Zdravotnictví
Olena Hnezdilová v Česku neztrácela čas. Do Prahy přijela na čtyřdenní turistický zájezd 27. září 2016. „Druhý den jsem si šla koupit SIM kartu do telefonu, ale všechno bylo zavřené, protože tu byl státní svátek. Našla jsem otevřenou jen Žabku na křižovatce Komunardů a Osadní. Neuměla jsem ani slovo česky, ale anglicky jsem se domluvila dobře. Poslali mě na hlavní nádraží,“ vzpomíná energická mladá žena. Další den, 29. září, nasedla na vlak a vydala se směr Brno. U dveří zařízení ministerstva vnitra v Zastávce u Brna přednesla svoji žádost o azyl. „Policista na mě překvapeně koukal. Hlavně na moje břicho. Byla jsem ve 32. týdnu těhotenství.“ Olena se ubytovala a druhý den se rozběhl azylový proces. Prvního října si všimla, že slabě krvácí. Místní zdravotní sestře to ale kvůli jazykové bariéře neuměla říct. „Tak jsem si prostě stáhla kalhotky, ona se zděsila a dala mě odvézt do porodnice. No a 2. října se mi v Ivančicích narodila Maruška,“ ohlíží se Olena s úsměvem za svým prvním týdnem v Česku.
Azyl, lépe řečeno doplňkovou ochranu, tady získala, dnes žije spokojeně v Holešovicích a pracuje jako zdravotní sestra v Thomayerově nemocnici. „Pocházím z Horlivky, to je středně velké město asi 30 km od Doněcku. Vystudovala jsem zdravotní a také ekonomickou vysokou školu. Po škole jsem pracovala jako zdravotní sestra na různých odděleních.“ V Doněcké oblasti ale tou dobou vypukla válka a bojovalo se i v ulicích Olenina města. „Válka mi do života zasáhla hodně,“ zvážní. „Moji dobrou kamarádku, jejího bratra a mámu zabilo bombardování přímo na ulici. Zemřelo i hodně dalších sousedů a známých. My bydlíme v centru, tak jsme na nějaký čas radši odjeli. Po návratu jsme měli zeď domu postřílenou střepinami. Spali jsme ve sklepě na bramborách. Nad hlavou nám létaly bombardéry a pořád jsme slyšeli střelbu.“
Olena měla v Česku ukrajinské známé, kteří jí navrhli, ať tu požádá o azyl. Jako zdravotnice prý nebude mít nouzi o práci. Po porodu dcery jí pomohli sehnat byt, Olena se záhy registrovala na úřadu práce a ve volných chvílích se začala s pomocí YouTube učit česky. „Hodně mi také pomohl Státní integrační program. Trvá rok a mohou ho využít lidé, kteří zde získali azyl,“ dodává.
Po řadě brigád nastoupila jako ošetřovatelka v domě pro seniory. Tam jednou dostala tip na Thomayerovu nemocnici, kde mají pro sestry s cizím původem přímo koordinátorku, která jim pomáhá s vyřizováním administrativy a aprobačních zkoušek nutných pro práci v českém zdravotnictví. Zkouškám předcházela dvouletá praxe pod dohledem školitelky; teď musí Olena ještě požádat o oficiální uznání způsobilosti pro práci ve zdravotnictví.
Její dcera chodila odmalička do jeslí a s péčí o ni Oleně také výrazně pomáhali její rodiče. Díky bezvízovému styku pro Ukrajince zavedenému v červnu 2017 jezdili do Prahy vždy na čtvrt roku. „Střídali se, 90 dní máma, pak 90 dní táta. Máma si libovala, jaký je to pro ni po 44 letech manželství odpočinek, když je sama doma a nikdo jí neříká, na co má koukat v televizi. Tátovi se tady po ní zatím stýskalo,“ směje se Olena Hnezdilová.
V posledních letech však rodiče nemohou jezdit kvůli covidu. Válka v okolí Horlivky také ještě neskončila a Olena se o ně často bojí. Jejím snem je, až v Česku získá trvalý pobyt, požádat o sloučení rodiny, aby mohli být všichni spolu v bezpečí. Ji samotnou prý protiepidemická opatření výrazně nezasáhla: práce ve zdravotnictví je nyní více než žádaná a zavřené restaurace a kultura ji netrápily: „Jsem z chudé země, do restaurací jsem nechodila ani předtím, tak o nic nepřicházím. My se bavíme tak, že se se známými zveme na návštěvy. Jsem ráda, že tady ze své mzdy mohu zaplatit byt a jídlo. Na Ukrajině bych asi měla problém vyžít.“ Líbí se jí i v Praze 7, kde od začátku žije. „Obchody, dobré dopravní spojení, a hlavně školka na Ortenově náměstí, z té jsem nadšená,“ říká.
