Viktore, letos jsem vás viděl ve dvou představeních, a v obou případech probíhala jemná interakce s diváky. Přiznám se, že mi vždycky zatrne…
Diváci se nás bát nemusí. (smích) Hádám, že jedním byl projekt Dekkadancers A. I. Tam si Ondřej Vinklát vybírá divačku, kterou do představení zapojí, přímo v daný moment. Někdy mu trvá, než nějakou ukecá. Kývne třeba až třetí. Ve Why Things Go Wrong máme vybráno už na začátku.
V druhém jmenovaném představení zkoumáte chování osob, které Aaron James ve svém filozofickém pojednání nazývá jednoduše „assholes“ (z angl. kretén, pozn. red.). Jde o osoby, které se chovají bezohledně, aniž si důsledky svého chování vůbec uvědomují. Představujete si při tanci někoho konkrétního?
V podstatě ne. Jde o představení souboru 420People, které vznikalo společně s choreografkou Sylvou Šafkovou, a v tom tématu, které přinesla ona, jsme takříkajíc vyrůstali. Pojali jsme to tak, že to my dva – já a Michal Heriban, který v představení vystupuje se mnou – jsme ti assholes. Vlastně nevím, k čemu jsme nakonec došli – jestli jsme jeden člověk, anebo dva. S nikým se ale přímo neztotožňujeme. Teď možná s Trumpem. Konkrétních adeptů by se ale našlo víc.
Herci z činohry často říkají, že se jim záporáci hrají líp než kladné postavy. Mají to tanečníci stejně?
Je to pravda. Čím jsem starší, tím se mi záporné postavy hrají asi líp, ale nevím přesně, čím to je. Činohra je přeci jenom něco jiného než tanec. Výrazové prostředky jsou jiné, ale mám dojem, že u záporáků se můžeme více projevit. Já mám ale hodně rád humor a ve svých projektech se s ním snažím nešetřit, takže se cítím pohodlně v obou polohách.
Všiml jsem si, že je vám humor blízký. Společně s Tomášem Rychetským jste také získali Cenu za humor v choreografii. O té ceně jsem po pravdě slyšel poprvé.
Myslím, že jsme ji dostali za projekt Dekka pod dekou. Taky jsem nevěděl, že taková cena vůbec existuje, možná ji vymysleli jen kvůli nám. (smích) Bylo to představení z počátků Dekkadancers, které jsme v roce 2009 založili společně s Tomášem a Pavlem Hejným. Naše hlavní motivace byla oslovit takzvaně normálního diváka, který tanci moc nerozumí, a přivést ho k tanečnímu divadlu. A ukázat, že i tanečnímu představení může rozumět a může ho prostě bavit. Proto jsme začali dělat takové humorné projekty, což není v tanci úplně jednoduché, ale nám se to myslím dařilo. Nakonec z nich vzniklo několik opravdu zábavných celovečerních představení a za jedno z nich jsme pak dostali takovou krásnou cenu.
Co bylo hlavním impulzem k založení Dekkadancers?
Tehdy jsme byli členy Baletu Národního divadla, kde uměleckého šéfa dělal Petr Zuska. S ním to bylo super. Na repertoár pravidelně zařazoval komponovaný večer Miniatury, což byla taková choreografická dílna mladých tvůrců. Dal nám prostor dělat vlastní choreografie a nás to samozřejmě bavilo. Tam jsme si s Tomášem řekli, jestli si nezaložíme vlastní soubor, kde bychom mohli hrát sami za sebe a tvořit, co by se nám líbilo.
To zní docela jednoduše.
Zase tak snadné to nebylo. Výhodou bylo, že našimi tanečníky byli kolegové – kamarádi z divadla. Petr Zuska nám taky dal možnost zadarmo využívat zkušebny Baletu Národního divadla, mohli jsme hrát za velice výhodných podmínek na Nové scéně. Všechno nám tak nějak hrálo do karet. Jenže jsme mohli zkoušet jen večer po práci, což bylo pro všechny hrozně náročné. V divadle jsme pak trávili opravdu hodně času a i finance jsme často tahali z vlastní kapsy. Ale abych se vrátil k vaší otázce, bylo to vlastně obojí – chtěli jsme dělat vlastní projekty a chtěli jsme, aby diváci neodcházeli domů s tím, že nerozumějí tomu, co právě viděli, ale naopak nadšení a s motivací přijít příště znovu.
