Britský hudebník Jez riley French natočil před několika lety desku Nejmilejší zvuky Prahy. Zjistil přitom, že nejtypičtějším pražským zvukem je cinkot tramvají, který je prý slyšet odevšad. Jaký zvuk je podle vás charakteristický pro Holešovice a jaký pro Letnou?
Na Letné to určitě budou také tramvaje, bydlím u Letenského náměstí a doprovázejí mě neustále. Ale v Holešovicích…? Musím se trochu zamyslet, protože jsem nikdy nepřemýšlela v „audiu“. Město vnímám hlavně vizuálně. Třeba i díky takovým místům, jako je holešovická Armáda spásy na Maninách. Hodně lidí bez domova tam chodí s kočárky, ve kterých nevozí děti, ale nalezené věci a odpadky. To je pro mě charakteristický obraz.
Osobně mi přijde, že když jdu po Komunardů směrem k Vltavě, začínám slyšet šumění řeky.
Vlastně si vzpomínám, že když jsem bydlela na Maninách, parkovaly pod balkonem náklaďáky se zbožím pro tamní Drutěvu. Takže z té doby asi to nakládání zboží pod okny.
A co třeba zvuky Himálaje? Dočetl jsem se o vás, že jste tam učila místní děti výtvarnou výchovu a hru na kytaru.
V Himálaji panuje mnohem větší ticho než tady. Vybavuju si jeden krásný moment, když jsem se v Malém Tibetu vydala na trek přes vysokohorské sedlo. Došla jsem k políčkům za vesnicí, kde si při orání zpíval rolník. Na konci brázdy vždycky změnil melodii, aby upozornil své jaky, že se mají otočit a vyrazit zase zpátky. A takhle pořád dokola. Hrozně se mi to líbilo, tak jsem si jeho zpěv nahrála.
Objevil se pak na některé z vašich desek?
V podstatě ano. Všechny svoje cestovatelské nahrávky jsem vydala na malém cédéčku, které je součástí mé knížky Deníky z Ladakhu.
Výtvarnou výchovu jste neučila jenom v Tibetu, ale také v Základní škole Korunovační. Je velký rozdíl mezi malými Tibeťany a malými Leteňáky?
Bohužel velký. Děti v Tibetu nemají tolik možností a jsou nadšené téměř ze všeho, co jim člověk nabídne. Jsou schopné pustit se do jakéhokoli programu. V Praze se děti nudí, oponují a do spousty věcí se jim nechce. To mi přijde strašně smutné. Proto bych si přála, aby se místní děti naučily mnohem víc si všímat věcí okolo sebe a aby byly více nadšené.
Jak jste se do Malého Tibetu vůbec dostala?
Věřím na nejrůznější náhody a znamení, takže i tahle etapa mého života vznikla téměř nesmyslně ve vlaku z Plzně do Mnichova. Ten den byly strašné bouřky a vlak nabral kvůli popadaným stromům pět hodin zpoždění. Ve vagonu jsem potkala kluka, který se právě z jedné ze škol v Himálaji vrátil a všechno mi mohl díky bouřce vylíčit. Do Tibetu jsem pak vyrazila přes neziskovku Brontosauři v Himálaji, která tam posílá dobrovolníky.
To bylo ještě v době, kdy jste bydlela na Maninách. Ty se také objevily v několika vašich písních. Čím je pro vás tenhle kout Holešovic přitažlivý?
Je to zvláštně uzavřené místo v oblouku Vltavy, kde se odehrává – jak já říkám – malý život. Postupně jsem se tam stala jakousi součástí světa místních bezdomovců, kteří se schází okolo Armády spásy. Do ní jsem pravidelně odnášela starší oblečení, takže jsem pak bezdomovce na ulici potkávala v mých šatech.
V Holešovických paničkách zpíváte: „Dole u dveří / Dvě ženy večeří / Nedopalky od cigaret / V prázdné láhvi odměří.“ Zahrála jste tuhle píseň i lidem z Armády spásy?
Zatím ne, ale mám v plánu natočit s lidmi bez domova klip. To bych moc ráda.
Nedávno jste pokřtila nové album Holobyt, na které se vám podařilo přes server Hithit.com vysbírat více než 90 tisíc korun. Jako jednu z odměn jste slíbila komentovanou procházku po Holešovicích, kde na každé zastávce zazpíváte písničku, která se k místu váže. Už víte, kudy půjdete?
Vyrážíme v červnu. Jedna ze zastávek bude v páternosteru na radnici Prahy 7, což není ani tak moje oblíbené místo jako spíš proto, že mě odjakživa fascinují výtahy. Složila jsem o nich i písničku. Další bude moje oblíbená vinárna U Dolejšků na Maninách, kde pořádáme koncerty, soutěže ve vaření a kde jsem napůl doma. Naše poslední akce se jmenovala Jazzbeef – šlo o jazzový koncert a zároveň „mistrovství Holešovic“ v pečení roastbeefu. A pak bych chtěla před Armádou spásy zazpívat právě Holešovické paničky. Hodně mě také láká bývalé silo na břehu Vltavy, kde bychom jednou chtěli uspořádat hudební festival. Už jsme kvůli tomu založili spolek Kulturní spolek Holešovice.
