*Více než dvanáct metrů vysoký prostor vstupní haly zaplní betonové knihy. „Tato abstraktní pietní knihovna má atmosféru chrámové stěny, na kterou šikmo dopadají sluneční paprsky, a vykreslují tak plně strukturu a různorodost knih připomínajících padesát tisíc životních příběhů,“ vysvětlili záměr architekti ze studia ARN.
Jaké bylo promítání?
Myslím, že to bylo dobré, i když vlastně docela bizarní. My jsme v tom prostoru pět let a nikdy se tam nic neděje. Zrovna v pátek ale měli skauti kousek od Vltavské bigbítový koncert a bohužel žádné dobré skutky se nekonaly. Takový je prostě folklor Prahy. Z brownfieldu se nečekaně vynořují všechny myslitelné žánry. Pak taky trochu pršelo, ale na to jsme už zvyklí. Když bylo první Bubnování, tekla voda doslova proudem. Ale nikdo neodešel. Páteční koncert jsme pojistili nákupem stovek pláštěnek (smích).
Jak se vlastně zrodil nápad přetvořit nádraží Bubny na Památník ticha?
Z mé strany to byl vlastně dluh, který jsem cítil vůči Lidicím. Pracoval jsem na koncepci tamního muzea, jež bylo otevřeno v roce 2006. Původní myšlenku vybudovat při památníku i moderní komunikační centrum se kvůli výměně ředitelů nepodařilo uskutečnit. Já si totiž myslím, že je trošku málo, aby dnes památníky sloužily jen k pokládání věnců – i když pro politiky je to samozřejmě dobrý výběh. Naopak by to měla být místa hledání, jak o těch věcech mluvit, jak o nich přemýšlet. To, že se v památníku dozvím, co se na tom místě stalo, je samozřejmě základ, ale pak by to místo také mělo inspirovat k nějakému vnitřnímu hledání – jak k tomu příběhu přistoupit, jak ho pochopit či jak jej interpretovat dětem. To se v Lidicích bohužel nepodařilo. A tak jsem chodil po světě s tím, že bych chtěl, aby na nějakém místě, kterého se dotkla historie, taková instituce vznikla. Točil jsem jeden díl seriálu o Heydrichovi a díky tomu jsem objevil nádraží Bubny, což je místo jako dělané pro takový záměr. Nejen, že odtud bylo deportováno na 50 tisíc pražských Židů a v roce 1945 odcházeli pražští Němci v prvních divokých odsunech, ale v padesátých letech tudy také odjížděli nepřátelé režimu do lágrů – prostě nádraží jako křižovatka osudů. Pomohla nám svým způsobem i zdejší stavební uzávěra, protože nebýt jí a hospodářské krize, bůh ví, zda by ještě nádražní budova stála.
Jak velkou roli v tom všem hraje smutný osud vaší rodiny?
To je častá otázka. Nicméně moje rodina nikdy nejela v tom, že je židovská či křesťanská, ani nejela v tom, že děda z otcovy strany byl v padesátých letech perzekvovaný či že máma přežila koncentrák. O těchhle věcech se prostě nemluvilo a začalo se o nich mluvit třeba až ve chvíli, kdy se ze školy přišlo s nějakou hloupým vtipem o Židech. Takže já to v sobě nemám a upřímně bych se tomu i bránil. Památník musí být profesionální věc a nejde si skrze něj řešit nějaký osobní problém – to bych se stal takovým urputným hledačem své vlastní pravdy.
Jak Památník ticha zamýšlíte?
