Pražských horních deset tisíc chodí do Stromovky rajtovat koně, děti tam chodí obdivovat zlaté rybky a kachny na jezírkách a krotké veverky v trávníku. Studenti říkají, že na pěšinách Stromovky se jim nejlépe vráží do hlavy všechna světská moudrost a milenci jsou nadšeni lavičkami ve skrytu převislých větví smutečních vrb…
Paříž má boulognský lesík, Vídeň Kahlenberg, Brno Pisárky a Praha Královskou oboru neboli lidově Stromovku. Tyhle velké parky v okolí každého velkoměsta jsou pro měšťáky tím, čím pro mouchy med. Ale i venkované znají pražskou Stromovku, neboť v těsném sousedství jejích rozsáhlých ploch jest staré výstaviště, kde jsou hospodářské výstavy, část P. V. V. (Pražských vzorkových veletrhů – společnosti spravující tehdy Výstaviště – pozn. redakce) a jiné podobné atrakce.
A ženatí, ti zase vychutnávají sklenici piva za zvuku vojenské hudby v restauraci, která je obklopena záhony růží, které hned tak nenajdeš. Zemští zahradníci jsou kouzelníci.
V červencové neděli je ve Stromovce nabito. Mladí, staří, vojáci i civilisté táhnou na její pěšiny v celých proudech. Někteří projdou Stromovkou, přejedou po lodi přes Vltavu a na druhém břehu přejdou do Pražské zoologické zahrady. Kde jsou tisíce lidí, tam je naděje na nějaký groš i pro ty, které už život skoro vyřadil ze svého provozu. Ti stojí ve Stromovce vedle živnostníků, kteří provozují svou živnost docela normálně.
K těm normálním patří na příklad obchodník, který zde rozbil svůj stánek s burskými oříšky, nebo majitel malého vozíku, taženého ponnym, v němž vozí za korunku děti, k jejich velkému nadšení a legraci. Méně obvyklým způsobem živnosti je jasnovidec s plnovousem a pestrým turbanem, který dělá dojem turecké pravověrnosti. Má kolem sebe papoušky, planety a zástup zákaznic. Ve Stromovce je toho tolik, o čem by člověk rád věděl, jak dopadne: flirt, láska, tajná i veřejná dostaveníčka…
Jasnovidec na veřejné ulici musí šeptati své poznatky pěkně důvěrně do ouška, neboť zákazník by často nerad, aby ti druzí slyšeli. Jinou „živnost“ má invalida, kterému ve válce utrhl granát pravou ruku. Trafiku nedostal, a proto hraje na tahací harmoniku, ale poněvadž je bezruký, musí si pomáhat nohou. Harmoniku má na malých štaflích, aby byla opřena, a pravou nohou tahá měchy za šli. Pahýlem své pravé ruky jezdí po klávesách jak pravý virtuos. Hraje Hubičku, Sedlák a básník, Humoresku. Takto viděl letní Stromovku redaktor časopisu Pražský ilustrovaný zpravodaj v létě 1938.
Jako místo, „kde to žije“, vylíčil Stromovku i jiný prvorepublikový časopis, Hvězda čsl. paní a dívek, v roce 1928: Eldorádo dětí, zamilovaných a pensistů – to jest pražská Stromovka, správně česky řečeno Královská obora – náš největší a nejrepresentativnější sad. Málokdo z návštěvníků si uvědomí, že zde skutečně bývala obora se zvěří a že se zde konaly skvělé turnaje už za Jana Lucemburského. Byla majetkem králů českých, Rudolf II. ji zvelebil a za Leopolda II. byla vystavěna restaurace. Gotický zámeček býval sídlem českých místodržících. Stromovka má jiné publikum ráno, jiné odpoledne a jiné večer a zase docela jiné v neděli nežli ve všední den. Každý zde najde svůj kouteček a potěšení. Neděli co neděli vychrlí pražské elektriky s nápisem Král. obora spoustu „malovýletníků“ z Prahy do Stromovky. Neboť jest to skutečně výlet, dostati se třebas z Vršovic až do Stromovky, to už bychom byli dříve v královském věnném městě Zbraslavi. První zastávkou bývá váha. Kaštanovou alejí přicházíme k restauraci, která těm parádním výletníkům jest cílem výpravy. Znáte všichni ten květy porostlý tunel pod ní? Jest mlčenlivý, jak jen kámen dovede, a proto neprozradí, kolik milionů rtů se tu sešlo, aby se zase rozešlo.
Cílem dětských výprav s míčem, tříkolkou a kočárky s chůvami v předepsaném úboru pražských boháčů jest hřiště. Jest to hřiště způsobné, hřiště dětí dobře vychovaných v mezích „to se nesmí, Ládíčku, to by ses ušpinil, Jiříčku“ atd. atd., docela jinaké nežli hřiště periferie s dětmi milujícími špínu a nahotu, neboť jest to pohyb a zdravá volnost.
Rybníčky s labutěmi a divokými kachnami. Na jejich kolébavé, plavné pohyby zírají krmící je dvojice, a kačeři si rádi vylezou na pozemský písek, kde milostivě přijímají pamlsky z ruček dětských i dívčích. V době růží jest obdivováno pole tisíců vonných květů a za parného nedělního odpoledne se to útulně sedí ve stínu mohutných vrb. Mladí-staří, muži-ženy, a zejména všichni ti, kdož nemají své větší společnosti, přijdou sem poseděti.