Jak jste se vlastně k profesi záchranáře dostal?
Upřímně? (smích) Nedostal jsem se na vysokou školu a Záchranářská škola ještě brala. Původně jsem si pod tím představoval něco jiného, ale nakonec jsem rád.
Představuji si, že touhu zachraňovat v sobě člověk musí mít tak nějak odmala – zachraňoval jste už jako dítě?
Ne, rozhodně jsem neměl touhu někoho ošetřovat a opečovávat, a to ani svoje bolístky a škrábance… nebyl na to čas. Fotbal, kolo a běžné klukoviny – to bylo moje. Večer kartáčkem vydrbat špínu a další den nanovo. (smích)
Pamatujete si svůj úplně první výjezd v sanitce?
Většina záchranářů si ho pamatuje a v tomhle nejsem výjimka. Jel jsem tehdy ze základny Kundratka někam na Palmovku k cévní mozkové příhodě. Byl to opravdu silný zážitek. Pamatuji si, jak zapískal pager, rozbušilo se mi srdce, následovala jízda pod majáky, a mně se začaly honit myšlenky, co všechno musím udělat, čeho si všímat, na co se zeptat atd. První rok je obecně dost náročný, než si všechno „osaháte“. První kolaps, první infarkt, první dopravní nehoda, první porod, na který jsem čekal asi pět let, a pak bohužel také první setkání se smrtí.
Jak se s takovou situací vyrovnáváte? Máte nějaké rituály?
Setkání se smrtí je vždycky zvláštní okamžik. Každý ze záchranářů to má jinak, samozřejmě záleží na okolnostech a příčině smrti. U mě je obrovský rozdíl, zda umřel člověk na stáří a v kruhu rodiny, nebo se jednalo o jinou příčinu. Nejhorší ze všeho jsou děti a nemusí se přímo jednat o úmrtí. Ty zůstanou v hlavě hodně dlouho. A rituály? Když nad tím přemýšlím, tak vlastně mám – pokud to okolnosti dovolí, otevírám okno, aby duše mohla ven. Občas cítím zvláštní energii, která po otevření okna zmizí. Třeba to je jen subjektivní, ale třeba ne, proč to tedy neudělat.
Většinou se ale spíš můžete radovat z toho, že jste někomu zachránil život. Předpokládám, že lidi svého zachránce touží vyhledat. Je to tak? Jste třeba stále v kontaktu s někým, komu jste
v minulosti pomohl?
To je dobrá otázka, ale asi vás hodně zklamu. Za mou kariéru přišel osobně poděkovat jeden pacient, který měl zástavu srdce. Asi dvacet minut ležel na chodníku, než nás zavolali. Pak jsme ho tři čtvrtě hodiny resuscitovali a moc šancí k plnohodnotnému zdraví jsme mu tenkrát nedávali. Bylo to velice dojemné, pozval nás do restaurace na oběd a každému z týmu dal lahev drahého vína. Celkem mi za mou kariéru přišlo asi deset emailů s poděkováním. Obecně si lidé spíše rádi stěžují, než děkují, ale to je problém dnešní doby.
Máte i nějaké veselé historky, nebo je to jen stres?
Těch veselých je spousta, ale během let si uvědomíte, že záchranáři mají jiný humor než běžná společnost. Když jsem někde něco vyprávěl, tak se smáli pouze zdravotníci, policisti nebo hasiči a ostatní se po sobě jen koukali nebo se zdvořile pousmáli. Máme spíše černý humor a možná je to přirozená obrana před tím, s čím se setkáváme.
A co záchranářský slang, máte nějaký?
Samozřejmě že máme. Tak třeba výjezdu říkáme fal, troky jsou nosítka, sanitce říkáme tatra a třeba uši jsou fonendoskop. Těch věcí je ale mnohem víc. (smích)
A co nějaký pozdrav nebo fráze pro štěstí?
V dnešní době je aktuální pozdrav „Kovíden“, který vychází ze slova covid. (smích)
Jak dlouhá je vlastně jedna služba záchranáře?
