„Letenský kolotoč pro mě byl a vždycky bude tím nejkrásnějším na světě. V padesátých letech mě tam rodiče nebo prarodiče brávali snad každý týden. Dodnes si živě pamatuji, že mezi všemi těmi koňmi byl mým favoritem Cikán, že vprostřed se otáčeli rytíři v brnění a zhlíželi se v protilehlých zrcadlech a že každou jízdu provázela hudba orchestrionu, do něhož se vkládaly různé disky s kolíčky, o něž brnkaly struny,“ vzpomíná textař Michal Horáček, který byl jedním z podporovatelů veřejné sbírky na záchranu kolotoče. Ta běžela od 23. prosince 2014 až do konce ledna 2018 a celkem se v ní vybralo 778 848 korun. Dalším darem ve výši 600 tisíc korun přispěl Nadační fond Avast a 400 tisíc korun věnoval na opravu Magistrát hl. města Prahy. Rekonstrukce kolotoče byla zahájena 8. února 2016.
Letenský kolotoč z Vinohrad
Kolotoč s tradičním přízviskem „letenský“ si celý svůj název zasloužil až časem. Poprvé se totiž neroztočil na okraji Letenských sadů, nýbrž na Královských Vinohradech, nedaleko zájezdní hospody Na Kravíně. Přesné datum ale bohužel neznáme. Dílo řezbáře Matěje Bílka bylo totiž označeno jako dřevěná provizorní stavba a jako takové nepotřebovalo stavební povolení. Můžeme se tak jen dohadovat, zda se na něm děti (a vzhledem k velikosti koňů pravděpodobně i dospělí) mohly povozit během letní sezony 1893, nebo už o rok dříve. Za nápadem vytvořit a provozovat kolotoč ale zcela jistě stál Josef Nebeský, který se narodil v roce 1847 v Brně, v Praze bydlel na Národní třídě a s manželkou Berthou měl tři děti: Karla, Berthu a nejmladší Helenku, jíž bylo v době spuštění kolotoče už šestnáct let.
Na své současné místo, tedy do Letenských sadů, se kolotoč přestěhoval v roce 1894, tedy padesát let předtím, než do nové budovy na Letné přesídlilo Národní technické muzeum. Už tehdy se jednalo o velmi frekventované místo. Z jedné strany vedla ke kolotoči lanová dráha od Vltavy, z druhé koleje první pražské tramvaje Františka Křižíka, která vyjížděla z Královské obory. První zájemce zde kolotoč, teď už doopravdy letenský, svezl přesně 11. července 1894.
Letenský kolotoč je nejstarší dochovaný podlahový kolotoč nejen u nás, ale i v Evropě. Jeho předchůdcem byly zábavné karusely (z francouzského „carrousel“), což byla šlechtická zábavná jízda v kruhu na vyzdobených koních, jež měla nahradit staré rytířské turnaje. Výjimečnost našeho kolotoče spočívá také v tom, že nebyl nikdy zestátněn, ani za dob komunismu. „Kolotoč se po únoru osmačtyřicátého roku vyhnul znárodnění nejspíš proto, že neměl číslo popisné, a tak nebyl zanesen v katastru nemovitostí ani jiné evidenci majetku. S trochou nadsázky lze říct, že komunisté neměli pro kolotoč kolonku, a tak nevěděli, jak ho znárodnit,“ popisuje generální ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr.
Rozpadlá památka
Poslední majitelkou kolotoče byla Františka Kořánová, která tradiční pouťovou atrakci nepravidelně provozovala až do její poslední jízdy v roce 2004. Tehdy od ní památku po dlouhodobém jednání získalo za 1,5 milionu korun Národní technické muzeum a začalo podnikat kroky k její záchraně. Do té doby totiž kolotoč chátral, přestože byl od roku 1991 památkově chráněným objektem a muzeum opakovaně nabízelo vlastníkům jeho opravu. „Snažili jsme se vysvětlit, že jim kolotoč nikdo nebere. Jen jsme ho chtěli opravit a slibovali jsme, že co se opraví, vlastníkům zůstane. Majitelé ale stále odmítali,“ vzpomíná Karel Ksandr. První větší restaurátorský zásah se tak podařil až v roce 1995, kdy došlo k rekonstrukci střechy, bez které by dnes kolotoč pravděpodobně nestál. Následovalo několik dalších oprav, například výměna elektroinstalace a obnova historických prvků. Bohužel ne všechny věci se zachovaly. Rok před zahájením rekonstrukce neznámý pachatel odcizil autentický orchestrion, který se dodnes nepodařilo nalézt.
