Začnu trochu osobní otázkou. Trpíte zrakovou vadou. Co to přesně znamená?
S těžkou zrakovou vadou jsem se již narodila, odborně je klasifikovaná jako světloplachost s poruchou barvocitu a postižením sítnice. Ani za stávající situace v lékařství ji není možné léčit nebo vyřešit operací. Aby si moje postižení dokázal zdravý člověk představit, tak to, co vidí on na vzdálenost padesáti metrů, já dnes rozpoznám zhruba z deseti centimetrů.
Jaký byl váš první vodicí pes?
Prvního jsem získala v roce 1995 a byla to fenka labradorského retrívra Iva. Mně bylo tehdy šestnáct let a v té době jsem byla nejmladší držitelkou vodicího psa u nás. Iva se narodila v roce 1993 a tehdy to byl jeden z prvních labradorů, co se u nás coby vodicí psi vycvičili. Dokonce jsem s ní po pár letech vyhrála mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů, protože jsem s ní každý den hodně pracovala. I přesto jsem s ní měla hodně problémů. Iva byla cvičena dost tvrdými metodami, což jsem zjistila, když se na ni cvičitel přijel podívat a ona se ho viditelně bála. Pejsek byl vycvičený tak, že buď pracoval a dostal najíst, nebo nepracoval a nejedl. Když na něj byl člověk hodný a odměňoval ho, cítil to jako slabost a začal toho zneužívat. To byl také důvod, proč jsem začala se cvičením psů.
Takže druhého vodicího psa jste si už vycvičila sama?
Správně. V roce 2000 jsem si pořídila štěňátko belgického ovčáka Larryho z chovatelské stanice Bohemia Alké. Pro tento účel práce jde o atypické plemeno, protože je hodně temperamentní. Ale mně vyhovuje, protože i já sama jsem velmi aktivní člověk. Kromě cvičení vodicích psů dělám také agility, což je obdoba koňského parkuru, s vodičem se věnuji sjezdovému lyžování, jezdím na koni, dříve jsem jezdila na kole. Takže jsem potřebovala, aby i můj pejsek byl aktivní a stíhal moje tempo.
Kdy jste s Larrym složila zkoušku pro nevidomé?
V roce 2001. A když jsem viděla, že to zvládám, rozhodla jsem se, že se cvičení vodicích psů budu věnovat naplno. Chvilku to trvalo a vlastní výcvikové centrum Pes pro tebe jsem založila v roce 2005, ještě jako občanské sdružení. Teď už to není sdružení, ale zapsaný spolek.
Jak jste se naučila psy cvičit?
Já jsem se to neučila. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, jak se to dělá. Mně přišlo úplně samozřejmé, že pokud chcete, aby si pes sedl, uděláte to a to.
Popište nám cestu, jakou musí projít pejsek, ze kterého se nakonec stane psí pomocník.
U nás je to tak, že od chovatele koupíme štěně a dáme ho do takzvané předvýchovy, což je vlastně příprava před samotným speciálním výcvikem, kterou zajišťují dobrovolníci. Učí pejska, aby se uměl chovat ve městě, chodit na vodítku, aby netahal, byl ovladatelný, když ho pustíte na volno, musí umět přivolání, musí být schopný soustředit se a pracovat i v přítomnosti jiného psa. Taky se naučí základní hygienické návyky. Dobrovolníka pejsek doprovází, kam je potřeba – do školy, do obchodu, jezdí s ním dopravními prostředky. Cvičitelé pak u psa řeší již jenom speciální výcvik.
Mohl bych se i já stát předvychovatelem?
Dobrovolníků máme stále nedostatek, tak proč ne. Od začátku předvychovatele vedeme, takže se nemusí bát, i když nemá žádné zkušenosti. Všechno ho naučíme. Po čase vždycky poznáme, jestli ten člověk pro to má cit. Mám zkušenost, že když je člověk sám empatický vůči lidem, tak má většinou cit i pro zvířata. Jednou týdně máme individuální tréninky a pak se pravidelně každý měsíc setkávají všichni naši předvychovatelé z celé republiky. Na těchto setkáních procvičujeme dovednosti a trenéři mají možnost vidět pokrok štěňátek.
