Objevil jste v poslední době v Praze 7 nějaké nové místo?
Objevil jsem pěknou vinárnu (smích). A jinak… já se dosti takhle pocourávám. Většinou už jdu po paměti, jen abych se prošel, aby stará kostra neztvrdla. Do Stromovky třeba tolik nechodím. Moje žena mně kvůli tomu laje, ale já mám tu Stromovku tak prochozenou! Ale zase mi lidi říkají, že tam jsou teď nové věci, tak tam asi budu muset zajít. Takže že bych něco objevil, to ne. I když! Třeba jsem vůbec netušil, že u Výstaviště existuje prostor Alta. Byl jsem tam nedávno na představení své snachy. A to jsem si myslel, že tu všechno znám!
Ta nová vinárna je kde? Chodíte rád po podnicích na Sedmičce?
Do vináren dost chodím – jsem vlastně povaleč. Vždycky dopoledne si dělám a odpoledne si jdu někam sednout. Tedy ne že bych chodil každý den. Mám rád Výtoň. Tam sedím buď na Náplavce, nebo na takovém příjemném náměstíčku. Tady na Praze 7 jsem objevil pod Bio Oko takovej sklípek. Jako byste ho tam, pod schody, přenesla z Moravy. Takže jsme tam slavili i vnukovy narozeniny… třicátý.
Držíte stále pevný režim a každé dopoledne píšete?
Snažím se ho udržovat. Vstát ráno, trochu si zacvičit. A potom – ne, že bych bláznil nebo měl kór kázeň, ale chci, abych si k tomu třeba v půl jedenáctý sedl a do jedný si mohl něco dělat. To je jasný, že furt nepíšu. Co by s tím proboha lidi dělali? Ale čtu a vymejšlím si. To je takovej můj řád. Potom chodívám do města na oběd.
Když vysedáváte v podnicích, pozorujete lidi a čerpáte z nich inspiraci pro svou tvorbu? Nebo je to jen takový stereotyp o spisovatelích?
Určitě, ten cvrkot mě zajímá. Ve své poslední knížce mám básničku, která se takhle udála. Seděl jsem u Černý Matky Boží. Tam chodívám jednou týdně. Už mě tam znají a říkají mi pane profesore. Přitom já jsem nikdy profesor nebyl, naopak jsem ani nedodělal vysokou školu. No tak tam jsem seděl a vedle byli dva lidi, kteří sem tam mluvili hlasitě. A najednou ten chlap křikl: „Ty jsi celej můj život!“ To mě zarazilo. Dostal jsem takovej nepříjemnej pocit, že jsem zaslechl něco, co jsem neměl. A o tom ta básnička je: že odtamtud vyjdu a chodím po městě, který je veselý a nic tragickýho v něm není. Říkám si staré příběhy a do toho se mi vrátí i těch pár slov z toho fotelu, která byla jako z jiný doby. Jako by už dnes lidi tohle neuměli říkat nahlas. Čili je vidět, že i sezení v kavárnách mně sem tam něco přihodí. Jinak si v nich ale opakuju furt nějakej veršíček, co se mi nelíbí, že to není ono. A přitom upíjím a pozoruju lidi. To je docela fajn.
Neříkám, že by mi to lidi takhle nahrávali, ale stane se, že mi do poezie konkrétní život vleze. A to je pro mě dost důležitý, protože já neumím psát jen o nějakejch náladičkách. Já potřebuju konkréta. A když je lze do básně pustit, je to dobrý. Dá to ale dost fachu, protože česká poezie má už určitou úroveň a už se na to nenavazuje lehce. Je to čím dál těžší. A poezie psaná v češtině je skvělá, hlavně ta meziválečná.
V české literatuře jste tříbil svůj básnický hlas prostřednictvím časopisu Květen, který jste vydávali od roku 1955 se zaměřením na mladé básníky a nové literární hlasy. Bylo to z touhy rebelovat proti klasikům, jako byli Halas, Holan, Seifert, Nezval a další?
Ne, tak to nebylo. Často to tak bývá u následující generace, protože se přes ty před nimi musí nějak dostat. To jsme měli trochu taky, ale tohle jsou vlastně borci první republiky, čili ob jednu generaci. Meritum tvorby měli mezi válkami. Takže spíš než averze tam byla zamilovanost. Zbožňovali jsme je. Já to mám tak dodnes, třeba když zaslechnu někde Hrubína…
Právě František Hrubín bydlel v Bubnech nedaleko od vás a přátelili jste se. Scházeli jste se také někde v okolí?
