Vystudovala hru na akordeon a klarinet na konzervatoři Jana Deyla. Pracovala v hudebním oddělení knihovny pro nevidomé, dělala korektury Brailleova písma a do důchodu šla z telefonní ústředny tiskárny cenin. Věra Vondráčková pochází z Valašska a na Sedmičce bydlí od roku 1978. A po čtrnáctiletém intermezzu v Řepích se sem opět vrátila. Důvod byl jednoduchý – stýskalo se jí. „Je to tu skoro jako na nějaké moravské vesnici, lidi nás tu znají a jsou nápomocní,“ pochvaluje si Věra, která od narození trpí progresivní vadou zraku. Sousedskou sounáležitost pocítila na vlastní kůži před šesti lety, když si zlomila nohu a potřebovala pravidelně venčit svého labradorského retrívra. „Celkem se na procházkách s mým předchozím psem Nemem podílelo asi osmnáct lidí, vesměs pejskařů z okolí, kterým tímto ještě jednou moc děkuju.“ Lery, její v pořadí třetí vodicí pes, se narodil a vyrostl na Slovensku. Perfektní výcvik získal ve škole při Nadačním fondu Mathilda. Umí najít výtah, dveře, schody, obejít lešení či reklamy na ulici a spoustu dalších kousků. „Jsem s ním mnohem rychlejší a víc v bezpečí a taky mnohem elegantnější, než kdybych kolem sebe jen ťukala bílou holí,“ konstatuje s úsměvem seniorka. Potkat je spolu můžete třeba ve Stromovce, kde si Lery zaběhá na volno, nebo v koncertním sále Rudolfina, kde jsou v rámci abonmá pravidelnými návštěvníky. Věra má ráda hudbu klasicismu a baroka, k moderním věcem si cestu zatím nenašla.
Já jsem se s paní Věrou setkala na chodbách radnice, kam ji Lery od září doprovází na kurz angličtiny. „Kamarádka mi říkala, že je nutná osobní registrace, a já už trnula, jak budu muset zase někomu vysvětlovat, že to zvládnu. Nikdo se ale nad mou vadou ani psím spolužákem nepozastavil. Jsem nadšená z kurzu, z profesorky Mileny i z mých spolužáků a úterků se nemůžu dočkat.“ Angličtina ale není jediný jazyk, kterým Věra vládne. V mládí si udělala státnice z ruštiny a němčiny a před časem se zamilovala do španělštiny. S Lerym už absolvovala dvoutýdenní jazykový pobyt přímo ve Španělsku. Je totiž, jak o sobě sama říká, dobrodružná povaha po tatínkovi. „Byli jsme v Granadě a na jaře bychom se chtěli podívat do Málagy. V malé jazykové škole budu sice první slepec, který tam bude studovat, ale už se na mě připravují a ani Lery nebude problém,“ směje se Věra, která by své jazykové znalosti ráda předala třeba dětem v rámci doučování.
Nejen s učením jazyků jí pomáhá speciální hlasový software, který jí přečte email nebo přílohu ve Wordu. Používá také hmatový řádek, který zase dokáže převést latinku do Brailleova písma. „Těch možností je dnes mnohem víc. V Domě služeb v Krakovské ulici si můžeme půjčit mluvené slovo, přepíšou nám zde třeba i notový zápis a vycházejí i časopisy pro nevidomé. Co mě ale těší nejvíc, jsou změny ve společnosti – vztah k postiženým lidem se totiž velmi zlepšil.“