Jaké vlastnosti musí mít člověk, aby byl dobrý patolog?
Musí být zejména dobrý pozorovatel. Důležité jsou také zkušenosti. Lidé si často myslí, že když chirurg odebere vzorek tkáně, vloží jej do nějakého přístroje, který určí diagnózu a rozhodne, jestli pacient má, nebo nemá rakovinu. To je ale veliký omyl. I v roce 2015 se z velké části jedná o ruční práci v našich laboratořích. To, že vás vyšetřuje patolog, vy jako pacient ale většinou nevíte, skrývají nás za termíny jako histologie nebo cytologie. Patolog dostane z laboratoře sklíčko s tkáňovými řezy, které vloží do mikroskopu, kde se mu ukážou obrazy. Ty obrazy jsou většinou krásné, méně hezké jsou však problémy, které odrážejí. Mikroskopické obrazy pak patolog musí dát dohromady s příběhem konkrétního pacienta a poskládat celou mozaiku, což je diagnóza. Náš obor se za poslední léta dramaticky proměnil. Už dávno neplatí, že patologie rovná se pitevna. I když tuto službu umíme poskytnout, například za poslední rok jsme v našem ústavu vyšetřili vzorky téměř třiceti tisíc živých pacientů, ale provedli jen sto pitev. Tým našich lékařů nezajímá jen to, jestli pacient má, nebo nemá rakovinu, ale také to, o jaký typ nádoru přesně jde, v jakém stádiu se nachází a kde všude je rozšířený. To vše je určující pro následnou léčbu. A dnes už je patolog schopný u mnoha nádorových onemocnění navrhnout dokonce typ léčby. Říká se tomu terapeuticko-indikační patologie a je to zcela nový, ohromně vzrušující obor. Nádorová buňka může mít totiž určité molekulární vlastnosti, které je možné cíleně zasáhnout biologickou léčbou. V praxi to funguje tak, že si vezmeme nádorovou buňku konkrétního pacienta, pohrajeme si s ní v laboratoři a podle toho, jaké má molekulární znaky, poznáme, jestli je možné u pacienta aplikovat konkrétní lék. Pokud ano, moderní lék zasáhne jen nádor a zbytek organismu tak ušetříme nežádoucích komplikací necílené léčby. Bohužel zdaleka ne všechna nádorová onemocnění lze dnes takto léčit.
Stalo se vám někdy, že se vám do ruky dostal vzorek, se kterým jste si nevěděl rady?
Mnohokrát. A když se podíváte do té skříně vpravo (ukazuje na police plné kartonových složek s preparáty na podložních sklíčkách, pozn. red.), uvidíte tam preparáty od kolegů z jiných pracovišť, se kterými si nevěděli rady, a my se tu s nimi teď musíme vypořádat. Když si vezmete tisícovku případů, u devíti set z nich je možné stanovit diagnózu celkem snadno a jednoznačně, u další téměř stovky je to složitější, což bývají velmi zajímavé případy. U jednotek případů jde ale o nález, který jsme ještě nikdy neviděli, o obraz, který není známý, a s tou chorobou nejsou zkušenosti. Pak svoláme konzilium lékařů různých odborností nebo kontaktuji své učitele a kolegy ze Stanfordovy univerzity a řešíme, co dál. V některých případech je nejlepší léčbu odložit, počkat a vyšetření po nějaké době zopakovat, abychom se vyhnuli zbytečným operacím, ozařování nebo chemoterapii.
Často mluvíte o obrazech, ze kterých dokážete v mikroskopu vyčíst diagnózu. Proto si na své přednášky zvete současné umělce?