Pracujeme krátký a dlouhý týden a máme 12hodinové směny, na kterých se střídají v denních a nočních směnách čtyři party. Obvykle máme nastavený systém služeb, takže si můžeme práci naplánovat klidně i rok dopředu. Tedy pokud nezměníme partu. V týdnu pak máme 3 nebo 4 volné dny. V poslední době je to větší divočina, ale bojujeme.
Jak moc postihla vaši práci letošní pandemie?
Na jaře jsme byli všichni vyděšení. Nevěděli jsme o COVID-19 téměř nic, nebyly nastavené postupy, shánění ochranných pomůcek bylo velmi komplikované, prostě hrůza. A to musím říct, že jsme na tom s pomůckami, dezinfekcí a podobně oproti kolegům z jiných krajů byli nejlépe. Každý den přicházely informace, postupné rozklíčovávání koronaviru… Téměř obden jsme tedy nastavovali nové postupy, metodiky pro záchranáře i dispečink, vystrojovali jsme další vozy k posílení provozu či k rotacím kvůli dezinfekci, téměř každý den jsme zaváželi respirátory, jelikož nebylo možné sehnat najednou větší množství. Bylo to dost stresující, někteří kolegové byli první tři týdny dokonce odloučeni od rodin. Hodně práce je za námi. Všichni jsme se semkli a makali. S odstupem času jsem hrdý na to, co všechno jsme zvládli.
A jak zvládáte aktuální situaci?
Máme nastavené postupy i systémy, které fungují. Nikdo z nás totiž zatím nebyl nakažen od pacienta. Díky jarní přípravě a pomoci je to celkově méně hektické, stres je sice stále, ale už nejsme tak vyděšení. Myslím si, že máme obrovský respekt – ve většině případů se COVID-19 projevuje v lehčí formě, na druhou stranu ale víme, co dokáže. Nechci nikoho strašit a šířit děsy, ale pokud by bylo možné apelovat na lidi – prosím dodržujte důsledně nařízení. Rozumím tomu, že to trvá dlouho, ale pokud budeme nařízení obcházet a nerespektovat, tím déle to vše potrvá anebo se to bude neustále vracet. Veškeré restrikce jsou hlavně kvůli zajištění zdravotní péče pro všechny. Nyní je zdravotnictví opravdu velmi zatížené, ať se to týká záchranek, nemocnic či následné péče.
Jak jste na tom s dostatkem personálu vy?
My si asi nikdy neřekneme, že máme personálu dostatek a nikoho dalšího už nepotřebujeme. Aktuálně máme i my mezi sebou záchranáře, kteří jsou pozitivní anebo se dostanou do karantény. Jak jsem už zmínil, v práci se sice nenakazí, ale mohou onemocnět třeba od někoho z rodiny. Naše každodenní rutina je tak vypsat žádanky k odběru, odvézt vzorky do laboratoře, doplnit ochranné pomůcky na základny, analyzovat rizika, odpoledne zajistit výsledky testů, vyhodnotit, v případě pozitivity vytrasovat posádky, rozhodnout o dalším postupu, zajistit provoz na další den. Bojujeme a držíme se zuby nehty. Všem kolegům a kolegyním bych tímto chtěl poděkovat za jejich nasazení.
Kolik lidí vlastně pracuje u pražské záchranky? A jak je to s poměrem mužů a žen?
Nevím to úplně přesně, ale okolo 600. Z toho 400 lidí pracuje takzvaně v první linii. To jsou lékaři, záchranáři, řidiči a pracovníci dispečinku. Poměr mužů a žen je u lékařů 1:1, záchranáři jsou 30:1, řidiči 50:1, dispečink 1:15.
Máte nějaké personální rezervy? Podobně jako hasiči aktivovali dobrovolné hasiče?