Praha potřebuje mít místo, kde se tyhle věci řeší, ale v nadčasovém významu, kde se řeší i další velké příběhy 20. století v celku. V poslední době se obecně dynamika a hledání jazyka památníku hodně mění. Moderní památník musí mít vedle stálé expozice i nějakou neustále novou kulturní nabídku, aby se sem návštěvníci vraceli. A vy se mě samozřejmě můžete zeptat, proč by tam mělo opakovaně chodit, když už to samotné téma je to taková hrůza… Ale podle mne tu památníky nemají být „jen“ proto, abychom si líp a líp vysvětlili, co se stalo kdysi, ale proto, abychom si vysvětlili sami sebe, věděli něco o své identitě a našich každodenních reakcích – jak chápeme politické kampaně a proč nás vždycky znovu v něčem doběhnou, jak přijímáme reklamní agresivity trhu, tam všude je totiž obsažená propaganda a podprahové efekty a věčně přijaté lži. Nejhorší není, že někdo lež vysloví – s tím se dnes v politice skoro počítá, ale že my ji přijmeme. I tyhle současné jevy by měl být památník schopen komunikovat. A pak jsme ale samozřejmě nutně u otázky, zda společnost takový památník chce či zdali se mu přirozeně nebrání.
Nenazrál podle vás nyní ten správný čas?
No, já jsem to zažil pouze jednou, a to v devadesátých letech. Momentálně mám pocit, že žádná krize pro nás není tak velká, abychom se vzpamatovali. Ale je možné, že přijde něco zvenčí, že se zhorší třeba bezpečnostní situace nebo se přestane dařit ekonomicky. Ve chvíli, kdy mají lidi hlouběji do žlabu, začínají více přemýšlet.
Jak dlouho už památníkem žijete?
Šeredně dlouho, už je to pět let, původně jsem si myslel, že za dva až tři roky to dám do kupy a zase to opustím. Ale všechno jde mnohem pomaleji. Už je to takový vlastní příběh – jak chodíme na magistrát či na ministerstva, která jsou strašně technokratická. Je neuvěřitelný problém do toho procesu proniknout, je to opravdu Kafka, a to ještě Kafka plus. Někdy úplně žasnu, co tam prodělávám za rétorická cvičení. A když už vám peníze přiklepnou, pak teprve narazíte, protože administrace peněz je velký problém – vládne nám administrativně-byrokratický teror, založený na tom, že všichni, kdo mají čerpat nějaké peníze, jsou potenciální zloději – tak jsou stavěny všechny ty vyhlášky. Svou zodpovědnost a postižitelnost mají i úředníci a jejich plat nemá parametry hrdinů. Mají strach ze zodpovědnosti. Vyhlášky se navzájem umocňují. Úředníci potřebují na každý krok alibi, a dokud ho nemají všichni od vrátného po ministra, tak se nestane nic. Takhle nám ministerstvo kultury přidělilo pět milionů na projektování, díky mu za to, ale pak trvalo skoro osm měsíců intenzivního vyjednávání, než jsme vůbec první z těch peněz začali čerpat. Nikdo nám nedá návod na to, jak který krok papírově zajistit, jen naznačí, co dělat, pak to několikrát vrátí, a když to konečně přejde přes jednoho, tak je několik dalších v řadě, kteří to mohou vrátit… a vracejí to a mezitím jezdí na dovolenou, mají svá školení, výměny ministrů, náměstků, ředitelů… slibují liberalizace vyhlášek, protože sami tuší, že to není úplně průchodné, ale ty nepřicházejí… Já na to zírám a říkám si, že tohle je snad samostatné muzeum, tam by s námi snad měli chodit nějací návštěvníci, kteří by si na to kupovali lístky (smích).
Chtěl jste to někdy vzdát?
Kdybych nebyl nepovedený Blíženec, který neodchází z rozjetých projektů, a necítil se zavázán vůči lidem, kteří na to již nějakým způsobem přispěli, tak bych to asi vzdal. Již několikrát to vypadalo naprosto bezvýchodně. Předminulý ministr kultury nás dal dvakrát do rozpočtového plánu a pak jsme těsně před schválením nějakým podivným způsobem vypadli. Přitom jsme s tím už počítali a připravovali autorský tým na další kroky. Původně jsem si myslel, že budu dělat hlavně expozici muzea, ale na to jsem v objemu administrativy skoro ani nesáhl. Co mě ale nejvíc trápí, je, že nemám čas na svou normální práci dokumentaristy – tohle dělám jako brigádu, ze které nemám nic, protože prostě ani nic nezbude, ale s tím jsem do toho šel. Jenže jsem netušil, kolik netvůrčí práce tady budu muset odevzdat. Proto se své normální práci nevěnuji, jak bych měl a chtěl.
