Očkování dětí přímo ve školní třídě v roce 1909
Během 19. století bojovali naši předci s pravými neštovicemi. Tato nemoc byla doslova postrachem, zejména pro rodiče malých dětí. Inkubační doba choroby se pohybovala mezi 10 a 14 dny, poté nastoupila horečka (až 40 °C) a malátnost, tedy příznaky podobné chřipce. Tento stav provázely bolesti v kříži, potíže s polykáním a eventuálně další obtíže. Po přibližně třech dnech horečka pozvolna klesá a na těle i sliznicích nemocného se objevují stovky pupínků. Na špičce každého pupínku se tvoří puchýř, jehož obsah po čase hnisá. Několik dní po objevení pupínků přichází opět horečka a pro část nemocných také smrt. Smrtnost nemoci se pohybovala mezi 10 a 20 %, s narůstajícím věkem nemocného její nebezpečnost klesala. Neštovice také byly vysoce nakažlivé, takže se nemoc jen zřídka vyskytla izolovaně. Právě na přelomu 18. a 19. století proběhla v Čechách velká epidemie neštovic – za oběť jí padlo 34 664 osob.
Naděje z Anglie
V té době se už ale z Anglie dále do Evropy šířil účinný prostředek v boji proti nemoci. Anglický biolog Edward Jenner již v roce 1796 úspěšně testoval vakcínu, kterou sám vyvinul. Avšak Jenner nebyl pionýrem očkování, v Anglii se očkovalo už od dvacátých let 18. století. Tuto první metodu, tzv. variolizaci, jež spočívala v podávání sušeného hnisu z puchýřů pravých neštovic, přinesla do Anglie aristokratka Mary Wortley Montegu z Turecka. Nemoc sice u očkovaného propukla, ale ve slabší formě. I tak ale některé z očkovaných nemoc zahubila. Především však takto postižení mohli nakazit celou řadu lidí, kteří nemohli tento léčebný proces podstoupit. Jenner si naproti tomu všiml, že lidé, kteří často přicházejí do styku s dobytkem, někdy onemocní tzv. kravskými neštovicemi. Lidská a velmi nebezpečná varianta se jim ale poté vyhýbá. Jinými slovy, prodělání kravských neštovic zaručí imunitu i proti „lidské“ variantě nemoci. Jenner tedy vyvinul látku z hnisu kravských neštovic, kterou se poté očkovalo.
Objevitel moderního způsobu očkování, anglický lékař Edward Jenner (1749–1823)
V Čechách se „orientální“ metodou očkovalo už v devadesátých letech 18. století, v Praze ji propagoval a používal zde usedlý anglický lékař dr. Smith. Ten také působil v Tedražicích v jihozápadních Čechách, kde hrabě František Xaver Taaffe zřídil v roce 1795 „očkovací ústav“. Moderní vakcínu, tedy „Jennerovu metodu“, aplikoval v Praze už v roce 1800 MUDr. Bauer. Očkování si pomalu razilo cestu – muselo se ovšem vypořádat s četnými obtížemi – chybělo jeho centrální řízení a koordinace, navíc důvěra mnohých rodičů v nový preventivní nástroj byla velice slabá. První doporučení k očkování vydala rakouská dvorní kancelář již v roce 1802, ještě o rok dříve vyšel první popularizační spis v češtině nazvaný V čem vlastně pozůstávají kravské neštovice a k čemu jsou prospěšné. Dvorský dekret z 9. července 1836 zdůraznil nezpochybnitelný kladný vliv očkování na rozšíření nemoci, resp. jejího průběhu. Apeloval na učitele, kněží a lékaře, aby očkování propagovali mezi prostým lidem. Počty nakažených se prakticky trvale snižovaly a zdálo se, že nebezpečné nemoci odzvonilo. S tím souvisel i výrazný pokles zájmu očkování. O to překvapivější a bohužel tragičtější následky měla epidemie, která v letech 1872 a 1873 zasáhla nejprve Prahu a pak prakticky celé Čechy. Nemoc přišla ze dvou směrů – z bavorských příhraničních okresů a ze Saska. V dubnu 1873 referují Národní listy o průběhu epidemie. Během prvních dvou týdnů měsíce března tohoto roku zemřely v celé zemi téměř čtyři stovky nakažených. Z očkovaných nemocných zemřelo 7 % pacientů, z neočkovaných pak více než třetina. Dle dobových údajů si tehdy nemoc vyžádala v zemi přes 15 000 obětí a v Praze pak téměř 1700. Menší epidemie se pak v Praze opakovaly až do konce osmdesátých let 19. století.