Nemáme moc možností, kde brát. Některé školy uvolnily studenty a jsme velice rádi za jejich pomoc i nasazení. Kromě mediků nám pomáhají i vojáci a studenti ČVUT. Nicméně žádného dobrovolníka nemůžeme použít jako „náhradu“ za záchranáře, řidiče, operátora či lékaře. To jsou profesionálové, které jednoduše nemůžeme ze dne na den nahradit. Jinak je ale personální situace ve zdravotnictví celorepublikově vážná až kritická. Proto by měly být tvrdé restrikce, ovšem ne na 14 dnů, ale rovnou na dva měsíce. Oznámit to společnosti, takhle to je a bude. Uvědomuji si, že to je tvrdé a většina lidí má už nyní existenční potíže, ale rozvolňování na 14 dnů stejně nikomu nepomůže, ba naopak.
Existuje tedy nějaký krizový scénář v rámci záchranky?
Máme hned několik krizových scénářů a snažíme se řešit věci, které hoří, hned. Pečlivě sledujeme vývoj pandemie, každý den spolu komunikujeme a analyzujeme dění, a tak se nám celkem daří se na okolnosti připravit. Základní vlastností záchranáře by totiž mělo být přemýšlet raději o horší variantě a vyvarovat se tak nějakého podcenění. I proto máme možná rádi ten černý humor.
Co jsme podle vás jako společnost udělali špatně, že je situace v ČR momentálně tak vážná?
Těžko hodnotit a ani mi to nepřísluší. Jsou určité věci, se kterými bych se pustil na hodně tenký led. Třeba podpora státu, populismus a zmatečnost. Nikdo totiž jasně nevystoupil a nevysvětlil, jak se věci mají, proč jsou opatření důležitá a jaké jsou možné důsledky. Je potřeba to sdělit přímo a nekličkovat. Nyní vlastně nikdo neví, co bude za týden. Osobně si myslím, že chyba byly dovolené v Chorvatsku, tím se urychlil nástup druhé vlny pandemie. Většina odborníků predikovala vývoj na podzim – přesto mám pocit, že přípravy různých scénářů třeba pro školy či živnostníky nebyly téměř žádné a raději se chystaly volby. Dokázal bych si představit i fungování výuky, kdy by děti s negativním testem odjely na školu v přírodě. Výuka by probíhala v uzavřené komunitě a zároveň by se finančně podpořil ubytovací objekt. Podle mě by to bylo smysluplnější, než aby děti vysedávaly u počítače a dvě hodiny si povídaly.
Často se mluví o zneužívání záchranné služby. Lidé si volají sanitku v případě, kdy nejsou v ohrožení života a jednoduše by stačilo vzít si taxíka a odjet na pohotovost…
To je téma, na kterém si všichni vylámou zuby. Jsou dvě roviny – laik a zdravotník. Zdravotník většinou pozná, kdy je člověk ohrožen na životě, co je závažné a co není, a pak má pocit, že je zneužitá jeho profese a vlastně i on sám. Laik ale situaci vnímá jinak, má pocit, že je ohrožen na životě a že jeho problém je ten nejhorší. Je také pravda, že systém tak, jak je nastaven, mnohokrát člověku ani jinou možnost než zavolat záchranku nenabízí. Bohužel se ale setkáváme i s lidmi především z mladší generace, kteří jen nechtějí čekat frontu v čekárně nebo nemají svého obvodního lékaře. Občas si vyslechneme, že si nás platí z daní, tak ať děláme. V ČR má samozřejmě každý nárok na zdravotní péči, tudíž i na záchrannou službu. Každý by se ale měl zamyslet nad tím, zda ji opravdu potřebuje, zda se nejedná pouze o jeho vlastní pohodlí. Jsem opravdu v takové tísni a je ohrožen můj život či zdraví? Záchranná služba má také své limity a možnosti a nelze obsloužit všechny. Na druhou stranu ale samozřejmě nechci od volání záchranky odrazovat. Je lepší dvakrát zavolat a zeptat se než jednou zavolat pozdě…
Změnilo se tohle nějak během pandemie?