Pětiletá Maruška dostává ve školce posilující lekce češtiny, i když se dorozumí bez problémů. Doma s maminkou mluví rusky a rozumí také ukrajinštině. „Přijít do Česka byl velký krok do neznáma, ale tou dobou jsem už nemyslela na sebe, ale na budoucnost svého dítěte,“ vysvětluje Olena. Po Ukrajině se jí prý občas stýská, chybějí jí známí a rodina. „Kdybych mohla jet na dovolenou, jela bych na Ukrajinu. Věděla jste, že tam máme přírodní rezervaci s volně se pasoucími zebrami a plameňáky?“ ptá se. Jejím snem, až se v Česku ještě více stabilizuje, je také nechat si uznat svůj druhý diplom a zkusit pracovat jako ekonomka.
Úklid a nákupy
Oksana Volytska by po posledních letech potřebovala trochu vydechnout. „Nebo napsat o svém životě knihu,“ usměje se odevzdaně. Začátek pandemie covidu ji zastihl jako hlavní pokladní v supermarketu. Karantény a další opatření ale poznamenaly její směny, a navíc musela doma zabezpečit osmiletou dceru Janu na online výuce. V domě, kde bydlely, vzrostla spotřeba vody a rozúčtovala se mezi všechny nájemníky. To pro Volytské znamenalo nečekaně velký výdaj a musely se zadlužit.
A pak přišla zpráva o úmrtí Oksanina prvního manžela. „Zemřít v cizině bez papírů je to nejhorší,“ povzdechne si Oksana. Její manžel pracoval v Česku osm let na stavbách, neměl ale pojištění ani žádné našetřené peníze. „Všechno propil a nakonec zemřel v práci. Prý mu nebylo dobře už ráno, tak si sedl v šatně a po šichtě ho tam našli mrtvého,“ popisuje.
I když spolu nikdy pořádně nežili, byl to stále otec její starší dcery Táni. Dala proto Táně na vybranou, jak ho pohřbít: jestli žehem, jak je běžné v Česku, nebo tradičním uložením do rakve, jak je zvykem na Ukrajině. Dcera si vybrala ukrajinský rituál. To znamenalo převézt rakev na Ukrajinu a tam vystrojit pohřeb – ani jedno nevyšlo levně.
Půl roku nato dostala mrtvici Oksanina matka žijící poblíž Lvova. „Bylo těžké sehnat jí ošetřovatelku. Často jsem po zprávě, že je máma zase bez péče, zamčená v domě, jen popadla kabelku, na Florenci skočila na autobus a za 24 hodin jsem byla u ní a udělala vše nezbytné sama,“ vzpomíná Oksana. Takhle nepředvídatelně jezdila za maminkou další půlrok, a nakonec s ní byla i v její poslední chvilce. Vypravila tedy další pohřeb. „Dluhy pomalu splatím, ale mámu nic nenahradí. Teď už nemám nikoho. Ani toho pohřbu Tánina otce ale nelituju,“ ohlíží se pohnutě za poslední dobou upravená čtyřicátnice, podle níž je stejně v životě nejdůležitější láska. Teď už „jen“ řeší problémy s vízem pro sedmnáctiletou Táňu a svoje a Janino zdraví. Pracuje jako uklízečka a pokojská a chce se vrátit do supermarketu. Ze všeho nejraději by ale pracovala sama na sebe: „Můj sen je otevřít si tu bistro, kde budu prodávat polévky a guláš s chlebem za levný peníz. Z obchodů se vyhazuje tolik jídla, které by šlo určitě ještě využít. Také ráda vařím ukrajinskou kuchyni a líbí se mi o někoho se starat,“ zasní se.