Za jednu z těch Miniatur jste nakonec dostal Thálii?
Ne ne, tu jsem dostal za sólo v inscenaci Decadance choreografa Ohada Naharina. Název připomíná Dekkadancers, ale to je jen náhoda. Představení začínalo tím, že diváci vcházejí do sálu a postupně se usazují – na jevišti už je jeden tanečník, který tanečně improvizuje. Ta sólová improvizace trvala třeba pětadvacet minut, byla to docela výzva. Hrála hudba a já nikdy nevěděl, jak dlouhé sólo bude, protože diváci si budou sedat pomalu nebo zase rychle. A zadání bylo, že improvizace musí po celou dobu gradovat – víc a víc se hýbat, když už máš méně a méně energie, což bylo hodně náročné. Nakonec jsem se dostával až do takového meditativního zpoceného tranzu, kdy už mi bylo vlastně jedno, co se se mnou děje a co tam předvádím…
… a to je teprve začátek představení.
Právě. Se zvukařem bylo domluvené, že když pustí jednu písničku, o které víme, že to je „ta ona“, tak ta je předposlední. Takže jsem věděl, že mám před sebou ještě jednu, a to už musím co nejvíc explodovat. Vždycky jsem si už ve třech čtvrtinách sóla říkal, snad už ta další bude ona… (smích) Bylo to ale krásné, zrovna na tohle představení rád vzpomínám a jsem rád, že tu Thálii mám právě za něj.
Nebyla to úplně malá trofej, která by se vešla na obyčejnou poličku nebo na krbovou římsu. Kde ji máte teď?
Dlouho jsem ji měl ve sklepě, protože jsem ji právě neměl kam dát, takže byla ukrytá v krabici. Když jsem si pak renovoval byt, tak jsem ji dal na okno a teď je uprostřed okna. Mám v ní svíčku, a tu když zapálím, tak ta skleněná hlava, vlastně benátská maska, hezky svítí.
Možná se teď při večerních cestách Sedmičkou budu častěji dívat do oken a pozorovat, jestli někde neplápolá Thálie. Svoje dětská léta jste prožil taky v Holešovicích?Ano, vyrůstal jsem v Holešovicích kousek od Parkhotelu, dnes už MamaShelteru. Na základku jsem chodil na Strossmayerovo náměstí, ale už z páté třídy jsem přešel na rok do Tanečního centra Praha, což byla a vlastně doposud je soukromá taneční škola. Tam to nebylo pro rodiče úplně levné, ale protože mně tanec docela šel, tak mě přihlásili na Státní konzervatoř, kterou jsem posléze absolvoval.
Měl jste vůbec čas na nějaké klukovské vylomeniny?
No jasně. Pořád jsem byl s kamarády venku, vůbec si nepamatuji, že bych byl doma – taky nebyly moc počítače, mobily a v televizi šlo pořád všechno dokola. (smích) Jezdili jsme na kole, na skejtu nebo bruslích. Všechno, co mělo kolečka, bylo naše. Jezdil jsem na rampě ve skateparku, a když jsem byl starší, tak mě hodně chytl snowboard, takže jsme často jezdili na hory. Pak jsem si koupil svoje první auto, Fiat Tipo, a byla pohoda.
Byl jste takové to živé dítě, které rodiče vedli ke sportu, aby se unavilo?
Dělal jsem toho víc – atletiku, gymnastiku, krasobruslení, judo. Mamka mě pak dala na tanec nebo do nějaké té taneční přípravky a to mě… jak to říct: vyčerpávalo naplno. Taky mě to samozřejmě bavilo. Nicméně když jsem chodil na konzervatoř, tak jsme tam byli jen tři kluci a dvacet pět holek. A v jednom ročníku, myslím v šestém, oba spolužáci úplně odešli. Takže jsem tam z kluků zůstal sám a začal si říkat: Ty jo, to je nějaký divný. Nemám taky už odejít, nebo co se děje? Navíc na partneřinách, což byly hodiny zaměřené především na to, jak kluk drží, přidržuje nebo zvedá holku, jsem musel holky pořád nést já… a zatímco ony se střídaly, já neměl s kým. Náš profesor pořád říkal: „Viktore, proč nezvedáš? Ty už nemůžeš, nebo co?“ (smích) Pak k nám ale přišli kluci z Ostravy, takže nás tam najednou bylo pět a už mě to chytlo. A nepustilo.
