archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Je krátce po Novém roce, dáváte si muzikantská předsevzetí?
Nějakou dobu si už žádná předsevzetí nedávám. Jediné, na které spíš podvědomě myslím, je, abych přežil. Tím myslím samozřejmě ve zdraví. Minulý rok byl dramatický, protože odešel Radim Hladík, Jiří Smetana a blízký kamarád a restaurátor Petr Johanus. Když se daří, jezdím i s různými zdravotními peripetiemi stále po koncertech. Že jsem pořád naživu, pociťuju jako radostnou událost. Každý nový den je dobrý.

Na Hithitu nedávno skončila sbírka na film Nechte zpívat Mišíka, kde jste jako odměnu slíbil čtyři soukromé koncerty „obýváky“. Už víte, komu pojedete domů zazpívat?
Zatím vůbec netuším. Ale je pravda, že jak hrajeme i po malých klubech, občas vyrazíme na nejrůznější narozeniny. Takže mi nevadí přijet třeba do malé hospůdky. Není to běžné, ale většinou to bývá prima.

O čem film bude?
Jde o hraný dokument Jitky Němcové, ve kterém se objeví spousta dokumentárních záběrů České televize, ale i nějaká domácí videa. Před časem mi navrhla, že by o mně chtěla natočit dokument. Začala mi popisovat scénář, a když se dostala ke slepicím, pro film jsem se nadchl.

Jakým slepicím?
To uvidíte teprve v kině. Astronomové na Kleti po mně pojmenovali jednu planetku a Jitka si vymyslela, že místo v baru se mnou udělá rozhovor na ní. Natáčení jsme pojali hodně praštěně a nelogicky, protože na planetce Mišík samozřejmě není žádný kyslík. Jitka si tam přimyslela ještě slepice. „To je úžasný, budu mluvit s moudrou slepicí,“ pomyslel jsem si. Mám rád sci-fi, tak proč by ve vesmíru nemohly existovat podobné formy života? Po druhém panáku se scénář začal rýsovat.

Objeví se v dokumentu i Letná?
Ano, třeba některé moje místní životní peripetie, ale ty nebudu rozvádět. Film poběží v Oku, takže se na něj budou moct Letenští přijít podívat.

V jednom z minulých Hobuletů jsme udělali chybu, když jsme psali o policejních kontrolách v klubu Pokrok, nad kterým jste bydlel. Prý jste jim ale házel do světlíku petardy. Je to pravda?
Ano, jednu dobu jsme byli z Pokroku úplně zoufalí. Představte si, že bydlíte v prvním patře nad klubem a sedm let okolo jedenácté hodiny v něm začne bordel a drum’n’bass, který se stupňuje do tří nebo čtyř do rána. Do Pokroku jsme ze začátku také chodili, protože tam byla bezvadná atmosféra od architekta Petra Pištěka, interiér připomínal skoro třicátá léta a naše děti tam hrály divadélka. Ale časem se to začalo zvrhávat v bujarou alkoholickou eskapádu a já nespal. Přijel jsem domů z koncertu v půl jedné, lehl si a najednou se začaly otřásat stěny. To nešlo.

Co jste dělal?
Klub provozovala manželka Petra Pištěka Zdenka, jenže ta bar přenechala mlaďochům a šla se za roh vyspat. My ne. Bylo to ne- únosné. Myslím si, že policajty tehdy volala sousedka z přízemí, která kvůli tomu brečela na chodbě. Dům patřil našemu kamarádovi Jirkovi Matějovskému, takže se stížnosti hrnuly i na jeho hlavu. Snažil se je řešit, jenže to nepomohlo. Po výtkách byl tři dny trochu klid, ale pak to začalo znovu. Jsem muzikant, mám rád kluby, půlku života jsem strávil po hospodách, doma jsme měli osm let otevřený byt, kde jsme pouštěli muziku, ale tohle se nedalo.

Když jsme u těch hospod, kam se na Letné dřív chodilo?
Hodně na Mělník, protože jsem bydlel dole u tramvají na Obránců míru 5, dneska je to Milady Horákové. Potom často k Sojkům, kde měli na sále sice dobré pivo, ale bokem ještě jeden výčep pro stůl štamgastů. Sedávali tam většinou bývalí sparťanští fotbalisté. Ta pípa byla úžasná – točili tam jenom hladinku plzeň, ale obsluhovali ji dva skuteční velmistři. Nebo jsme chodili k Voldánovi na roh Kostelní, občas k Houbaři. S maminkou jsme chodili v neděli na svíčkovou do Hotelu Belvedere. A samozřejmě Pod lipky. To byly většinou soboty a neděle, když jsme už jako muzikanti hrávali na Letenské pláni fotbal. Nejdřív jsme šli Pod lipky na pár piv, pak jsme odehráli fotbálek a nakonec se vrátili Pod lipky až do večera, odkud jsme šli v noci domů. Sportem ku zdraví.