Neuvažoval jste, že byste natočil časosběrný dokument – jak vzniká v Česku památník?
To bychom asi dokázali, máme toho docela dost natočeno z toho, co všechno se dnes v Bubnech děje. Jen dotočit tyhle mé vzdechy. Ale velmi pochybuju, že by to někoho zajímalo, ono totiž to šedivé, v čem všichni žijí, nikoho moc nezajímá, zvykli jsme si to toporně přijímat. A navíc tohle všechno vysvětlit v komentáři, to bych musel být literární génius (smích). Spíš mi z toho vychází námět pro komiks, jak Česko chytá zloděje s pomocí zákonů, podle nichž defraudujete, už jen když se ráno nadechnete.
Jak daleko jste nyní na cestě k Památníku ticha?
Momentálně přebírá celý projekt památníku pod svá křídla magistrát. Konečně tak naplní své rozhodnutí projekt finančně podpořit. Je to velký úspěch, který jsme také oslavovali právě promítáním Obchodu na korze. Magistrát do památníku investuje 80 milionů korun. Aktuálně se uzavírají smlouvy mezi Správou železniční dopravní cesty, magistrátem, jemuž je budova nádraží na 99 let svěřená, a námi (Památníkem Šoa, o. p. s., pozn. red.), servisní organizací, která bude památník provozovat. Do začátku října to snad bude hotové. V poslední fázi projednání je také změna stavebního povolení. Pokud vše půjde dobře, na jaře se začne stavět a za rok a půl poté – tedy věřme tomu, že v roce 2020 – bude památník otevřený. I když mám samozřejmě obavu s ohledem na současnou politickou situaci, zda vůbec bude vůle a jak to celé dopadne s tím lesem vyhlášek, které nás na prvním místě považují za zločince a nutí nás se neustále formálně obhajovat.
Je v zahraničí nějaké takové místo, které naplňuje váš koncept památníku?
V zahraničí nepochybně, většina kulturních a svým sebevědomím silných zemí je má a v každém se projevuje místní mentalita – Britové jsou velmi akurátní, poctiví, vynalézaví v muzejním jazyku a systémově to mají velmi kvalitně založené, přestože vše nefinancuje stát. Funguje tam řada soukromých archivů. Jakousi učebnicí hledání muzejní komunikace je celý takový stát ve státě, který zastřešuje značka Imperial War Museum. To je dokonalá ukázka veřejnoprávní formy schopné samostatného vývoje. Velmi úspěšné je třeba Newseum ve Washingtonu, což je ovšem privátní instituce, reflektující média a veřejnou komunikaci jako významnou část americké kultury. Ve Francii jsou také krásná muzea, třeba etnografické Musée du quai Branly v Paříži reaguje na multikulturalitu dnešní Francie a dobře reflektuje i aktuální migrační krizi. Skvělé je ale třeba též muzeum Varšavského povstání u našich sousedů – tedy v zemi, která v nové době začínala na stejné startovní čáře jako my. Polsko má více kvalitních muzeí. U nás by koncept památníku jako muzea novodobé historie pomohl třeba Ústavu pro studium totalitních režimů. Vzniklo by tak přirozené centrum, které by mohlo všechna ta seriózně vybádaná fakta a valéry národní povahy komunikovat, převést do vzdělávání, do výstav, popřípadě televizních vzdělávacích tvarů. Ale to uvádím jen pro příklad, je mi jasné, že změnit zákon o ÚSTR by bylo velmi složité.
Zpět k Památníku ticha, jak bude stavba vypadat?
