Lucii Čapkové je 42 let, vystudovala rodinnou školu, pracovala s lidmi s mentálním postižením a poslední čtyři roky se v rámci služeb Charity Holešovice stará o pohodlí a spokojenost více než čtyřicítky klientů ze Sedmičky. Jak sama říká, staří lidé ji nabíjejí energií. Do práce, kam dojíždí z Prahy 4, se prý vždy těší – její klienti jsou totiž její rodina.
Co přesně vaše práce obnáší?
Staráme se o pohodu našich klientů podle toho, co přesně potřebují. Některým pomůžeme s úklidem, jiným nakoupíme nebo s nimi vyrazíme na čerstvý vzduch. Někteří od nás žádnou pomoc nepotřebují, ale jsou osamělí a stačí jim, když si s nimi jen sedneme a popovídáme. Pak máme ale třeba i lidičky, kteří už jen leží, za těmi chodíme třeba i třikrát denně a pomáháme jim i s jídlem a hygienou. Když pak odcházíme od voňavých a spokojených lidí, kteří mají zase malou jiskru v očích, je to ta nejlepší satisfakce.
Bohužel možná i svým způsobem jediná. Vaše práce je obecně velmi málo oceňována, nejen finančně, ale i společensky. Změnilo se to třeba trochu v souvislosti s aktuální situací?
To máte pravdu, když řeknete, že jste pečovatelka, lidé si pomyslí, že s prominutím jen utíráte lidem zadky. Je mi to líto, ale opravdu se ve společnosti setkáváme spíše s opovržením. A bohužel nemám pocit, že by se v tomto ohledu něco změnilo. Mluví se o nemocnicích, záchranářích, ale pečující profese vidět nejsou. Možná je to náš osud. (smích) Pro ten kredit to samozřejmě nikdo z nás nedělá. Mně opravdu stačí ten úsměv člověka, kterému jsem pomohla.
Nemáte ale pocit, že jsme k sobě teď víc ohleduplní?
Ale jo, to zas jo. Nedávno jsem byla svědkem, jak se takový chlap jako hora, který vypadal, že jde na rockový koncert, postaral o jednoho velmi starého pána na ulici, který nezvládal zdolat vysoký obrubník. Sousedé teď k sobě také mají blíž, bylo by hezké, kdyby nám něco z toho zůstalo.
Jak do vaší práce zasáhl nouzový stav?
Tak samozřejmě musíme být obecně mnohem pozornější, nosit roušky, rukavice. Je to trochu smutné, protože třeba já jsem hodně taktilní, a tak za normálních okolností klienta i pohladím. S rukavicemi a rouškou je ten kontakt samozřejmě trochu jiný. Pak jsme se také v rámci našeho týmu rozdělily na dvě skupiny a ve službě se střídáme, také minimalizujeme kontakt mezi kolegyněmi.
Jak tuhle situaci zvládají vaši klienti?
Samozřejmě že mají obavu, možná i úzkost. Řada z nich se pořád dívá na televizi, což také nepřispívá, takže my pak jsme tak trochu v roli toho, kdo do života vnáší trochu jistoty. Když k nim přijdu s úsměvem a klidem, hned je všechno lepší.
Kde na to berete sílu?
Já jsem od narození optimista a držím se hesla: Stejně je krásně na světě. Možná jsem byla na začátku trochu paralyzovaná, ale na všechno si člověk zvykne. Naštěstí nemám hypotéku, děti mám velké, takže nemusím řešit řadu dalších problémů, které teď lidi trápí. Chodím více pěšky a jediné, co mi trochu vadí, je ta rouška. Mám šest dioptrií, a tak mám prakticky neustále zamlžené brýle. (smích)
Máte dostatek ochranných pomůcek?
Ano, zpočátku to byl trochu problém a moc nám pomohly učitelky z MŠ U Uranie. A nejenom rouškami. Děti nám pro naše klienty třeba aktuálně vyrobily velikonoční přáníčka. Je úžasné vidět, jak pětadevadesátiletá paní zamáčkne slzu dojetím nad dárkem od úplně cizího dítěte. Aktuálně máme hlavně díky naší úžasné paní ředitelce Janě Fajstavrové všeho dostatek.
Máte nějakou veselou historku?