Oksana přijela do Česka v roce 2000. Bývalá bankovní úřednice a tehdy mladá maminka dcery Julie tu nastoupila jako uklízečka ve Státním veterinárním ústavu v Lysolajích. Po týdnu ji jeden z pracovníků požádal, zda by se mohla naučit připravovat vzorky masa k analýze – nikomu se to nechtělo dělat. K zaškolení přidal i hodiny češtiny. V Lysolajích zůstala Oksana tři roky. Pracovní poměr ukončil blížící se porod druhé dcery a úmrtí tatínka na Ukrajině. „Měla jsem špatné svědomí, že jsem se s ním nestihla rozloučit,“ posteskne si Oksana Volytska. „Tuhle chybu už jsem pak nikdy nechtěla opakovat.“
Vrátila se domů s úmyslem tam zůstat. Vychovávala děti, jen občas zajela do Česka, kde žil otec druhorozené Táni. V pražské tržnici Sapa přitom vždy nakoupila hromadu dámského spodního prádla a na Ukrajině ho prodávala. „Vždycky jsem chtěla mít svůj vlastní podnik. A u nás v té době nebyla žádná práce.“
Zlom nastal v roce 2010. Na tříměsíční vízum přijela opět do Česka s cílem pracovat jako pokojská. Jednou večer se však přes spolubydlící seznámila s Ivanem, „mojí láskou“, jak říká. Z velké lásky vzešla třetí dcera, Jana, ale také problémy. Vyšlo najevo, že bagrista Ivan je tady ženatý. Pod příslibem alimentů se snažil Oksanu zatlačit zpátky na Ukrajinu. Ta, zamilovaná a ponížená, se nedala. Starší dcery nechala v péči své matky a jen s nejmladší, která měla díky otci trvalý pobyt v Česku, se vrátila do Prahy.
Společné soužití však trvalo krátce a skončilo Oksaniným útěkem do azylového domu pro ženy ohrožené domácím násilím. „Po roce tam jsem začala svůj vlastní život,“ prohlašuje rozhodně. „Chodila jsem na kurzy finanční gramotnosti a na box. To mi hodně pomohlo ventilovat hněv.“ Tahle psychohygiena jí usnadnila přežít mezidobí, kdy nemohla zpátky na Ukrajinu kvůli průtahům s novým vízem, i čtyři soudní stání, v nichž musela bojovat o výživné a péči o dceru.
V Praze 7 žije Oksana od roku 2014 a jinam se jí prý už nechce. „Když přijedu z Ukrajiny a vyjdu z metra, chutná mi tu snad i ten vzduch,“ říká. Na druhou stranu přiznává, že v posledních letech její dny ubíhají jen na ose práce–domov, kde se večer unavená nají a svalí se na postel ke zprávám. V neděli chodí do kostela, snaží se dodržovat ukrajinské tradice a občas se pozvou na návštěvu s ukrajinskými kamarádkami, které tu během let potkala.
Jejím cílem je, aby všechny tři dcery vystudovaly vysokou školu. „I kdyby to bylo proti jejich vůli,“ říká rozhodně. Pak se prý mohou rozhodnout, co s životem dál. V jejich ženské domácnosti se provozuje hudba a mluví se ukrajinsky. Jen co však vyjdou na ulici, přepínají do češtiny.
Nadávek, ať se „vrátí zpátky na Ukrajinu a neleze do Česka“, prý za život slyšela bezpočet. „Občas mě to zlobí, ale nedám se. Jsem na sebe přísná. Když mlčím, musím pak brečet,“ říká Oksana. I dcera Jana prý ve škole občas zaslechne uštěpačné narážky na svůj původ. Oksana se zlobí i na ukrajinské „firmy“, které tu zneužívají své krajany: zadržují jim výplaty, využívají jejich strachu z propadnutí víz a celkové neznalosti poměrů, neplatí za ně pojistné, odvádějí si tučná procenta z částek, které jim půjčují na zaplacení kaucí na bydlení, apod. Oksana ale přiznává, že bez jejich služeb tu lze stěží přežít. Příjemným překvapením pro ni tedy bylo zjištění, že o pomoc s orientací ve zdejším labyrintu povinností může bezplatně požádat na Odboru sociálního začleňování radnice Prahy 7. Od té doby si pro radu chodí raději tam.