Mám rád obrazy v mikroskopu i na zdi. Patologie znamená z řečtiny nauka o chorobách a úkol patologů na lékařských fakultách je seznámit studenty se všemi chorobami. Studenti se ke studiu patologie dopracují ve třetím ročníku, zhruba v polovině medicíny, kdy se musí během jednoho roku naučit vše o tom, proč a jak choroby vznikají, jak taková choroba vypadá i jaké mohou nastat komplikace; od vlasů po paty, od nádorů po záněty. Je to obrovská masa informací a pak i jedna z nejtěžších zkoušek, kterou musejí složit. Proto se snažím přednášky vést tak, aby se daly přežít. Student musí občas přepnout, aby byl schopný vnímat další výklad. Naši studenti jsou velmi inteligentní lidé, a kdo jiný by měl umění rozumět? Když studenti reagovali skvěle například na Vélazqueze a další klasické malíře, jimiž jsem přednášky prokládal, napadlo mě, proč by jim nemohl představit moderní umění přímo některý ze současných autorů. Na jedné vernisáži jsem proto oslovil malířku Alžbětu Říhovou, se kterou jsme pak na fakultě připravili skoro tříhodinovou show. Ta přednáška byla sice dvakrát delší, ale také dvakrát lepší. Já jsem vyprávěl o infekčních chorobách a Alžběta mezitím představovala svá díla a komentovala je. A mě ta přednáška také bavila více než normálně. Plánuji, že bychom mohli pro studenty otevřít samostatný předmět, který by se propojení medicíny a výtvarného umění věnoval.
Zažil jste ve své praxi vyléčení u člověka, u nějž se to nečekalo?
Existují takové případy, jsou ale svým způsobem smutné. Nedávno mi referovali o pacientovi z jiné nemocnice, že mu byla stanovena diagnóza zhoubného nádoru v pokročilém stádiu. Vyhlídky mizerné. A on šel za léčitelem, ten nad ním zakýval virgulí a pacient se zázračně uzdravil. No, nechal jsem si poslat preparáty toho zázračného nádoru a zjistil jsem, že se jedná o velmi vzácný proces, který sice svým mikroskopickým obrazem nádor připomíná, ale ve skutečnosti nádorem není. Ten člověk zhoubný nádor samozřejmě neměl.
Jak hodně se řídíte intuicí?
V osobním životě se intuicí řídím často, ale v diagnostice spíše zkušenostmi, svými nebo sdílenými od ostatních kolegů či z publikací. Lékař by neměl být na rozdíl od umělců primárně příliš intuitivně kreativní. Asi byste nechtěl, aby na vás, když jste v narkóze, někdo experimentoval podle své intuice. Současná medicína je tak dobrá právě proto, že je založená na ověřených důkazech. Zkušenost je v diagnostické patologii důležitá hlavně pro jednu disciplínu, která se jmenuje peroperační biopsie. Chirurg otevře pacientovi například hrudník a tam uvidí něco, co nečekal. Takže zatímco on stojí u pacienta v narkóze, my máme dvacet minut na určení diagnózy. Normálně se vzorek tkáně zpracovává tři až čtyři dny, nyní je vše zrychlené, vzorek zmražený na minus dvě stě stupňů a rychle zpracovaný, takže ho v mikroskopu vidíte jakoby za mléčným sklem. A teď je na vás říct, o co se jedná, a chirurg podle toho upraví další postup operace. A ono by se mohlo přihodit, že se za tři dny, kdy se vzorek následně zpracuje standardním, a tedy mnohem přesnějším způsobem, zjistí, že to třeba ten nádor vůbec nebyl. Ale ta plíce už je vyjmutá. Taková situace je pro patology noční můrou. Ale jsem rád, že zcela chybné peroperační diagnózy jsou naprosto výjimečné. Peroperační biopsie může dělat jen velmi zkušený patolog, který, a teď asi vyvracím svoji předchozí odpověď, musí občas použít i intuici. Ale podloženou zkušenostmi.
Co podle vás dnes nejvíce ohrožuje lidské zdraví? Životospráva, nebo dědičné geny?