No tak třeba když jsem šla nedávno na procházku do Letenských sadů se sedmadevadesátiletou paní, která měla roušku právě z dílny mateřské školy a na ní obrázek Karkulky. Není to kouzelné? (smích)
Radku Huškovi je 46 let, vystudoval speciální pedagogiku a dva roky pracuje jako vedoucí odlehčovacího centra, jedné ze služeb Pečovatelského centra Praha 7. V Kamenické ulici nabízí toto pobytové zařízení služby těm, kteří doma pečují o své rodiče či prarodiče a potřebují si oddychnout nebo hledají řešení v nenadálé životní situaci třeba při návratu z nemocnice nebo při zhoršení zdravotního stavu. Radek má starosti 38 klientů, 25 zaměstnanců a několik externistů – organizuje, plánuje, analyzuje, je zodpovědný za výkazy a výplaty a stará se o provoz centra i o kvalitu služeb.
Jak zvládáte několik posledních náročných týdnů?
Naše služba teď s ohledem na situaci funguje v pozměněném režimu. Nepředáváme klienty zpravidla zpátky do domácností nebo do jiných seniorských zařízení, jak jsme byli zvyklí. Většina klientů u nás chce zůstat do doby, než se situace alespoň trochu stabilizuje. Možná je to trochu větší mentální vypětí, ale jinak se snažíme zachovávat stav normality, nepodléhat tlakům zvenčí a informační záplavě. Samozřejmě, že je situace vážná. Snažím se i tak brát věci s nadhledem a v našem centru zachovat klidnou atmosféru. Pokud jsou totiž v klidu zaměstnanci, pak budou v klidu i klienti. Za tím klidem je ale spousta usilovné práce, organizačních změn, shánění ochranných pomůcek i psychického vypětí. Bylo potřeba se naučit nové postupy v extrémně krátké době. Zachovat normalitu dá zabrat.
Takže ta opatření zvládáte bez problémů?
Samozřejmě jsme trochu přidušení rouškami a respirátory. Jsou z nás trochu mývalové, protože si neustále myjeme ruce, dezinfikujeme povrchy, děláme možné i nemožné. Všechno děláme s větším důrazem, abychom jako v tom pověstném Fort Knox uchovali to naše zlato, což jsou samozřejmě právě naši klienti.
Jak tuhle náročnou situaci zvládají právě oni?
Nejvíc asi pociťují ten chybějící kontakt s rodinou. Snažíme se jej udržovat třeba prostřednictvím Skype hovorů, i když ten přímý kontakt se dá nahradit jen těžko, ale i tak jim to pozvedne náladu. Nabádáme rodiny, aby telefonovaly. Někteří nám pro své blízké posílají emaily či dopisy, které jim předáváme nebo čteme. A my zase rodiny pravidelně informujeme, co s našimi klienty děláme. Je to hodně o vysvětlování a společné komunikaci.
A jak funguje váš tým?
Na všechny kolegy v našem centru jsem velmi hrdý. Je neskutečné, čeho všeho jsme v krizových situacích schopni. Každý z nás, ať je to paní uklízečka, pečovatelka, zdravotní sestra nebo řidič, jsme důležitými kolečky v celém řetězci a bez kohokoliv z nás by se celé ústrojí pečovatelského centra zastavilo. Tým se hodně semknul, každý z mých kolegů si uvědomuje závažnost situace a zatím, a to teď musím zaklepat, žádné výpadky řešit nemusíme. Každý dělá maximum, aby fungoval, navíc i s humorem, protože nemá cenu sem chodit a plakat. Máme krizové scénáře, vytvořili jsme
několik týmů pro případ, že by naši zaměstnanci náhodou onemocněli, a to nemusí být přímo covidem, zatím se ale snažíme být připraveni. Osobní setkání na poradách ale i u nás v rámci prevence vystřídal spíše telefonický kontakt. Momentálně máme nula nakažených, nově probíhá i testování u všech zaměstnanců, aktuálně čekáme na výsledky. Bez množství dobrovolníků a lidí, kteří nás podporují, bychom to ale zvládali jen stěží.
Dostává se vám také nějaké pomoci zvenčí?
V tomhle velmi nesnadném období nám velmi pomáhají rodinní příslušníci. Ať už jde jen o psychické povzbuzení emailem, nebo o ušité roušky. Ty máme i od našich fanoušků a městské části. Sedmička je skvělá, je to komunitní, otevřená a hodně spolupracující čtvrť, což je teď patrné dvojnásob. Pomáhají nám také dobrovolníci a brigádníci z řad studentů. Víte, tahle nehezká situace nás k sobě velmi přiblížila, vím bezpečně, že nikdy neztratíme naději, protože ta umírá poslední.
Jak jste vyřešili doporučení vlády připravit se na potenciálně nakažené klienty?