Předtím jste pochyboval?
Když jsem byl na konzervatoři sám, tak jsem si říkal, jestli mě balet vůbec baví, nebo nebaví. Pak nás začal učit choreograf a baletní mistr Honza Kodet, který mě dovedl k moderně. To byl ten impulz, kdy jsem si řekl, že nemusím jenom zvedat holky a dělat balet. Všechno do sebe nějak zapadlo a tanec mě začal zase strašně bavit. Hned po škole jsem dostal nabídku jít do Národního divadla, kterou jsem vzal, a nakonec jsem tam strávil deset let…
… ale už v tu dobu vás víc bavila moderna. Navíc jste se v Baletu Národního divadla brzo stal sólistou.
V tom Národním je to takový mix, tam se dělá všechno. Navíc tenkrát za Petra Zusky bylo té moderny hodně. On sám dělal moderní choreografie. I proto mě to tam bavilo. A já taky nebyl moc obsazovaný do rolí princů, protože na ně nejsem úplně charakter.
Musel jste si pak jako vyznavač adrenalinových sportů začít dávat větší pozor na zranění? Neměl jste třeba ve smlouvě, že na snowboard nemůžete?
Ve smlouvě to není. Je tam napsáno, že si na sebe máme dávat pozor… ale možná jsem ji nečetl úplně celou. (smích) I šéf se mnou jezdil na hory, takže jsem tak nějak předpokládal, že je to v pohodě. Rozhodně si myslím, že je to někdy daleko nebezpečnější na tanečním sále než třeba na snowboardu.
Měl jste štěstí na zranění, nebo jste tak trochu smolař?
Musím to tedy zaklepat, ale podle mě jsem štístko, protože jsem žádné velké zranění nikdy neměl.
Pravda, to raději zaklepejme.
Jen jsem asi tři čtvrtě roku měl problém se spodními zády, ani jsem nemohl pořádně zvednout nohu ze země. Takže jsem přestal tančit a chodil na rehabilitace. Vůbec nemohli zjistit, co mi je, byl jsem na mnoha vyšetřeních u spousty sportovních doktorů, nikdo na nic nepřišel, ale nakonec to pomalu odeznělo samo a já se mohl vrátit k tancování. Nebylo to úplně jednoduché období. Už jsem pomalu přemýšlel, co budu dělat jiného. Tak jsem si koupil kytaru a naučil se na ni hrát. (smích)
Naučil jste se tehdy i fotit? Na vašem instagramu jsem našel spousty krásných fotek fauny a flóry.
S focením jsem začal až díky cestování. A cestovat jsem zase začal kvůli práci. Najednou jsem se ocitl v malebném městečku Härnösand, které se nachází na pobřeží v Botnickém zálivu uprostřed Švédska. Všude kolem něj je nádherná příroda, lesy, pláže, v zimě spousta sněhu. Prostě paráda. Navíc jsme s místní taneční company Norrdans cestovali po severu Švédska, do Norska a Finska. Tak jsem si pořídil foťák a začal fotit přírodu a divoká zvířata. Takové moje hobby.
Dnes už si cestovní destinace vybíráte podle toho, kde se dá dobře fotit?
Teď hodně jezdím na motorce, je to taková moje vášeň. Mám adventure motorku, takže cestuji na ní. Vozím si foťák, dron a prostě natáčím a fotím cestu, mám svůj kanál na Youtube, kde dělám taková motocestovatelská videa. Kromě těch severských států jsem takhle vyjel například do Černé Hory, Albánie, Rumunska, Francie. Naposledy jsem vyrazil do Španělska a ani naše krásné Česko není výjimkou…
Slyšel jsem, že jste měl v plánu projet na motorce Afriku. Uskutečnila se nakonec takhle výprava?
Náš plán byl jet ze severu až k Růžovému jezeru v Senegalu, ale pak covid zavřel hranice. Dva roky jsme čekali, až je otevřou, a když už byly otevřené, tak do toho přišla práce. Taková cesta zabere pět až šest týdnů, takže musíte mít dost volna. Letos nám to ale už málem vyšlo. (smích)
Vraťme se ještě k Norrdans. Proč jste se rozhodl pro tuhle zahraniční štaci?