Se životosprávou to nebude tak špatné, když se dnes dožíváme tak vysokého věku. A s geny je to složité. Velký problém současné civilizace je stres. Ale skutečný stres, to slovo je lidmi často nadužívané. Dnes už se ví, že funkce mozku a imunitního systému je velmi provázaná. Při dlouhodobém extrémním stresu se může stát, že mozek přestane vysílat žádoucí impulzy imunitnímu systému a bílé krvinky, které mají v organismu hlídat, přestanou správně fungovat. Přitom imunitní systém má velmi důležitou roli právě i v boji proti rozvoji nádorových onemocnění. V organismu každého z nás vznikne několik nádorových buněk denně, a pokud proti nim včas nezasáhnou bílé krvinky, začnou se nekontrolovatelně dělit a růst. Je to smutné, ale u lidí, kteří prožívají opravdu velký stres, pozorujeme někdy takové průběhy onemocnění, že sami žasneme, co všechno choroby umí. Ale stres z toho, že tunel Blanka je tunel, vám rakovinu nepřivodí. To spíše infarkt.
Denně stanovujete diagnózy u lidí na hraně života a smrti. Jste věřící?
Jsem sice křtěný katolík, ale věřící nejsem. To však s medicínou nemá nic společného.
A jaký je váš pohled na takzvanou alternativní medicínu?
Hluboce se domnívám, že medicína je jenom jedna, a to ta, která pomáhá nemocným. A je jedno, jestli skalpelem, chemoterapií nebo bylinkovým čajem. Některé postupy tzv. alternativní medicíny mají myslím své opodstatnění a nic alternativního na nich nevidím. U jiných trochu žasnu. Ale to, že víra tvá tě uzdraví, se ví už po staletí, tak proč se vlastně divit. Představte si, že k vám přijde pacient se žaludečními vředy, který je vystresovaný z toho, že nestíhá v práci, a zároveň přišel manželce na nevěru. Ta takzvaná konvenční medicína mu poskytne příslušný lék, který řeší sliznici v žaludku, ale skutečná pomoc se skrývá jinde. Tomu pacientovi se skutečně uleví teprve tehdy, když si s ním dáte čaj, vyslechnete ho a poradíte mu se rozvést a změnit zaměstnání. Lék na žaludek neléčí problém, ale jenom jeho následky. A takzvaná alternativní medicína má sílu v tom, že léčitel má čas si s tím člověkem popovídat. Však on si to také zaplatí. To, že naši lékaři nemají dostatek času povídat si s pacienty, vnímám jako hlavní chorobu našeho zdravotního systému. Ale ujišťuji vás, že pokud si vy nebo někdo z vašich blízkých pořídíte rakovinu nebo jinou závažnou chorobu, čajíček, virgule ani klábosení se šarlatánem nepomohou. Bohužel to mohu doložit řadou příběhů se smutným koncem. V těchto případech se musí energicky léčit. Když se ale někomu žít nechce, jeho věc – v době, kdy se používala jen přírodní medicína, se lidé dožívali průměrně 30–40 let.
Bydlíte ve Veletržní ulici na Letné. Poměrně často se mluví o tom, že by mohla být přebudována na bulvár západního střihu. Co je podle vás její největší předností?
Kouzlo Veletržní ulice jsem poznal, když byla před lety kvůli rekonstrukci pár týdnů uzavřená a mohla se poprvé po dlouhé době nadechnout. Udělali jsme s kamarádem něco do té doby nemyslitelného – vytáhli jsme si židličky na ulici a dali si tam sklenku vína. Přitom jsem najednou uviděl, že ta odporná dálnice má vlastně obrovský potenciál – široký prostor, krásné fasády, zajímavé domy. Slibovaný přerod v městský bulvár, ve skrytu duše doufám, že i se zelení, obchody a kavárnami, té ulici bude myslím velmi slušet.
Prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D. (*1974)
Profesor 2. lékařské fakulty UK a člen týmu lékařů Ústavu patologie a molekulární medicíny Fakultní nemocnice v Motole, která zároveň slouží jako takzvané superkonziliární pracoviště pro ostatní nemocnice v Česku. Je autorem více než 90 odborných publikací a spoluautorem mezinárodní učebnice neuropatologie vydané v Cambridge University Press. Jako šéfredaktor vede od roku 2010 časopis Česko-slovenská patologie, je nositelem Bednářovy ceny i ocenění Česká hlava. Během své pedagogické dráhy byl na lékařské fakultě několikrát zvolený učitelem roku. Opakovaně pobýval na studijních pobytech v USA.
Na Letné žije od roku 2007.