A co stánek na Špejcharu?
Špejchar bylo letenské specifikum. Šlo o kiosek otevřený zhruba do čtyř do rána, někdy i déle. Byly u něho dřevěné lavice, na kterých se vysedávalo, a taky tam měli „rakovinku“, jak jsme říkali špekáčku na přepáleném tuku, který snad nikdy neměnili. Prodávali tam lahváče, snad chvilku tam bylo i točené do kelímku a byla to štace, kde jsme se nechávali vždycky vysadit z autobusu při cestách z koncertů.

Vzpomenete si na nějakou historku z té doby?
Třeba ze Špejcharu ze sedmdesátých let? Jednou jsem čekal na honorář za desku, což nemělo být nic výrazného. Spal jsem v té době v kuchyni, protože jsme v našem třípokojovém bytě mohli používat jenom jeden pokoj s kuchyní, a když maminka ráno chodila do práce, třískala mi u ucha kastroly. Já přitom domů chodil ve tři nebo ve čtyři ráno, takže na mě nebyla příliš hodná. Ale jednou byla úplně jako myška, že mi přišly peníze, a jestli se na ně nepodívám. Rozespalý koukám na vyúčtování se složenkou a vidím na papíře dva tisíce: „Kvůli tomu mě budíš?“ Jenže pak se na to podívám ještě jednou a ono to bylo dvacet tisíc. Nejdřív jsem pozval kamarády a své tehdejší děvče do kavárny Slavia, pak jsme putovali městem, všude chvíli poseděli a něco popili, byli jsme i v divadle v Dejvicích na avantgardním představení, abychom nakonec skončili na Špejcharu, odkud nás rozehnali policajti. Potácel jsem se odtamtud, ale pořád jsem měl v kapse džínsky ještě asi devatenáct tisíc pět set korun. Nakonec jsem usnul ve křoví u ministerstva vnitra.

Tak vznikla písnička Špejchar blues?
Špejchar blues vymyslela partička kamarádů amatérů. Text napsal Ivan Wünsch, který pak hrál na basu v Hudbě Praha. Hráli ho tenkrát na melodii od Jethro Tull. Jejich kapela se jmenovala Ten Beers After, později vydali desku Ten Beers After After Ten Years. Ale ten pásek se časem ztratil. Text jsem pak s dovolením Ivana použil pro svoje blues ze začátků Etc… Špejchar blues hrajeme v podstatě do dneška.

V té době jste ještě spal v kuchyni?
To byl tehdejší komunistický trend, že se původnímu majiteli sebral byt a sestěhovali se do něj různí nájemníci. Do takového prostředí jsem se už narodil. Pamatuju si, že kuchyni a jeden pokoj měl akademický malíř Bílek, který v něm bydlel s manželkou, dvěma dětmi a babičkou. Což bylo šílené. My s maminkou jsme měli jeden pokoj, v další menší místnosti bydlel pan Hejhal, jenž se později oženil a vzal si ženu s jednou dcerou. A ty tam pak také bydlely. Máma tenkrát ušila závěsy, abychom měli trochu soukromí. Posléze se pan Bílek odstěhoval a po několika výměnách jsme dostali pokoj a kuchyň, pak jsme zdědili ještě jeden pokoj. S panem Hejhalem jeho pokoj vyměnil ještě jeden pán, který pak v bytě umřel. Tak jsme nakonec získali celý byt. To už jsem v něm bydlel s manželkou Katarínou a synem Matějem. Maminka se odstěhovala na Slovensko.

Odtamtud pocházela?
Maminka se narodila v Topoľčanech a otec v Massachusetts v USA, byl to americký důstojník. Potkali se v Německu za demarkační čárou, kam se matka dostala s německým lazaretem, který ustupoval před ruskou armádou. Za řekou byli Amíci, kteří k sobě sestřičky lákali. Tak holky jednou sebraly odvahu, přešly mostek a ocitly se v americkém sektoru. Hodně si tehdy oddechly, protože se bály Rusů. Potkali se, zamilovali se, strávili tam spolu tři čtyři měsíce, pak otce odveleli a údajně padl v Koreji. Maminku pak nejrůznější peripetie a repatriace odvály do Prahy. Tatínka jsem nezažil.

Před čtyřmi lety jste odmítl státní vyznamenání od Miloše Zemana. Proč jste se rozhodl na Hrad nejít?
Ani se mi to nechce komentovat, protože je zcela evidentní, proč jsem vyznamenání od Zemana odmítl. Dokonce jsem pak díky tomu začal dostávat medaile od jiných lidí. Třeba na Malé Skále za mnou přišel na koncert starosta v obleku se šerpou a předal mi za městskou radu jejich vyznamenání. V Malostranské besedě nás zase lidé zasypali čokoládovými zlatými mincemi. Původně jsem byl přesvědčený, že bych měl na Hrad jít, protože ctím princip demokratické volby, i když se mi tam vůbec nechtělo. Ale pak se to ve mně po zvláštním telefonátu s panem Forejtem zaseklo a potom, co předváděl pan prezident s rektory vysokých škol, přišla poslední kapka a pohár přetekl. Proto jsem se omluvil a řekl, že ne.