V první fázi ubylo turistů a nočního života. Lidé se báli hospitalizace či vyšetření v nemocnicích, takže „výjezdovým“ se ulevilo. Na druhou stranu byl více zatížený dispečink, protože všichni hledali informace, báli se a také konzultovali svůj zdravotní stav (rýma, kašel, horečky…). Teď je to horší v tom, že je víc lidí pozitivních, a technická náročnost zásahu je tak větší.
Dva roky pracujete jako vedoucí záchranářů. Nechybí vám práce v terénu?
Moje současná práce mě baví a naplňuje. Navíc mám ještě částečný úvazek „na autě“ jako zdravotnický záchranář, takže nějakou praxi si stále udržuju. A i když jsem teď „kancelářský“, tak jsem stejně i dost v terénu. Stále je co řešit, někde něco zařídit, postarat se o své záchranáře… Snažím se být jim stále k dispozici.
Jak jsme na tom jako společnost se znalostí první pomoci?
Bingo. Kosa narazila na kámen. Obecně si myslím, že špatně. Neznám přesné počty hodin na základní škole, v autoškole jsou to jednotky hodin, maximálně nějaké školení v práci. Jinak nic. Kolik lidí si dobrovolně zaplatí kurz první pomoci? Raději investují peníze do služeb, oblečení, jídla apod. Celkem často se ale setkáváme s lidmi či rodinnými příslušníky, kteří vyprávějí o naprosté bezmoci, jak neuměli poskytnout první pomoc a museli se koukat na to, jak jim jejich blízký umírá před očima. A pak se stane, že svou frustraci otočí na nás: Kde jste tak dlouho? Přitom průměrný dojezd k nejzávažnějším případům máme v Praze okolo osmi minut. Naše operátorky sice dokážou k poskytnutí neodkladné pomoci instruovat i úplného laika, i tak by ale vzdělání v první pomoci mělo být jedním ze základů společnosti. Tím by pak zmizely dohady o zneužívání záchranných služeb, nebylo by přetěžované zdravotnictví. Jak jste na tom vlastně vy?
No, školením jsem sice prošla, ale je otázka, zda bych tu teorii dokázala včas vytáhnout a hlavně použít. Dost možná bych zpanikařila. Je nějaké minimum první pomoci, které kdybychom věděli a aplikovali, tak bychom dokázali zachránit život?
Rozhodně. Kdybychom se všichni naučili základy oživování – neboli resuscitace, rozpoznat, zda člověk dýchá normálně, nebo ne a zda masivně nekrvácí, tak bychom určitě několik životů navíc zachránili. Obecně je potřeba lidi přesvědčit, proč mají vůbec první pomoc poskytovat.
Lidé se možná bojí, aby dotyčnému ještě více neublížili…
Ale proč? Pokud má člověk zástavu srdce, tak je mrtvý. Když se o něco pokusím, dávám mu přeci jen nějakou šanci. Můžu oddálit nezvratné změny, můžu ho i oživit a stát se „hrdinou“, anebo to prostě nevyjde, ale pak mě aspoň netrápí výčitky svědomí. Navíc dnešní medicína je dost daleko a občas se zázraky dějí.
Možná převládá pocit, že záchrana života je složitá věc.
Naopak. Základní první pomoc je jednoduchá záležitost, se kterou dokážete neuvěřitelné věci. Důležitý je nácvik a možnost si to osahat. Ideální je kurz. Sám jsem první pomoc vyučoval a mám vyzkoušeno, že aby to dávalo trochu smysl, měl by trvat minimálně deset hodin. Existuje i výborná aplikace Záchranka, která vám může pomoct a usnadnit vám práci. Dokáže také odeslat vaši aktuální polohu a záchranářům tak pomůže vás najít. Spousty lidí si ji ale jen nainstalují do mobilu, zaregistrují se a tím to pro ně končí. Což je škoda.
Existuje naopak nějaký dnes již přežitý zákrok, který může vše zkomplikovat?