Je to pro dobrovolníka finančně náročné?
Vůbec ne. Zájemci o předvýchovu mají všechno hrazené – dostávají krmení, proplácíme jim veškeré veterinární výlohy a dostávají ještě symbolickou finanční odměnu za předvýchovu na další drobná vydání.
Jak dlouho zůstane štěňátko u dobrovolníka?
Předvýchova trvá po dobu 12 až 18 měsíců. Je to podobné jako u lidí: někdo je vyspělejší dříve, někomu to trvá trochu déle. Do výcviku se z předvýchovy dostane pejsek, který projde zdravotní prohlídkou a povahovým testem, pak přechází už k samotnému cvičiteli. Nemáme výcvikové centrum v podobě kotců, tahle forma se mi nelíbí – je to sice světový trend, který vychází z potřeby cvičit více psů najednou, ale my předáváme ročně většinou šest, maximálně sedm psů. Zakládáme si na tom, že pejsek je po celou dobu předvýchovy i výcviku v bytě. Já cvičím většinou jednoho psa, kolegyně má ve výcviku najednou dva psy.
Ne všichni psi z předvýchovy se tedy dostanou do fáze výcviku.
Těch kritérií, která musí pes splnit, je relativně hodně. Síto je přísné, protože to, co u běžného rodinného psa člověku nevadí, může být u asistenčního problém. Z deseti psů vycvičíme přibližně čtyři. Právě proto, že se v předvýchově přijde na to, že pejsek není vhodný jako vodicí – buď neprojde zdravotními testy, nebo povahovým testem.
Přibližte nám, co je to povahový test.
Od chovatelů si bereme štěňátka ve věku dvou měsíců a děláme jim tenhle test, jímž se snažíme odhadnout jejich povahu, abychom si nevzali psa, který bude pro výcvik nevhodný. Testem třeba rozpoznáme, že štěně nemá zájem o člověka nebo je vůči sourozencům příliš dominantní, či se naopak ustrašeně schovává v kout. Pak si ho nevezmeme. Stejně ale nevíte, jak se povaha psa ještě v budoucnu změní.
Kam se štěňátko povahově ubírá, sledujete dále v průběhu celého procesu předvýchovy?
Na individuálních trénincích jednou týdně i na měsíčním velkém setkání dobrovolníků pozorujeme, jak štěňata reagují na konkrétní situace. Například při kontaktu s jinými psy, na rušné prostředí, zvuky včetně těch napodobujících střelbu atd. Asi alfou a omegou psa se speciálním výcvikem je jeho silná vazba na člověka. Během celého procesu předvýchovy si všímáme, jestli má v sobě štěně přirozenou náklonnost a vazbu k člověku. Pro tuto práci jsou nevhodní psi samostatní, případně příliš tvrdí. To znamená ti, kteří potřebují neustálou autoritu a tvrdší přístup, aby se svým stávajícím pěstounem vůbec fungovali. Klienti jsou úplní laici, a právě proto je zapotřebí, aby se štěně chovalo vůči člověku vstřícně. I dominantní chování vůči jiným psům je důvodem pro vyřazení štěněte z předvýchovy. Snažíme se zkrátka štěně vystavit všem situacím, se kterými se bude později při práci setkávat. Tím, že se setkáváme s vychovateli opravdu často, daří se nám přijít na většinu počínajících zlozvyků či abnormalit v povaze štěněte.
Stejně je to ale sázka do loterie.
Úřad práce jako kompenzační pomůcku hradí vodicího psa pro nevidomé pouze v případě, že pes absolvuje závěrečnou zkoušku a je předán klientovi. Když na deset pejsků šest vyřadíte a nedej bože se stane, že je vyřadíte až později, protože se to dřív nepozná, máte v každém pejskovi 70 tisíc a nikoho to nezajímá.
Jak dlouho trvá výcvik?