Tady ne. Tenkrát byl na Národní třídě u Topiče Svaz československých spisovatelů. V prvním patře byl klub, kde se scházeli spisovatelé, ale i malíři a muzikanti. Vznikl tam Klub přátel poezie, jehož byl František Hrubín jakýmsi otcem práporu. Takže tam jsme se potkávali takřka denně a povídali si o poezii. Jenže Hrubín měl pak problémy s alkoholem. Takže jsem ho zažil, když nemohl pít, protože mu to zakázali. Opravdu to dodržoval. Ještě mám někde doma fotečku, kterou mi poslal z Ústavu protialkoholní léčby u primáře Vondráčka. Bylo jich tam asi dvanáct, většina byly ženský, jen tři nebo čtyři chlapi. Ten doktor Vondráček byl kapacita. Jednou jsem mu volal kvůli básníku Ivanu Divišovi. Byl jsem šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta a on u mě pracoval jako redaktor. A pil tvrdě. U Vondráčka byl asi pětkrát. Já jsem potřeboval, aby Vondráček naší vrchnosti řekl, že je Diviš vyléčenej, a vlastně mi tak pomohl. Když jsem ale do telefonu řekl: „Dobrý den, volám kvůli Divišovi“, zařval Vondráček na druhé straně: „Ne! Mám čtyři lidi, jejichž jména už nechci nikdy slyšet!“
No ale zpátky k Františkovi (Hrubínovi – pozn. red.). Byl to fajn chlap. Takovej zvláštní, trochu tichej v gestech. Hezky voblíkanej. Docela frajer.
Další, kdo bydlel nedaleko od vás v Bubnech, byl Ludvík Vaculík. Po roce 1968 vás potkal podobný osud – byli jste na seznamu nežádoucích osob. Vaculík pak začal ve své edici Petlice vydávat vaše texty…
Ten byl výbornej. Já vím, že byl krásně svůj a mluvilo se o jeho problémech se ženskýma a že je to zamotaný. Ale byl daleko statečnější než já a to neříkám, že jsem nějakej posera. Kvůli té jeho edici Petlice po něm pořád šli. Já jsem byl jeden z mnoha, kdo u něj vydávali. A on mi pravidelně nosil domů to, co vyšlo. Byla to velká figura a v český próze má svoji brázdu. Zpětně si ho dost považuju.
A ještě jeden „soused“ byl pro mě důležitej: můj přítel básník, literární historik Miroslav Červenka. Ten věděl o poezii hodně. Bydlel ve Schnirchově ulici.
Dalším ostrůvkem pozitivní deviace v Praze 7 bývala domácnost dnešního nakladatele Vladimíra Pistoria ve Skalecké ulici. Co přesně se tam konalo?
To byli taky odvážní lidé, Pistoriovi, stejně jako Vaculík. Vydávali samizdat, kterej mladej Pistorius (Vladimír Pistorius ml., nakladatel – pozn. red.) pojmenoval Krameriova expedice. U nich na půdě ve Skalecký se dělaly podobný kulturní večery jako bytový divadla u Chramostový. Třeba jeden večer byla na programu Chramostová a její složené pořady, říkala tomu Apelplatz. V druhé půlce jsem potom četl já z Tance smrti. Chodili tam Merta, Kocáb a další. Bylo to fajn a bez nějakejch strachů.
Jak vlastně změnil zákaz publikování na začátku 70. let vaše chování a každodenní občanský život?
Ze začátku jsem dělal různý práce, kde jsem si mohl něco vydělat. S klukama z nohejbalu jsme třeba vytapetovali celej vánoční trh. Psal jsem posudky. V prvních letech se v Pionýru tiskly dětské legrační veršíky, které nebyly podepsané, tak to jsem taky mohl. Vlastně to celé zavinila paní Balašová z televize, kterou nevím, jak nazvat slušně. Byl to hajzl a po všech šla. Jakmile se dozvěděla, že jsem podepsal nějakou rezoluci, aby propustili tři lidi, tak řekla: „Hele, my tady Šiktancovi vysíláme pohádky a von si tu cosi podepisuje. Ani náhodou!“ A už to jelo. Potom jsem ale psal texty na jiný jména. Zásluhou skvělých holek z televize, paní Medové a paní Sýkorové. To byla klika. Takže dodnes jdou některé pohádky se jménem Milena Medová a ty jsem psal já. Není důvod to měnit. Eva Košlerová a Eva Králová mi zase takhle pomáhaly v rozhlase. Krásně se o nás staraly a samozřejmě o tom nikdo nevěděl.
Zákaz přišel v době, kdy už jste byl známý a vážený básník. Vnímal jste to tak, že jste ztratil kus své identity?
Trochu jo, ale nedělám z toho žádnou vědu. Bylo to sice na dvacet let, tak to bylo trochu dlouhý, no. Ale měli jsme chalupu ve Vrchovanech u Doks, na kterou jsme hodně a často jezdili. Nemůžu tedy říct, že jsem nějak trpěl. Člověk se musel zařídit, jak to jde. Říkal jsem si, že nechci, aby mi ten vztek, který jsem v sobě měl, lezl do poezie. Což jsem samozřejmě neudržel. Udělal jsem za tu dobu asi šest knížek poezie. Takže se mi v tomhle smyslu vlastně nic moc neudálo. Prostě buď píšete v horší, nebo v ještě horší době. Nedá se nic dělat.
