Co prvního jste si kdy ušila?
Šicí stroj mi koupil přítel k Vánocům, takže jsem hned začala zkoušet takové jednoduché věci. Kamarádovi z práce se v té době narodilo dítě, tak jsem chtěla zkusit takovou obdobu kolíbky, říká se tomu hnízdo, všichni to tehdy šili – nebylo to pro mě lehké, ale docela se mi to povedlo a slouží jim to doteď. Mají už druhé miminko a hnízdo se ještě nerozpadlo… (smích)
Takže v dětství jste nešila na panenky?
Možná ručně na barbíny, přímo na stroji jsem dřív nikdy nešila, to až teď na stará kolena… (smích)
Za to všechno tedy vlastně může váš přítel…
Pracovala jsem jako kreativní ředitelka v jedné agentuře, kde jsme tehdy řešili nějaké pelechy pro psy. Nikdo to nedokázal udělat podle mého návrhu – pořád mi říkali, že to nejde, a já slovo „nejde“ nesnáším. Přítel mi tehdy řekl, když se tak rozčiluješ, tady máš stroj a zkus si to sama… Úplně jsem se do toho ponořila a hrozně mě to uchvátilo. V šití jsem našla svoji skrytou vášeň.
Jaká byla cesta od koupě stroje k otevření obchůdku?
Ve své minulé práci jsem již delší dobu pociťovala syndrom vyhoření, dělala jsem podobnou práci už od střední školy a připadalo mi to pořád stejné. Skrze šití jsem se dostala do obrovské facebookové skupiny plné švadlenek, tam mě uchvátilo, co všechno vyrábějí, a sama jsem tam začala přispívat. Pak jsem brouzdala po internetu a cvrkl mě do očí obrázek nastříhané látky s obličejem a já si tehdy říkala, proč něco takového neexistuje, zkrátka nastříhaná látka, kterou jen můžu sešít a nemusím nic vymýšlet. Našla jsem si tiskárnu, udělala na počítači návrh a vytiskla jednu roli látky, ty ženské mi doslova utrhaly ruce, že je to skvělý nápad, a ať udělám další. To byl silný poháněcí motor. Začala jsem na FB, pak založila svoji stránku a postupně jsem to rozvíjela. S prací v agentuře jsem se pomalu začala loučit, chodila jsem tam čtyři dny, pak tři. Dva roky teď svůj obchod dělám na plný úvazek a živím se jenom tím.
Jaké byly začátky?
Vlastně docela snadné – nic jsem totiž neinvestovala, neměla jsem peníze. Každou látku jsem prodala v předprodeji, takže jsem získala peníze na výrobu, plus mi zbylo něco na další látku.
Šijete si na sebe?
To ne, sice jsem chodila na nějaký kurz, ale výsledek mě vždycky zklamal. Bohužel nedokážu ušít tu věc tak, jak se prodává – šiju krátce a většinou jsem se spálila. Buď to vyhodím, nebo to prostě nejde nosit. (smích)
Neuvažovala jste, že byste se šla krejčovské řemeslo vyučit?
Já jsem ve firmě ten kreativní prvek. Málokterou věc mě baví šít dvakrát za sebou. Víc mě baví vymýšlet, jak to bude ušité. Pak už to předávám paní, která pro mě šije. Samotné rutinní šití mě nebaví.
Jaký byl váš první produkt?
Začínala jsem s látkou, ze které si maminka mohla ušít celou sadu do postýlky – hnízdo pro miminko, dva polštáře, hračku a klip na dudlík. V sadě byl metr látky, návod a střihy. Pak se začínaly ozývat maminky, které nic šít nechtěly a chtěly si to koupit už hotové, což mě dotlačilo dělat i ušité věci.
Jaké je to být najednou takzvaně na volné noze?
Vidím velké plus v tom, že cokoliv si vymyslím nebo si určím, že to tak bude, tak to tak opravdu je. V agentuře jsem třeba vymyslela vizuální styl, ale když to prošlo přes všech tisíc koleček, byl výsledek jen desetina mého návrhu. Tady co si vymyslím, si taky udělám. Nemám nad sebou nikoho, kdo by mi říkal, co mám dělat. Následky taky nesu jen sama, třeba když se
ten výrobek nebude prodávat… ale chybami se člověk učí.
Nechybí vám kolektiv?