Šest až osm měsíců. Záleží na tom, jak dobře je pes připravený z předvýchovy. U nás to máme tak, že já cvičím pouze vodicí psy, protože jsou mi díky mé zrakové vadě asi nejblíž. Moje kolegyně Michaela Drozdová cvičí všechny typy asistenčních i vodicích psů a druhá kolegyně Michaela Chytilová cvičí psy asistenční.
Co všechno musí takový pes umět?
Vodicí pes musí umět až padesát povelů. Kromě základní poslušnosti umí třeba vyhledat schody, dveře, tramvajovou zastávku, místo k sezení, umí najít přechod, dokonce rozlišuje pevné schody od eskalátorů. Asi nejtěžším cvikem je pro něj naučit se, aby nesplnil povel, který by mohl ohrozit člověka, jejž vede. Typickým příkladem je, když někde jdete po chodníku a před vámi je například závora, o které nevíte. Pejsek na povel vpřed nesmí závoru podejít, protože vy si o ni můžete ublížit. V tu chvíli pes povel splnit nesmí a upozorní vás, že něco není v pořádku. Učíme vodicí psy, že se vám postaví do cesty a tím způsobem člověka upozorní, že na chodníku nejde jít dál. Pes tedy čeká na další povel, aby věděl, jak má situaci vyřešit. Samozřejmě by uměl rovnou dojít na kraj obrubníku a překážku v podobě závory obejít po silnici. Nicméně vodicí pes má člověku nejdřív překážku označit a pak teprve čeká na povel, který vydá jeho zrakově handicapovaný majitel.
Pes musí všechno dělat na povel člověka, nemůže se rozhodovat sám?
Přesně tak. Často se na ulici setkávám s tím, že si lidé myslí, že psovi radím. Řeknu třeba schody a oni na to reagují: „Jak to můžete vědět?“ Já jim pak vysvětluji, že ten povel říkám proto, aby mi je pes našel.
Kolik stojí takto vycvičený pes?
Zhruba 320 tisíc korun.
Když vodicího nebo asistenčního psa potkáme na ulici, jak se k němu máme chovat?
Tohle je stále velký problém. Bohužel se stává, že na něj lidé mlaskají, hladí ho, krmí. Také se stává, že na psa gestikulují, kývou na něj hlavou, schválně na něj koukají z blízkosti a pak řeknou: „Já na něj nesahám.“ Pes ale v tu chvíli pracuje a na svoji práci se musí soustředit, stejně jako člověk, kterého vede. I ten se musí na cestu plně koncentrovat a nemá čas vysvětlovat, proč mají nechat jeho psa na pokoji. Je strašně důležité, aby lidé věděli, že ať je to asistenční pes, který doprovází člověka na vozíčku, nebo ten vodicí, nesmí ho v žádném případě rozptylovat. Každé takové rozptýlení může být pro vedeného člověka nebezpečné, to si musí všichni uvědomit.
Svého psa bych k němu tedy rozhodně pouštět neměl.
Přesně tak. Vodicí pes se může jiného psa leknout, přestane se koncentrovat a vám se kvůli tomu něco stane. Bohužel se to stává často. Přiznám se, že na větu „ale on mu nic neudělá“ jsem už trochu alergická. Jiní lidé zase psa litují, jaký to je chudáček, že musí pracovat. Bohužel je v lidské společnosti bráno, že když pes pracuje, tak je chudáček.
Jsou dnes lidé již ohleduplnější?
Už to hodně lidí ví. Paradoxně mám zkušenost, že pětileté dítě řekne mamince, ať na toho pejska nevolá, protože jim ve školce říkali, že to je vodicí pes a ten se nemá rušit. Osvěta je potřeba stále. V Praze je velká koncentrace lidí a v tramvaji nebo metru se vždy najde někdo, kdo vodicího psa v práci vyruší. Na druhou stranu oproti menším městům nebo vesnicím jsou zde ostatní psi více socializovaní. I tak se ale stane, že toho vašeho napadne nějaký jiný pes.