Podobný denní režim jako teď Oksana mají zjevně i ukrajinští muži, kteří bydlí v Praze 7 na ubytovnách. „Ráno odejdou do práce, večer spolu prohodí pár slov v kuchyňce u jídla a zalezou na pokoj,“ popisuje recepční klidný provoz v ubytovně v Dělnické ulici. Momentálně jich tu žije asi třicet, což je menšina z celkového počtu ubytovaných. Práci v Česku mají různou, v poslední době je prý mezi nimi hodně kurýrů přepravních společností.
Praktické informace, spolkový život
Bohdan Rajčinec se narodil v Praze ukrajinským rodičům, kteří se seznámili až zde. Přesto ve své identitě považuje jejich původ za tak důležitý, že se stal hlavní tváří Ukrajinské iniciativy a angažuje se také ve vydávání dvou hlavních médií o Ukrajině: měsíčníku Porohy a Ukrajinského žurnálu. Při rozhovoru máme výhled na Pražský hrad. V „civilu“ Bohdan pracuje na ministerstvu financí. Po práci coby předseda bytového družstva zvelebuje činžovní dům v Plynární ulici a jeho okolí. Ukrajinská iniciativa se od roku 1994 věnuje jak pořádání kulturních akcí, tak poradenské činnosti pro různé zdejší instituce a úřady. „Myslím, že máme dobrý přehled o tom, čím tu Ukrajinci žijí, jaké mají problémy,“ říká Bohdan. Iniciativa totiž úzce spolupracuje s neziskovými organizacemi, které cizincům pomáhají s praktickými problémy, jako je povolení k pobytu, jež je často svázané s pracovním povolením. Jakmile tu tedy ukrajinský pracovník dostane výpověď, zaniká mu v podstatě ze dne na den i pobytové vízum. To je psychicky i prakticky náročná situace. K dalším častým problémům patří nedostatečné zdravotní pojištění, které nepokryje pracovní úrazy (typicky na stavbách), zadržování výplat nebo změna zaměstnání. Běžné jsou také případy lidí, kteří zde nelegálně pracují na platné turistické nebo třeba polské vízum. „Protože je to nejjednodušší způsob. Až do nějakého kritického momentu, kdy jsou donuceni se obrátit na ukrajinské prostředníky. Situace je ale už lepší než v 90. letech,“ naráží Bohdan na nekalé praktiky kriminálních gangů a vymahačských skupin, jejichž aktivity však česká policie sleduje i v současnosti.
I on potvrzuje, že bez prostředníka nebo poradce se tu Ukrajinci neobejdou. Stát prý pro ně nastavil pravidla tak komplikovaná, že sami nemají šanci se v nich vyznat. „Když to bude takhle složité a nevýhodné, budou lidi vždycky pracovat načerno nebo půjdou dál na západ, kde jsou vyšší výdělky. Česko na tom bude tratit ekonomicky,“ upozorňuje.
Ukrajinská kultura v Praze se hodně koncentruje v Domě národnostních menšin na Vinohradech. „Druhé centrum jsou potom kostely, především řeckokatolický kostel sv. Klimenta v Klementinu s hlavní bohoslužbou v neděli, kde se schází několik set lidí. Pravoslavné kostelíky jsou také v ulici Na Slupi, v Resslově a na Olšanských hřbitovech,“ doplňuje Bohdan Rajčinec. V Domě národnostních menšin sídlí nově také Evropský kongres Ukrajinců, zastřešující celoevropská organizace pro nejrůznější ukrajinské spolky, které chtějí být více slyšet na unijní úrovni.
S Prahou 7 je potom spojená pravidelná oslava Dne nezávislosti Ukrajiny na Výstavišti. Oficiálně připadá na 24. srpen, v Praze se však koná až první zářijovou neděli, kdy jsou členové diaspory zpátky z prázdnin. Připravený je vždy bohatý kulturní program, dětské taneční a pěvecké soubory a samozřejmě ukrajinské pohoštění. V únoru 2019 se v holešovickém sále Domovina konala též další tradiční akce: ples u příležitosti Malanky neboli Starého nového roku. V Česku se koná v únoru pravidelně, čeká se totiž, až se lidé vrátí z vánočních prázdnin. „Ten ples má v Praze tradici s přestávkami 50 let,“ připomíná šéf Ukrajinské iniciativy.