Kolotoč je vzácný nejen svým stářím, ale i provedením. Neorenesanční dřevěný pavilon o rozpětí 12 metrů na půdorysu pravidelného dvanáctiúhelníku je původní, stejně jako vnitřní vybavení kolotoče. Stavbu tvoří trámová dřevěná konstrukce s prkennými výplněmi. Obvodové stěny spočívají na zděných podezdívkách. Otočný sloup zdobí postavy tří rytířů, jejichž brnění ale není z plechu, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale z papírmašé, podobně jako třeba u divadelních kulis. Točna byla původně vybavena koňmi a lavicemi, ve 30. letech 20. století je však nahradila čtyři autíčka. Dvě byla dřevěná, dvě plechová a všechna designovaná tak, aby odpovídala tehdejším vozům, jež se proháněly ulicemi.
Ne každý ví, že se pod kolotočem nachází podzemní prostor sloužící k technické obsluze. Původně se celý mechanismus rozpohyboval tak, že do podzemí sestoupil člověk, který zde chodil dokola a pomocí tlaku na vzpěru podlahy uvedl celou atrakci do pohybu. Síla „jednoho obíhajícího sluhy“, jak bylo oficiálně zaneseno v dokumentech, byla postupně nahrazena systémem ozubených kol a ve 30. letech pak poprvé elektromotorem. Dnešní motor pochází z roku 1981 a provozovatel kolotoče to s ním občas neměl jednoduché. Jeho síla totiž neodpovídá původním převodům, a ve výsledku tak celým zařízením otáčí podstatně rychleji, než jak tomu bylo u pohonů předchozích.
Koně téměř jako živí
V představách Josefa Nebeského měl být kolotoč něčím výjimečným, svým způsobem netradičním a překvapivým. Všech dvacet jedna dřevěných koní, kteří byli pro podobné atrakce typičtí, proto oblékl do pravé koňské kůže získané z jatek. Hlavy i nohy koní byly dřevěné stejně jako konstrukce těla, jež byla vyplněno slámou. Koně navrch dostali i pravá sedla. Z těch původních se ale dochovalo pouze jedno, ostatní byla v 50. letech vyměněna za nová. Sedla a skutečnost, že koním byla ponechána jejich původní velikost, dodávala jiskru celému kolotočovému dění a na koních se kromě dětí mohli projet a pobavit také dospělí.
Letenský kolotoč je ve světovém měřítku výjimečný právě i tím, že koně nejsou dřevění (ani z plechu či plastu), ale jde o faktické vycpaniny. Figuríny koní jsou provedené preparátorským způsobem, každá je potažená pravou koňskou kůží bez spojů a sešívání. To znamená, že na kolotočové koně byly použity kůže ze stejně velkých zvířat stažených až po kopyta. Stejným způsobem se postupovalo i během poslední opravy. Sehnat dvě desítky koňských kůží stažených tímto způsobem ale nebylo vůbec snadné, restaurátoři uspěli až ve Francii. V současné době dostávají koníci nový „kabát“ v jedné firmě na Berounsku. Náklady na restaurování jednoho koně činí 180 až 250 tisíc korun, přičemž záleží nejen na velikosti koně, ale i na jeho stavu a na rozsahu restaurátorského zásahu. Celkové náklady na rekonstrukci kolotoče překročí 17 milionů korun, z čehož podstatnou část uhradí ministerstvo kultury a Praha 7.