Jaká plemena jsou pro výcvik nejvhodnější?
Můj belgický ovčák není plemeno, které běžně cvičíme. Potřebuje hodně vytížení a musí ho mít zkušený kynolog. V organizaci cvičíme retrívry – zlaté retrívry a labradorské retrívry –
a také účelové křížence, například křížence labradorského retrívra se zlatým retrívrem nebo teď hodně populární labradoodly a goldendoodly. Ti byli vyšlechtěni speciálně pro povolání asistenčních psů. Jeden z jejich rodičů je královský pudl a druhý buď zlatý, nebo labradorský retrívr, podle toho se pak jmenují. Cílem je získat pejska, který minimálně líná, protože má část srsti po pudlovi, je inteligentní po pudlovi a zároveň pracovitý po retrívrovi.
V čem všem dokážou vycvičení psi pomáhat lidem s postižením?
Cvičíme vodicí psy pro lidi se zrakovým hendikepem, to znamená pro lidi nevidomé a se zbytky zraku. Pak cvičíme pro vozíčkáře asistenční psy, kteří mají různé typy výcviku, uzpůsobené hendikepu člověka – kromě základní poslušnosti musí takový pejsek umět chodit vedle vozíku, podávat spadlé předměty, otevírat, podržet a zavírat dveře, šuplíky, skříňky, umí přitáhnout vozík a řadu dalších úkonů. Cvičíme také pejsky pro autisty. Děti s autismem mají problém komunikovat s vnějším světem a navazovat sociální vazby. Pro ně vycvičený pes dokáže dodávat autistovi ujištění, že pocity úzkosti a strachu nejsou potřeba, protože psí kamarád je vždy po jeho boku. Dítě se drží speciálního držátka na postroji, vodítko má v ruce rodič.
Dalším příkladem jsou signální psi pro neslyšící.
U nich to funguje tak, že upozorňují na veškeré zvuky – zvonek, telefon, mikrovlnka nebo že teče voda z kohoutku. Na všechny tyto zvuky upozorní pes člověka tak, že k němu doběhne, strčí do něj a jde mu ukázat věc, která vydává zvuk. Výcvik takového psa je ale složitější, protože potřebujete mít v učení jenom jednoho psa. Kdyby jich bylo víc, tak se vzájemně rozptylují, a vy přitom potřebujete, aby si pejsek všímal jakéhokoli zvuku. Proto jsme u nás takové pomocníky doposud necvičily.
Rovněž ale cvičíte detekční psy.
Ty umí cvičit moje kolegyně, která se specializuje na pachové práce. Takový pejsek dokáže detekovat nízkou a vysokou hladinu krevního cukru svého pána a následně upozorňuje na tyto výkyvy. Ty mohou být velmi prudké a životu nebezpečné, člověk může upadnout do bezvědomí. Detekční pes ho na výkyv dokáže upozornit ještě dřív než senzor, který má člověk na sobě. Strčí do něj, v případě malého dítěte doběhne upozornit rodiče. Dokonce i když spí, dokáže výkyv vycítit, zmáčkne vypínač zvonku a tímto způsobem přivolá pomoc například rodiče, kteří spí v jiné místnosti než dítě s diabetem.
Pokud někdo už psa má a zdravotní postižení se mu projeví v průběhu života, je možné toho psa ještě vycvičit?
Stává se, že nás s tímto požadavkem klienti oslovují. Ale je to problém. Na tohle povolání je třeba pejska připravovat od dvou měsíců. Ve vyšším věku se učí těžko. Největší potíž je ale v tom, že nevíte, co u klienta pejsek už zažil a jestli to na něm nezanechalo nějaké následky. Zárukou není ani to, že má pejsek průkaz původu, a ani to, že je to například labrador, které jinak běžně cvičíme. Ani tak se pro tohle náročné povolání nemusí hodit.
Pejsky cvičíte vyloženě na míru?