Podařilo se nám trochu snížit počet obyvatel domu, na začátku epidemie jsme totiž oslovili rodiny, zda si své blízké nechtějí vzít do domácí péče, protože ani naše zařízení není zárukou, že se zde nenakazí. V té době zcela chyběly ochranné pomůcky. Získali jsme tak volnou kapacitu a nyní máme v centru vyčleněné celé jedno kompletně vydezinfikované patro pro případné nakažené klienty. Doufáme ale, že je nevyužijeme.
Jak to vlastně zvládají vaši blízcí?
Mám maminku, se kterou jsem v rámci bezpečnosti v kontaktu pouze telefonicky. Snažím se, aby měla všechny informace, ale také aby měla nějakou smysluplnou náplň. Takže nám na dálku vlastně v PCP7 tak trochu dobrovolničí, dávám jí zpracovávat různé excelovské tabulky, což stále i ve svých 75 letech zvládá velmi dobře.
A jak relaxujete vy?
Jako všichni vedoucí mám i já 24hodinovou pohotovost. Snažím se chodit brzy spát. Když je možnost, tak se ženou a se psem vyrazíme někam do divočiny. Načerpat síly na další dny. Rozhodně nesleduju 24 hodin denně zprávy, to nemá cenu. I naši klienti, kteří situaci z počátku sledovali na kanálu ČT 24, teď v rámci pudu sebezáchovy přeladili na ČT 3 a sledují staré filmy a pořady.
Těšíte se na něco?
Jeden ze světlých bodů, ke kterému se upínáme, je, že až tohle skočí, tak se sejdeme k obrovskému pikniku tady ve Stromovce, každý přinese, co bude moci, a bude to velký mejdan, kde se sejdou jak všichni zaměstnanci a dobrovolníci, tak klienti i jejich rodiny. Doufám, že ten den už brzy nastane a popovídáme si bez roušek.
Myslíte si, že nám něco z této nouzové situace do budoucna zůstane?
Možná nás ta doba všechny naučí mýt si častěji ruce, a až bude běžná chřipková epidemie, tak bude normální nosit roušku a budeme víc ohleduplní k ostatním. Doufám, že s námi zůstane část dobrovolníků, kteří přinesli do celého pečovatelského centra čerstvý vítr. Jejich věkový průměr sotva překročí dvacítku.
Petře Drvotové je 28 let, vystudovala obor sociální a charitativní práce na Univerzitě Karlově a svou kariéru spojila s Armádou spásy. Nejprve zde začínala jako terénní pracovnice, takzvaná streetworkerka, poté jako sociální pracovnice. Třetím rokem pracuje jako vedoucí přímé práce azylového domu Armády spásy v Tusarově ulici, kde se spolu se čtrnácti dalšími kolegy a kolegyněmi stará o více než stovku klientů.
Co obnáší vaše práce?
Našim klientům pomáháme najít bydlení, zaměstnání, vyřídit doklady, finanční podporu, řešíme také jejich volný čas, zdravotní stav, závislosti – je toho hodně. A pak samozřejmě věci spojené s běžným provozem azylového domu. Při kapacitě 30 žen a 78 mužů se rozhodně nenudíme.
Jak váš obvyklý režim narušila současná pandemie?
Celkem dost, všichni dělají všechno. Primární je zajistit všechna opatření. Apelujeme na nošení roušek, pravidelně měříme všem teplotu, všechno dezinfikujeme, sháníme ochranné pomůcky a pak samozřejmě také vyplňujeme, skenujeme a odesíláme různé formuláře na úřady.
Co je na celé situaci to nejtěžší?
Nejkomplikovanější je asi karanténa. Naši uživatelé vnímají rizikovost situace, obecné ohrožení, mají obavu z nákazy, ale také na ně velice doléhá omezení svobody pohybu. Mnoho z nich se za normálních okolností na azylovém domě během dne nezdržuje. Důvodem je často shánění financí na zajištění svých potřeb, jako je třeba strava, tu totiž běžně na azylovém domě neposkytujeme.
To se ale změnilo…
Ano, jsme rádi, že nám Nadační fond Agora 7 a Olive Food pomohly a na dočasnou dobu zajistily teplé obědy pro uživatele azylového domu, což je více motivuje k tomu, aby zůstali uvnitř. Je to náročné.
Měli jste dostatek ochranných prostředků?