Stále se setkáváme s tím, že lidé mají nutkavou potřebu podkládat bezvědomému hlavu, aby ji neměl otlačenou. Přitom mu tak akorát zúží dýchací cesty, a pokud ten člověk z posledních sil dýchal, tak ho tím zadusí. U epileptiků zase mají stále potřebu silou otevírat ústa a strkat jim do nich nějaký předmět, aby si nepokousali jazyk. Ten člověk je přitom v křeči, jazyk už má dávno pokousaný a jedině mu takto vylámou zuby nebo budou sami pokousaní. Stále také přežívá mýtus propíchnutí jazyka a jeho vytažení z pusy, aby nezapadl. Přitom stačí provést lehký záklon hlavy u dospělého člověka, to je věc, která může skutečně zachránit život. Vlastně stále nás něco překvapuje a ukazuje se, že kutilství je naše vlastnost. Například jsem byl svědkem toho, jak syn oživoval svého otce tak, že koukal na fotbal, kouřil cigaretu a šlapal mu nohou na hrudník, jako kdyby nafukoval matraci…
Poslední dobou se rozšířila dostupnost automatizovaných externích defibrilátorů (AED), které slouží k laickému zásahu při srdečním selhání. Jeden takový máme třeba i u nás na radnici. Jaké s ním máte zkušenosti?
Defibrilátor je skvělá věc. Tedy pokud je umístěn na veřejně dostupném místě a je k dispozici všem, a ne jen když je přítomen vrátný. (smích) Je určený vyloženě pro laiky, jeho obsluha je velice jednoduchá a přístroj vás o všech krocích informuje. Jediné, co musíte udělat, je zapnout ho tlačítkem on/off.
Takové vymoženosti asi v Africe nemají…
To asi opravdu ne, rozhodně jsem se s tím nesetkal. Měl jsem ale možnost nahlédnout v Senegalu a v Nigérii do sanitního vozu, který zrovna zasahoval na ulici.
Jaké bylo vybavení?
Nic moc. Viděl jsem nosítka, kyslíkovou lahev, všeho všudy tři obvazy a pak jedno šuflátko, ale tam toho asi taky moc nebylo.
Afriku jste navštívil se štábem pořadu Po jedné stopě. Jak jste se vlastně do toho týmu dostal?
Oslovila mě postprodukce, zda bych proškolil čtyři lidi v první pomoci a nachystal je na několikaměsíční pobyt v Africe. Než školení začalo, tak přišla nabídka, zda bych nejel osobně. Nakonec jsem dostal já školení o kamerách. (smích)
Takže jste se stal kameramanem?
Byl jsem takový kluk pro všechno – fungoval jsem jako řidič, opravář, záchranář, bodyguard, kuchař, psycholog, kasa, big boss, aby měli Afričani jasno, na koho si nedovolovat. (smích) Pak podržtaška a i něco okolo těch kamer…
Jak dlouho jste byli na cestě a jaké země jste zatím projeli?
Strávili jsme tam zatím něco přes tři měsíce. Jedeme ve čtyřech – Martin Písařík, Igor Brezovar, kameraman a já. Naším cílem je projet z Maroka až do Kapského Města v Jihoafrické republice po západní straně Afriky. Cesta je rozdělená na tři etapy, kvůli pracovní vytíženosti, rodinám, ale i náročnosti pobytu tam. První část vedla přes Maroko, Západní Saharu a Mauritánii do Senegalu. Druhá pak ze Senegalu do Nigérie. Původně jsme měli skončit v Kamerunu, ale na hranicích nás zastavili vojáci, že v Kamerunu jsou nepokoje, volby a blížící se občanská válka. Čtyři dny po našem odjezdu byla ta vesnice kompletně vyvražděna. Skončili jsme tedy v Nigérii, nechali tam motorky, auto, část techniky, osobní věci. Vrátili jsme se do ČR a za pár dnů tu byla první vlna pandemie. Červnový návrat do Afriky jsme odložili, stejně jako další termín v lednu 2021, a stále vyčkáváme. Jsme rádi, že máme spousty natočeného materiálu a můžeme se s vámi o Afriku podělit.
Pořad Po jedné stopě nyní běží každou středu od 21.30 hodin na ČT2. Sledujete jej?