On sám žije v Holešovicích od roku 1991, kdy byl ještě školák. Proměnu Prahy 7 hodnotí pozitivně, i když nejradši tu má místa, která připomínají staré časy. „Rád čtu v Hobuletu Uličník pana Václavovice a povídám si s pamětníky, jak hráli fotbal v Poupětce a široko daleko žádné auto.“ Pamětníky prý často potkává v hospodě Prašivka na Letné a s lítostí pozoruje úbytek starých hospůdek v dolních Holešovicích. „Nebo garáže podél hřiště TJ Lokomotiva, tam na mě vždycky zavane taková prvorepubliková atmosféra. Mé ženě, která se narodila v Užhorodu, zase tahle ulice připomíná její rodné město. Jsem rád, že hřiště celé nezastavěli paneláky.“ Vzpomíná také na povodně v roce 2002. „To bylo hodně zajímavé, všechen ten bordel ze sklepů, co domy vydaly,“ nostalgicky se usmívá holešovický a ukrajinský patriot.
Školy a tradice V budově bývalé Merkurie v Argentinské ulici se o sobotách schází zhruba třicítka dětí. Tři hodiny si procvičují ukrajinský jazyk a učí se o dějinách a kultuře. Následují dvě hodiny tvůrčích kroužků. „V ukrajinských školách je výuka hodně provázaná s kulturou, se zpěvem, tanci a ručními pracemi,“ vysvětluje koncept sobotní školy spolku Krok jeho zakladatelka Mariya Havryljuk.
Do Česka přišla s manželem v roce 2006 s cílem dopsat doktorát z historie. Záhy se seznámila se skupinou, která se věnovala ukrajinskému folkloru, a díky ní potom Mariyi přišla od ambasády nabídka vést čerstvě založenou ukrajinskou školu. Idea byla poskytovat vzdělání podle ukrajinských osnov v Praze s možností získat oficiální vysvědčení. Praxe se však ukázala být komplikovanější. Bylo například nutné vozit žáky na dvoutýdenní přezkušování na Ukrajinu, což bylo jednak nákladné, jednak pro děti stresující. Z finančních a administrativních důvodů neuspěl ani pokus založit tu jinou školu, jejíž vysvědčení by se na Ukrajině pouze nostrifikovalo. A tak Mariya Havryljuk a její kolegové ze spolku Krok vymysleli sobotní školu. Vysvědčení se tu nerozdává, jde hlavně o to, aby se děti naučily mluvit a psát řečí svých rodičů a poznaly své kořeny.
udržel rodný jazyk i přes více generací, vidí Mariya skepticky. „Život je něco jiného, než co máte v hlavě,“ říká. Poukazuje také na faktor zdejšího slovanského prostředí, které je Ukrajincům bližší, takže nejsou tolik motivováni udržovat svoji původní kulturu. Například o víkendové ukrajinské školy v Kanadě je prý zájem větší, protože životní styl a dominantní angličtina jsou naprosto odlišné. V Německu zase podporuje zájem o ukrajinštinu snadnější systém nostrifikací vysvědčení. „Velkým přínosem by bylo, kdyby se ve zdejších školách nabízela mezi cizími jazyky i ukrajinština,“ myslí si proto Mariya Havryljuk.
„Řekla bych, že děti k nám posílá taková střední třída zdejších Ukrajinců. Ale i tak je pro ně sobotní škola časově náročná, protože sobota je pro rodiny často jediný volný den v týdnu,“ odhaluje Mariya pracovní vytíženost svých krajanů. Když ale spolek Krok zkoušel pořádat školu ve všední den odpoledne, silně mu konkurovaly kroužky angličtiny, kam ukrajinské děti také chodí.
Sama Mariya pracuje na základní škole v Praze 2 jako dvojjazyčná asistentka pro ukrajinské žáky a jako turistická průvodkyně po Praze. V roce 2018 také stála u zrodu projektu Ukrajina do českých škol, s nímž zavítala i na Sedmičku. Základem pro debatu se stalo krátké video 7 zajímavých faktů o Ukrajině. „Děti se hodně ptaly. Překvapil je hladomor a rozsah válečných škod za druhé světové války. Zajímaly se i o současný konflikt,“ shrnuje historička. Často si prý žáci představovali Ukrajinu jako v podstatě středověkou zemi posetou malými vesničkami. „Přitom dnes je tu z Ukrajiny i hodně ajťáků,“ upozorňuje.