Národní divadlo byla jedna velká kapitola, která se uzavřela. Pro mě se uzavřela i odchodem Petra Zusky, který se za ta léta stal mým blízkým kamarádem. Věděl jsem, že s Petrovým odchodem se hodně změní, jak tanečníci, tak celé nastavení souboru. Tak jsem si řekl, jestli na stará taneční kolena někam neodjet…
… a volba padla na Švédsko.
Kamarád, výborný tanečník a performer Tomáš Červinka byl v Norrdans už půl roku a říkal, že to tam je super. „Zkus konkurz, třeba tě vezmou.“ Nakonec to vyšlo a zůstal jsem čtyři roky. Vznikla tam taková česká stopa – já, Tomáš a Lenka Vagnerová, která tam učila a také párkrát vytvořila choreografie. Když na nich pracovala, měla s sebou celý český tým. To už se pomalu všichni v souboru začali učit česky.
V Härnösandu to byla krásná léta. Z osmdesátičlenné company jsem odešel do osmičlenné, takže jsem si užíval takový rodinný přístup. Šéfka souboru nás brala jako svoji rodinu, což bylo příjemné. Znali jsme se navzájem, dokonce jsme všichni bydleli kousek od sebe. Všichni byli naprostí profesionálové ve svém oboru. Prostě pohoda.
Vaše další cesta vedla ale zpátky do Česka.
Ano, ale ne tak úplně. Napůl, jako tanečník na volné noze působím pořád ještě ve Švédsku. Takže se tam často vracím, akorát už ne na sever země, ale trochu jižněji, do Malmö. Je to kousek, hodina letadlem, a co si budeme povídat – i honoráře tam jsou lepší než u nás. Takže jsem pořád rozkročený mezi Švédskem a Českem. A k tomu cestování, když mám volno.
Kdy má tanečník volno?
Skloubit práci choreografa a tanečníka je složité. Pustit se do tvorby choreografie nebo nějakého celovečerního programu zabere hodně času. Teď jsem dělal pro Národní divadlo pohádku Slunečník, Měsíčník a Větrník, která se hraje ve Stavovském divadle, takže jsem tři nebo čtyři měsíce nemohl tančit nebo brát nové taneční projekty. Vlastně mě takový projekt od tancování odkloní a pak třeba v březnu, kdy spolu mluvíme, nic tanečního v podstatě nemám.
Mluvíme spolu v bistru na Jatkách78, což asi nebude náhoda.
Jasně, tady jsou doma Dekkadancers. Soubor má už dnes obrovské jméno, má své diváky, kteří na něj rádi chodí. Začátky ale nebyly snadné. Když jsem odjel do Švédska, nabídl jsem kolegům z divadla, o kterých jsem věděl, že mají našlápnuto a jsou skvělí, jestli nechtějí celou tu značku přebrat. Nynější Dekkadancers jsou teď druhá generace – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník. A ti jedou ve velkém dál a dál.
Každé představení Dekkadancers je jiné a myslím, že všechna stojí za vidění. A není to jen o tanci. Nedávno tady na Jatkách uvedli už asi pátý charitativní večer na podporu Lékařů bez hranic. Výtěžek ze vstupného z představení Tramvaj do stanice Touha šel právě téhle organizaci a myslím, že je to krásná spolupráce. (Celkem se vybralo 117 520 korun, přičemž 114 120 Kč přímo ze vstupného a částkou 3400 Kč přispěli dárci na místě do sbírkové kasičky, pozn. red.) Teď jsem v Tramvaji bohužel tančit nemohl, protože jsem měl jiný projekt ve Švédsku. Dekkadancers spolupracují s velkými jmény, jako je Česká filharmonie, bratři Formanovi, Jiří Lábus, se zahraničními choreografy, jejich tanečníci vyhrávají Ceny Thálie, každý rok mají nové, zajímavé projekty, prostě jedou naplno a já jsem na ně neskutečně hrdý…
Pokud si dobře pamatuji, na premiéře Tramvaje do stanice Touha jsem vás viděl. Takže jste si ji někdy střihnul?
Premiéru jsem tančil, ale jako náhradník. Jeden kolega se asi 14 dní před premiérou zranil, a tak jsem se rychle, asi za týden, naučil roli karbaníka Steva Hubbella, který je také trochu komická postavička, je číšník nebo upjatý doktor. Je to postava, která se pořád proměňuje. Pořád mění kostýmy.