Pavel Klusák v Lidových novinách napsal, že ho na vašich deskách přitahuje spojení křehkosti a pevnosti, jako by písně byly z porcelánu. Je porcelánový i nový Holobyt?
Já myslím, že ano. Mé písničky jsou svým způsobem křehké, ale jelikož jsme je uchopili v kapele, získaly pevný tvar. Přála bych si, abychom je mohli hrát i na větších scénách, protože si myslím, že mohou zaujmout širší publikum. Větší aranž a žánrová barevnost jim sluší.
Nedávno jste opustila Holešovice a přestěhovala se na Letnou. Čím se tyto čtvrtě podle vás nejvíce liší?
Letná je jásavá, barevná a pestrá, je tu hodně kaváren a k tomu park. Holešovice se zdají být ponuré, ale ukrývají v sobě spoustu zajímavých zákoutí. Když jsem zadumaná, jezdím dolů, když chci jásat a tančit, mířím naopak nahoru.
Své cestovatelské zážitky vtělujete do deníků. Ten z Tibetu dokonce vyšel knižně. Budete v jejich vydávání pokračovat?
Ráda bych, ale k podobné knížce je potřeba vykonat velkou cestu. Takže musím počkat, až se zase vydám někam na dlouho.
Kam to bude?
V tuhle chvíli nemám žádný plán. V Ladakhu jsem si uvědomila, že každý člověk má žít na místě, kam patří, a tam být šťastný. Mně je momentálně hrozně dobře tady. Najednou mě opustily ambice utíkat někam daleko. Cestu do Santiaga de Compostela mám už také za sebou, takže jedině že bych vydala deníky z Letné.
Odkud jste do Santiaga vyrážela? Šla jste přímo z Manin, nebo jste zvolila stokilometrovou značenou trasu Španělskem?
Šla jsem tisíc kilometrů od hranic s Francií.
Jaké to bylo?
Ohromně silné. Je to speciální pouť, během které si člověk rozmyslí hodně věcí o životě a zároveň potká velkou spoustu lidí, kteří jsou na tom podobně. Také jsem se naučila číst znamení – ohromně se mi líbí, že všechno, co člověka potká, má svůj význam. A těch znamení potkáte po cestě hodně. Zpočátku jsem byla hodně osamělá, protože jsem se rozhodla jít sama. Postupně jsem ale začala potkávat hodně zajímavých lidí, se kterými jsme se sešli vždycky večer před spaním. To bylo hezké.
Jeden poutník kdysi vyprávěl, že když je člověk dlouho sám, začne si po cestě zpívat, aby měl pocit společnosti. Potkalo vás to také?
Ano, zpívala jsem si hodně, taky jsem občas křičela do lesa. Stala se mi ale taková zvláštní věc. Jak ke mně přicházely nové písničky, zjistila jsem, že jsou všechny do kroku. Až jsem si uvědomila, jak je tenhle rytmus přirozený a krásný.
To se týká i skladeb pro Holobyt?
Ano, několik takových tam bude. Jednu píseň jsem složila, když jsem šla stepí v Kazachstánu. Do kroku je i titulní Holobyt.
A co Holešovice a Letná, ty se na albu tak často neobjeví?
Holešovicemi jsem se inspirovala hodně, vždyť jsem v nich prožila posledních pět let svého života. Hned první skladba se jmenuje Domů do Manin. Titulní Holobyt je tak trochu o stěhování na Letnou, ale já jsem si tu písničku napsala mnohem dřív. Vypráví o tom, že když chce člověk udělat důležitý krok a začít nový život, vždycky vstupuje do holobytu, který pak musí zabydlet. A na tom prázdném prostoru je něco fascinujícího.
Hithit.cz jste zvládla, album vyšlo, křest v Malostranské besedě je za vámi. Co bude dál?
Všichni si nejdřív musíme odpočinout, než začneme plánovat další kroky. K příštímu albu to ale bude dlouhá cesta, protože jsem zjistila, že funguju v pětiletkách. Momentálně bych chtěla víc malovat, protože mám vždycky extrovertní a introvertní období. V posledních měsících jsem se hodně vydala navenek, takže se nyní chystám uzavřít zpátky do sebe.
Martina Trchová (*1983)
Písničkářka pohybující se na hranicích jazzu, blues, folku, latiny a šansonu. Vydala čtyři alba, to poslední Holobyt pojednávající o jejím životě v Holešovicích a na Letné pokřtila 17. května v Malostranské besedě. Vystupuje společně s triem, které tvoří Patrik Henel, Radomír Polívka a Petr Chlouba. Kromě hudby se věnuje také kresbě a malbě, vystavovala například v pražském Kaštanu nebo galerii Tinta. V Hradci nad Moravicí zorganizovala mezinárodní setkání malířek Barvy ženy.