Po roce 1989 se vaše situace zase náhle otočila o 180 stupňů.
To byl zase opak, všechno se to valilo a už ty knížky nikdo snad ani nechtěl.
Byl jste opět vydáván a dvakrát jste získal Cenu Jaroslava Seiferta, dále státní cenu za literaturu, ocenění Magnesia Litera i prezidentskou Medaili Za zásluhy. Berete ceny jako zadostiučinění?
To je samozřejmě radost, hlavně ty Seifertovy ceny. Ale já vůbec nejsem ten typ, co by si říkal: tak, a teď už to mám v malíku, teď už to umím. To je moje štěstí. Nikdy jsem ani nikomu nic nezáviděl, přísahám. To mám taky kliku. Ale hlavně: já přece nejsem nikým potvrzenej! Jsme potvrzený jedině časem. A to už já nezažiju, tak co bych si s tím lámal hlavu? Mě baví psaní. To je štěstí. Cejtíte, že to děláte s hroznou chutí to ze sebe dostat. Mně je jedno, jestli v těch dějinách budu, nebo ne. Nebo že mám bejt slavnej. Či neslavnej.
Nezajímalo by vás předávat své zkušenosti mladým básníkům?
Já se s určitými básníky stýkám. Ale to víte, neobsáhnete všechno. Těch, co zkoušej poezii, je strašně moc. A taky nepoznáte po prvních pár verších, co vám donesou, jestli je to ten pravej. My jsme na začátku psali blbosti, protože jsme věřili. Já byl z dělnický rodiny, můj táta dřel jako kůň. Tak jsem věřil, že komunismus je opravdu pro chudý, že dá hlas lidem, jako je můj táta. Pak jsem se z toho probudil. Ale vlastně dost pozdě.
Učit na nějaké literární akademii bych neuměl. Nikdy jsem ani neučil, i když jsem studoval pedagogickou školu. Utekl jsem z ní po pěti semestrech, vona stála za prd. Jedinej, s kým jsme si tam padli do noty, byl profesor Vodička. A to bylo na celý život.
Zdá se vám, že dnešní mladá generace používá jazyk jinak než vy?
Takovej ten obecnej jazyk, to je velikej průšvih. Děti ve škole by se měly učit projevu! To je strašně důležitý. Vezměte si našeho ministra vnitra: mluví tak rychle, že mu vůbec není rozumět. A zní to jak gramofon, jak mluvěj všichni tak navrčeně. Ta obecná čeština, to je samé „jako“, „jakoby“, „nicméně“. Všichni teď jedou „nicméně“. Je to takový smutný, že ten jazyk není bohatší. Dřív mi to přišlo takový… nějak mi ta řeč víc odpovídala. Dneska mi připadá, že je to jenom na rychlou domluvu. Já jazykem žiju. Pořád si něco říkám a v sobě opakuju. A jsou to i legrácky – v tramvaji si přeříkávám pitominy, přesmyčky. Třeba s Jaromírem Slomkem, literárním kritikem, si takhle píšeme. Já mu tuhle povídám: „Tam u nás jsou Makotřasy.“ A Slomek: „No a co má bejt?“ Já: „A víte, jak ten název vznikl?“ Slomek: „No, přece třást makovicí.“
Já: „Ale ne. Původně to bylo, má Gott řasy?‘.“ Prostě mě bavěj i takový blbinky.
Vadí vám něco na Praze 7?
Na celé Praze mi vadí tma.
Tma?
Jo, v noci. To se šetří? Nebo vy tomu rozumíte? Já myslím, že kdyby ulice byly líp osvětlené, zvýšilo by to bezpečnost, ale hlavně by město zkrásnělo. Nejen Praha 7.
Co byste naopak v Praze 7 uvítal? Asociace spisovatelů před časem navrhla vznik Domu literatury, který by podle ní mohl fungovat v ulici Milady Horákové. Co tomu nápadu říkáte?
Jistý kout literatury funguje v Liberálu na Řezáčově náměstí. Třeba Host tam představuje své edice nejkrásnějších básní. Moje místo to ale úplně není – to už je víc pro mladý. Něco jako klub by byl ale dobrej. Nejen pro spisovatele, ale i pro kumštýře, pro nakladatele, rozhlasáky a další. Místo, kde by věděli, že se můžou setkávat. Že je tam dobrý víno a kafe a že není předražený. Ne nutně by se tam musely konat akce pro veřejnost. Ale mohly by. Ten klub by nemusel být na Praze 7. Ale proč vlastně ne?!