Pokud mám čas, tak se dívám. Je to super, protože těch zážitků bylo opravdu hodně a tímto si je připomínám.
Zasahovat jste ale ve smyslu záchrany života snad nemusel…
Bohužel ano. Martin Písařík spadl ve vysoké rychlosti z motorky do písku. Byl krátkodobě v bezvědomí, prodělal otřes mozku a celkově byl potlučený. Naštěstí nic vážného ve smyslu vnitřního krvácení či zlomenin. Do nemocnice jsme se dostali sice až za 24 hodin, ale byl jsem mile překvapen. Lékařka byla z Kanady, udělali mu rentgen hlavy a krční páteře, dostal měkký límec a něco na tlumení bolesti. To vše v malém městečku na Sahaře 600 km od civilizace. Občas jsem také dělal „pojízdného doktora“. Když jsme někam dojeli a viděl jsem tam některé lidi, děti s ošklivě se hojícími ranami, tak jsem se jim chvíli věnoval.
Byl jste v Africe někdy předtím?
Ne, nikdy. Intenzivně jsem nad nabídkou přemýšlel, radil se s rodinou. Nakonec jsem moc rád, že jsem mohl procestovat zatím půlku Afriky a udělat si svůj vlastní názor na tento kontinent. Moc aktuálních informací v češtině totiž na internetu nenajdete. Spousty webových stránek o Africe jsou různě kopírované, překládané a přitom jsou několik let staré. Je to škoda.
Jaké byly vaše první dojmy?
Odjížděl jsem z pohodlí do diskomfortu, plný předsudků a obav, ale nakonec bylo vše jinak. Možná jsme měli jen štěstí, možná vzájemný respekt. Jedno je jisté, pokud jste přátelský, pokorný a přijímáte Afriku, jaká je, tak se vám to několikanásobně vrátí. Pokud navštívíte malé vesničky a vyhnete se turistickým městům a hotelům, tak zažijete nevídané. Všichni jsou přátelští, veselí, usměvaví, spontánní, roztančení, neuvěřitelně pohostinní, chudí, ale duchem bohatí, prostě šťastní. A vy pak po večerech přemýšlíte, kde to vlastně žijete.
Kde se vám líbilo nejvíc?
To je těžká otázka. Každá země měla něco do sebe a něco ve mně zanechala. Dal jsem si před odjezdem za úkol, že vyberu jednu zemi, kam pak vezmu svou rodinu kritériem bylo především bezpečí. Nyní je favorit Sierra Leone – musel jsem celý jeden večer přemlouvat kluky, abychom tam zajeli. A bylo to pro nás pro všechny obrovské překvapení. Je to nádherná země, se stovkami kilometrů opuštěných písečných pláží, přitom stabilní stát. Naposledy se zde válčilo před třiceti lety. Místní jsou velice příjemní a na Afriku je tu velice slušná infrastruktura. Hodně podobná byla ještě Libérie.
Mohl byste se s námi podělit o nějaký konkrétní zážitek?
Těch je! Třeba když jsme spali poprvé v poušti. Na oslavu jsme si otevřeli lahev vína, večeříme, popíjíme víno s příchutí písku a najednou mi přelezlo něco přes nohu. Vzal jsem baterku a objevil štíra. Hned se rozjela debata, že pokud je štír bílý, jedná se o neškodné mládě. Ráno jsme měli tu čest vidět ho znovu, a jelikož byl z noci podchlazený, tak jsme ho klacíkem rozdráždili. Pak běhal a my skákali. Když jsme se pak ptali domorodců a ukazovali jim fotky, tak vytřeštili oči. Prý je to hrozná potvora. Nedalo nám to a vyhledali jsme si ho na internetu – byl to jeden z nejjedovatějších štírů. Zlatá nevědomost… (smích)
Bylo něco, co vás překvapilo?