Muzeum vnitřností
Při práci na obnově koní v nich restaurátoři našli stovky hřebíků i zapadlé mince nebo korunové vstupenky, které tam děti zastrkaly dírami v prošoupané kůži. Tehdejší majitelé koně spravovali různě – záplatami z kůže či z koberců, místo skleněných očí lepili knoflíky. Všechny tyto drobné archeologické nálezy dali restaurátoři stranou a muzeum z nich poskládá výstavu v hlavní budově.
Inovací postupně prošel také orchestrion – komplexní hudební nástroj uzavřený ve skříňkovém obalu značky Dalibor, který se zasloužil o doladění již tak jedinečné atmosféry, jež u kolotoče panovala. Bohužel byl v roce 1994 společně se zvonem odcizen. V nově otevřeném kolotoči ho nahradí adekvátní historický orchestrion.
Svézt se na obnoveném Letenském kolotoči bude možné nakonec později, než se původně předpokládalo. Oprava koní by sice měla být hotová do konce léta, ale zkomplikovaly se práce na obnově vnějšího opláštění novorenesančního pavilonu a Národní technické muzeum pro něj muselo hledat nového zhotovitele. Přesný termín slavnostního otevření tak vedení muzea v tuto chvíli nedokáže odhadnout. Rekonstrukce by měla každopádně skončit nejpozději v první polovině příštího roku. Jisté je, že opravený kolotoč bude v provozu pouze přes léto, a to jen o víkendech a svátcích. Cena vstupenky ještě nebyla stanovena, ale na koních by se teoreticky mohli svézt i dospělí. Každý kůň bude totiž vyztužen podpůrnou kovovou trnoží, díky níž jeho nosnost stoupne až na 120 kilogramů. Tak již brzy na shledanou na kolotoči.
Kolotoč v číslech
11. července 1894 se kolotoč poprvé roztočil na Letné
za 1,5 milionu korun odkoupilo NTM kolotoč od jeho poslední majitelky
778 848 korun se vybralo ve veřejné sbírce na opravu Letenského kolotoče
180–250 tisíc korun stojí rekonstrukce jednoho koně
až 120 kilogramů by měl unést zrestaurovaný kůň, na projížďku se tak mohou těšit i dospělí.
„Jsou to pořádní mackové,“
říká v rozhovoru o opravě letenských koní jejich restaurátor PhDr. Daniel Ebel.
Máte k Letenskému kolotoči nějaký osobní vztah, popřípadě vzpomínku?
Ano, jako malého hošíka mě babička vodila do Letenských sadů, kde jsem se na kolotoči občas svezl. Ale jsou to samozřejmě jen velmi matné vzpomínky…
Pracoval jste někdy na nějakém podobném projektu?
Restauroval jsem nějaké dřevěné houpací koně, ale kolotoč s dvaceti koženými koňmi dělám poprvé.
Jak moc velká výzva to je?
To víte, z každé věci, kterou děláte poprvé, jste trochu rozpačitý, trochu nervózní, a zároveň se těšíte, že budete dělat zase něco jiného. Mám ale skvělého parťáka, pana Karla Duška, který je mistr v oboru čalounictví, bez něho bych do toho nešel. Já jsem měl v kolotoči na starosti řezbařinu a kovařinu.
Jak dlouho přibližně trvá oprava jednoho koně a kolik lidí se na ní podílí?
Na celém tom procesu se podílí 26 lidí, zámečníky počínaje, přes koželuhy, kteří vydělávají kůže, až po čalouníky. A jak dlouho to trvá, se úplně přesně říct nedá. Začali jsme 28. prosince loňského roku a od té doby na tom pracujeme. Celkem je v kolotoči 20 koní, z toho 17 relativně velkých, 2 mrňousové a jeden celodřevěný. Nejprve jsme odendali staré vycpávky, abychom zjistili, v jakém stavu jsou dřevěné kostry koní. Ty jsme pak opravovali, asi čtvrtina nohou byla uhnilá. Do nohou jsme fixovali nové šroubovnice. Pan Dušek pak koně vycpal slámou, trávou, africkou trávou, jutou a dotvaroval žíněmi a nyní se na ně natahují kůže. Mezitím se šijí sedla a ohlávky.
