Jaké byly začátky Pragulicu, potýkali jste se s nějakými problémy?
Se všemi možnými. Tématem bezdomovectví jsme byli naprosto nepolíbení. Chodili jsme po azylových domech, organizacích, kde jsme se všech vyptávali. Já sama jsem pak přečetla tuny materiálu, který s tím souvisel. Za měsíc je z vás prakticky expert na to téma. (smích) Ale byl to proces.
Pracujete s lidmi bez domova, což samo o sobě není zrovna veselé téma. Vybavíte si ale nějakou veselou historku?
Veselých a bizarních historek máme tuny. Dřív průvodci vybírali peníze od zákazníků v hotovosti. A náš Václav, který bydlel v té době na Letné, pod Hlávkovým mostem, zrovna vybral pár tisíc. Doma si rozdělal oheň a přikládal starými papíry a obálkami. Jaké bylo jeho překvapení, když mezi ohořelými novinami byly i zbytky několika Palackých. A toto není zdaleka ojedinělá historka. Ke spoustě nedorozumění dochází i mezi námi a zákazníky. Nedávno z Moravy přijel na prohlídku pár už v 7.30 ráno místo v 7.30 hodin večer, protože jsme měli na webu čas uveden anglicky, tedy AM/PM.
Vaše prohlídky už navštívilo přes 55 tisíc lidí. Jaký je jejich typický návštěvník?
Dnes už je ta cílová skupina široká. Statisticky je cílový zákazník žena kolem třiceti let, střední vyšší příjmová skupina, s vyšším vzděláním a sociálním cítěním. Jezdí k nám ale i spousta lidí z regionů, kteří přijedou jen „na otočku“. Máme i skupiny seniorů a na prohlídky chodí také školní skupiny, které jsou skvělé. Nejmenší jsme měli šestileté děti. Na ně to může mít obrovský dopad. Mladí lidé jsou přece jenom ještě tvární, a když se s tím tématem brzo setkají, věřím, že to na ně může mít dobrý vliv.
Jak se člověk stane průvodcem Pragulicu?
Není to nic moc převratného. Člověk musí být zodpovědný a spolehlivý. Mnoho lidí, se kterými jsme začínali navazovat spolupráci, bylo závislých na alkoholu nebo na drogách. Překážka to ale není. Otázkou je, zda jsou schopní s tím něco dělat, což ale už umíme docela odhadnout. Průvodce Roman je v současné době na pervitinu, ale osobně si myslím, že za pár měsíců ho už brát nebude. Stejně jako ostatní chlastali a už nechlastají. Buď se musí stát něco razantního v jejich životě, nebo musí být sami dostatečně motivovaní na to, aby mohli přestat. Když jste na ulici, tak to není jednoduché. Potřebujete mít něco, čím se vlastně udržujete v chodu. Pro průvodce je pak důležitá sebejistota a umět mluvit, ale to je naučíme. Někdy je to kratší, někdy delší proces, ale po čase se dostanou do fáze, kdy jsou schopni stoupnout si před lidi a prohlídku jim odvykládat.
Setkala jste se někdy s kritikou, že máte byznys vlastně postavený na problému bezdomovectví?
Občas se někdo ozve a je to relevantní argument. My jsme to takto vymysleli, nastavili a udělali službu, která tady nebyla. Zákazník má možnost volby. Buď ho ta služba zajímá a on si ji koupí, anebo nám může přispět i jiným způsobem. Prodáváme službu a ta služba vypomáhá lidem. Ale zpět k té kritice. Ano, my vlastně vystavujeme lidi bez domova, ale snažíme se to dělat eticky. Průvodci během prohlídky potkávají své známé a mluví spolu. Lidé běžně vídají matrace a lidi spící pod mostem. Sami byste do toho místa nešli, ale když vás tam zavede průvodce, můžete s těmi lidmi mluvit. Zjistit, jak tam žijí, proč tam jsou a co potřebují. Dle mého názoru má přibližování těchto dvou světů význam.
Uživí se člověk bez domova jako váš průvodce?
To je otázka. Každý je v trochu jiném stadiu. Když jste na ulici a máte nulové příjmy, živíte se třeba sběrem, krádežemi nebo prostitucí – víte, že máte pár stovek na týden. Poté, co si začnete vydělávat u nás, tak je to pro vás velký skok. Pokud dostáváte nějaké sociální dávky, tak máte měsíčně zajištěný nějaký příjem peněz. V momentě, kdy začnete pracovat a ty peníze přiznávat, což ze zákona musíte, tak vám ty dávky strhnou. Náš sociální systém je takhle nastavený. Pro tyhle lidi není jednoduché jít na úřad a přiznat příjmy, musí se k tomu dopracovat. Byli zvyklí být dlouhou dobu mimo systém, najednou mají smlouvu a začínají fungovat v systému a zjistí, že to není jednoduché. Platí daně a ještě jim strhnou všechny dávky. Pokud začnou třeba vydělávat víc peněz a přehoupne se to přes deset tisíc, tak na ně po dvou měsících přijde exekutor a všechno, co vydělají navíc, jim sebere. Taková je situace. Oni se z ní nikdy nedostanou, a proto pracují načerno. Nemají jinou možnost.