Už víte, koho budete za dva roky na Pražský hrad volit?
Zatím vím, koho volit nebudu, ale počkám si na kandidáty. Byl bych rád, kdyby se objevila skutečná osobnost.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy se z vás stal po revoluci poslanec České národní rady?
Byla to zvláštní životní situace, kterou jsem úplně nechtěl. Od začátku jsem přátelům v Občanském fóru říkal, že pomůžu při volbách, ale nechci být poslanec. Z ústředí fóra mi ale zavolali, jestli bych jim nepomohl v severních Čechách, že je to tam hrozné. Řekl jsem, že jo, a pak jsem se do parlamentu více méně prozpíval. Počítal jsem s tím, že se postupně mandátu vzdám, ale přišlo mi to neseriózní, protože nás lidé volili s vědomím nové situace. Musím se přiznat, že jsem v politice plaval. V první řadě jsme odstraňovali vedoucí úlohu komunistické strany, která byla skoro u každého paragrafu. To bylo to nejmenší. Pak ale přišly na řadu speciality jako občanský zákoník nebo důlní zákon. Neměli jsme v té době žádné expertizy, proto jsme volali různým kamarádům, kteří se těchto problémů profesně dotýkali. Na závěr jsem už pomyslně stříhal metr jako na vojně. Byla to ale zásadní životní zkušenost, díky které teď ani náhodou parlamentem nepohrdám. Jsem zastáncem i Senátu jako parlamentní pojistky a jistoty. Jen jsem proti větším pravomocem, které chce pro sebe pan prezident.

Jak probíhaly tehdejší kampaně?
Jezdili jsme hlavně po severních Čechách, kde na nás místní občas různě pokřikovali. Přivezli nám na náměstí valník, na něj jsme se postavili, mluvili a já zpíval. To byla kampaň. Spouštěčem ale byly demonstrace na Václavském náměstí a posléze na Letné. Osobně jsem byl přizvaný na druhou, na kterou přišel skoro milion lidí. Zpíval jsem na ní Variaci na renesanční téma, což byl zážitek. Na tribuně panovala obrovská nervozita a napětí z doslova hmatatelného historického okamžiku. I Dubček se tam tenkrát klepal jako ratlík. Tehdy všechno mohlo ještě dopadnout jinak.

Jednou jsem četl, že podle skalních Leteňáků se srdce Letné nachází na rohu Kamenické a Kostelní a svět končí na začátku pláně. Máte to také tak?
Když jsme byli kluci, byly pro naši letenskou partičku pláň a sady středobodem veškerého dění. Do Stromovky jsme chodili jenom sáňkovat. Na Letné jsme hráli fotbálek, když bylo mistrovství světa v hokeji, tak s tenisákem hokej, když byla házená, hráli jsme házenou. Byli jsme pořád venku. Až později jsme začali objevovat kouzlo letenských hospod, hlavně těch čtvrté cenové.

Kdyby za vámi přijel na Letnou někdo, kdo tu v životě nebyl, kam byste ho vzal?
Pokud by to byl kumpán, zašli bychom do hospody. Na procházku pak samozřejmě do Letenských sadů k zámečku, kde je zahradní posezení. Je velice přívětivé, čepují tam desítku gambrinus, ale mají i plzeň. Dá se tam sedět na dřevěných lavičkách a je odtud úžasný výhled na Prahu. Když k nám přijede na návštěvu někdo z ciziny, bereme ho vždycky sem, abychom mu ukázali, že Praha svrchu vlastně není až tak velká, ale je krásná.

Je něco, co vás na Letné štve?
V poslední době mě už toho moc neštve. Dokonce jsem až tak nepatřičný, že mi nebude vadit obchoďák vedle Parkhotelu, protože si myslím, že malé krámky stejně nezaniknou. Třeba ve Šmeralce máme úžasnou pekárnu. Proč mám chodit do obchodu pro gumové rohlíky, když můžu přímo k pekaři? To se nezmění. Lidé budou dál nakupovat tam, kde budou mít dobré zboží.

Na začátku března vás čekají sedmdesátiny. Chystáte nějakou speciální oslavu?
Nic velkého nechystám. Ten den bude mít premiéru náš film v kině Oko, takže tam bude následovat i večírek. Jak už jsem zralejšího věku, nevydržím tak dlouho jako dřívávějc. S chutí si dám pár panáků a u nich také zůstane. Doufám. ○