Kde jste se vdávala?
Můj muž je Američan, ale do ženění se mu moc nechtělo. Nakonec svolil, ale muselo to být buď na opuštěném ostrově v Karibiku, nebo na středověkém hradě. (smích) Ten Karibik by byl pro hosty trochu z ruky, takže nakonec zvítězil hrad Točník, kde to bylo úžasné. Oslava pak byla na Letenském zámečku, protože já jsem opravdová Leteňačka. Moje babička i mamka pocházely odsud, a přestože jsem Letnou několikrát opustila, vždy jsem se sem vracela a teď už tu žiju nastálo.
Jak velká to byla svatba?
Měli jsme asi 80 hostů, takže taková středně malá svatba. (smích)
Překvapilo mě, že o místu svatby rozhodl váš muž. Myslela jsem si, že svatby jsou většinou v režii žen…
Je to tak, za těch 18 let, co se svatbám věnuju, je tak 80 procent zcela v režii žen a muži spíš přizvukují. Pokud je tomu jinak a tím hlavním v rozhodování je muž, pak je to vidět i na celkové dynamice celého partnerského vztahu. Málokdy se do plánování svatby zapojují oba partneři stejným dílem. Ten muž zkrátka plní ženě její přání, někdy třeba hlídá rozpočet. Někdy má jednu dvě věci, které mu žena svěří – třeba jídlo nebo hudbu. U nás to bylo to místo a pak manžel rozhodl o dortu.
Bylo něco, co se úplně nepodařilo?
No, možná bych objednala o něco víc jídla, protože se všechno dost rychle snědlo. Ale jinak vše klaplo. Dobře jsem si to naplánovala a kolegyně z práce mi to koordinovala…
Takže jste i na vlastní svatbě měla koordinátorku…
No jasně, nevěsta nemůže zastávat dvě role. Se svatbou je to jako s orchestrem, tam sice také všichni muzikanti znají svůj part, umějí noty, ale stejně je tam i ten dirigent. Na svatbě to funguje podobně, sice všichni jako DJ, květinářka, oddávající mají časový plán, ale samo to opravdu neplyne. Takže ano, měla jsem koordinátorku, které jsem dala partituru a ona mi to oddirigovala. Ale bylo to fajn, i když bych to teď asi dělala jinak.
Jak moc oblíbená je služba svatebního koordinátora?
Moc. Před 20 lety byla agentura, pro kterou jsem dlouho pracovala, v Česku jediná. Dělali jsme tehdy svatby hlavně pro cizince, protože mezi Čechy o tuhle službu nebyl zájem. Před několika lety se s nabídkou koordinátorů roztrhl pytel. Dnes je podobných agentur v Praze třeba i 150 a v celé republice několik set. Opravdu hodně. Přibližně každá pátá svatba má svého koordinátora. Vyplývá to i ze změny toho eventu samotného, svatby jsou teď propracovanější a také krásnější, třeba i pro sociální sítě. Obecně je svatba považována za nejkomplikovanější event, a i proto vedu kurzy pro budoucí svatební koordinátory, kde předávám své dlouholeté zkušenosti ze svatebního podnikání.
De facto si tvoříte konkurenci…
Vlastně ano. Během určité doby jsem totiž dospěla k názoru, že dobrá konkurence je lepší než ta špatná. Ti lidé to totiž budou dělat i bez kurzu, a pokud pak nevěsty říkají, že koordinátor je spíš na škodu než k užitku, tak to akorát kazí jméno oboru. Takže je lepší, když to dělají dobře.
Co přesně ta role obnáší?
Ta práce je hodně komplexní. Organizuju svatby zahraničních nebo smíšených párů, které přijedou ze zahraničí na 4–7 dnů do Prahy. Děláme od výběru místa na svatbu úplně všechno – fotografa, kameramana, oddávajícího, tlumočníka, servis dokladů, protože to jde přes českou matriku, výběr jídla, zábavní program, koncept dne, celkovou logistiku, ale také vyjednávání podmínek a cen s místy a s dodavateli, detailní plány pro všechny zúčastněné, aby celá mozaika ve svatební den správně zapadla do sebe. A samozřejmě řešíme průšvihy a změny – menší i větší, které se v průběhu plánování tohoto velkolepého projektu vyskytují.
To je minutovník, ne?