Pomáháte lidem bez domova i jinak s řešením jejich situace? Spolupracujete třeba s nějakou jinou organizací?
My fungujeme jako sociální podnik a jsme financovaní pouze z toho, co nám zaplatí zákazník. Představte si, jak by se mohla naše činnost rozrůst, kdybychom spolupracovali s městem, kdyby nás podporoval stát. Kdyby služba byla strukturálně zavedená. Mohli bychom zaměstnat stovky lidí, kteří jsou ve špatné situaci. Už rok třeba spravujeme vrátnici Pražského kreativního centra. Bylo náročné to prosadit, ale vyzkoušeli jsme si na tom, že to zvládneme. Lidé stále nejsou otevření těmto věcem a přitom pro naše lidi je to hrozně zajímavá práce, která jim ve velmi krátkém čase opravdu pomůže. Kdyby naši zaměstnanci pracovali na každé vrátnici budovy, kterou vlastní město, nebo by třeba provozovali úklidové služby, tak by vznikly stovky pracovních příležitostí. Je načase, aby tyto zakázky dostávaly firmy, u kterých to nebude jen kamarádské přihrávání zakázek. My jsme schopni ty služby poskytovat v dobré kvalitě, ale městské části se musí naučit mít adekvátní finance. Když zjistí, kolik naše služba stojí, tak je zajímá jen to, kolik dostane konkrétní člověk. Vůbec si ovšem neuvědomují celou tu logistiku za tím. Přitom by nebyla potřeba ani velká sociální práce s těmi lidmi. Ve chvíli, kdy mají práci, si často umějí poradit i se vším ostatním.
Už práce v Pragulicu někoho nastartovala tak, že od vás odešel za stabilním zaměstnáním?
Určitě. Někteří odcházejí v dobrém, někteří občas odcházejí naštvaní, to se také stává. Někdy neumíme těm lidem nabídnout to, co potřebují. Na začátku jsme třeba neuměli příliš pracovat s lidmi, kteří jsou duševně nemocní, to je kapitola sama pro sebe. Když se člověk cítí špatně, tak vyhledá odbornou pomoc, ale často mu pomoci nedokážou a zavřou ho do Bohnic. Ta péče tam ale mnohdy není adekvátní. A tihle lidé, když už jsou v nějaké fázi a propustí je, často končí na ulici. Jsou jednou zklamaní a pak už to neřeší. Měli jsme průvodce Zdeňka, který byl několikrát zavřený v Bohnicích. Možná tam je i nyní. Zavřeli ho, chvilku tam pobyl a pak ho pustili, protože mu neuměli pomoct. Dokud nebudeme umět pracovat s těmito lidmi, tak i oni budou na ulici. Stejně jako pokud nevyřešíme problém s dluhy.
Pragulic zcela jistě mění zažité stereotypy týkající se oblasti bezdomovectví. Jak tahle práce obohatila vás? Jak jste původně vnímala bezdomovectví a jak ho vnímáte dnes?
Obohatilo mě to hodně. Je to stránka tohoto světa, která zůstane pro většinu lidí nepoznaná. Vnímala jsem to špatně, hodně negativně. V Ostravě, kde jsem vyrůstala, byly sociální problémy velké a lidi byli hodně segregovaní a já měla typické stereotypy. S bezdomovcem jsem se předtím nesetkala. Myslela jsem si, že si za to každý může sám, že to jsou lidi, kteří nechtějí pracovat. Poté co jsem přišla studovat do Prahy, jsem získala mnohem bližší kontakt s větší škálou problémů a uvěřila tomu, že s nimi bude možné pracovat.
Když potkáte na ulici člověka bez domova a řekne si o peníze, vyslyšíte ho?