Pro injekci do hospody
V Praze a jejích předměstích se neštovice a další nakažlivé nemoci nejvíce šířily v místech, kde byla silná hustota zalidnění, tedy například v Josefově nebo v dělnických koloniích v Holešovicích-Bubnech. Pražský magistrát a jemu podřízené orgány věnovaly v druhé polovině 19. století stále větší a větší pozornost zdravotnímu stavu občanů hlavního města. Zejména snaha o zlepšení hygienických podmínek pro obyvatele byla více než patrná. Důležitou součástí tohoto úsilí bylo i zajištění očkování proti neštovicím a právě epidemie na počátku 70. let byla zásadním impulsem pro renesanci této metody. V roce 1885 tedy nabízí Praha prostřednictvím okresních lékařů očkování dětí. V Praze 7 jej prováděl zdejší lékař MUDr. Dvořák ve své ordinaci v tehdejší Hálkově třídě (dnes U Výstaviště) č. 229. V dubnu 1891 projednávala problematiku očkování v Praze městská zdravotní komise (poradní orgán Rady města). Tehdejší městský fyzik (lékař) a legenda péče o veřejné zdraví MUDr. Jindřich Záhoř představil nový systém očkování školních dětí. Napříště se nemělo odehrávat v ordinacích lékařů, protože na očkování „docházejí také dítky nakažlivými nemocemi stižené“, a hrozí tak nákaza u ostatních čekajících pacientů. Dr. Záhoř doporučoval, aby městská rada zřídila, resp. vyčlenila prostory v obecních školách, kde se bude očkovat. Zároveň Záhoř vyzdvihl činnost okresního lékaře z Holešovic MUDr. Jana Fähnricha, který prováděl očkování v jiné veřejné místnosti – v hostinci! Jednalo se o tehdy oblíbený lokál Na Kovárně v Palackého ulici č. 218/5 (dnes Partyzánská). Díky tomu se dle městského fyzika dařilo zvýšit počet naočkovaných. Záhoř také navrhl, aby Praha vyráběla vakcínu ve své vlastní režii. Před první světovou válkou se v Praze 7 očkovalo už zase „klasicky“ ve školách – v Jablonského ulici (dnes zde sídlí obchodní akademie a oděvní průmyslovka) a U Studánky (dnes FZŠ Umělecká) a v chlapecké opatrovně v Letohradské ulici (dnes stejnojmenná základní škola).
Městský fyzik (lékař) a hygienik MUDr. Jindřich Záhoř (1845–1927). Do jeho agendy patřilo i organizování očkování pražských dětí
Stejně jako dnes, i v 19. století mělo očkování své systémové odpůrce. V čele této kritiky (z odborných pozic) stál internista MUDr. Josef Hamerník (1810–1887), který tvrdil, že očkování přináší více problémů než užitku. V době probíhající epidemie, v roce 1872, poukázal na případ, kdy údajně na Mělnicku několik desítek dětí onemocnělo po očkování příjicí (syfilidou). Poté se na stránkách tisku rozhořela plamenná diskuze v čele Hamerníkových odpůrců stál MUDr. Vilém Petters, zastánce očkování a autor brožury popisující zmiňovanou epidemii neštovic v Praze v letech 1872–1873. Tradičně nejskeptičtější byli k očkování obyvatelé příhraničních okresů v severních Čechách s převahou německého obyvatelstva. Jejich nechuť lze zřejmě přičíst silnému vlivu z Německa, kde bylo hnutí odmítající vakcinaci velice silné. Toto antivakcinační hnutí ale nebylo jen středoevropským specifikem, české deníky informovaly v březnu 1885, že v anglickém Leicestru protestovalo proti (povinnému) očkování na 20 000 lidí. Argumenty „odmítačů“ byly různé, kupodivu dnes dominující vedlejší účinky vakcinace se příliš nevyskytovaly. Poměrně často zazníval argument o vysoké ceně za celý proces. V roce 1871 přitom naočkování více než 150 tisíc dětí stálo cca 37 tisíc zlatých, což odpovídalo zhruba ceně dvou menších domů.
V současnosti se velmi často diskutuje, zda zavést povinné očkování proti nemoci COVID-19. Nejinak tomu bylo i v případě neštovic. V průběhu 19. století se objevilo několik pokusů vakcinaci dětí uzákonit, vyzývala k tomu opakovaně i pražská zdravotní komise. Vzorem pro zdejší zastánce tohoto opatření byly další evropské státy – v Bavorsku bylo očkování povinné již od roku 1807, ve Švédsku od roku 1810, v Anglii od roku 1864, německý zákon přijatý v roce 1874 dokonce nařizoval i revakcinaci. V Čechách se povinnost očkování zavedla až po vzniku Republiky československé, a to zákonem č. 412 z roku 1919. Nicméně už rakouské úřady své občany k očkování motivovaly – vyžadovaly jej například při přijímání do určitého typu (vojenských) škol nebo při udělování stipendií. Zároveň je třeba připomenout, že další pobídkou pro očkování byl fakt, že bylo pro všechny zdarma.
V průběhu 19. století se očkování neslo především ve znamení jediné nemoci, proti které mělo chránit – neštovicím. Je trochu paradoxem, že průkopníky širšího využití očkování byla vlastně domácí zvířata – už v devadesátých letech 19. století se jim běžně podávala séra proti sněti slezinné nebo července. Od roku 1885 byla také známá očkovací látka proti tehdy rozšířené vzteklině. To ale neznamená, že by úsilí vědců a lékařů nesměřovalo k nalezení vakcín na další nebezpečná onemocnění. Velkým úspěchem bylo například v roce 1927 objevení prostředku účinného proti zákeřnému záškrtu (difterii) – nemoci, která dokázala zabít až třetinu infikovaných (zejména dětí).
Tvář dítěte zohavená neštovicemi