Vladivoj Tomek se narodil 9. června 1933 v Praze. Jeho matka Růžena Volfová byla v době synova narození již vdovou, a proto mu dala své dívčí příjmení. Jeho biologickým otcem byl Vojtěch shodou okolností také příjmením Volf, obchodník s koberci, který s nimi však nežil a zemřel v roce 1949. Spisovatel Vladimír Bystrov vzpomínal na návštěvy v domě na třídě Dukelských hrdinů, Kde jeho bratranec Vladivoj vyrůstal: „Toužil malovat, pořád kreslil les, hluboká zákoutí parků, největším dárkem mu byl skicák, později olejové barvy. Bydlel s matkou a její svobodnou sestrou ve dvojpokojovém bytě na nábřeží, byt neměl žádné příslušenství, ani plyn, v pokoji tety nikdy nebyla elektřina, svítila si petrolejkou. Zato všude byla spousta knih a časopisů. Jeho koníčkem byla elektrotechnika, stavěl si amatérské krystalky, opravoval nezničitelnou philettu, ale na dveřích do bytu nebyl zvonek a muselo se klepat. Bavila ho matematika a bylo mu jedenáct, když mi vysvětloval princip burzy.“
Obraz, který namaloval Vladivoj Tomek
Aktivní gymnazisté
V únoru 1948 byl Tomek studentem La Guardiova gymnázia na Strossmayerově náměstí. Později chodil do gymnázia v Truhlářské ulici, kde seděl v lavici s pozdějším proslulým spolupracovníkem StB a KGB Karlem Köcherem. Nepatřil k nejlepším studentům, míval špatný prospěch z matematiky, chemie a fyziky, vynikal naopak ve filozofii, hudební výchově a také ve výtvarné výchově. Tomek, který nesouhlasil s násilným uchopením moci komunisty, s oblibou kreslil politické karikatury, v nichž zesměšňoval Gottwalda, Zápotockého či Stalina. Některé z nich se dochovaly ve vyšetřovacím spise StB jako důkaz jeho protistátní činnosti.
Gottwaldovu karikaturu nakreslil Vladivoj Tomek na konci 40. let
Mezi jeho přátele patřili spolužáci z La Guardiova gymnázia Ivo Klempíř, Václav Bernát, Vladimír Sůva, Bohuslav Kučera a Vladimír Straka. Společně debatovali o tom, co je možné dělat proti režimu. Jednalo se o volný okruh přátel, které Tomek spojoval svou autoritou. Někteří z nich se navzájem ani blíže neznali a teprve po zatčení zjistili, jaké aktivity ostatní vyvíjeli. Mladíky spojovala také skautská výchova, romantická touha po dobrodružství a zájem o zbraně. Ovlivnilo je vysílání Rádia Svobodná Evropa, které vyzývalo k odporu proti totalitnímu systému. V roce 1950 se Tomek spřátelil s Ladislavem Balíkem, který se následně podílel na většině akcí. Seznámil je bývalý spolužák Klempíř, který se s Balíkem učil elektrotechnikem. Do Tomkova okruhu patřili také Milan Matějů a Jaroslav Horáček, od kterých si Vladivoj půjčoval či kupoval zbraně.