Takže je běžné mít při tvorbě představení náhradníka, který zvládne zaskočit v případě nějaké indispozice?
Tohle byla asi trochu náhoda, já ani u vzniku představení nebyl. Když začínali, zrovna jsem dokončoval jeden projekt ve Švédsku. A když jsem se vrátil, bylo asi čtrnáct dní do premiéry. Jen jsem jim řekl, že kdyby se něco stalo, můžu zaskočit. Především proto, že se rychle učím. Někteří tanečníci, kteří takhle za někoho zaskočí, si pak potřebují čas od času tu roli zase zahrát. Ale já ne, protože pořád někde pendluju a mám toho vlastně docela dost.
Jakou roli jste si na jevišti vlastně užil nejvíc?
Třeba ještě nepřišla. Ale v Národním divadle jsem si užil roli Ďábla v Louskáčkovi. Ta mě bavila opravdu hodně, vzal jsem ji jako od Disneyho. (smích) Pak už ten zmiňovaný projekt v choreografii Ohada Naharina, ten mi uvízl hluboko v srdci. A pak mě hodně baví všechno, co dělám s Dekáčema. Už jen tím, že si představení tvoříme sami, a tím, že se divákům líbí. Ale každý projekt má něco do sebe a vždy je na co vzpomínat.
Vždycky si vybavím vašeho robota v A. I., ta role vám myslím dost sedla.
Roboti nás baví pořád.
Myslel jsem ale, že už měli derniéru.
Uvidíme. Chtěli jsme představení derniérovat, ale teď máme po šňůře čtyř uvedení a lidi nám pokaždé říkali, že máme A. I. pořád hrát. Takže je možná ještě vrátíme na repertoár. Navíc je to téma teď hodně aktuální, vlastně víc, než když jsme ho premiérovali.
Už jsme mluvili o tom, že jste tanečník, ale nyní i choreograf. Jste díky tomu na tanečníky přísnější, nebo právě benevolentnější?
Právě že moc přísný nejsem a to je takový můj problém. Jsem dost klidný člověk, takže potřebuji spíš tanečníky, kteří už mají rozum a trochu vědí, co mají dělat a co chtějí. Práce s lidmi, které to nudí a kteří nevědí, co chtějí nebo proč vlastně tančí, je hrozná. S nimi moc pracovat neumím, takže si většinou k sobě beru někoho, o kom vím, že to z nich umí vytlouct. Já s nimi tvořím a pak nechávám kolegu, ať to s nimi vyřve. (smích)
Když jde o uvědomělé lidi, pak se mi s nimi dělá krásně a je to super. Třeba poslední projekt, který jsem dělal v Ostravě, tam byli všichni tanečníci super. S nimi se mi pracovalo krásně. Jako třeba s Dekáčema nebo s lidmi od 420People. Možná to je tím, že menší company mají větší snahu něčeho dosáhnout.
Jako choreograf na volné noze jste těch tvárných a méně tvárných tanečníků musel potkat hodně.
Myslím, že je hodně problém s mladšími tanečníky. Takových třiadvacet let a méně. U nich vidím trochu problém v soustředěnosti, uvědomění si, proč to vůbec dělám, je jakoby zamlžené. S nimi mi to připadá těžší. Když jsem byl v jejich věku, tak jsme si ani mobil na sál nebrali. A teď každou vteřinu, když na ně člověk nemluví, koukají do mobilu a nesoustředí se. Teď mám takovou zkušenost z Národního divadla. Tam mám najednou na sále padesát lidí a je pochopitelné, že ne všichni budou jen zírat a čekat, až na ně dojde řada. Ale i tak je velký rozdíl mezi mladou a starší zkušenější generací.
Jak taková choreografie vůbec vzniká?
To je celkem dlouhý proces, pokud to člověk chce dělat na nějaké úrovni… Ale v kostce: vymyslíme, o čem to bude, sepíše se libreto, pak se začne skládat tým, potom se 3 až 7 týdnů tvoří samotná choreografie s tanečníky na sále, skládá se hudba, připravují se světla a projekce, tvoří se marketing. Všechno potřebuje čas a hlavně všechno stojí peníze…
Jste nervóznější jako tanečník, nebo jako choreograf?