Jo, ten mi chybí. Někdy za celý den promluvím jen s pánem v elektru na Miladě Horákové, kam nosím balíčky. To si pak večer říkám, že se asi za chvilku zblázním… Přítel tím samozřejmě trpí, protože pak celý večer nezavřu pusu. (smích) Chodí mi sem ale občas někdo pomáhat, a tak nejsem pořád jen sama.
Na festivalech, kde také často prodáváte, si to asi vynahradíte…
To jo, to mě baví moc. Dostanu se mezi podobné tvůrce, je nás tam třeba 80, chodíme od stánku ke stánku, dáváme si spolu kafe a je to vlastně takový hezky strávený čas i s těmi zákazníky – tím že mám jinak všechno online, je to příležitost, jak se s nimi osobně potkat. Říkají mi třeba, že mají osm mých látek a že je úplně milují. Je to takové příjemné nakopnutí.
Na co jste ze svého podnikání nejvíc pyšná?
Asi na certifikaci, kterou jsem získala na moje hračky pro děti od 0 let. Ta cesta je totiž dost náročná, a to i finančně.
Co všechno to obnáší?
Hračka musí projít testem trhání a nejrůznějšími chemickými testy. Při testu trhání působí na látku síla asi 7 kilo. Všechny moje hračky jsou vyrobené ze stoprocentní bavlny, která nevydrží takový tah jako umělé materiály. S mojí švadlenou jsme ale nakonec našly správné nitě a způsob šití, aby se hračka při testu netrhala.
Na kolik takový certifikát přijde?
Za ty tři typy hraček, které vyrábíme, jsem zaplatila cca 50 tisíc korun. Byla to opravdu taková moje meta, protože jsem hračky nechtěla nabízet jako dekorace, k čemuž se většina hand made tvůrců uchyluje. Správně by se taková hračka neměla prodávat v obchodech ani na festivalech. Ale samozřejmě chápu, že každý nemůže investovat tolik tisíc do něčeho, o čem ještě neví, jak se vůbec bude prodávat. Já jsem si nechala otestovat jen své tři nejúspěšnější produkty. Nicméně ten certifikát dostáváte jen na omezenou dobu pěti let.
Který ze svých výrobků máte nejradši?
Nejradši mám kousátko, což je dřevěný kroužek omotaný látkou ve tvaru zvířátka, pro miminka, kterým rostou zuby. Kroužek mi vyrábí jeden pán na Vysočině, i látka je potištěná v Česku, takže vše je z českých zdrojů.
To platí pro celou vaši produkci?
Ano, všechno se snažím nejprve najít v Česku, ale některé materiály se tu vůbec nevyrábějí.
Takže je to těžké…
Je. Spousta řemeslníků je neochotná vyrobit něco, na co nejsou zvyklí, i toho pána s kroužky jsem musela dlouho přemlouvat, ale teď je spokojený, protože si jich beru opravdu hodně. Je to dost o osobním kontaktu, člověk za nimi musí zajet, často nemají ani webové stránky a těžko se tak hledají. Podobný problém jsem měla s obaly. Firmu jsem hledala rok, nikdo se se mnou totiž s ohledem na malý náklad nechtěl bavit. Hodně firem počítá s tím, že si člověk objednává kilometry, tuny a kontejnery,
nechtějí se bavit s někým, kdo chce 500 obalů. Mnohem jednodušší je jít na čínský web a všechny komponenty si nechat dovézt, ale to se právě snažím nedělat.
Původně jste používala název Co budu dneska šít, nyní Ababu. Jak to vzniklo?
Když jsem před dvěma lety začínala, tak jsem rychle jen něco plácla a zaregistrovala jsem se na FB pod názvem Co budu dneska šít. Bylo to ale dost krkolomné, nikdo si nepamatoval přesný název a slovosled, a tak jsem to v lednu přejmenovala na Ababu. To slovo má takový rodinný základ a pochází z mého dětství. Když mě babička houpala a houpačka se začala klátit ze strany na stranu, řvala jsem „ababu“. (smích) V rodině se to slovo ujalo. Když jsem houpala svého malého bratra, tak jsme tomu říkali stejně. Je to takové slovíčko, co si žvatlají děti, a tak se mi k tomu hodí. Už se to uchytilo a má to i takový profesionálnější nádech a není to tak české…
Takže máte chuť expandovat i do zahraničí?
V současné době mám dost problém zabezpečit i český trh. Mám totiž mnohem větší poptávku než věcí na skladě. Na Slovensku jsme teď dodávali do nějakého obchodu, ale do dalších zemí se zatím nehrnu, byť mám na tuhle možnost nastavený eshop. Pořád se na to necítím a hlavně na to nemám zboží.
