Nakladatelství Trigon založil v roce 1990 váš otec Vladislav Zadrobílek, básník, hermetik, významná osobnost samizdatu a velký znalec alchymie. Za velkou část knih o alchymii, které máme k dispozici v českých překladech, vděčíme právě jemu. Jaké bylo vyrůstat v „říši královského umění“?
Můj táta se v alchymii, říši královského umění, pohyboval dlouho před založením Trigonu, nicméně u nás doma to nijak zvlášť poznat nebylo. Táta měl svoji sklepní dílnu a v té se odehrávala většina jeho aktivit. Po vzniku Trigonu se ale působištěm nakladatelství stal opravdu náš byt. Táta byl v té době jediným zaměstnancem svého podniku a na vznikajících knihách měl zásadní podíl: byl překladatelem, redaktorem i korektorem, ke starým textům psal vysvětlující komentáře a navrhoval grafickou úpravu i obálky knížek. Většinou se pak jeho občanské jméno objevilo v tiráži jen u té grafické úpravy, přestože za knihou stál od začátku do konce. V prvních letech nakladatelství vychrlil v tvůrčím přetlaku neskutečné množství titulů. Legislativní začátek nakladatelství se sice datuje počátkem roku 1990, ale tátovy první samizdaty spadají už do konce sedmdesátých let a od té doby měl šuplíky plné hotových textů. Jen v prvních dvou letech vydal jednatřicet titulů, to je neuvěřitelné tempo. V té době jsme neměli vlastní prodejnu a knižní distribuce ještě nefungovala, takže se knihy jednak balily a posílaly poštou, jednak probíhal prodej přímo u nás doma, a to dosti živelně. Na několik let se náš jídelní stůl prostě změnil v prodejní pult. V knižních inzerátech byla uvedena naše adresa a lidé k nám chodili během celého dne i večer, třeba když šli z Oka z promítání. Já jsem v té době studovala střední knihovnickou školu a ke knížkám jsem měla blízko, ale musím říct, že tohle mě mírně děsilo. (smích) V roce 1994 se pak rodině ulevilo, když táta získal malý nebytový prostor na rohu Strojnické a Umělecké. Tehdy se ke knihkupectví a vlastní nakladatelské prodejně přidal ještě antikvariát a tohle spojení držíme v Trigonu dodnes.
Ediční činnost nakladatelství je zaměřena na klasickou hermetickou či esoterickou literaturu, to znamená astrologii, magii a alchymii. Když se podíváme blíž na vaše zaměření – co je hermetismus?
Toho jsem se bála, že po mně budete chtít definici hermetismu! (smích) A do toho se mi rozhodně nechce, protože definic existuje mnoho, ale žádná není a nemůže být jediná správná nebo vyčerpávající. Obecně se dá říci, že hermetismus představuje esoterní filosofii a praxi, která odkazuje k mytické postavě Herma Trismegista. Mluvíme o druhém století před Kristem, jde tedy o starou tradici, která sahá od staroegyptské teologie přes novoplatonismus a rané křesťanství po středověk a renesanční alchymii až do novověku. Vlastně je to víceméně nepřerušená linka, která se táhne až do dnešních dní. V praxi se pak zrcadlí v těch oborech, které jste jmenovala. A z nich Trigon od počátku akcentuje právě alchymii a její bohatou symboliku. Když jste se dívala, co Trigon vydává, určitě jste zaznamenala, že esoterika tvoří jen část našeho zaměření. Z hermetické literatury chceme zpřístupnit kvalitní původní pramenné texty prověřené staletími. Mnohé z toho už vyšlo, takže množina spisů, které bychom rádi vydali, se stále zmenšuje. Dnes tak populární eso literatuře se Trigon vyhýbá.
Jaký je rozdíl mezi hermetismem a lacinou esoterikou?
Staré hermetické texty nejsou lehké čtení, neslibují ani okamžité osvícení, ani rychlý zisk. Nic, co má přídomek rychle, v hermetické tradici nemůže fungovat. Alchymické traktáty v sobě mají od svých tvůrců zakódované různé pojistky, brání se snadnému pochopení a bez nějakého vedení nebo hluboké znalosti vám nebudou k ničemu.
Pokud by člověk zatoužil ponořit se do kvalitní literatury, jaké dílo byste mu doporučila?