Když už sedím jako choreograf na premiéře v hledišti, v ten moment už většinou nervózní nejsem. Už si to užívám, protože vím, že už s tím nic neudělám. Jen pokaždé doufám, že si to užívají i diváci a tanečníci. Během procesu vzniku jsem určitě víc nervózní jako choreograf než jako tanečník. Vytvořit choreografii je větší zodpovědnost než ji odtančit. I když pak během představení je váha zase na opačné straně.
Ale to už máte nazkoušené a nic se stát nemůže.
Většinou se něco stane, a to je kouzlo představení, protože je pokaždé trochu jiné. Tanečník musí reagovat intuitivně a být pořád ve střehu. Divák to ale často nepozná. Například v A. I. máme takového malého robůtka, se kterým chodím jako s loutkou a strkám ho do světelné koule a na posledním uvedení mu najednou upadla noha, a zrovna ta noha, která ho drží magnetem, aby z koule nevypadl. Takové naschvály se dějí pořád. (smích)
Takže tanečníci asi s rekvizitami příliš rádi nepracují?
Když to je nějaká velká a těžká rekvizita, tak to může být problém, protože by se něco mohlo stát. Já ale mám rekvizity rád, je to pak takové jako činoherní nebo jak to popsat. Rekvizita může hezky obohatit představení, a proto je ve svých choreografiích rád využívám. Ale je to přesně ta další věc, která se může pokazit.
Je pro vás práce pořád koníček?
Musí být, protože jinak by nešla ani dělat. Podle mě jde sice o náročnou, ale zato nádhernou práci, kde se pořád něco děje, pořád vás potkávají nové výzvy, stále se něco mění a překvapuje, je neustále co zlepšovat a někam to posouvat… Člověk nesedí jenom v kanceláři a nekouká do obrazovky. Samozřejmě jsou i lepší a určitě lépe placené práce, ale dělat divadlo je krásné. Potlesk na konci představení nabíjí – hned víte, že vaše práce má smysl a za něco stojí.
Metropole, nebo divočina? Motorka, nebo kolo?
Divočina. A motorka, teď už motorka. Zrovna plánuju v červnu vyjet na motorce do Albánie a pak přes Rumunsko zpátky. Možná se i vykoupat do Řecka. Už dlouho bych chtěl projet na motorce Island, na nějaké 3–4 týdny, ale to záleží na času a financích. To je můj nejbližší cestovatelský sen, kam se chci podívat, ještě než se Island turisticky zblázní. I když to už je možná pozdě. (smích)
Váš cestovatelský plán tedy už známe. A profesní?
Teď budu spolupracovat se 420People na novém představení Sylvy Šafkové. Mělo by se jmenovat Black hole a pracovat na něm začneme v květnu. Premiéra je v plánu myslím v září. V něm budu tancovat, tak jsem rád, že ze mě spadne stres po tom všem organizování, které mám teď za sebou. Bude to hezká práce. Pak mám nějaké pracovní závazky ve Švédsku a taky chystám něco zajímavě tanečního na festival Signal 2025 v Praze, takže se s diváky budeme moci potkat i tam.
Jaká jsou vaše oblíbená místa na Sedmičce?
Jatka78, samozřejmě. (smích) Rád mám Stromovku, kam chodím běhat – je to relax, ale udržuji se tím i v kondici. Jak říkám, člověku se provětrá mozek. Stačí 20 nebo 30 minut a jsem zase nabitý energií. Skvělá je i Štvanická lávka a všechna ta místa, která propojuje.
Viktor Konvalinka (*1984) je choreograf a bývalý sólista Baletu Národního divadla, držitel Ceny Thálie, kterou získal v roce 2015 za sólo v baletu Decadance choreografa Ohada Naharina. V roce 2004 absolvoval Taneční konzervatoř v Praze, týž rok nastoupil do Baletu Národního divadla, kde se brzy stal jednou z nejvýraznějších tváří. Zde působil do roku 2015, kdy přešel do švédského souboru Norrdans. Od roku 2019 je na volné noze. Je spoluzakladatelem souboru Dekkadancers, se kterým stále spolupracuje jako tanečník a choreograf.
→ www.instagram.com/viktor_dance_choreo
→ www.instagram.com/viktorkonvalinka