Stačilo by možná najmout další dvě švadleny…
To jsem zkoušela, ale ta moje má prostě zlaté ruce. Pracuje jako vedoucí šicí dílny a je opravdu pečlivá, a cokoliv mi od ní přijde, je 100% bezvadné. Nic nemusím kontrolovat. Dřív jsem deset procent zboží poslala zpátky, protože byly třeba otočené hlavy a podobně. Takže jí zůstávám věrná. Uvidím, jak to bude do budoucna, zatím mi to takto vyhovuje.
Šití a další rukodělné činnosti jsou dnes dost in. Nesetkala jste se s tím, že vám váš nápad někdo ukradl?
Nějací lidé se o to pokoušeli, šili podle mých návodů a pak hotové hračky prodávali, ale rychle to vzdali. Mám svůj originální rukopis a kolem sebe věrnou komunitu fanoušků,
která mi to hlásí.
Řešíte to nějak?
Neřeším, nemám nápady nikde zaregistrované, protože by to byly jen další finanční výdaje navíc. Mám tolik motivů, že registrovat si je v každé barvě by se opravdu nevyplatilo.
Kde se vy sama inspirujete?
Tím, že ještě nemám vlastní děti, pozoruji maminky v mém okolí a pak se samozřejmě dívám na inspirační portály na internetu či čtu diskuze ve skupinách o šití.
Chystáte nějakou novinku?
Jé, těch je. Nápadů mám plný notes a v počítači složku s věcmi, které musím dodělat, ale chce to postupovat pomalu. Každá role látky je velká investice, pak samozřejmě obaly atd., takže si teď už pečlivě vybírám. Dřív jsem to švihala jedno za druhým, teď už jedu opatrněji a spíš se snažím hlídat sklad. Pořád mám všechno vyprodané a všimnu si toho, až když beru z regálu poslední kus. Lepší logistika je proto předsevzetí letošního roku.
Možná že vás na základě tohoto rozhovoru osloví někdo s nápadem na spojení sil…
Už mě oslovili, ale já k sobě momentálně žádného partnera, který by mě řídil a říkal mi, co mám dělat, nehledám. Já musím naopak zvolnit. Dělám to dva roky, hrozně se mi to rozjelo a bojím se, že už bych neuhlídala tu kvalitu… snažím se, aby každá věc byla dodělaná a abych si za ní mohla opravdu stát. Mám zkušenost z jiných podnikání, že když to vezme do ruky někdo jiný, pro kterého to už není dítě, tak to nedělá na sto procent, a já bych byla nešťastná. Spíš k sobě vezmu nějakého zaměstnance, který bude řešit tu méně kreativní činnost. A já se budu věnovat více propagaci.
Jak moc důležité je dnes v podnikání být online?
Pro mě je to jediná reklama. Když si z látky zákaznice něco ušijí, jsou na sebe pyšné a pochlubí se i na sociálních sítích. Dobrá recenze je vždy ta nejlepší reklama. Vždycky když odjedu na dovolenou a dám si třeba týden pauzu, je to hned na prodejích znát.
Loni v létě jste se účastnila podnikatelského inkubátoru, jak jste se o něm dozvěděla?
Asi v Hobuletu, protože si ho moc ráda čtu třeba u snídaně. Ten projekt se mi líbil, tak jsem se přihlásila, ale nic jsem od toho neočekávala. Strašně mě překvapilo, jak moc to
bylo profesionální a kolik tam bylo lidí.
Přinesly vám přednášky nějaký „aha efekt“?
Spousty. Skoro na každém setkání, protože já jsem strašný samouk a všechno dělám metodou pokus omyl. (smích) V životě jsem si třeba neudělala marketingový nebo finanční plán, absolutně jsem netušila všechny ty účetní a právní věci, takže jsem tam hltala skoro každé slovo. Mám notes plný poznámek, do kterého se i teď pravidelně dívám.
Co konkrétního jste se dozvěděla?
Třeba jsem zjistila, že mám úplně špatně naceněné produkty – vůbec jsem do konečné ceny nezahrnula svoji práci ani svůj čas. Matika obecně je moje velká slabina, čísla si nepamatuju absolutně žádná. Také bylo fajn, že člověk poznal spoustu zajímavých lidí – vždy po lekcích jsme chodili na pivo, kde jsme sdíleli naše problémy. Dodnes jsem s těmi lidmi v kontaktu, potkáváme se na ulici a založili jsme si i FB skupinu, kde sdílíme informace.