Kultura
Báseň Letenské náměstí napsala Marie Iljašenko za jedné probdělé noci. Došlo jí, jak horní Letná, kde tehdy žila, odkazuje na antické Řecko: stadion Sparta, v časech zápasů hlídaný policií na koních, která připomíná starořeckou jízdu, na dohled kotlina Troje. „Ta báseň ale hlavně komunikuje s jednou básní Osipa Mandelštama, která je také o Homérovi a nespavosti,“ vysvětluje básnířka.
Narodila se v Kyjevě v ukrajinsko-česko-polské rodině, kde se mluvilo rusky, jak bylo tehdy v dobách Sovětského svazu běžné. Z projektu si odnesla ještě jednu zkušenost: ukrajinské děti se v české třídě za svůj původ mnohdy styděly. „Jako moje dcera, která se už narodila v Praze.“ Přestože se u Havryljukových mluví ukrajinsky a děti řeči rozumějí, nechtěly ji používat: „Křičely, že jsou přece Češi.“ Tento blok prý prolomila až babička, což je zjevně důležitá kotva ukrajinské identity místní druhé generace. Babička česky neumí, ale je hodná, výborně vaří a děti si s ní spojují svobodné prázdniny na venkově bez dohledu rodičů, respektive lidové vánoční tradice. Děti ve spolku Krok tedy často mluví právě ukrajinským dialektem svých babiček.
V rámci přesidlovacího programu české vlády pro volyňské Čechy se začátkem 90. let odstěhovala s rodiči na Broumovsko. Po maturitě odešla na univerzitu do Prahy a začala se věnovat psaní. Vydala dvě básnické sbírky, za něž byla nominována mj. na Magnesii Literu, a její texty byly přeloženy do několika jazyků.
Momentálně žije opět na Letné a pracuje v Holešovicích. „Obecně mě město inspiruje k psaní hodně, je to můj básnický biotop,“ říká. Život na Letné má ráda, často se jí ale stýská i po rodném Kyjevě. Proto když může, propaguje ukrajinskou literaturu překládáním a moderováním různých akcí. Literatura na Ukrajině prý momentálně žije úplně jinými tématy než ta česká. „Texty reflektují aktuální válku. Je to najednou jiná atmosféra než v zemi, kde žádný konflikt není,“ analyzuje hlavní literární trend. S tím souvisí nově i dvojjazyčnost ukrajinských spisovatelů, protože volba jazyka je dnes politickým prohlášením. „Takže ti, kdo dřív psali rusky, teď vydávají knihy v ukrajinštině,“ vysvětluje Marie. Dalším velkým trendem je potom odhalování styčných bodů s evropskou historií a středoevropským prostorem na důkaz toho, že ukrajinská literatura funguje i mimo ruský kulturní okruh.
Sama Marie prý myslí a píše česky a s Ukrajinci mluví zásadně ukrajinsky. „A to i s tátou. Začalo to trochu jako žert, ale teď už nekomunikujeme jinak. Táta jinak moc dobře česky neumí,“ vysvětluje. V Česku má řadu přátel s podobným multikulturním původem a zájmem o literaturu. Jako malá však své ukrajinské kořeny nijak nezdůrazňovala: „Když se někam přestěhujete v dětském věku, nechcete být jiní. Obecně toužíte spíš splynout. Aby dítě bylo hrdé na svou jinakost, to by mu rodiče museli vštěpovat. Takže přijetí své jinakosti je proces, kterému člověk někdy doroste. Někdy také ne,“ říká.
Kvůli práci jí poslední rok na vlastní tvorbu moc času nezbylo. To by chtěla změnit a dát pravidelnému psaní zase prioritu. „Protože se psaním neživím, mám práci a osobní život, bývá těžké si vymezit čas a připomínat si, že to je něco víc než jen koníček. Je to i boj sebedůvěry, uvěřit tomu, že z toho, co napíšu, jednou bude i nějaká pěkná knížka,“ říká. Prozatím aspoň přeložila knihu literárních reportáží ze současné Ukrajiny. „Je hodně barvitá. Fascinovalo mě, kolik míst a tváří té země neznám,“ uzavírá Marie Iljašenko.
MARIE ILJAŠENKO BÁSEŇ LETENSKÉ NÁMĚSTÍ
Z Homéra Letenské náměstí. Léta mé Iliady: ti lidé v pláštích, lidé na koních, řvoucí sparťané, tiché sady čtení bez cest a bez návratu z nich.