Začátek byl hodně těžký pro všechny. V prvním týdnu jsme šili roušky doslova na koleni a v ruce. Poté se nám podařilo zprovoznit šicí stroj, oslovili jsme různé slavné osobnosti, třeba Evu Holubovou, Tamaru Klusovou, které sdílely naši potřebu roušek na sociálních sítích, ale měli jsme i individuální dárce a situa-
ce se trochu zlepšila. Bez podpory komunity, dalších organizací a jednotlivců bychom první týden těžko zvládli. První dvě krabičky s respirátory FFP2 a rukavice pro zaměstnance přišly až někdy koncem března, nicméně pro potřebu všech našich zaměstnanců to stále nestačí. Také jsme měli neuvěřitelnou nouzi o teploměry, nebyly k sehnání, a jedním teploměrem celý azylový dům nezměříte. Naštěstí nám včera vedení zaslalo čtyři bezdotykové teploměry. Hodně nám také pomáhá městská část Praha 7, která distribuuje ochranné pomůcky, jež má k dispozici. Významně pomohl i magistrát, který pro lidi bez domova zřídil krizové hostely, aby mohli dodržovat karanténu uvnitř, a ne na ulici.
Jak to celé zvládá váš tým?
Samozřejmě, že jsme měli obavu, jak to všechno zvládneme, i o naše zdraví, pak tu bylo rozhořčení z nedostatku ochranných pomůcek, ale postupně se všechno lepší. Co nám od začátku nechybělo, byl zápal a vědomí, že musíme našim uživatelům pomoci. Takže do toho dáváme všechno. Snažíme se podpořit se navzájem, máme pravidelné supervize, jsou nám k dispozici různé krizové linky a terapeuti. Máme pouze dvě kolegyně na ošetřovačce. Osm kolegů se přemístilo do nového krizového hostelu, v centru nám teď pomáhají dobrovolníci a žádáme o výpomoc studenty. Nadační fond Agora 7 také rozjel sbírku pro pracovníky v sociálních službách na Praze 7, což nás též povzbudilo.
Na lidi bez domova se obecně trochu zapomíná…
To máte pravdu a bylo to krásně vidět i při současné krizi, kdy vláda, kraje a města řešily všechny a všechno, kromě osob bez domova. Návrhy na řešení, zajišťování krizových ubytování, ochranných pomůcek apod. přicházely až s týdenním zpožděním. A stejně to vnímám i u projevů podpory a díků směrem k zaměstnancům sociálních služeb. Těch je obecně velmi málo. Ale teď tu podporu cítíme, dobíjí nás energií a pomáhá pokračovat dál, což je skvělé.
Na první pohled to vypadá, že situace je stabilizovaná.
Ano, jsme i připraveni (zejména psychicky) na možnost uzavření celého zařízení do karantény, ale samozřejmě pevně doufáme, že k tomu nedojde. Zatím byla všechna testování negativní. Co v současné době řešíme nejvíce, je financování obědů pro naše uživatele. I pro tento účel vypsal Nadační fond Agora 7 sbírku a my jsme rádi za každou stokorunu, která v ní přibude. Také je tu možnost podpořit Armádu spásy celorepublikově prostřednictvím již známé Nocleženky, na provoz nocleháren, které v době krize fungují 24hodin. Ale samozřejmě rozumíme tomu, že na lidi se teď valí sbírky ze všech stran, mnoho lidí je teď doma a živnostníci jsou v těžké finanční situaci.
Jak to celé prožíváte vy osobně?
Já jsem v krizových situacích hodně emocionální, takže křičím a brečím. (smích) Ale mám velikou podporu nejen ve vedení, zejména v naší paní ředitelce Jitce Modlitbové, ale také u svých kolegů. Pravidelně využívám individuální supervize a pak mi pomáhá únik do jiné reality – sleduji třeba seriál Průměrňákovi nebo Přátelé – zkrátka cokoliv, u čeho nemusíte přemýšlet, pobaví vás. (smích) Taky si volám s rodinou, nejčastěji se sestrou a jejími dětmi, a poslouchám jejich potíže. Domácí karanténa se třemi dětmi totiž také není žádný med. A pak samozřejmě jím. (smích)
Máte pocit, že současná situace, která je pro všechny v mnohém nepříjemná, přinesla centru něco pozitivního?
Určitě ano. Co se týká týmu, více se stmelujeme, více se poznáváme – v krizi se totiž všichni „odhalujeme“, učíme se větší spolupráci s kolegy z jiných služeb a organizací, a hlavně zjišťujeme, že všechno se dá zvládnout. S kolegy se u cigárka smějeme a těšíme se, že nám ty „obrovské problémy“, které jsme měli před touto krizí, budou po ní připadat jako malicherné, nebo alespoň ne tak obrovské. (smích)
