Narodil se v roce 1933 na Žižkově. V roce 1956 dokončil studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK a začal pracovat ve Fyzikálním ústavu Akademie věd. Letos zde oslavil 65 let. „Posledních několik let jsem byl jednou týdně v ústavu a čtyři dny na Matfyz v Troji, kde ještě pracuji na projektech, ale kvůli covidu a hlavně rodině jsem se loni držel zpátky. V podstatě jsem byl na homeoffice,“ popisuje fyzik a pedagog Karel Závěta.
Naději na konec dobrovolné izolace pro něj znamená očkování. „Kontaktoval mě praktický lékař a po domluvě na radnici jsem první vakcínu dostal v improvizované, ale krásně organizované očkovací jednotce v jídelně pečovatelského domu Prahy 7. Vše proběhlo bez problémů a těm, kteří stále váhají, bych rád vzkázal, že pravděpodobnost komplikací je podobně nízká, jako když si v příbalových letácích přečtete, vzácný výskyt nežádoucích účinků‘, tedy 1–10 lidí ze 100 tisíc. Opravdu není čeho se bát,“ zdůrazňuje vědec, který se zabývá magnetickými vlastnostmi oxidů a v tehdejším Československu začal se studiem amorfních magnetik.
O fyziku i matematiku se zajímal od dětství. „Líbilo se mi, že si toho nemusíte moc pamatovat. Stačí vám pochopit základní spojitosti a všechno ostatní již odvodíte.“
Ve volném čase holdoval sportu, hlavně lyžování a tenisu. „Dříve jsem sjezdoval, pak jsem přesedlal na běžky. Naposledy jsem na nich stál asi před pěti lety v rakouských Alpách, ale dost jsem se potloukl, takže moje lyžařská éra asi už skončila. Tenisu jsem zanechal ve chvíli, kdy jsem dostal bifokální brýle.“ Jeden bezpečný sport mu ale zůstal – bridž. „Je to zdravé, jen se člověk nesmí rozčílit. Bridž hraji od roku 1949, ale většina mých stálých partnerů už bohužel zemřela.“
Před 10 lety ztratil i manželku, taktéž fyzičku, společnost mu tak dělá rozvětvená rodina. Dcera se zetěm, jejich tři děti s partnery a devět pravnoučat. „Když se všichni sejdeme, je nás osmnáct, to už je pěkná sešlost. Slavíme většinou několik narozenin či svátků najednou. Kdybychom se scházeli na každé zvlášť, tak bychom skoro nic jiného nedělali. Covid naše oslavy samozřejmě ovlivnil, ale mladí mají zahradu, tak jsme v létě seděli venku a v rouškách. Infekce se nám naštěstí stále vyhýbá,“ pochvaluje si.
V Praze 7 bydlí od svatby v roce 1956 a nejčastěji jej můžete potkat na procházce Stromovkou. „Sedmička se změnila hodně, a to k lepšímu. Stačí se projít Oveneckou nebo Čechovou a vidíte opravené domy s udržovanými předzahrádkami, kde dřív bylo jen zarostlé křoví. Také se mi moc líbí nová Poliklinika Prahy 7, i tam je znatelný pokrok oproti dřívější, kachlíkárně‘. Vyhovuje mi také nové Obchodní centrum Stromovka nebo kavárna Lajka.“ Jak ale přiznává, bydlení na Sedmičce je trochu oříšek. „Sám bydlím ve stejném bytě jen díky tomu, že nájem v podstatě hradí má dcera. Je smutné, když se starousedlíci musejí kvůli rostoucím cenám vystěhovat. Pro mě by to byl konec.“