Jak blízko jste finále?
Koně jsou opravení, vycpaní a valná většina je i potažená. Teď nás zbrzdilo to horké počasí, protože kůže se natahuje za mokra, aby se to dalo dobře tvarovat. Původně jsme chtěli mít hotovo do konce srpna, teď to tedy kvůli horku vypadá na začátek září. Bohužel se ale kvůli komplikacím zpozdila oprava domečku kolotoče, a tak si na jízdu budeme muset ještě počkat.
Kde jste sháněli koňské kůže?
To bylo docela komplikované. Záhy jsme totiž zjistili, že v Česku je neseženeme. Přece jen se u nás tolik koňského masa nezpracovává a na jatka míří jen velmi málo koní. Proto jsme je začali shánět v Polsku, kde byl ale zase problém ve způsobu stažení. My jsme totiž potřebovali kompletní kůži včetně nohou a vypreparované kůže hlavy. Většinou se to ale zpracovává tak, že koni uříznou hlavu a nohy a teprve zbylou část kůže stáhnou. Nakonec jsme uspěli ve Francii. S ohledem na náš harmonogram se jedná o zimní kůže, které mají víc chlupů a srst je celkově hustší, takže je teď stříháme a zkracujeme.
Kde vlastně všude koně z kolotoče během opravy pendlovali?
Pan Dušek má dílnu na Zlíchově, pak byli v mém ateliéru kousek od Evropské a novou kůži dostali kousek od Berouna.
Co vás během vaší práce nejvíce překvapilo?
No, asi to, že to vlastně všechno šlo docela dobře. Až na tu poslední fázi, kdy nám práci zkomplikovalo teplé počasí. Rád bych znovu vyzdvihl spolupráci s panen Duškem, který má řadu zkušeností. Dělal například makety koní zapřažených do koňky pro muzeum MHD ve Střešovicích a má řadu kontaktů. Pak musím zmínit sedla, která jsou šitá nádherně. Dělal je pan Bydžovský, kterému je přes sedmdesát let a celý život šil sedla pro cirkusy. To je opravdu krásná ruční práce.
Jak bude nutné o opravené koně dále pečovat a jak dlouho nové kůže podle vás vydrží?
Poslední oprava koní proběhla tuším v roce 1935 a od té doby byly kůže dost poškozené, prošoupané atd. Nyní jsou ošetřeny proti nejrůznějším kožojedům, stejně jako dřevěné konstrukce. Navíc jsme nechali ušít čabraky pod sedla, které by koně měly chránit proti okopání a odření. Ty jsou snímatelné a mohou se i vyprat. Můj odhad je tak 30–40 let, ale samozřejmě bude záležet, jak moc se kolotoč bude využívat.
Koně by po opravě prý měli být připraveni i na zátěž dospělého, je to tak?
Máme předepsáno, že ty největší koně by měli udržet 120 kilo, což je hodně velké dítě, konstrukce koní jsme posílili kovovýma nohama. Oni sami koně mají 50–55 kilo, jsou to pořádní mackové.
Máte mezi všemi dvaceti koňmi svého oblíbence?
To nemůžu tak říct, ale mám rád toho dřevěného, protože vybočuje z řady. Je starší než ostatní, pravděpodobně to byl houpací kůň či pocházel z malého kolotoče, kde byli jen vyřezávaní koně.
PhDr. Daniel Ebel se po gymnáziu vyučil truhlářem a řezbářem. Následně na Filozofické fakultě UK vystudoval teorii a dějiny umění. V minulosti se podílel na opravě celé řady památek, například Filozofického sálu Strahovské knihovny, Bílkovy vily či Erhartovy cukrárny v Praze 7. Na opravě Letenského kolotoče pracuje spolu s čalounickým mistrem a restaurátorem Karlem Duškem a týmem dalších více než dvaceti odborníků.
Zajímá vás, jak vypadají koně po opravě? Na přelomu září a října chystá Národní technické muzeum výjimečnou prohlídku. Sledujte web Prahy 7 či nástěnky v informačních centrech.