Rekordmankou v počtu pojmenování je ulice Milady Horákové. Na historické pohlednici pod svým původním názvem Belcrediho.
V době po skončení první světové války a vyhlášení Republiky československé plné euforie a nadějí bylo pochopitelně třeba odstranit připomínky habsburského panství nad českým národem. Už v dubnu 1919 magistrát změnil nejkřiklavější příklady – v rámci Prahy 7 nahradilo název sady Korunního prince Rudolfa dodnes používané pojmenování Letenské sady. Změny se dotkly i dalších ulic a míst komunikačně navázaných na Bubny. Z náměstí Císaře Františka Josefa (od roku 1916, předtím Josefské náměstí) se stalo náměstí Republiky, třída vedoucí z něj už nebyla Eliščina, nýbrž Revoluční. Na důležitý most spojující Nové Město se silnicí pod Letnou a potažmo Prahou 7 došlo o měsíc později – napříště se měl nazývat mostem Štefánikovým.
Živelnému přejmenovávání ulic a veřejných prostranství měl zabránit vznik zvláštní, tzv. místopisné komise, která byla v rámci pražského magistrátu ustavena už na konci roku 1918. V čele tohoto poradního orgánu stál dlouholetý ředitel Archivu hlavního města Prahy dr. Václav Vojtíšek. Kromě práce na agendě spojené s pojmenováváním či přejmenováváním pražských ulic a veřejných prostranství zformulovala komise v roce 1925 také šest obecných zásad, kterými by se mělo řídit vytváření pražského místopisného názvosloví. V první řadě měly být upřednostňovány tradiční pomístní názvy z doby před vznikem zástavby. Na druhém místě se měl brát v úvahu vzhled ulice, její tvar nebo například významné stavby v ní se nacházející. U nově vzniklých ulic se také mohly vybírat názvy podle historických osobností či významných událostí, zejména připomínající protirakouský odboj a úsilí vedoucí ke vzniku samostatného státu. Pokud to bylo možné, měla se volit pojmenování odpovídající, respektive doplňující již existující uliční soustavu. Výjimečně se připouštěla i volba názvu podle osobnosti mající vztah k danému místu. Zásadně se ulice či místa neměly pojmenovávat podle dosud žijících osob. U tohoto bodu je ovšem nutné poznamenat, že existovala jedna (oficiální) výjimka – tou byl tehdejší prezident Masaryk. Nebylo-li možno uplatnit žádnou z předcházejících zásad, bylo možné vybrat jméno podle města, horstva či kraje ležících ve směru polohy nové ulice.
Archivář, historik a pedagog dr. Václav Vojtíšek (1883–1974) byl od roku 1918 tajemníkem názvoslovné komise – odborného orgánu, který měl v kompetenci názvy pražských ulic a veřejných prostranství.
Desetkrát Palacký
Nastavení těchto pravidel bylo nutné i proto, že od dvacátých let minulého století řešil pražský magistrát ožehavý problém. Na základě zákona platného od ledna 1922 došlo k připojení důležitých a velkých předměstí (Smíchov, Žižkov, Karlín, Vinohrady apod.) a vzniku tzv. Velké Prahy. Doposud hrdá a na české poměry velká města si do svazku s Prahou přinesla mj. hotovou uliční síť i s názvy. Došlo tak k situaci, že mnohé názvy se v rámci celé Prahy opakovaly.
Ačkoli magistrát na řešení situace pracoval, ještě v roce 1937 byla na území města celá řada takových míst. Rekordmanem byl Jan Hus, po němž bylo pojmenováno 11 ulic, dvě náměstí – v Braníku a v Hostivaři – a nádavkem ještě Husovo stromořadí ve Vršovicích. Tato záležitost se týkala i Prahy 7 – jedna z nejstarších ulic ve starých Holešovicích nesla už od roku 1881 jméno po Františku Palackém. Ulic se stejným názvem bylo ovšem po Praze ještě dalších devět a k tomu dvě náměstí!
Činnost komise a tempo, jakým pracovala, se poměrně často stávaly terčem kritiky tisku. Agrárnický list Večer kritizoval v roce 1929 fakt, že Nové Město spojuje s Holešovicemi Štefánikův most, ale Štefánikova třída je na Smíchově.
Skutečnou revoluci v pražském místopisu přinesla až německá okupace a vznik tzv. protektorátu. Německá správa města už na přelomu let 1939 a 1940 vytvořila zvláštní komisi, která během několika měsíců připravila změny názvů u 2600 pražských ulic a veřejných prostranství. Šlo jednoznačně o demonstraci pochybné německé kulturní dominance, i když tehdejší tisk změny omlouval: „Bylo postupováno s největšími ohledy. Zůstane zachováno, co je pro Čechy hodno cti; avšak tam, kde přestupek proti německé věci je příliš zřejmý, bylo provedeno zlepšení a pojmenování upraveno tak, jak to odpovídá národům, obývajícím tento prostor.“
Jedním z prvních projevů odporu Pražanů proti německé okupaci bylo zamalovávání německých nápisů, včetně označení ulic. Snímek z ulice Komunardů.