Pro klienta to tak nedělám, aby se neděsil, ale já mám opravdu skoro takový minutovník. (smích) Záleží na páru, někdy přijdou dva horolezci a chtějí mít outdoorovou svatbu a moc věcí neřeší. Pak je jiná svatba, kde byl ženich manažer a ještě větší plánovač než já, na všechno měl nejrůznější barevné tabulky. Tam jsem byla od 8 ráno do 2 do noci a nezastavila jsem se.
Samotné plánování musí být asi dost různorodé…
Určitě, mám nevěsty, které vědí přesně, jaký chtějí svatební dort – řeknou jednoduše chci vanilkový krém s malinami, nebo jsou i takové, které výběr nechají na mně, a pak jsou nevěsty, se kterými řeším dort dlouho – jestli bude třípatrový, nebo čtyřpatrový, jak velké bude mít obvody, jaké patro se hodí pro alergiky, jaké pro celiaky. Měníme design a s dortem strávíme třeba i 3 až 4 hodiny. A takto řešíme všechny kategorie… do větší či menší hloubky.
Pokazilo se někdy něco?
Zásadně ne, na všechna předvídatelná rizika se snažíme mít plán B, přecházet jim nebo je řešit za pochodu, aniž by si toho klient všiml. Předloni se mi ale jedna věc nepovedla. Organizovala jsem svatbu, kde hlavním přáním nevěsty bylo, aby jí na cestě k oltáři někdo zazpíval píseň Ave Maria. Ověřovala jsem asi hodinu před obřadem u varhaníka, zda už tam zpěvačka je. A ten mi bohužel lhal. Varhaník začal hrát, nevěsta šla uličkou, ale nikdo nezpíval. Asi čtvrt hodiny poté se v kostele mihla žena, že jde trénovat, přišla zkrátka na jiný čas. Je to chyba, kterou už nenapravíte. Tehdy mě to strašně mrzelo…
Kolik svateb jste už zařizovala?
Počítám, že jich bylo asi tak 450, plus na několika dalších jsem byla jako druhá ruka, pomáhala jsem svým mladším kolegům. Takže celkem asi 550.
Na jakou z nich vzpomínáte nejraději?
Jedinou oblíbenou asi nemám, je to přibližně 15 nebo 20 svateb, se kterými jsem doteď v kontaktu, vídáme se, když přijedou do Prahy. Posílají mi fotky svých dětí a já jim, zkrátka jsme si během plánování vytvořili hodně blízký vztah. Je to spíš o lidech než o konkrétním průběhu svatby. Měla jsem velmi náročnou svatbu v Trojském zámku s přejezdy, s plavbou na lodi, zlatý sál, nádhera, ale nezůstala mi v srdci. Užívám si ty, kde se novomanželé mají opravdu rádi a je to tam cítit. Pár tvoří tu atmosféru a jejich hosté jsou často dost podobní.
Jaká byla nejdražší svatba?
Ta stála dva miliony korun, byla to třídenní akce pro 140 lidí na jednom českém zámku.
A co věkové složení?
Nejstarší pár – oba byli vdovci, ženichovi bylo 70 a nevěstě asi 62, byla to moc hezká svatba. Extrémně mladé páry moc často nemáme, začínáme kolem 25 let a věkový průměr „našich“ snoubenců je kolem třiceti let.
Co vás na té práci baví?
Asi ten pocit uspokojení na konci a to, že můžu přispět k jednomu z nejnádhernějších dnů v životě „mých“ snoubenců. Je to nelehká práce, nevěsty jsou náročné a také dodavatelé a místa někdy mění podmínky a ceny, nedodržují dohody. Nevěsty se občas během plánování nervově destabilizují, jsou v tom také osobní finance a spousta emocí. Naším úkolem je vychytat všechny možné trable, zachovat chladnou hlavu, uspokojit nevěstu, ženicha i jejich hosty, a pokud ten den dopadne skvěle, lidi to samozřejmě ocení. Během celého dne za mnou chodí příbuzní a chválí a ty emoce jsou hodně pozitivní a silné. Ty moje taky, i když někdy i jiným směrem – máme s kolegy na svatbě vždycky trochu stresu. (smích) Je v tom také hodně adrenalinu a pak také ty endorfiny vyplavené z okolí, to vás pohltí. Je to vlastně taková droga. (smích)
Jak dlouho předem se svatby plánují?