To je častá otázka. Lidem je to občas nepříjemné nebo nevědí, jak mají reagovat. Já se snažím s tím člověkem pobavit. Zjistit, jak na tom je, kde bydlí, co dělá apod. Tím zároveň i zjišťuji, jestli by u nás nemohl pracovat. (smích) Většinou když se mi ten člověk zamlouvá, sáhnu do kapsy, a pokud mám peníze, tak mu je dám. Když nemám, tak bohužel. To je dnes častý problém, lidi u sebe už hotovost příliš nenosí. Není vůbec nutné dávat vysoké částky, ale to ať si každý řeší sám. Někteří lidé třeba sbírají po dvoukorunách, až si našetří na to víno. A někdy dostanou dvě stovky, někdy pět tisíc. Je to o náhodě. Myslím si, že je ale hodně důležité nesoudit. Lidi na ulici potřebují na cigarety, potřebují si koupit víno. Myslím si, že je zbytečné říkat: Na víno ti nedám, dám ti jenom na jídlo. Jídlo si oni mohou sehnat z kontejnerů nebo na charitě, ale to víno si musí koupit, aby mohli nějak fungovat.
Máte přehled, jak se s problémem bezdomovectví vypořádávají jinde?
V Německu, Rakousku a Švýcarsku jsou kupříkladu velmi nízké počty lidí na ulici. Mají dobrý sociální systém a velmi dobrou prevenci. Snaží se, aby se člověk na ulici vůbec nedostal. Každý, kdo chce, dostane byt. V těchto zemích je přístup k sociální problematice někde zcela jinde. Velmi velká část jejich rozpočtu jde na sociální služby.
A jak hodnotíte situaci u nás?
U nás by stačilo upravit legislativu, ale tam je samozřejmě ohromná lobby. V minulých koncepcích se třeba vůbec neřeší pracovní začlenění, na což my velmi dbáme. Snažíme se o budování sebedůvěry, osobnostní růst a rozvoj. Když se člověk necítí dobře, jak může dělat něco jiného? Je spousta malých organizací, které jsou většinou financované z malých grantů nebo darů, ty se to také snaží řešit, ale je to na malé úrovni. Nemají státní podporu, a tak zaměstnají třeba jen dva lidi. Je to hrozně moc energie s malým efektem a stát to prostě neřeší. Sociální služby jsou velké molochy a mají rigidní strukturu. My nejsme zvyklí tyto věci dělat chytře, inovativně, efektivně. Já jsem pro samofinancovatelné organizace, ale je nutné, aby nějakou část těchto služeb podporoval stát.
V listopadu v Praze umrzlo sedm lidí. Zemřeli bez cizího přičinění a hovoří se o tom, že to byli pravděpodobně lidé bez domova. Cítíte to jako selhání státu a institucí?
Byl to velký šok. Lidé nejsou připraveni, když se venku rychle ochladí. Napitý člověk se nepřikryje, je podchlazený nebo někde spadne a umrzne. V Praze máme několik nocleháren s kapacitou kolem 1500 míst. Odhady ministerstva práce a sociálních věcí mluví o 9500 lidí bez domova, my si myslíme, že to může být i 15 tisíc. A tito lidé bohužel nemají kam jít. Vyhřívané stany jsou extrémní opatření, které se používá až při minus deseti stupních. Kolik takových dní máte? Velké organizace jako třeba Armáda spásy a Naděje se snaží. Třeba Nocleženky jsou zajímavý fundraisingový projekt. Je ale potřeba mít azylové domy, kde budou moci být muži se ženami a se psy. Kam budou moci chodit i pod vlivem. Měl by to být naprostý standard. Když to všude jde, tak proč to nejde u nás?
Velké téma je i zákon o sociálním bydlení…
Ano, ale bohužel je v něm spousta politických zájmů. Je potřeba, aby bylo více bytů ve vlastnictví města. Byty by pak měly být přiděleny těm, kteří jsou schopni fungovat. Není nutné dávat úplně nízké nájmy. Já věřím, že by všechno mělo fungovat v souladu s trhem. Ale je nutné to pojmout lidským způsobem. Naši zaměstnanci jsou třeba zcela připraveni bydlet, ale bohužel jim byt nikdo nepronajme. Soukromí vlastníci nechtějí, aby v jejich bytě bydlel takový člověk. Jsou to ale jen předsudky, které bychom jednoduše vyvrátili. Komerční ubytovny jsou odporná místa, kde zaplatíte za pokoj pro dva 14 tisíc, přitom vás pořád bude někdo buzerovat, nepoteče vám teplá voda, sousedi budou dělat bordel a budete platit příplatky téměř za vše. Stačilo by mít ubytovnu, kde by se platil adekvátní nájem, ale lidem by nabídla důstojné bydlení.
Jak vy sama řešíte, kolik peněz dostane průvodce a kolik necháte podniku?
Jako sociální podnik musíme vydělávat peníze, abychom mohli dál existovat a rozšiřovat naše služby. Potřebujeme si spočítat, kolik musíme udělat prohlídek a kolik jsme schopni zaměstnancům opravdu dát. Ale nejenom dát. Především zjistit, jaký je efektivní poměr mezi tím, kolik peněz jim dáme na ruku a jak naložit s tou další částí peněz. Snažíme se mít rezervy, abychom byli schopní jim zajistit v prvních měsících ubytování a nebo jim třeba koupit roční lítačku. To jsou věci, které mají mnohem větší efekt než samotná hotovost. Oni sami by zřejmě do lítačky neinvestovali, je ale skvělé vědět, že když je chytí revizor, překvapí ho lítačkou.