Změny se ve značné míře dotkly i Prahy 7, a to včetně nejvýznamnějších ulic. Tehdejší Belcrediho třída (dnes Milady Horákové) se změnila na Letenskou, Argentinská dostala jméno Drážďanská, Janovského ulice se nazývala Eschenbachova podle německého středověkého básníka Wolframa von Eschenbach. I z hlediska jména zcela nezávadná ulice Letohradská byla přejmenována na Rilkeho. Jedním z hlavních iniciátorů změn uličního názvosloví byl tehdejší náměstek pražského primátora, profesor historie Josef Pfitzner, který až do roku 1944 žil v ulici U Smaltovny. Bylo by zajímavé zjistit, zda právě on se osobně zasadil o to, aby „jeho“ ulice byla přejmenována na Langermackou. Název odkazoval k místu v Belgii, kde byl v roce 1914 anglickou armádou rozprášen oddíl německých dobrovolníků. Tam, kde to bylo možné, byly české názvy důsledně překládány, pro němčiny neznalé Pražany tak mohla být některá jména dost matoucí, posuďte sami: Messestrasse (Veletržní), Steinmetzstrasse (Kamenická), Trift (U Průhonu) nebo Gaswerkgasse (Plynární). Uliční cedule byly po více než půl století opět dvojjazyčné, tentokrát byla ovšem na prvním místě němčina. Když končilo v květnových dnech roku 1945 německé panství nad Prahou, bylo právě spontánní zamalovávání německých názvů na uličních tabulkách jedním z typických projevů vzdoru obyvatel.
Po válce došlo pochopitelně záhy k dalším změnám. V první fázi rozhodl národní výbor, že se pražské ulice vrátí ke svým názvům platným před 1. říjnem 1938. V období let 1945–1948 byla opuštěna zásada nepojmenovávat po žijících osobnostech – bylo třeba ocenit zásluhy představitelů vítězných mocností. To se projevilo i v Praze 7: hlavní letenská třída (dnes Milady Horákové) se nazývala Krále Jiřího VI. (do roku 1951).
Kopecký nebo Strossmayer
Další období změn nastalo po únoru 1948. Už v dubnu téhož roku projednal komunistický Ústřední národní výbor novou koncepci názvosloví, samozřejmě korespondující s dobovou ideologií. Do praxe byla tato nová strategie uvedena už téhož měsíce právě v Praze 7. V předvečer návštěvy předsedy bulharské vlády Georgiho Dimitrova 19. dubna 1948 bylo po tomto představiteli spřáteleného státu pojmenováno náměstí do té doby zvané Holešovické (dnes Ortenovo). Zlidovělý název „Dimitrák“ používají někteří místní dodnes.
I jméno dalšího náměstí v Praze 7 se měnilo. Tradiční název Strossmayerovo byl v roce 1961 změněn na Kopeckého podle komunistického ministra kultury. Původní název se vrátil během Pražského jara – v květnu 1968. Tímto „šachováním“ s názvem se údajně inspiroval scenárista Jaroslav Dietl, když vymýšlel jméno pro postavu lékaře v podání Miloše Kopeckého v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města.
Biskup Juraj Josip Strossmayer, po kterém je pojmenováno významné náměstí v Praze 7. Tento velký „přítel Čechů“ měl v Praze 7 i svou vlastní ulici – v letech 1925–1947 se po něm jmenovala dnešní ulice Farského.
Dlužno dodat, že Praha 7 zůstala „lidovědemokratického“ názvosloví vcelku ušetřena. Nejkřiklavější případy byly vyřešeny po listopadu 1989. Ulice Mladé gardy se tak navrátila ke svému předválečnému pojmenování Tusarova, Komsomolská v Bubenči dnes připomíná památku druhé „lidské pochodně“ studenta Jana Zajíce. Některé ulice sice stále nesou jména po členech KSČ (Františka Křížka nebo Varhulíkové), ovšem jejich zásluhy v protifašistickém odboji nelze zpochybnit. Prakticky jediným kontroverzním názvem ulice tak zůstává Šmeralova v Bubenči, pojmenovaná po oportunistickém politikovi a zakladateli KSČ Bohumíru Šmeralovi.
Nová jména ulic bývají předmětem vcelku plamenných diskuzí – po sametové revoluci například místní občané požadovali návrat k tradičnímu názvu Belcrediho u hlavní letenské třídy. Nakonec se ale prosadilo pojmenování po dr. Miladě Horákové. Tato ulice je tak rekordmankou v množství názvů, které za dobu své existence nesla – Belcrediho (1885–1940), Letenská (1940–1945), znovu Belcrediho (1945–1946), Krále Jiřího VI. (1946–1951), Obránců míru (1951–1990), Milady Horákové (1990–dosud).
I v současnosti se tu a tam objevují návrhy na přejmenování některých ulic v Praze 7. Na sociálních sítích se také setkáme s rádoby vtipným, nicméně zcela irelevantním označením Mokřad pro celou oblast Holešovic.
Pojmenování ulic je v současné době v kompetenci Rady hlavního města Prahy, která má jako svůj poradní orgán zřízenu zvláštní Místopisnou komisi. Vzhledem k tomu, že uliční síť v Praze 7 je prakticky utvořená, nedochází zde v posledních letech k pojmenovávání ulic příliš často. Výjimkou byla ulice Kouteckého, která dostala své jméno koncem minulého roku, v tomto případě šlo ale o pojmenování ulice dosud bezejmenné. Situace se změní až ve chvíli, kdy v naší čtvrti vznikne více než deset nových ulic v rozvojovém území Bubny-Zátory.