Pro mě byla překvapením celá Afrika – je to obrovský kontinent s velkou různorodostí a pestrostí krajiny, krásnou přírodou, neuvěřitelně pohostinnými lidmi. Třeba přijíždíte do Guiney-Bissau, což je malá, zapomenutá země, kterou za poslední půlrok navštívilo všeho všudy šest turistů, z toho čtyři jsme byli my. Domorodci by se vám rozdali. Jste totiž první vlaštovkou turismu, chtějí se ukázat a vzkázat, že jsou normální lidé z normální země. Všude vládne pozitivní myšlení a smích. Líbily se mi jejich rituály, tradice, úcta, zručnost, touha studovat, vstřícnost, adaptabilita, kontinuita rodiny atd. Neustále živé je zde ale také téma otroctví, celá Afrika je zahalena temnou minulostí. Nechci ji za každou cenu vychvalovat, jistě jsme měli i štěstí a dobře si vybrali cestu a naslouchali jsme místním. Možná kdybychom jeli o dvacet kilometrů jinudy, tak bych třeba mluvil jinak.
Afrika je populací mladý kontinent plný dětí. Co setkání s nimi?
Dost mě překvapilo, že děti si musí vydělávat na školu. Uniforma a školné totiž přijdou na 1000 korun na rok. Prodávají výrobky svých rodičů, čistí boty, myjí auta… a do školy jdou, teprve až když si našetří. Je to sice docela motivační, protože si pak vzdělání hodně váží. Na druhou stranu se ale často stane, že než našetří na školné, tak z uniformy
vyrostou a bez ní do školy nemohou. A tak není výjimkou, že patnáctileté děti jsou ve druhé třídě. Nejcennější komoditou je pro ně pak PET lahev, protože si tak mohou nosit pití s sebou. Přesto jsou ty děti šťastné, veselé a drží při sobě. Všem českým dětem bych to přál vidět.
Co jste si z té cesty celkově odnesl?
Mám dojem, že Afriku celý svět pouze využívá a zneužívá. Rabujeme její nerostné bohatství, Čína jim místo placení staví silnice. Na co jsou jim silnice? Proč jim tedy aspoň nepostaví školy, nemocnice? U Dakaru v Senegalu nebo v Accře v Ghaně jsou obrovské skládky, přibližně o rozloze Prahy, kde je většinou elektroodpad. Od Maroka až po Guineu jsou zase písečné pláže při každém přílivu zaplaveny plasty. Takové množství odpadu nejsou sami Afričané schopni vyprodukovat. Také jsem si uvědomil, v jaké evropské bublině si tady žijeme. Stále se za něčím ženeme, chceme si něco dokazovat, hlavně být trendy. Pořád vymýšlíme nové a složitější věci, které stejně nejsme schopni na sto procent využít. Koupíte si mobil za 20 tisíc, ale za šest měsíců je starý. Na trhu se zase objeví nový typ, který musíte mít, přitom používáte pět aplikací. A pořád dokola. A tak je to tady se vším. V Maroku nám jeden muž říkal: „Nedávej na odiv své bohatství, nechej ho uvnitř svého domu, kam zveš pouze své přátele.“
Zbavil jste se nějakých svých předsudků?
Těch jsem měl samozřejmě spousty a každým dnem postupně mizely. Afrika je svérázná, může být nebezpečná a jistě tam jsou teroristické skupiny. Sami domorodci vám ale řeknou, které oblasti je lepší se vyhnout, anebo vás tam vůbec nepustí. Všude okolo vás jsou policisté, vojáci, domobrana a nikdo nemá zájem, aby se vám něco stalo. V Africe zkrátka nikdy nejste sám. I když půjdete v noci na toaletu za stan, tak tam na vás někdo kouká a hlídá vás. (smích)
Takže nikdy nenastala situace, kdy jste si říkal, že já radši nezůstal doma?
Ale jo, občas se tahle myšlenka objevila, ale hrála v tom roli spíše únava. Bylo i pár složitějších situací, které ale nebyly nebezpečné. Rozhodně jsme neměli zbraně u hlavy, i když jsme byli zadržení.
Co se stalo?