Nová studie pěkně splnila to, co jsme od ní čekali: budoucí podoba zachovává nádraží jako exponát a k němu přidala moderní rámec. Samozřejmě bude strašně zajímavé, jak ten celek bude hrát s okolím. Nikdo totiž v tuhle chvíli neví, jak budou vypadat okolní budovy, jaký tam bude odstup – tedy veřejný prostor a podobně. Je to velké dobrodružství, protože koncepce okolního města se teprve rodí.
*Budoucí podoba stanice Praha-Bubny, potažmo Památníku ticha, kterou navrhlo architektonické studio ARN. Pokud vše půjde dobře, měl by se památník otevřít veřejnosti již v roce 2020. Stane se tak jednou z prvních nových staveb v rozvojovém území Praha-Bubny.
Chcete, aby jedna z nových ulic v Bubnech nesla jméno Nicholase Wintona – kdo vlastně rozhoduje o jménech ulic?
To podléhá místopisné komisi na magistrátu. Ta ale může oficiálně pojmenovat ulici až ve chvíli, kdy je katastrálně usazená a je v mapě. My jsme však vyšli z toho, že město má svou logiku a že osa mezi Veletržní a Dělnickou existuje a jednou se stane ulicí, navíc Praha pro ulici Nicolase Wintona hledá vhodné místo. Společně s městskou částí jsme tedy navrhli, aby se nová třída, která bude procházet přímo kolem nádraží a škrtat symbolicky jeho stávající kolejiště, pojmenovala po Wintonovi. Víme pochopitelně, že děti kindertransportů jely z Wilsonova nádraží, ale odsud pak odjížděli jejich rodiče. Takže jsme od komise dostali příslib a vlastně existuje i zápis z toho jednání o našem podnětu. Při loňském Bubnování jsme tu ulici takto výtvarně označili. Na tom místě byla i Wintonova dcera Barbara, která říkala, že s nápadem souhlasí, obzvlášť pokud bude blízko nějaká příjemná kavárna, protože sir Nicolas Winton měl prý kavárny rád.
Plánujete tedy v památníku nějakou kavárnu?
Plánujeme. Chceme totiž v památníku organizovat semináře a další vzdělávací programy. S kavárnou počítáme v přízemí a já bych chtěl, aby už měla expoziční charakter. Tedy aby to byla ta kavárna, kde se mluvilo česky i německy, nějaký stylový dotyk zaniklé kulturní identity metropole. Znovu chci zdůraznit – nechceme tu suplovat ghetto Terezín ani expozici vyhlazovacího tábora, to patří Osvětimi.
Naším cílem je vytvořit památník městský a vysvětlit, co se stalo s povahou města, když jej náhle opustilo 50 tisíc lidí specifické kulturní skupiny. K tématu patří i odsun pražských Němců, protože je také mementem tradičního pražského trialogu – tedy něčeho více než soužití. Hovořme třeba o vzájemném kulturním obohacení. O tom všem vyprávějí příběhy obyvatel okolních ulic a některé jsou i extrémní. Někdo prošel koncentrákem, vrátil se a protože byl z nějakých důvodů třeba sebezáchovných veden v německé matrice, byl napsaný na odsunových seznamech. Takových příběhů bychom jen na Sedmičce našli hned několik. Pokládají otázky a dobře položená otázka je často lepší než dogmatická odpověď za tlustou čarou minulosti. Tradiční holokaust je nevyčerpatelné téma, co příběh, to scénář na román. Je ale potřeba s tím pracovat, tak aby z toho nebylo klišé. Příběhy samotné mohou být zdánlivě jeden druhému podobné a to je vlastně oslabuje. Je třeba je kvalitně a originálně vyprávět. Hledáme silná podobenství umělecká. V zárodcích těch společenských jevů, které celý proces konečného řešení založily, jsou různé paralely s věcmi, které prožíváme. Taková kontextualizace se současností je jeden z klíčů, se kterými pracujeme.