Ano. Není to tak, že bychom měli vycvičené psy, a kdo přijde, ten nějakého dostane. Máme pořadník. Dopředu víme, jaké psy si klienti žádají. Známe taky jejich podmínky, životní styl a podle toho vybíráme pejska s nejvhodnější povahou. Když je člověk aktivní, tak by ho pomalý pes spíš zdržoval. Je to docela věda k sobě vybrat správnou dvojici.
Kde získáváte štěňátka k výcviku?
Už máme vytipované chovatelské stanice, ale stále hledáme další. Nejenom, že je pejsků nedostatek, také jsou nyní extrémně dražší. U nás není prioritou, jakou má pes barvu, ale jakou má povahu. Povahové testy jim děláme v sedmi týdnech, takže máme s chovateli dohodu, že si vybíráme první, protože je bereme na speciální účel. V zahraničí je pro stanici prestižní, když může dávat svá štěňata ke speciálnímu výcviku. U nás je trend bohužel opačný. Často se setkáme s tím, že nám psa prodat nechtějí – ať už proto, že změní vícekrát majitele, anebo proto, že psa i fenu vykastrujeme.
Kastrace je nezbytná?
Nemůže se stát, že vodicí fena začne hárat – pak by se za vámi táhlo půl města psů. U psa je to stejné, i on má pudy a reaguje na feny. Vy si přitom nemůžete říct, chudák, má přirozenou touhu, tak si ty klíče podám sama. Z tohoto důvodu se kastrují a někteří chovatelé s tím mají emoční problém. Podle mě je důležité, aby se pes měl dobře, aby dělal to, co ho baví, a měl šťastný život. Osobně si myslím, že vodicí či asistenční pes je jeden z nejšťastnějších psů. Lidé, kteří vám nejvíce říkají, že je to chudáček, nechají svého mazlíčka několik hodin denně zavřeného doma a pak s ním na pár minut obejdou blok. Ale asistenční a vodicí psi s vámi mohou úplně všude, k lékaři, do práce… Kamkoli vás doprovázejí, tam pomáhají. Stávají se z nich hrdí pomocníci.
Jména psům dáváte vy? Je možné, aby pak klient psovi jméno změnil?
Měnit se nedají, protože psi jsou na ně již zvyklí. Pes má jméno v oficiálním průkazu původu od chovatele, ale to bývá někdy extrémně krkolomné. Proto si vybíráme, jestli mu budeme tak říkat, nebo mu vymyslíme jméno jiné, případně necháme vybrat předvychovatele. A když už jsme úplně v koncích, uděláme anketu na sociálních sítích. Jde o to, že když máte na psa jménem volat několikrát denně, před každým povelem, pak mu nemůžete říkat Otakare, dveře! Všechno zkracujeme, aby se jméno dobře volalo.
Když se nemůžu stát u vás dobrovolníkem, jak bych vás mohl podpořit?
Pořád hledáme sponzory, kteří by přispěli na výcvik asistenčních psů, protože na ty se shánějí prostředky těžko. Asi úplně nejtěžší je najít sponzora pro dospělého vozíčkáře. Více nadací se u nás zaměřuje na děti. Oslovovat firmy je součást naší práce. Hledáme také prostory, kde bychom se mohli každý týden společně s předvychovateli scházet. Taková základna pro setkávání by se nám hodila. Hledáme také novou formu prezentace, aby se o výcviku psích pomocníků dozvědělo více lidí. Chceme si pořídit maketu psa simulující chůzi s vodicím psem nebo novou překážkovou dráhu, na které si lze vyzkoušet chůzi s bílou hodí. Samozřejmě máme také sbírkový účet, jeho číslo najdete na našich webových stránkách Pesprotebe.cz.
A co budoucí majitel psa, i on potřebuje výcvik?
Bez toho to nejde. Musíme znát životní podmínky klienta, finanční možnosti, aby byl schopen se o pejska postarat. Znát musíme jeho hendikep a očekávání. Podle toho se rozhodujeme, jestli pro něj pejska vycvičíme. Trváme taky na tom, aby byl v rodině ještě člen, který se o pejska postará, kdyby šel jeho majitel třeba do nemocnice. I majitel pejska má povinnosti, jak s ním zacházet, a když nejsme přesvědčeni, že je bude dodržovat, tak mu pejska svěřit nemůžeme.