Z bolesti rukou můžu věštit deště, přílet hyperborejských vran.
S bolestí rukou můžu leda věštit a to nebyl můj plán.
To čekání má něco z nevyhrané bitvy. Jasany bez studu nahlíží do oken. Pročítám seznamy místo modlitby a moře nepřichází a nepřichází sen.
(Osip míří na jih, Host, Brno, 2015)
UKRAJINSKÉ VÁNOCE
Vánoce na Ukrajině dnes v sobě mísí hodně historických vlivů a liší se i podle regionu. Většina Ukrajinců je slaví podle juliánského kalendáře, jímž se řídí pravoslavná a řeckokatolická církev, skoro celý leden.
Ekvivalentem českého Štědrého dne je Svatá večeře podávaná 6. ledna. Na stole má být ten večer dvanáct jídel. Nesmí chybět kuťa neboli nasladko uvařená pšeničná či rýžová kaše. Dále se podávají různě upravené ryby, houby, saláty, boršč a plněné taštičky (vareniky). Nechybí ani koblížky (pampušky) nebo lívance. Ke stolu se usedá s první hvězdou na nebi, každý stolovník by měl ochutnat všech 12 jídel a na talíři by neměly zůstat zbytky. Na západní Ukrajině se hned po večeři vyráží na koledu. 13. ledna býval druhý Štědrý den s večeří, méně bohatou. Tento svátek se nazývá Melančin (Malanka) nebo také Starý nový rok. U této příležitosti se hraje humorné lidové divadlo, zpívají se koledy a pořádají se taneční zábavy.
18. ledna, v předvečer svátku sv. Jana Křtitele, se na západní Ukrajině slaví ještě tzv. hladová večeře, kde se opět jí kuťa. Druhý den se v kostelech světí voda a křížky ozdobené větvičkami.
V západoukrajinské tradici chodí navíc v noci z 18. na 19. prosince Mikuláš, který dává dětem dárky za okno nebo pod polštář. V rodinách, kam chodí děda Mráz, dostávají děti dárky 1. ledna.
Podle Mariye Havryljuk ze spolku Krok hodně ukrajinských rodičů v Česku neustojí tlak zdejších Vánoc, a tak mají jejich děti skutečně dlouhé a bohaté svátky: chodí k nim český i ukrajinský Mikuláš, slaví české Vánoce a Nový rok a poté odjíždějí na Ukrajinu k prarodičům. Tam drží všechny ukrajinské tradice včetně koledování, kdy jako koledu dostávají peníze.
POČTY UKRAJINCŮ A STRUKTURA MIGRACE
Počet Ukrajinců
v Česku – 189 912 (září 2021)
v Praze – 59 324 (k 31. 12. 2020)
v Praze 7 – 1 489 (k 31. 12. 2020)
Počet cizinců
v Česku – 647 650 (září 2021)
v Praze – 228 532 (k 31. 12. 2020)
v Praze 7 – 9 120 (k 31. 12. 2020)
Ukrajinci jsou nejpočetnější skupinou cizinců žijících v Česku, následovanou Slováky, Vietnamci a Rusy. Do Česka přicházejí obvykle pracovat, jsou ale i největší skupinou žadatelů o azyl (297 osob k září 2021). Na zdejším trhu práce jsou poptáváni stále hlavně do nekvalifikovaných profesí (stavebnictví, zpracovatelský průmysl, úklid). Rostou však i jejich počty na polokvalifikovaných pozicích (řemeslníci, řidiči, prodavači). Žádaní jsou zdravotníci. Další kvalifikovaní pracovníci, například specialisté IT, jsou většinou zaměstnaní u zde usazených nadnárodních společností. Česká vláda se snaží migraci z Ukrajiny řídit několika programy ekonomické migrace s cílem pomoci zdejším zaměstnavatelům doplnit stavy pracovníků. Podle Yany Leontiyevy ze Sociologického ústavu AV ČR dnes platí, že z Ukrajiny odchází do Česka hlavně nižší třída, a to z regionů stižených nezaměstnaností. Mimo jiné proto, že platy za kvalifikovanou práci v ukrajinských městech stouply, a tak se v případě takových profesí vyplácí odcházet až za výdělkem cca 50 000 Kč měsíčně a více. Po pěti letech nepřetržitého života mohou Ukrajinci požádat v Česku o trvalý pobyt, který jim značně ulehčuje pracovní život a cestování. Druhá a další generace zde usazených Ukrajinců typicky vykonává kvalifikovanější práce než jejich rodiče.