Nad čím se v poslední době podivujete?
Třeba mi je divné, v jaké míře se na fotbalových stadionech projevuje vlna neonacismu, i to, že když se začne hajlovat nebo častěji opakovat antisemitská hesla, tak jediné, co se stane, je, že se zavolá policie nebo se něco napíše do novin. Právě k tomuto tématu připravujeme teď výstavu a vzdělávací program, které budou nabídkou k zamyšlení nad tím, zda bychom v těchto tématech neměli hledat nějakou prevenci, která je v Evropě obvyklá. Pracujeme opět s pamětí místa. Máme výhodu, že historie pražského fotbalu se převážně odehrávala na Letenské pláni a ta zažila nejen fotbalová derby, ale také ideologické fauly všech možných dob. Válka, spojená s fyzickou násilnou likvidací některých prvoligových hráčů, je nejvyšším argumentem, ale různé ataky přicházejí i v jiných dobách. Neděláme si iluze, že někoho od základu změníme. Těch pár desítek ultras asi naše argumenty nebudou zajímat. Ale pokoušíme se otevřít dialog pro další stovky či tisíce fanoušků v kotli. Výstava má ukázat, že v každé době existovala ideologie, která fotbalu vadila, a že pokud zvítězila nad logikou sportovních vztahů, tak se fotbalová obec více či méně zhroutila. To bylo za Rakouska-Uherska, kdy monarchie prosadila, že Češi nemají právo za sebe hrát ve FIFA – naši borci pak obráželi a ostatně i vyhrávali různé obskurní náhradní turnaje. První světová válka udělala z letenských hřišť nástupní prostory pro trénink branců. Za 1. republiky začal Němcům vadit pražský klub DFC z důvodu antisemitismu a také jej hned na počátku války protektorátní administrativa zrušila a přinutila české hráče nastupovat k zápasům se zdviženými pažemi v nacistickém stylu. A pokračovalo to i za socialismu, který založil Duklu a omezoval tradiční kluby, Spartu přejmenoval na Spartak a Slavii na Dynamo – po vzoru Moskvy. Agresivita a neonacistické projevy jsou velkým evropským problémem. Dějí se všude, ale jiné země mají pro tyto jevy nějaký preventivní program. Poselství výstavy bude: „Fanděte, ale pokud přitom potřebujete hajlovat, tak berte zodpovědnost za to, co děláte a co to v minulosti přineslo.“ Mnozí totiž často ani nevědí, k čemu se odkazují, co je skutečným obsahem těch gest.
Kdy se na výstavu můžeme vypravit?
Výstava by měla proběhnout někdy na jaře příštího roku na Letenské pláni, kde vznikne taková improvizovaná fotbalová šatna. Součástí bude i doprovodný program, který zahájíme již letos na podzim. Pro příští rok pak máme vytipované filmy, oslovili jsme divadelní skupinu Vosto 5, v Bubnech bude výstava o fotbalu v ghettu, po celé Letné budou infotabule s autentickými příběhy obyvatel různých domů, kteří kulturní a zde i sportovní trialog města vytvářeli a pak jejich stopa mizí. Chystáme i veřejné diskuze – vše je to ale zase jen o tom financování…
*Současná budova nádraží Praha-Bubny a čekárna, kudy procházely válečné transporty Židů do koncentračních táborů.
Pavel Štingl (*1960) vystudoval katedru dokumentární tvorby na FAMU v Praze. Počátkem 90. let zahájil sérii politických dokumentů ze zemí bývalého socialistického bloku, které byly oceněny na mnoha festivalech. Roku 1995 založil vlastní produkční společnost K2, kde jako producent zrealizoval několik dokumentárních cyklů a řadu rozsáhlých koprodukčních dokumentů, jež byly uvedeny na mnoha zahraničních i domácích festivalech a získaly četná ocenění. Posledních pět let se s urputností a cílevědomostí sobě vlastní věnuje vybudování Památníku ticha v Bubnech.