Jak dlouhá je čekací doba na pejska?
Většinou rok a půl. Trenér si domlouvá s klientem individuální schůzky, při nichž se budoucí majitel s pejskem seznamuje v průběhu celého výcviku psa, chodí spolu na procházky, naučí se dávat základní povely poslušnosti. Pejsek se cvičí a dvojice secvičuje. Když pomocník získá veškeré dovednosti a absolvuje závěrečnou zkoušku, tak je možné ho předat. Samotné předávání probíhá zpravidla týden.
Pak už se s pejskem nepotkáte?
Naopak. I po předání jsme v kontaktu. Klient vyplňuje zprávu o činnosti psa a účastní se soustředění držitelů vodicích a asistenčních psů. Zároveň nám posílá zprávu od veterináře, abychom měli kontrolu, že pejska nezanedbává. Ale oni mají spíš tendenci své parťáky rozmalovat a nebýt tak důslední, i proto je kontrola nutná.
Sedmička se stala vaším domovem?
Žiju tady už od narození. Nejdříve na Výstavišti, protože tam tatínek pracoval a měli jsme tam podnikový byt, hned naproti planetáriu. I přesto, že mám Sedmičku ráda, tak mi zde v poslední době komplikují život dva takové řekněme nešvary. Jsou jimi instalované sloupky v ulicích a všudypřítomné koloběžky.
Jak vám komplikují život?
Tam, kde to znám, jsem schopná se pohybovat po paměti. Musíte si pamatovat, kde je jaký nájezd, jak vysoký obrubník je. Prostě když špatně vidíte, tak si musíte všechno zapamatovat, nebo jste v pytli. Naštěstí mám paměť dobrou, pamatuji si třeba 300 tras, které dokážu po paměti „vidět“. Jak je to daleko, jak široké dveře tam jsou, kolik tam mají schodů a jak jsou vysoké. Měla jsem to perfektně naučené a teď najednou sloupek. Nedej bože sloupek, který je umístěný přímo uprostřed přechodu. Podobné komplikace mi způsobí špatně odstavená koloběžka na chodníku. A samozřejmě nejenom mně, ale i další skupiny lidí mají kvůli tomu život zase o něco komplikovanější.
O své práci ale vyprávíte s nadšením. Je znát, že vás nadmíru baví.
Tato práce mě opravdu naplňuje spokojeností, a to nejen z důvodu, že mě velice baví a toužila jsem po takové náplni života už dříve, ale že si díky této činnosti připadám užitečná. Mohu tímto způsobem pomoci také jiným lidem s těžkým zrakovým postižením. Zdravý člověk si jen stěží dokáže představit, jakým přínosem je vodicí pes pro nevidomého člověka.
Jitka Krejcárková (*1978) je zakladatelskou organizace Pes pro tebe. „Kdybych viděla, určitě nedělám tuhle krásnou práci, která mě naplňuje,“ prozradila v rozhovoru. Chovu a výcviku psů se věnuje od roku 1993, kdy si pořídila prvního psa. V roce 1995 dostala svého prvního vodicího psa a s fenkou labradorského retrívra zvítězila na Mistrovství ČR ve výkonu vodicích psů pro nevidomé. S manželem jsou šťastnými rodiči syna Lukáše. Členem rodiny je také čtyřnohý parťák a pomocník Bailey z chovatelské stanice Ursuskaj.
Pes pro tebe, z. s. je organizace zabývající se cvičením vodicích, asistenčních a detekčních psů, kteří usnadňují každodenní život zrakově postiženým či jinak hendikepovaným lidem. Jednou z hlavních výhod výcviku tohoto sdružení je bezkotcový systém, kdy štěňata, ale i psi ve výcviku jsou umístěni v domácím prostředí rodin předvychovatelů a následně u cvičitele doma. Doposud předali 102 vycvičených psích pomocníků.