Zjistili jsme, že Maroko je vývozcem vína, což nás překvapilo. Arabská země a alkohol, to nejde moc dohromady. Po celodenním bádání jsme objevili oblast asi 100 km od nás. Už při příjezdu jsme viděli vinohrady, paráda. Jenže samotné město už tak super nebylo. Ve vzduchu bylo cítit napětí a od místních jisté nesympatie. Už se ale stmívalo a jízda v noci je dost nebezpečná, takže jsme se snažili najít nějaké ubytování. Okolo nás se začali shromažďovat lidé, později jsme zjistili, že to byli tajní policisté. Přesvědčovali nás, že v jejich městě, které mělo 15 tisíc obyvatel, žádný nocleh nenajdeme. Nakonec nás všechny zadrželi, na policejní stanici jsme se museli dívat na televizní projev marockého krále a pak nás čtyři hodiny vyslýchali. Poté nás deportovali do sousedního města, kde byl zřejmě policejní hotel, à propos nejdražší z celé Afriky. (smích) Jejich jednání bylo sice nekompromisní, ale slušné, bez jakékoliv agrese, se vzájemným respektem. Prostě nás tam nechtěli.
Těšíte se na další část cesty?
Pokud se nám podaří vyřídit další formality a uvolní mě rodina i z práce, tak bych to rád dotáhl do konce. Je přece jen rozdíl mezi tím „byl jsem v Africe“ a „projel jsem Afriku od severu na jih“. Takže ano, těším se.
Blíží se Vánoce, jak se vlastně slaví na záchrance?
O Vánocích docela dost jezdíme, takže moc pohody nemáme – většinou na lidi doléhá stres, úzkosti, žlučníkové záchvaty a pak samozřejmě obligátní kosti v krku. (smích) Každý ale přinese trochu cukroví, tak alespoň díky tomu máme trochu vánoční atmosféru.
Jak je to vůbec se záchranáři a manželstvím na pracovišti, najdou v práci partnera podobně jako třeba herci?
Ano, je to tak. Myslím, že u řady profesí je to podobné, jen o hercích a zdravotnících se více mluví. Sám jsem svou manželku Míšu poznal na záchrance a jsme spolu bez pěti měsíců celou dobu, co u záchranky pracuji.
Jak to řešíte v rámci rodiny, když sloužíte zrovna na Štědrý den?
Buď si uděláme místo večeře oběd, nebo počkáme na pozdější večeři. Vybavuji si, že jsme dělali Štědrý večer i o den dříve a taky to šlo. Dětem je to jedno, hlavně že jsou dárky. Mně je vlastně příjemnější slavnostní oběd a praktikoval bych to i normálně. Děti jsou natěšené, můžou si pak víc vychutnat dárky a my rodiče máme večer pohodu. (smích)
Jak dlouho bydlíte na Sedmičce a jak se vám tu žije?
Na Sedmičce žiju přes dvacet let a neměnil bych. Nejsem moc městský člověk, cítím se lépe v přírodě nebo na venkově, a právě proto mám Holešovice rád. Je to kousek od Stromovky, navíc jsme na okraji Prahy, a tak mohu město rychle opustit. Také lidé jsou tu příjemní. V okolí našeho domu se vlastně všichni známe. A i když se neznáme, přece je to tu takové osobnější než v jiných částech Prahy. Nedokážu si představit bydlet v nějakém velkém paneláku.
Je něco, co vám tu naopak vadí?
Ano – nedostatek parkovacích míst, ale to je problém celé Prahy. Návrat domů po 16. hodině se často promění v bobříka trpělivosti a probouzí ve mně instinkt hledače a lovce. (smích)
Radek Strnad (1980) se narodil v Pelhřimově. V roce 2001 dokončil studia Záchranářské školy Bílá vločka v Českých Budějovicích. U Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy působí od října 2002 nejprve jako záchranář, pak jako inspektor. V současnosti je vedoucím záchranářem oblasti pro Prahu 5, 6, 7 a leteckou záchranku. Loni podnikl se štábem pořadu Po jedné stopě dobrodružnou cestu napříč Afrikou.