Plány na atentát
Počátky odbojové činnosti Tomkovy skupiny sahají do konce čtyřicátých let. Šestnáctiletí chlapci debatovali o možnostech atentátu na Rudolfa Slánského, s jehož synem chodili do gymnázia. Věděli, že Slánský bydlí ve vile nedaleko sovětského velvyslanectví, a uvažovali, že by druhého muže strany zastřelili. Plánovali také vyhodit do vzduchu železniční viadukt ve Stromovce či budovu okresního sekretariátu KSČ v Praze 7, ale nezvládli vyrobit dostatečně silnou nálož. Obdobně bez konkrétních výsledků skončila většina jejich plánů. Pokoušeli se tisknout a rozšiřovat letáky. Snažili se také získat zbraně pro očekávané povstání. Tomek přišel s nápadem přepadnout vojenskou hlídku, která střežila vysílač ve Strašnicích. Při cestě tramvají si všiml, že vojáci nemají samopaly nabité. Tomek, Balík, Sůva a Straka 16. prosince 1952 okolo 16. hodiny hlídku ve složení Jaroslav Hýbl, Rudolf Šmatlava, Illes Czüsz a Ludevít Trepáč skutečně přepadli. Dva z vojáků souhlasili s vydáním samopalů, ale Šmatlava a Hýbl se po vyjednávání s mladíky rozhodli bránit. Balík vystřelil za prchajícím Hýblem a opakovaně ho zasáhl. Tomek mezitím zápasil se Šmatlavou, který se snažil nabít samopal. Balík poté dvakrát vystřelil na Šmatlavu a totéž učinil ze stejné zbraně Tomek. Nepodařilo se proto zjistit, který z nich tohoto vojína zastřelil. Hýblovi se mezitím přes utrpěné zranění podařilo nedaleko místa přepadení nabít samopal a začal bez rozmyslu střílet. I když vystřelil 167 ran, nikoho netrefil. Všem čtyřem mladíkům se podařilo utéct. S sebou odnesli jeden samopal, který Balík později hodil do Vltavy. Následné rozsáhlé pátrání nebylo až do roku 1959 úspěšné.
Tomkova skupina poté utlumila svou činnost. Tomek po maturitě nastoupil v říjnu 1953 základní vojenskou službu. Po návratu z vojny začal pracovat v podniku Koh-i-noor jako zásobovací referent. V roce 1956 byl přijat na Výrobně ekonomickou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze, na kterou však nenastoupil. Od podzimu 1953 sloužili v armádě také Ivo Klempíř a Ladislav Balík (předtím se přestěhoval do Děčína, kde pracoval jako údržbář), kteří po návratu nastoupili jako elektrotechnici do podniku Tesla Strašnice. Roku 1956 se opět začali stýkat s Vladivojem Tomkem. Trojici doplnil ještě voják z povolání Ladislav Tonar, přítel Ivo Klempíře z dětství. Tonar sehnal pro skupinu řadu zbraní včetně několika ručních granátů. Čtveřice trávila společný čas plánováním různých diverzních akcí. Pomocí trhavin chtěli vyhodit do vzduchu budovu ÚV KSČ. Po rozdrcení maďarského povstání se rozhodli na tyto i další plány rezignovat.
Tajná poprava
Tomek se 9. října 1959 na Staroměstské radnici v Praze oženil s Giselou Kroužkovou. Manželka pracovala jako fotografka v Historickém ústavu Československé akademie věd na Pražském hradě, kde se tehdy prováděl rozsáhlý archeologický výzkum. Svědkem ženicha byl jeho strýc Nikolaj Bystrov, který se teprve před třemi lety vrátil ze sovětského gulagu. Nevěsta byla ve třetím měsíci těhotenství. Mladá dvojice žila i po svatbě odděleně, ale plánovala si, že si pořídí společné bydlení. Jejich společné štěstí však skončilo již po dvou měsících.
Pracovníci odboru boje proti rozkrádání a spekulaci Městské správy Veřejné bezpečnosti Praha totiž 17. prosince 1959 zadrželi Ladislava Balíka pro podezření z přípravy padělání československých bankovek. Není doposud jasné, jaký byl první impulz k zásahu. Při provádění domovní prohlídky našli kriminalisté potřeby pro padělání a elektrosoučástky. Při výslechu Balík popsal, jakým způsobem se pokoušel padělat bankovky společně s Tomkem a Tonarem, které vyšetřovatelé zadrželi následující den. Podle dochovaných dokumentů učinil Balík 19. prosince 1959 plné doznání a popsal také přepadení vojenské hlídky. Následně bylo postupně zatčeno dalších sedm osob, které se na činnosti okruhu Vladivoje Tomka různým způsobem podílely.