Myslím, že k uvedení do tématu nejlépe poslouží knížka Napříč říší královského umění, kterou táta vydal pod pseudonymem D. Ž. Bor (grafická přesmyčka jeho občanského jména a příjmení, písmeno Ž lze po vertikále rozložit na V a Z, pozn. red.). Zamýšlel ji jako kompendium k Fulcanelliho Tajemství katedrál, což je stěžejní spis moderní alchymie, který uvádí do hermetické tradice prostřednictvím symboliky sakrálních staveb.
Dala by se tedy hermetická díla označit jako duchovní literatura?
Určitě. Hermetická tradice není bez duchovního přesahu myslitelná. Když čteme texty starých alchymistů, na první pohled je zřejmé, že to byli hluboce věřící lidé. Alchymické poznání je ostatně označováno jako Donum Dei, Dar Boží. Pro mě samotnou je hermetická filosofie cestou sama k sobě, je to způsob najití si místa v makrokosmu.
Napadá vás směr v duchovní sféře, který už pro vás přípustný není?
Myslíte, do čeho bych se já osobně nepouštěla? To jsou především věci spojené s magií. Ani některé tituly, které táta vydal, bych já nevydala. Ostatně myslím, že v dnešní době by je možná nevydal ani on sám. Za první republiky vycházely hermetické spisy nákladem společnosti Universalia. Jednotlivé tituly měly různě vysoký náklad, přičemž ty, u nichž hrozilo nějaké zneužití, se mohly dostat jen k opravdu úzkému a předem známému okruhu čtenářů. To považuji za rozumný přístup. Ne že by ty knihy samy o sobě měly nějakou sílu nebo působnost, ale zbytečně lákají lidi, kteří chtějí jejich obsah používat či zneužívat, nikoli nabýt nějakého vědění.
Praktikuje dnes u nás někdo alchymii?
Samozřejmě. Relativně rozšířená je spagyrie neboli rostlinná alchymie. Náklad našich knížek s touto tematikou bývá 450 výtisků a trvá desítky let, než se celý vyprodá. Úhrnem jde tedy o stovky lidí, což není moc, ale jsou. A přibývají, protože když se člověk dostane k nějakým spagyrickým esencím a vyzkouší jejich účinek sám na sobě, zaujme ho to. Ovšem lidí, kteří skutečně v alchymickém duchu pracují s kovy, je ještě mnohem, mnohem míň.
Jak je na tom český hermetismus? V poslední době se o něm začalo zase více mluvit v souvislosti s českým filmem Arvéd, který popisuje osudy hermetika Jiřího Arvéda Smíchovského.
Obecně je česká hermetická tradice ve světovém kontextu velmi uznávaná. Kořeny již zmíněné společnosti českých hermetiků Universalia (nyní Univerzalia, pozn. red.) vedou do dvacátých let minulého století, patřili do ní například Jan Kefer, Pierre de Lasenic, František Kabelák a jiní. Ale ta tradice je ještě starší, jak dokládají dokumenty ze sbírky Lešehradeum, kterou založil spisovatel Emanuel Lešehrad a dnes je uložena v archivu Památníku národního písemnictví. Najdeme v ní množství rukopisů a korespondence členů tajných společností jak mezi sebou navzájem, tak s francouzským ústředím. Hermetický spolkový život u nás fungoval a stále funguje. Víc k tomu ale říct nemohu, sama v žádné společnosti nefiguruji, v tomhle jsem spíš solitér. Ale ještě k filmu Arvéd. Zatím jsem ho neviděla, nicméně znám knižní předlohu Malostranský ďábel od Jana Poláčka, a tak jsem na zpracování zvědavá. Ale nesmíme zapomínat, že film nebo kniha jsou vždy umělecká fikce, není to historická rekonstrukce.
Když se vrátíme k produkci Trigonu, po kterých tématech nebo konkrétních knihách je u vás největší poptávka?
V hermetické tradici je to určitě již zmíněné Tajemství katedrál. Dlouhou dobu to byla také kniha Třetí oko a další tituly od Lobsanga Rampy, z nichž první jsme vydali ještě v koedici s nakladatelstvím Paseka. A určitě bych zmínila i knihu Nové poselství Prahy, která byla publikována anonymně a soustřeďuje mystické učení české duchovní školy.
Mezi autory, které jste v poslední době vydali, dominuje Pavel Novotný, jemuž u vás vyšly dvě sbírky. Jedna z nich, Zápisky z garsonky, získala v roce 2021 Literu za poezii. Jak vyhledáváte autory mimo váš tradiční okruh zájmů? Čím vás musí oslovit?
Zrovna knihy Pavla Novotného v Trigonu vyšly zásluhou naší redaktorky Boženy Správcové, která mě na rukopis upozornila. A když jsem si Pavlovy texty přečetla, spadla mi brada a řekla jsem, že rozhodně chci, aby u nás vyšly. Ale někdy se stane i to, co zní možná trochu pohádkově, totiž že vydáme něco ze záplavy rukopisů, které nám chodí e-mailem – to je třeba případ vloni vydané básnické sbírky Štičí kost od Radka Touše, za kterou byl pak nominován na Cenu Jiřího Ortena. Pokud mě rukopis opravdu zaujme, postoupím ho kolegyni Boženě. A když se obě shodneme, že stojí za vydání, snažíme se mu pomoct na svět. U básnické tvorby to znamená zkusit pro titul získat grantovou podporu. Pokud nakladatel nechce, aby na vydání knihy finančně přispěl sám autor, a to já opravdu nechci, tak musí hledat cesty jinde. Následuje rozhodování o výtvarném doprovodu textu, na tom si v Trigonu pořád ještě zakládáme. Ale ne vždy mají básnické knihy tak výraznou čtenářskou a kritickou odezvu jako v případě Pavla Novotného. Ostatně už brzy u nás vyjde jeho další knížka s názvem Procedura, která volnou básnickou trilogii završí.
A co dalšího v dohledné době chystáte?
V ediční řadě Ametyst, určené hermetickým textům, teď vyjde bohatě ilustrovaný traktát Dvanáct klíčů, připisovaný benediktinskému mnichovi Basilu Valentinovi. Jinak ale v naší produkci převládají knížky klasické beletrie nebo poezie, které vydáváme v edici Rubín. Táta si původně knihy rozvrhl do tří edičních řad – Ametyst, Rubín a Topas – jejichž první písmena dávají slovo ART. Poslední z nich, bibliofilská řada Topas, teď bohužel schází na úbytě. Šlo o ručně vázané knížky vydávané v nákladu do 30 výtisků, s původní grafickou přílohou. V tom se mi z finančních důvodů zatím nedaří pokračovat. Naopak edice Rubín už je dnes skutečně rozsáhlá a daří se jí, stejně jako knížkám z novější ediční řady Slovo a obraz, která spojuje výtvarnou a literární tvorbu umělců, jako jsou třeba Josef Váchal, Adriena Šimotová, Jiří Kolář, Karel Malich, Vladimír Kokolia nebo teď naposled Zdenka Krejčová.
Trigon vydává rovněž Logos, sborník pro esoterní chápání života a kultury. Jaká je jeho historie?
Sborník Logos začala vydávat v roce 1934 společnost Universalia, vycházely v něm přednášky a původní i překladové články, byla to taková tribuna české hermetické společnosti. Za války, když byla spolková činnost zastavena, Logos zanikl. K jeho opětovnému vydávání došlo s obnovením Universalie v roce 1990. Táta se stal jeho šéfredaktorem a po roce 1998, kdy došlo k transformaci společnosti, přešel Logos pod křídla Trigonu. Jako důležitý vnímám podnázev sborníku, ve kterém se spojuje hermetismus s kulturou. Na jeho stránkách tedy dostává prostor i to, co svým způsobem přepadá přes okraj tradičně chápaného umění či oficiální literatury. Jednou do roka uvádíme nové číslo sborníku shodou okolností tady v Liberálu, kde spolu nyní sedíme. Vždycky mám radost, když se tu sejdou lidé z různých oblastí hermetické tradice. Je pro mne důležité, že Logos tyto obory sceluje, zastřešuje a nerozděluje.
Jaké jsou každodenní radosti a starosti při provozování antikvariátu?
Antikvariát je nekončící dobrodružství a práce v něm je plná překvapení. Je to loterie, protože nikdy nevíte, jaká knížka vám přistane na pultě, co se podaří, jestli se zrealizuje zajímavý nebo velký výkup, na jakou knížku ten den narazíte. Člověk už po těch letech nemá velká očekávání, protože má pocit, že mu prošly rukama snad všechny knihy světa, a pak se raduje, když zjistí, že tomu tak ještě ani zdaleka není. Klasický kamenný antikvariát je krásné místo. Všechny ty romantické představy, které lidé mají o tom, jak to vypadá v antikvariátu, jsou pravdivé! Nejen proto, že tam probíhá dialog s díly autorů starými desítky nebo stovky let, ale taky díky zajímavým lidem, které antikvariát přitahuje a kteří v něm zahnízdí. Aktuálně se za pultem střídáme s astrologem Pavlem Turnovským a již zmiňovanou Boženou Správcovou. Je to místo, kam i mě samotnou baví zajít na kus řeči. (smích)
Našla jste při výkupu nějaký překvapivý poklad?
Poklad je všechno, co se vymyká běžné produkci. Knihy s podpisem či věnováním autora, soukromé tisky, bibliofilie… Mě ale baví i historie, která se dá z knížek z druhé ruky vyčíst nebo spíš odhadovat. Samostatnou kategorií pak je, čím si lidé knihy zakládají. Klasicky jsou to jízdenky nebo fotografie, mnohdy to ale bývají i písemnosti, do kterých se člověk začte, třeba dopis nebo poslední vůle. Člověka pak láká vymýšlet si k tomu příběhy. Spolu s knížkami se nám do antikvariátu dostávají útržky nebo střípky ze života jejich původních majitelů.
V červnu jste uspořádali v kostele sv. Klimenta koncert skladeb z proslulého díla alchymisty Michaela Maiera Atalanta fugiens v podání souborů Vagantes, A. V. Consort a Svobodné hudební bratrstvo. Jak myšlenka na koncert vznikla?
Jakkoliv to může znít zvláštně, koncert měl úzkou návaznost na naši knižní produkci. Michael Maier byl lékař a filosof, mimo jiné působil na dvoře Rudolfa II. Roku 1618 vydal latinsky psanou knihu Atalanta fugiens, ve které se spojuje básnictví, výtvarné umění, hudba, mytologický výklad a alchymická praxe. Knihu jsme vydali před lety v českém překladu i s hudebním cédéčkem, bohužel je už vyprodaná. Maier ke každé z padesáti kapitol knihy zkomponoval tříhlasé skladby. Ta hudba je dost specifická a náročná na provedení, proto se živě prakticky neuvádí. Sama jsem s Vaganty mnoho let zpívala a pořád jsme v kontaktu. Když jsem se dozvěděla, že chystají výběr z Atalanty pro uvedení v Rakousku, řekla jsem si, že by byla obrovská škoda, kdyby ji nemohli slyšet také posluchači u nás. Holešovický kostel svatého Klimenta byl pro koncert ideální, nejen z akustického hlediska, ale i jako nejstarší stavební památka v Praze 7. Jsem ráda, že se koncert z díla Atalanta fugiens vydařil a měl velký ohlas.
Nejen váš tatínek, ale i vaše maminka Milica Sklenčková se zapsala do života Sedmičky díky agentuře domácí péče Galium, kterou založila v roce 1996 a v jejímž čele až do letošního roku stála. Roku 2003 jí bylo uděleno i čestné občanství Prahy 7. Vzhledem k činnosti vaší maminky určitě máte nějaké srovnání v přístupu k paliativní péči v 90. letech a nyní. Jak vnímáte současnou paliativní péči?
Necítím se kompetentní na to odpovědět, ale určitě se situace zlepšila v tom smyslu, že víc nemocných lidí může zůstat až do konce v domácím prostředí, se svými blízkými. Dřív bylo slovo hospic buď neznámé, nebo s sebou neslo spoustou negativních konotací. Velkou zásluhu na změně k lepšímu má i domácí hospic Cesta domů, jehož dobročinný obchod funguje v našem sousedství. Máme z té blízkosti radost a občas z ní vzájemně profitujeme. Tu a tam se u nich vyskytnou knížky, se kterými si nevědí rady, a k nám zase doputují věci, které jim rádi přenecháme – jako třeba onehdy magnetofonové pásky pěveckého dua Eva a Vašek. (smích)
Je sedmička magické číslo?
Všechna čísla jsou mocná. Pro mě je ale každopádně Sedmička šťastné místo. Narodila jsem se tu, bydlím tu téměř celý život. Je to prostor, který obývám a do kterého patřím: místo patřičné.
Zuzana Zadrobílková (*1974) po střední knihovnické škole studovala na FF UK v Praze obory český jazyk a literatura a kulturologie. Do chodu nakladatelství Trigon se zapojila ještě při studiu jako korektorka. Ačkoliv to původně neměla v úmyslu, začala o pár let později po boku své sestry Karolíny pracovat v Trigonu na plný úvazek. Od konce roku 2010 vede jak nakladatelství, tak prodejnu. Svůj volný čas dělí mezi rodinu, sborové zpívání všeho druhu a studium hebrejštiny v pražském Ulpanu.
džb 90
Večer věnovaný 90. výročí narození hermetika, básníka a zakladatele Trigonu Vladislava Zadrobílka se uskuteční 14. listopadu 2022 v Kavárně Liberál. Hudba, film, knihy a zajímaví hosté.