Zdroje: ČSÚ, Ředitelství služby cizinecké policie, Ministerstvo vnitra ČR a Katedra sociální geografie Přírodovědecké fakulty UK (Dušan Drbohlav a spol.)
ZKUŠENOSTI ZE ŠKOL
Jaké jsou zkušenosti z oslovených škol v Praze 7, kde je velký podíl žáků s odlišným mateřským jazykem? „Ukrajinské děti se začlení rychle, ale zásadní je, aby je rodiče podporovali, že naučit se česky je důležité,“ vysvětluje ve své kanceláři Dana Prošková, zástupkyně ředitelky a výchovná poradkyně v ZŠ Tusarova. Dětí s ukrajinským původem tu momentálně mají dvacet pět. Jejich adaptaci v posledních letech těžce ovlivnila online výuka. „Třeba jeden chlapec se nenaučil česky ani za čtyři roky. Jeho táta je specialista IT, takže mluví asi hlavně anglicky a nepracuje v žádném kolektivu. Do poradny se synem odmítá přijít a hodně se bál covidu. My tím pádem ani nevíme, jestli chlapec nemá nějaké problémy s učením, a kvůli jeho absencím se scházela už i výchovná komise a OSPOD,“ ilustruje Dana Prošková ztíženou situaci dětí s odlišným mateřským jazykem (zkráceně OMJ).
Podle platných norem má škola, kde je více než 5 % žáků s OMJ, organizovat posilující lekce z češtiny. „U nás to ale propočtem vychází na maximálně 5 hodin týdně, a když to rozdělíme mezi slovanské a vietnamské děti, dostaneme se na 1–2 hodiny v týdnu. To je málo. Víc však nedostaneme zaplaceno,“ říká Dana Prošková. Češtinu učí speciální pedagožka a ve škole působí i dvojjazyčná asistentka. „Naše vychytávka je také překladač od pana Taicha z radnice. Řeknete do toho větu česky a ono ji to přeloží a přehraje. Takže rozumějí i děti, které by si jinak vietnamské slovo nebo azbuku nepřečetly. Ale jestli to překládá vždy správně, nevíme,“ směje se Dana Prošková. Tomáše Taicha z odboru sociálního začleňování chválí i za pomoc během online výuky, pro kterou jim pomohl zajistit připojení pro všechny žáky.
Doučování a dvojjazyčné asistenty využívají často i v ZŠ U Studánky. Ukrajinských žáků mají momentálně devět a při jejich začleňování postupovali podle již dříve vypracované koncepce: každému novému žákovi s OMJ se přidělí průvodce, který zjistí jeho vstupní znalosti, komunikuje s rodinou a monitoruje jeho pokrok. Ve třídě zase žák dostane tzv. dětského patrona – spolužáka, který se o něj stará a připraví na jeho příchod zbytek kolektivu. „Ukázalo se také, že začleňování dětí s OMJ významně pomáhá i hudba. Naše škola se dlouhodobě zaměřuje na rozvoj hudební výchovy,“ poznamenává ředitel školy Bohumil Kettner. Škola dále nabízí zaměstnancům různé semináře a konzultace a v neposlední řadě prý probírají situaci konkrétních žáků na různých teambuildingových akcích. Vedení obou škol se shoduje na tom, že ukrajinské děti problémy v kolektivu nemívají. „Jen jednou jsme zaznamenali případ hádky Rusa s Ukrajincem,“ vybavuje si Dana Prošková. I když pro to nemá data, z rozhovorů s dětmi pochopila, že ukrajinští žáci pocházejí spíše z nižších socioekonomických vrstev, zatímco rodiče ruských dětí tu často podnikají a vlastní i nějakou nemovitost.
ZAJÍMAVÉ ODKAZY O UKRAJINCÍCH A PRO UKRAJINCE
Ukrajinci.cz – obsahuje i stránky časopisu Porohy
Odbor sociálního začleňování ÚMČ Praha 7
Centrum pro integraci cizinců Praha
Novinky z Prahy 7 v ukrajinštině v měsíčníku Hobulet
Oleh Kryštopa: Ukrajina v měřítku 1 : 1 – kniha reportáží o současné Ukrajině