Hlavní líčení se v budově Městského soudu v Praze uskutečnilo v červenci 1960. Vladivoj Tomek byl odsouzen za spáchání trestného činu velezrady, vraždy a pokusu o padělání a pozměňování platidel k trestu smrti, vyloučení z vojska a propadnutí veškerého jmění. Ostatní obžalovaní byli odsouzeni k odnětí svobody od 2,5 roku do 25 let. Proti rozsudku podali Tomek, Tonar a Klempíř odvolání, které projednal senát Nejvyššího soudu. Původní rozsudek ale v srpnu 1960 téměř ve všem potvrdil, včetně trestu smrti pro Vladivoje Tomka. O šest týdnů později zamítl prezident republiky Antonín Novotný Tomkovu žádost o milost. Dne 17. listopadu 1960 v 11.50 hodin byl Tomek oběšen, a stal se tak posledním popraveným odbojářem. Ještě téhož dne byly Tomkovy ostatky zpopelněny. O popravě nebyla rodina informována. Jeho matka do konce života věřila, že byl snad odvlečen – obdobně jako jeho strýc – do Sovětského svazu. Gisela Tomková několikrát navštívila manžela ve věznici. Na počátku dubna 1960 měla porodit dítě, které však potratila. Patrně po dohodě s manželem podala žádost o rozvod, což Městský soud v Praze obratem 29. července 1960 učinil. Později se Gizela znovu provdala. Zemřela 12. prosince 1978 v Praze, bylo jí jednačtyřicet let.
V roce 1967 vyšla v edici Magnet o skupině Vladivoje Tomka brožura Romana Cílka a Jaromíra Křivana s názvem Smrtelný byl druhý zásah. Jedná se o propagandistické dílko, ve kterém jsou promíchána historická fakta se smyšlenkami a dobovými frázemi. Jména členů odbojové skupiny autoři změnili (například Vladivoj Tomek v knize vystupuje jako Tymeš) a název skupiny Othello si vymysleli.
Rehabilitace skupiny
Členové Tomkovy skupiny strávili řadu let ve vězení. Jejich rehabilitaci umožnil až pád komunistické diktatury. U některých však byla jen částečná. Vladivoji Tomkovi ponechal Městský soudu v Praze zbytkový trest sedmi let za činy, na které se zákon o soudní rehabilitaci nevztahoval. Podobné tresty zůstaly i Balíkovi, Strakovi a Sůvovi. Na základě podnětu Vladimíra Bystrova se Tomkovou kauzou zabýval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jehož pracovníci objasnili okolnosti popravy a zpopelnění ostatků. Na základě jejich šetření však nebyl nikdo trestně stíhán a bez úspěchu zůstala i snaha zjistit, kde skončila urna s Tomkovým popelem.
Vladimír Bystrov natočil v roce 1998 o Tomkovi rozhlasové pásmo Lidé z mého zápisníku. Dne 17. listopadu 2001 byla na domě, kde Vladivoj Tomek celý život bydlel, odhalena z podnětu zastupitele MČ Praha 7 Ariho Liebermana pamětní deska.
Tři členové Tomkovy skupiny, Ivo Klempíř, Ladislav Balík a Milan Matějů, byli ministerstvem obrany v posledních letech oceněni jako účastníci odboje a odporu proti komunistickému režimu. Balík získal také postavení válečného veterána, neboť se komunistickému režimu postavil se zbraní v ruce (paradoxně mu zůstal zmíněný zbytkový trest). Na základě žádosti Centra pro dokumentaci totalitních režimů vydalo 31. května 2017 ministerstvo obrany osvědčení také Vladivoji Tomkovi in memoriam.
Sdělení náčelníka věznice Praha-Pankrác o popravě Vladivoje Tomka provedené 17. listopadu 1960