Co myslíte, že je největší bariéra, která lidem brání splnit si svůj sen a pustit se do podnikání?
Je to asi strach vstoupit do neznáma. Já jsem v tomhle trošku blázen, často o věcech nepřemýšlím. Možná je to tím, že ještě nemám rodinu, a tak rozhoduji jen sama za sebe a mohu si dovolit být více impulzivní. Většina lidí to tak nemá a většinou mě s tím štvou. Někdo má něco vymyšleno do putníku, ale pořád bude vyčkávat, přitom se může dost dobře stát, že mu ten nápad uteče. Než něco udělám, řeknu si: když to nevyjde, prodám vše za nákupní cenu. Každý si to rád koupí, nic neztratím a půjdu dál. Poučím se pro příště.
Jaké vlastnosti jsou podle vás důležité pro úspěch v podnikání?
Asi zápal pro věc, protože já tím opravdu úplně žiju. Ráno se těším, že půjdu do dílny a budu něco vymýšlet, těším se na každou novou látku. Hrozně mě baví i sociální sítě, obzvlášť když vidím, že to, co dělám, dělá lidem radost, jsem toho plná. A až mě to omrzí, přesedlám zase někam dál, nedokážu fungovat rutinně.
Máte nějaký podnikatelský vzor?
Spousty, baví mě lidi, kteří to dělají uceleně a od srdce, když je vidět za značkou nějaká osobnost – a takových skvělých českých značek je spousta, stačí zajít na nějaký festival či prodejní market.
Jak dlouho žijete na Sedmičce?
Asi pět let, hodně mě to tady baví, mám ji ráda. Je to tu jako na vesnici, i díky facebookové skupině víte všechno – o zavřené hospodě i spadlé troleji – to jsem nikde jinde nezažila.
Kam tady ráda chodíte?
Miluji Antonínovo pekařství, mám ráda malé krámky – netěším se, až otevřou velké obchodní centrum, protože si myslím, že to ty obchůdky zničí. Svoje balíčky nosím do elektra na Miladě Horákové, kde je pán, který všemu rozumí. Když se mi něco rozbije, dokáže mi poradit, co si mám koupit a jak to opravit, a když to sám nemá, tak kde si to můžu objednat. Tohle se vám ve velké prodejně v obchodním centru nestane. Nebo mám radost, když jdu do nějaké místní restaurace – třeba Salt and Pepa, obsluha je na vás milá a řekne vám, co je dnes za speciality. Taky mám ráda obědy v Klubu AVU, to je skoro jako když jde člověk na jídlo k někomu domů.
Je něco, co vám tu naopak vadí?
Vadí mi psí dárky. Taková klasika na Letné. Před svým krámkem s tím opravdu bojuju, zrovna dneska ráno jsem ten chodník polévala vodou, až sem půjdete – a stále tu nalézám spousty dárečků a nechutných louží. Sama mám psy, ale tohle mi vadí. Asi je to nedostatkem zeleně uvnitř ulic nebo je tu psů moc. Taky mi vadí, že se tady nedá sehnat byt ani nebytový prostor – sama bych potřebovala větší prostor, ale je to bez šance, všichni chtějí na Sedmičku…
Kde se vidíte za pět let?
Ráda bych měla děti. Taky bych chtěla, aby značka byla profesionálnější, abych měla volnější ruce. Našla bych si někoho spolehlivého k sobě a já bych dělala jen ty kreativní věci a byla na chatě s dětmi – to je můj sen.
Jitka Čechová (*1986) vystudovala Střední grafickou školu v Praze a digitální média a vizuální komunikaci na Technické univerzitě v Liberci. Dlouhá léta pracovala v reklamních agenturách. V lednu 2017 začala s podnikáním. Výrobky její značky Ababu dělají radost rodičům i dětem.
Chcete dát svému podnikání nový impulz?
Na podzim Praha 7 opět nastartuje cyklus přednášek a diskuzí pod značkou Podnikavá 7. Začínajícím podnikatelům nabídne recept, jak na funkční podnikatelský plán, kde vzít odvahu a kapitál, jak jednat s investory či jak se vyhnout zbytečným rizikům. Semináře povedou inspirativní osobnosti a úspěšní podnikatelé.
Projekt vyvrcholí soutěží o nejlepší podnikatelský záměr. Přednost mají občané z Prahy 7, podnikatelé se sídlem v Praze 7, případně soutěžící se záměrem umístit sídlo firmy na Sedmičku. Sledujte web, Facebook Prahy 7 a Hobulet.