několikery varhany od firmy Mathis. Jedná se o současné nástroje, které však byly vytvořeny v duchu nejlepších tradic barokního varhanářství. Je na ně možné hrát jak barokní, tak i moderní skladby a jsou velmi inspirativní pro improvizaci.
Jak časté je komponování pouze pro varhany?
Varhanní literatura je velmi obsáhlá a kompozici pro varhany se i v současné době věnuje mnoho skladatelů. Pokud zůstaneme u nás, k našim nejvýznamnějším skladatelům, vysoce uznávaným i ve světě, patří Petr Eben. Sám hrál kromě klavíru i na varhany a velmi rád a skvěle improvizoval. U něj stejně jako u mnoha dalších skladatelů tvořících pro varhany, nikdy nešlo jen o vytvoření jakési zajímavé zvukové kresby, nýbrž o sdělení čehosi hlubšího. To dokazují například jeho cykly Nedělní hudba, Laudes, Job a mnoho dalších. Geniálním skladatelem byl i francouzský varhaník Olivier Messiaen. Ten vytvořil pro varhany obdivuhodné dílo, jak rozsahem, tak hloubkou. Jeho hudba nabývá mystických rozměrů a jeho hudební jazyk čerpající z gregoriánského chorálu, indických rytmů, zpěvu ptáků a jeho specifických modálních harmonií je neopakovatelně originální.
Máte svou oblíbenou skladbu?
Jen jednu jmenovat nedokážu. Pokud hraji kvalitní skladbu, ať už z období baroka nebo romantismu, interpretuji ji rád. Stejně je tomu i u moderní hudby, pokud mě nějakým způsobem obohatí, najdu si k ní vztah. Důležité je, aby to byla kvalitní, sdělující hudba.
A takové je předpokládám mnoho…
Ano, je, ale skladatelé, kteří jsou mi obzvlášť milí, se snaží nejen vytvořit libé zvuky, ale i něco skrze ně sdělit. Nejzářnějším příkladem toho je Johann Sebastian Bach. Byl nejen skutečně kvalitním skladatelem, ale i člověkem. Žil bohatým a hlubokým duchovním životem a v jeho díle je to slyšet. Skladatel by ve svých skladbách neměl hovořit sám o sobě, měl by se zabývat sdělením něčeho daleko hlubšího.
Znáte někoho takového?
Tady na Sedmičce, v Letohradské ulici, žil téměř celý svůj život pan profesor Jaroslav Vodrážka, varhaník, jehož největší doménou byla improvizace. Když se ho lidé ptali, jak to dělá, že jsou jeho improvizace tak krásné, tak jim odpovídal, že se snaží svých posluchačům sdělit to, čím jeho srdce přetéká. Myslím, že to je jádro věci. Pokud skladatel skládá hudbu jen proto, aby vytvořil hezké souzvuky nebo něco originálního, tak je to pořád strašně málo. Často se říká, že v umění je důležitá inspirace. To slovo pochází z latiny, přičemž spiritus znamená duch, in pak předložku v. Jde tedy o v-duchovnění, oduševnění, či spíše zduchovnění. Ta pravá inspirace je ta, kterou dává Bůh skrze Ducha svatého. Když začnu interpretem, tak jeho úkol je skrze interpretovanou hudbu komunikovat s posluchačem, něco mu sdělit. Pokud hraji již zkomponovanou skladbu, mým úkolem je pochopit, co a chtěl sdělit skladatel, a stát se prostředníkem. A stejně tak i skladatel by měl sdělovat něco hlubšího, co mu našeptává ona inspirace. Ta linie je tedy inspirace – skladatel – interpret – posluchač. A pokud není tento proud přetržen tím, že skladatel nebo interpret budou více poukazovat na sebe než na ono hlubší sdělení, může dojít ke komunikaci mezi Tvůrcem s velkým T a posluchačem, tedy každým z nás.
Není vám tam nahoře u varhan někdy smutno?
Určitě ne. (smích) Pokud má varhaník fungovat při liturgii adekvátním způsobem, tak musí při hře navázat kontakt s Pánem Bohem, jenž je přítomen, živý, v presbytáři ve svatostánku. Tomuto kontaktu se říká modlitba. Snažím se o to, aby má hra byla modlitbou. Usiluji o to, abych nepřekážel tomu, který má skrze mou hru promlouvat a jenž mou modlitbu podněcuje a probouzí. O toto se snažím i při koncertech, ale při liturgii je to zcela nezbytné. Chci, abych nehovořil o sobě, nechci upozorňovat na svou řemeslnou zdatnost, která je však nutná k vyjádření hlubokých skutečností. Na kůru se tedy v tomto smyslu necítím osamocen a není podstatné, zda je kostel plný, nebo je tam jen pár lidí, či se tam nacházím sám.
Hrajete i na svatbách?
Taky, ale daleko radši mám pohřby. (smích) Získal jsem zkušenost, že při svatbě je celé dění zhusta prvoplánové a nesměřuje k jádru věci.
V čem je pro vás ten podstatný rozdíl?
U svateb jde účastníkům často hlavně o to, aby bylo všechno hezké, okázalé, aby se to třpytilo, ale k postřehnutí podstaty dojde málokdy. Často bohužel i u snoubenců. Mnohdy to vypadá jako divadelní představení. Kdežto pohřeb zasáhne všechny přítomné opravdu až do morku kostí. Každé rozloučení je bolestné a zvlášť to poslední. Tato bolest ale zároveň otevírá srdce. A já vnímám, že zde pak dochází k situacím, kdy si přítomní mohou sáhnout na samou podstatu bytí a zamyslet se nad tím, co je v životě skutečně důležité. Toto zamyšlení totiž může přinést obrovskou naději. Naše společnost se smrt snaží vytěsnit. Bojíme se jí, a tak děláme, že není. A pohřeb někoho blízkého se může stát impulsem, kdy se člověk oprostí od životního balastu a zbytečností a vrátí se ke smyslu života, nebo jej může začít znovu hledat. Proto mám pohřby raději. Pomáhají mi znovu se vrátit k tomu podstatnému.
Miroslav Pšenička (1974) se narodil v jihočeském Milevsku. Odmalička se věnuje hudbě, hraje na klavír, trubku a varhany. Po strojírenském učilišti vystudoval na konzervatoři v Českých Budějovicích obor duchovní hudba, následně na AMU varhany a na Pražské konzervatoři trubku. Vyučuje v kurzu pro varhaníky s liturgickým zaměřením při Arcibiskupství pražském. Více než deset let působil jako regenschori katedrály sv. Bartoloměje v Plzni a od roku 2013 je varhaníkem v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí.