Jak náročná je příprava plesu?
Poměrně dost, ale to je pochopitelné. Náročné je především to, že to všichni děláme ve volném čase. Spolek Dolní Holešovice se stará především o dramaturgii, zajištění sálu a techniky. Prazelenina organizuje catering. Společně pak sháníme sponzory a dary do tomboly.
Jak je získáváte?
Rozesíláme prezentace firmám, obcházíme je osobně. Chceme, aby tam byly především firmy a podnikatelé ze Sedmičky. Pro minulý ples se nám třeba podařilo získat jako generálního partnera Alzu, což bylo skvělé. Dostali jsme od ní finanční dar, ale i hlavní cenu do tomboly. Mezi partnery byly i společnosti Etnetera, Canon, který věnoval na jeden z minulých ročníků fotoaparát, nebo LBS sport, ti darovali běžky, zrcadlo v rámu darovala firma Frame-it.cz. Výzvu ke sponzoringu dáváme i na Facebook. A obcházíme třeba řeznictví nebo kosmetičky, kteří mohou věnovat poukaz a sami se tak zviditelnit. Když navážete osobní kontakt, tak se darů do tomboly najde poměrně dost. Je to sousedský ples, ne nějaká hogo fogo akce. Vždycky mi to přijde spíš jako vesnická zábava. (smích) Je to neformální, většina lidí se zná. Nikdy jsme tam nechtěli zatahovat věci, které by se třeba týkaly politiky. Ten ples je lidí a oni by si jej měli užít.
Užijete si jej i vy sama?
Třeba ten poslední jsem si konečně užila naplno. Ročníky předtím jsem ten večer vždycky hrála v divadle, a na ples se tak dostala až po deváté hodině. Teď už si termín rezervuji dopředu. Obecně si to ale všichni užijeme, až když už je po všem a jen se tančí. Stejně ale musíte být stále ve střehu. (smích) Týden před plesem to bývá hodně náročné. Do sálu se musí vše navozit a během několika hodin nachystat. V únoru nás čeká pátý ročník, takže to chceme připravit hezky. Uvidíme, jak to dopadne. Člověk samozřejmě počítá s tím, že to může být zbytečně vynaložená energie, nicméně nechceme to vzdát.
Chystáte něco speciálního?
Vždy záleží tom, kdo zrovna může a kdo je ochoten jít do charity. Od toho se odvozuje i dramaturgie večera. Často se totiž jedná o kamarády a ti jdou buď s honorářem hodně dolů, nebo to dělají úplně zadarmo či za naturálie. Naposledy nám zpívala Dagmar Pecková, která za vystoupení nic nechtěla. Přišla, zazpívala a šla – úžasná. (smích) V Domovině přímo v tom sále předtím několikrát nahrávala s orchestrem svá CD.
Vzpomínám si, že i samotné lístky na ples velmi rychle mizely…
Nejvíc jsme k prodeji využívali školní vánoční jarmarky a pomáhal nám Květinový klub. Prodej chceme letos spustit až po Novém roce. Jednak snad už bude jasné, jak se bude situace vyvíjet, jednak i kvůli tomu, že ples by měl být až v půlce února. Tak je na to času dost.
Kolik lidí ples obvykle navštíví?
Několik set. Poslední ples, který jsme stihli před pandemií, byl úplně narvaný. Samozřejmě se to odvíjí od kapacity Domoviny, která je 500 lidí. Chceme, aby tam lidem bylo příjemně a nešlapali si po hlavách. Také se snažíme udržet velký taneční parket, ale vzhledem k tomu, že velmi vzrostl zájem o rezervaci stolů, budeme muset vymyslet nějaký systém, jakým způsobem budeme rezervace přidělovat. Nejde se v tomto případě bohužel zavděčit všem. Zároveň budeme muset cenu lístku zvednout, protože všechno šlo cenově nahoru.
Jak se zrodila myšlenka Holešovického plesu?
To je trochu složitější. (smích) Spolek Dolní Holešovice založila Mirka Zdeňková, Veronika Fialová a já. Bydlely jsme ve stejném vnitrobloku a seznámily se na dětském hřišti U Vody. Naše děti pak společně chodily do školky a teď do školy. Spolek jsme ale založily v roce 2015 hlavně kvůli hřišti u základní školy na Ortenově náměstí. Když nám děti začaly vyrůstat, tak už jim pískoviště a houpací koně nestačili. Zašly jsme proto za ředitelem školy a spolu s radnicí jsme se dohodli, že se školní hřiště otevře veřejnosti.
V roce 2019 se otevřelo po celkové rekonstrukci všem, ale částečné otevření jste prosadili už o pár let dřív.
To ano, ale v roce 2015 stav hřiště nebyl moc dobrý. Sice jsme tam nakoupili nějaké sportovní potřeby, ale povrchy i zázemí byly špatné. Ve chvíli, kdy se hřiště otevřelo veřejnosti, začali jsme tam pořádat různé akce, jako byl třeba volejbalový turnaj. Na hřišti se totiž začala scházet řada matek a trénovaly pod vedením volejbalového trenéra Zdeňka Míky (smečař Lokomotivy Praha, RH Praha, Spartaku Potrubí, Slavie MFF a Anderlechtu Brusel, pozn. red.). A myšlenka turnaje byla na světě. Následně se k volejbalu přidal ještě fotbal. Než se minulý podzim vše opět zavřelo, tak jsme turnaj ještě zvládli odehrát a holešovické holky konečně zaslouženě vyhrály. Zdenda Míka, který turnaje vždy i pískal, z toho měl velkou radost. Bohužel nás v lednu 2021 nečekaně opustil. Pro celý tým a blízké lidi to byla velká rána. Turnaj po něm chceme na jeho památku pojmenovat. Jsme ve spojení i s jeho synem, který by nám další turnaje mohl pískat a přislíbil nám tak v této věci určité nástupnictví. Jsme za to velmi rádi.
A od hřiště už byl jen taneční krok k plesu…
Nápad přišel od holek. Mně to přišlo dost bláznivé. (smích) Když jsme o tom ale začaly víc mluvit a oslovily jsme i pár lidí z Prazeleniny, rozhodli jsme se ples společně uspořádat. Pro nás bylo výhodou i to, že v té době byla na Sedmičce spousta tanečních klubů. Věděli jsme, že když budeme chtít nějaké předtančení, máme se na koho obrátit. Program pro první ročník byl hotový raz dva a šlo jen o to vymyslet nějakého speciálního hosta. Skvělá věc je i ta, že do plesu zapojujeme také školu na Ortenově náměstí. Jeden rok jsme třeba právě škole zadali výrobu papírových řetězů k výzdobě plesu a děti nám vyrobily asi dvanáct pytlů narvaných řetězy. Vypadalo to pak nádherně.
Kde na to všechno vlastně berete čas?
Některé věci už jsem pustila. Zbavila jsem se předsednictví SVJ, podařilo se mi prosadit profesionálku. Pokud jste viděla Vlastníky (film Jiřího Havelky z roku 2019, pozn. red.), chápete, kolik to žere energie, i když u nás v domě se dokážeme domluvit. Ve spolku je nás více, neleží to jen na mně. I tak nám to ale občas začíná přerůstat přes hlavu, zvlášť když jsme sami pracovně přetížení. Nejhorší je, když přestanete věci dělat s radostí, ale děláte je jen proto, že musíte. Pár členů spolku Dolní Holešovice je zároveň zakládajícími členy Spolku rodičů na ZŠ TGM. To je další spousta akcí během roku pro školu. Nápady jsou super, ale pak je musí někdo uskutečnit. Proto se snažíme lákat další rodiče, aby pochopili, že ty věci na sebe navazují a že má smysl do nich vložit energii.
Zní to tak, že věci se staly až poté, co jste si je vydupali, a že není lehké najít někoho, kdo bude mít podobný zápal.
Musím uznat, že při jednotlivých akcích se spousta ochotných lidí najde. Zároveň i spolupráce s panem ředitelem Rychtrem a celou školou TGM je výborná. Během plesu nám třeba půjčili tělocvičnu pro hlídání dětí rodičů, kteří by jinak na ples nemohli. Děti přišly se spacáky do tělocvičny, kde jsme jim připravili plátno, a tak měli zařízené kino a další program, a ráno po plese si je rodiče vyzvedli. Úžasná byla také spolupráce s paní ředitelkou Kuběnovou z MŠ U Uranie učitelky z téhle školky právě taky hlídaly v té tělocvičně. Ona pro mě byla velkou inspirací ve smyslu, co se vše dá udělat. Když jsme zakládali holešovický spolek a začali jsme tlačit na rekonstrukci, tak jsem s ní spoustu věcí konzultovala a ona mě nasměrovala na lidi z různých nadací a fondů. Měla jsem o tom nějaké tušení, ale neovládala jsem to. Všechno jsem se musela naučit, ona mi s tím velmi pomohla. Právě školka se také pravidelně účastní našeho sportovního turnaje i divadelního festivalu. Baví mě tohle prosíťování. Když se lidé spojí, tak lze úplně vše. Mysleli jsme si ale původně, že Holešovický ples utáhneme z vlastních prostředků, bohužel to však nebylo možné. Nejen kvůli tomu, co se už druhý rok děje, ale zároveň nám přišlo i smysluplnější vybrané peníze někam investovat a požádat Prahu 7 o pomoc ve formě dotace. Každý ples tak něco zafinancoval.
Co třeba?
První rok měl jít výtěžek na horolezeckou stěnu, která měla být součástí zrekonstruovaného hřiště. Bohužel si člověk často něco představuje, ale pak narazí na bezpečnostní normy a zjistí, že to není možné. Nakonec bude stěna uvnitř, v tělocvičně. Další rok jsme z výtěžku vysadili stromy v ulici U Průhonu. Někteří lidé nám toto rozhodnutí vytýkali, proč prý dáváme peníze na stromy, které by měla zaplatit radnice. Já mám ale pocit, že když koupíte sazenici a pak vidíte, jak z ní roste strom, který si Holešovičáci vytančili, tak k němu získáte jiný vztah. Vím, že by to radnice asi zaplatila, ale ten vztah považuji za důležitý.
Kam putovaly peníze z posledního plesu?
Část jsme poslali na konto pro pomoc obyvatelům ve Strojnické, kde došlo k výbuchu. Další část putovala na zřízení venkovní učebny ve škole na Orteňáku. Je u ní krásná malá zahrada, která se nikdy moc nevyužívala. Sehnala jsem firmu, která udělala podlahu a lavice na sezení. Děti se tam pak chodily učit a nemusely sedět v rouškách ve třídě. V létě jsme tam také pozvali muzikanty a uspořádali autorské čtení povídek, které napsaly děti, spolu s vernisáží jejich kreseb. Mě v tomhle fascinovala již zmíněná paní ředitelka Kuběnová, která jednou uspořádala na podzim brigádu. Husákovy děti si pracovní soboty velmi dobře pamatují. (smích) Ale bylo to skvělé, uvařili nám guláš, a přestože nás tam poprvé nebylo mnoho, užili jsme si to. Druhým rokem se tam sešlo už asi 90 lidí a celé dopoledne jsme uklízeli, hrabali listí, sekali dřevo. Při takové akci se jednak rodiče potkají a seznámí, jednak získají k té školce jiný vztah. Říkala jsem si, že když je to možné ve školce, proč by to nemohlo pokračovat i ve škole. Rodiče, jejichž děti chodily do Uranie, se poznají už podle komunikace. Jsou vstřícní a ochotní s něčím pomoci, už to znají. Paní ředitelka je předvychovala. (smích)
Co obnáší účast ve školské radě? Kdyby se nějaký rodič chtěl aktivně zapojit…
Stojí na propojení rodičů, školy a města. V ZŠ TGM to léta nefungovalo. Já do školské rady nastoupila ještě za minulého pana ředitele Šmída. Když jsem s ním začala komunikovat ohledně hřiště, nabídl mi, abych se stala předsedkyní. Netušil, koho si tam pozval. (smích) První zasedání mě zcela fascinovalo, protože já jsem na té radě chtěla něco řešit a to pro ně byl tenkrát šok. Na školské radě se věci projednávají v úzkém kruhu i se zástupci městské části, které je zřizovatelem školy a finančně ji zaštiťuje. Zástupci rodičů jsou tam od toho, aby probírali věci ať už výchovné, vzdělávací, nebo sociální záležitosti, další rozvoj školy, buď se zástupci učitelů v radě, nebo přímo s vedením. Na naší škole jsou třeba česky nemluvící nebo sociálně znevýhodněné děti. Některé ze vzdělávacího systému během covidu vypadly a kvůli nekomunikaci s rodiči se je nepodařilo do výuky dostat. Nyní, kdy se projevují následky roční distance, je velmi náročné tyhle děti znovu sladit s kolektivem třídy a pro učitele je velmi obtížné věnovat se všem, jak by potřebovali. Nedávno jsme zrovna probírali pilotní projekt Prahy 7 Sociální pedagog, do kterého je naše škola zapojena. Měl by pomoci dětem i učitelům, kteří nemohou nahrazovat nedostatek rodinného zázemí. Pomáhá i spolek rodičů, který začal dobře fungovat. Jedním z příkladů je třeba zajištění finanční pomoci pro děti ze sociálně slabších rodin, například aby mohly odjet na školu v přírodě. Komunikace mezi rodiči a školou je důležitá. Když dochází k nějakému propadu v prospěchu nebo někdo získá pocit, že se v rodině dítěte něco děje, podaří se třeba efektněji a rychleji zasáhnout. Za poslední dva roky prošly školy obrovskými změnami k lepšímu. Ale covidová opatření a covid vůbec výuku stále nepříznivě ovlivňují. Ač jsou školy otevřené, je to neustálá improvizace a učitelé občas ztrácejí motivaci.
Školní téma se vám prolnulo i do práce, když jste hrála učitelku v seriálu Třídní schůzka, který byl právě o online třídních schůzkách s rodiči v době lockdownů. Jaké to bylo?
Točili jsme to, co se v tu chvíli ve společnosti odehrávalo. Když s tím nápadem Marek Najbrt a Marek Daniel přišli, úplně mě to nadchlo. Byla to skvělá parta kolegů. Točili jsme čtyři dny v kuse v jedné vile na Barrandově, kde každému herci vytvořili jeho byt. Bylo to náročné na koncentraci, protože se točilo nepřetržitě, ale byla to obrovská čurina. (smích) Další věc, která mě na tom projektu bavila, byly následné diskuze. V nich byl ředitel školy ve Valašském Meziříčí Jiří Buksa, pražský učitel Tomáš Pírek, který vyhrál Zlatého Ámose, já a Tomáš Jeřábek za herce a pak ještě dvě děti, které zastupovaly oba stupně. Probíralo se několik témat, na něž pak navázala debata. Když slyšíte, že někdo je na tom podobně nebo že měl stejné problémy, tak vám to dodá sílu a inspiraci.
Jak to máte nyní s herectvím?
Už čtvrtou sezonu jsem na volné noze a ve Švandově divadle dohrávám pět představení. Nazkoušela jsem také představení v Kalichu, v Divadle na Fidlovačce nebo ve Viole. V září se mi to sešlo tak, že jsem měla tři premiéry. Momentálně se spousta představení ruší, vlastně každé odehrané je malý zázrak. Opět žijeme v nejistotě, tady a teď a v neustálých změnách. Nechci si to připouštět, nekoukám na čísla, snažím se udržet si dobrou mysl, ač to jde chvílemi těžko. Doteď ta představení, která jsme odehráli v Praze, byla víceméně plná, což bylo krásné. Vážím si toho, že jsou lidé ochotní sedět dvě hodiny s respirátorem. Přeji si, aby se kultura už nezavírala. Je to těžké. Někteří lidé totiž mají pocit, že si žijeme na vysoké noze a vstáváme v 11 hodin se šampaňským v ruce. Ale umělci, kteří nejsou zaměstnaní a svoji práci neodvedou, nic nedostanou. Další věc, která mě děsí, je přemýšlení některých lidí, že kultura není potřeba, že jsou umělci zbytečná pakáž. A když nehrajeme, tak máme jít makat do továrny. (smích) Během první vlny pandemie tato hesla stále padala.
Změnilo se v uplynulých dvou letech vnímání vaší práce?
Musím přiznat, že jsem přehodnotila, co je v životě důležité. Nejen smysl své práce, ale i její dopad na společnost. Za námi divadelníky nic nezůstává. Představení se odehraje a upadne v zapomnění, pokud tedy není natočené. (smích) Za bagristou zůstane aspoň díra v zemi. Ale trvám na tom, že umění a kultura jsou pevně spjaté s úrovní společnosti, jsou důležité pro život, pro naši psýché, slovy W. Churchilla z jednoho mého představení „umění politiku přežije, to přežije všechno, umění je slávou lidského rodu, ono jediné dává lidskému jedinci naději“. Myslím si, že dehonestace kultury na volnočasovou aktivitu souvisí s dehonestací morálky a hodnot za poslední desetiletí, což je důsledkem vedení této země a těch, kdo byli u moci. Přestalo záležet na takových věcech, jako je pravda nebo svědomí. Vkradla se akceptace lži a taková zvláštní lhostejnost a neschopnost být zodpovědný za své činy. Do toho všeho ty sociální sítě, které nás zničí. Každý je odborníkem na všechno a každý má svou pravdu. Myslím si, že to je věc, která nás naprosto válcuje. Skoro jako boj na život a na smrt. Mám pocit, že jsme se dostali do stavu, který se nese v duchu, ať nás prostě pár umře, co už, když já to nebudu. Především v posledních týdnech opravdu žasnu nad některými názory, které jsou v éteru. Je to absurdní.
Sledujete denně zprávy?
V rámci duševní hygieny se na ně snažím nekoukat, televizi nemáme. Čtu jen vybrané články. Odebírám třeba Deník N, kde čtu texty, které jdou více do hloubky. Zajímá mě to, snažím se pochopit, co se to teď se společností celkově děje, protože řadě věcí a chování lidí nerozumím, všechno souvisí se vším, jsme všichni spojené nádoby, mnohá zjištění stavu společnosti jsou pro mě velmi deziluzivní. Třeba využívání pojmu svoboda nebo využívání znaků holocaustu. Zatím se ptám, kam se ztratila solidarita a kde je to dno, protože si myslím, že na něm ještě stále nejsme. Že to nejtěžší je teprve před námi.
Jak vypadá vaše duševní hygiena?
Potřebuji být sama, je to pro mě princip očisty. Člověk by měl mít možnost se zastavit. Když toho není schopen, tak se mu pak může stát, že přestane ostatní slyšet a vidět. Dnešní společnost je příliš rychlá. Chce mít vše teď hned a dokonale. Když přišla pandemie, říkala jsem si, že mimo jiné možná přišla i proto, abychom se zastavili a určité věci přehodnotili. Že je potřeba dát určitým věcem čas a stejně tak je potřeba ten čas dát i sám sobě. Ať už to pro někoho je třeba jen šálek kávy. Sama končím den s tím, že se snažím probrat věci, které se během dne staly. Říkám si, co bylo hezké, co se úplně nepovedlo, ale chci tomu dát ten klid. Člověka to uvolní a pročistí. Stačí mít chvilku pro sebe a třeba si číst nebo poslouchat muziku. K tomu mimo jiné slouží právě kultura. Odejít z domu a na dvě hodiny vypnout v divadle nebo na koncertě, jen koukat a napojit se na něco jiného. Začalo to být terapeutické i pro mě samotnou. Šla jsem na jeviště a vypla svět okolo. Člověk pak sice při potlesku viděl zase lidi v rouškách, ale i tak to pomohlo. (smích)
Minulý rok jste absolvovala i kurz Českého červeného kříže Moderní ošetřovatelství v praxi. Pomáhala jste někde?
Na kurz jsem šla v době, kdy byla situace zoufalá a já chtěla nějak pomoci. Zároveň nám v té době onemocněl i jeden člen rodiny a na kurz jsem šla i čistě z praktických důvodů, abych se naučila, jak s nemocným člověkem pracovat. Chtěla jsem nastoupit do pečovatelského domu. Bohužel ale chtěli 12hodinové směny, které jsem nezvládala skloubit s divadelním zkoušením, i když to bylo jen do šuplíku. Pak mi ale přišla výzva od Červeného kříže na práci s antigenními testy a já šla na nějaký čas pomáhat tam. Chodila jsem do práce a psychicky se mi i ulevilo. Jsem ráda, že jsem na kurzu byla. Vědomosti se mi neztratí. Spousta mých kolegů, kteří v tu dobu byli třeba úplně bez práce nebo neměli rodinu, šla do pečovatelských domů pomáhat. Jedna z mých pedagožek z DAMU se tomu věnuje i nyní. Říkala mi, že ji to hluboce naplňuje. A to je další věc, když jsme u toho stáří. Člověk ví, že mu rodiče začnou odcházet. Ale když to přijde, tak na to není připravený a je to náročné na psychiku. Oscilujete mezi výčitkami, že rodiči nedáváte dost, že se mu dostatečně nevěnujete, a taky mezi určitým vztekem.
Není to jednoduché.
Stáří s sebou přináší negaci. Ne všichni jsou šťastní senioři. Člověk to sice dokáže nějakým způsobem chápat, ale zvládat to je věc jiná. Máte pocit, že když se budete snažit, bude se to zlepšovat, ale v téhle fázi života se to už nezlepšuje a je to jen horší. Musíte se s tím smířit. Právě pro mě bylo nejtěžší zvládnout to, že se do toho nesmím tolik vkládat a musím být opravdu spíš jenom ošetřovatelem a pozorovatelem. Snažit se odstranit emoční stránku. Je to taková psychická horská dráha. (smích) Jedna má kolegyně má blog, na kterém o těchto věcech píše. Je to strašně důležité, protože když si to přečtete, pomůže vám to. Když se nám to začalo dít, sáhla jsem po knížce Vyhoštěná smrt od Jiřiny Šiklové. Ona sama byla na gerontologickém oddělení, a tak měla velkou zkušenost.
Vy jste ale s Jiřinou Šiklovou pořádala i diskuze, že?
Ano, to je další divadelní projekt pro střední školy, který aktivně dělám. Diskuze se studenty navazovaly na představení Agent tzv. společenský, které hrajeme ve Švandově divadle a stojí za ním kolegyně Martina Kinská a historik Radek Schovánek. Radek se třicet let hrabal ve spisech StB a zároveň pomáhal i část tohoto archivu digitalizovat. Z toho představení vznikl navazující projekt pro studenty středních škol po představení proběhla diskuze, kterou vedl právě Radek a Jiřina Šiklová.
O čem představení pojednává?
O spolupráci obyčejných lidí s StB v 80. letech nebo v době normalizace. Je to intimní příběh jedné rodiny – syn najde spis své matky a zjistí věci, které nikdo netušil. Inscenace získala i Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci nového textu za rok 2018. To byl základ k té diskuzi. A právě kvůli tomu jsem založila další spolek, (smích) abych na to celé sehnala peníze. Naposled jsme Agenta hráli pro sedlčanské gymnazisty. Odezva mladého publika, které je rádo, že už u nás ten politický režim není, byla skvělá a díky tomu vím, že to má smysl. Víte, pro ně je to něco tak vzdáleného jako pro moji generaci druhá světová válka. Říkám si, zda už nás s tím neustálým slavením 17. listopadu nemají plné zuby. (smích) Ale myslím si, že bohužel nemají úplně povědomí o tom, jaké to bylo. Jiřina Šiklová o tom uměla krásné povídat. Zároveň jsme studentům mohli i říct, podívejte, co se teď děje v Bělorusku. To je jako přes kopírák. Ve chvíli, kdy bude společnost rozdělená a nebude možné fungovat spolu, ženeme se zpátky do autoritářského vedení. Ta tendence tady samozřejmě pořád někde v lidech je. Stačí se podívat na počty hlasů, které získaly nedemokratické strany. Pro některé lidi je vidění světa úplně jiné než třeba pro mě. Naději vidím v dětech a v jejich vzdělání. Doufám, že s novou vládou se v tomto směru něco změní a lidem, kteří jsou schopní, bude nasloucháno. Musíme se naučit se poslouchat.
Co máte na Sedmičce ráda?
Já jsem na Sedmičce šťastná. Baví mě, že je to malá čtvrť a lidé se tu zdraví nebo se od pohledu alespoň znají. Taky jsem zvědavá, jak se bude proměňovat. Už teď se z té průmyslové periferie stalo hezké místo k životu. Bydlíme u řeky a jsem šťastná, že právě na ni máme výhled. S manželem jsme vodáci, a to, že Sedmička má ve znaku kotvu, mě baví. Poloostrov obklopený řekou je pro mě velmi uklidňující. Jeden rok jsme z peněz z plesu nakoupili paddleboardy a Prazelenina si pořídila loďku. Baví mě, že tady lidi dokáže spojit nějaká radost ze života, že si to chtějí a umějí užít.
Klára Cibulková (*1975) se narodila ve Znojmě. Vystudovala Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor herectví. Po škole nastoupila do souboru CD 94, odkud v roce 2002 přešla do Švandova divadla, kde jako stálý host působí i v současnosti. Hostuje také v několika dalších pražských divadlech. Televizní diváci ji znají především díky seriálům (Černí baroni, Ordinace v růžové zahradě, Kriminálka Anděl, Polda, Rapl, Kukačky), ale i celovečerním filmům (Smrt pedofila, Město bez dechu, Mamas and Papas). Je předsedkyní spolku Dolní Holešovice a předsedkyní školské rady na ZŠ TGM. Na Sedmičce žije se svojí rodinou 12 let.