Jaký je teď cíl Pragulicu? Změnila se nějak vaše původní vize?
Chceme se zaměřit na těch 55 tisíc lidí, co bylo na prohlídkách. Věříme, že můžeme mít větší dopad na veřejnost, která je nositelem změny. Vy jako zákazník můžete pracovat na úřadě, za přepážkou v obchodě, můžete být vysoký manažer, můžete být i celebrita. Lidé, kteří už o tématu bezdomovectví něco málo vědí, se mohou začít chovat jinak. Paní v obchodě možná může dát člověku pečivo, které jí zbylo. Když máte 55 tisíc lidí a spoustu dalších, kteří četli nějaké články, viděli reportáže, tak najednou máte obrovskou skupinu, která může věci změnit. Ve spolupráci s Nadací Vodafone a ministerstvem práce a sociálních věcí chceme vytvořit platformu, kde se právě tito nositelé změny budou moci sdružovat a pomáhat ve svém okolí.
Nedávno jste otevřela pobočku Pragulicu v Ostravě. Liší se tam nějak situace lidí na ulici a přístup úřadů ve srovnání s Prahou?
Doufali jsme, že nás úřady v Ostravě více podpoří, ale to se nestalo. Máme ale skvělou spolupráci s Informačním servisem. V Ostravě spousta věcí funguje off-line. Lidi jsou zvyklí přijít do informačního centra, zeptat se na akce a koupit si vstupenky přímo na místě, což už je v Praze nepředstavitelné.
Také se tam promítá, že přicházíme z Prahy. Ostraváci se potřebují hodně vymezovat vůči Praze a dělat si z toho legraci. Samotní zákazníci nás ale přijali s nadšením. Během dvou dnů naše prohlídky navštívilo sto lidí. V Ostravě teď fungujeme pravidelně s dvěma průvodci – Evženem ve Vítkovicích a Julkem, který je Rom. Máme tedy tematicky zastoupeno i bývalé romské ghetto – Přívoz.
Jak vy sama jako obyvatelka Sedmičky vnímáte zdejší sociální práci, ať už přímo úřadu, nebo institucí, které zde působí?
Sedmička je velmi progresivní čtvrť. (smích) Všichni jsou tu samozřejmě velmi otevření a chtějí pomáhat. Největší problém je tady Vltavská a oblast kolem kyvadla v Letenských sadech. Tam se hodně spí a provádějí se i nějaké služby v oblasti prostituce. Sedmička se snaží, jak v toleranci situace na Vltavské, tak i kupříkladu s projektem podporovaného bydlení.
Sama na Sedmičce bydlíte. Co tu máte ráda a co vás tu naopak štve?
Mám tu ráda tu spoustu zeleně, Stromovka s rybníčky je nyní krásně opravená. Jsou tu i zajímavé podniky a hospody, kam člověk přijde a ví, že tam potká známé tváře. Trh a blešák na Řezáčově náměstí jsou také skvělé. To sousedské tady velmi funguje. Kooperace by mohla být ale asi i větší. Podobně jako je to třeba ve facebookové skupině Letenská parta. Všechno se tam vyřeší, ať už si potřebujete něco půjčit, nebo máte přebytky jídla. Sousedské vztahy v rámci domů by mohly fungovat lépe. Lidé se pořád stěhují a ztrácejí příslušnost k místu, mohli by si více pomáhat. Přemýšlím, jestli mě tu něco vyloženě štve. Asi nic, co by mohla Sedmička sama nějak ovlivnit. Ocenila bych ale nějaké večerky, které fungují po jedenácté hodině – pro nás, co chodíme pozdě z práce. (smích)
Tereza Jurečková (*1989) vystudovala management v neziskovém sektoru na Ostravské univerzitě a studia občanského sektoru na Karlově univerzitě. Spoluzaložila sociální podnik Pragulic, který získal řadu ocenění v oblasti sociálního podnikání. Sama je držitelkou titulu EY Společensky prospěšný podnikatel roku 2014 a časopis Forbes ji v roce 2016 zařadil do svého žebříčku úspěšných mladých lidí 30 pod 30. Kromě netradičních prohlídek provozuje třetím rokem na náměstí Václava Havla u Národního divadla šatní skříň s názvem Dobroskříň, kam mohou lidé nosit zachovalé oblečení. Velký zájem je hlavně o pánské oblečení větších velikostí.