Například Angličani plánují hodně dopředu, klidně i dva roky předem, to už je skoro norma. V roce 2017 se mi ozvala klientka, že chce svatbu v dubnu 2021.
Opravdu? To se do té doby možná rozejdou, ne? Stává se to?
Bohužel, je to tak; ze sto svateb se nám to stane třeba ve třech až pěti případech. Standardně pracujeme s rokem, s rokem a půl. A to i v případě českých svateb, které jsme ještě před pěti lety plánovali jen půl roku předem. Vše se natahuje, kadeřníci i fotografové mají plný diář, a když chcete svatbu na dobrém místě za dobré peníze, pak je opravdu třeba plánovat 1–1,5 roku předem. Ale byla jedna šikovná nevěsta, které se vztah rozpadl během příprav, ale do termínu svatby si našla jiného ženicha. I to se stává. (smích)
Zrušil někdo svatbu den předem?
Ano, stalo se to, pár se rozešel týden před svatbou. Nebo se jednou stalo, že se ženich nevrátil včas ze zapíjení svobody, dokonce ztratil snubní prstýnky a nevěsta pár hodin před obřadem dost zvažovala, zda si ho vezme. Dvakrát se mi už také bohužel stalo, že se svatba zrušila, protože se jí ženich nedožil. Jeden umřel na rakovinu a druhý v Iráku v boji – to jsou strašné okamžiky… Uvědomíte si tak, které věci jsou důležité.
Jaký byl váš nejexotičtější pár?
My máme hodně párů smíšených, třeba nedávno jsem dělala jamajsko-britskou svatbu, to byl opravdu multikulturní mix – velké prsaté ženské v barevných hábitech a druhá půlka svatebčanů byli bledí Angličané, konzervativní oblečením i chováním.
Je Praha top svatební destinací?
Je jedním z nejvyhledávanějších evropských měst na svatby. Je krásná a romantická, také je v srdci Evropy, kam se pohodlně mohou sjet lidé z různých koutů. A samozřejmě svou roli hrají i peníze. U nás je stále vysoký standard služeb a poměr cena – výkon je velmi příznivý. Hodně lidí do Prahy svým způsobem utíká. Například v Anglii se očekává, že na svatbu pozvete všechny bratrance z třetího kolena stejně jako maminčiny kolegyně z práce. Nepozvat širší okruh známých je bráno jako faux pas a to se nesluší. A to máte minimálně 150–200 hostů, což stojí opravdu hodně peněz. Když je ale svatba v zahraničí, vezmete si s sebou 30 až 40 nejbližších, a to se akceptuje.
Prahu si v poslední době oblíbili i Asiaté…
Ano, to je obrovský boom, a přijíždějí z nejrůznějších koutů Asie. Samotný svatební obřad tu v mnoha případech ani neproběhne, jde o to nafotit krásné fotky, případně udělat video. Asiaté jsou totiž hodně vizuální, a tak během jednoho týdne objedou s fotografem a dvěma kufry Prahu, Paříž a třeba Benátky. Před dvěma lety se v Číně promítal čínský film, který se částečně točil v Praze a jeho součástí byla i svatba v zrcadlové kapli Klementina. Od té doby se tam se svatbami roztrhl pytel a Číňané začali jezdit do Prahy ještě víc.
O jaká další místa v Praze je zájem?
Různí se to rok od roku, ale děláme svatby ve Vrtbovské zahradě na Malé Straně, různé kostely, pak samozřejmě Staroměstská radnice. Hodně českých nevěst si oblíbilo zámečky či stodoly v okolí Prahy. To jsou nejrůznější „chateaux“ a resorty, které v okolí Prahy vznikají jako houby po dešti. Oblíbená je Villa Richter na Pražském hradě. Na Sedmičce je pak velmi oblíbená vinice sv. Kláry v botanické zahradě, Trojský zámek či Letenský zámeček. V zoo jsem svatbu ještě neorganizovala, ale v květnu jsem organizovala svatbu v zoo v Plzni u žiraf, bylo to moc hezké.
Existuje něco jako trendy ve svatbách?
Určitě a doba se i ve svatbách zrychluje. Dřív byly 3 až 4 roky in krajkové šaty, teď je nový trend pro každý rok. Každý rok je trendy nějaká jiná barva, letos je to korálová. Populární jsou eko svatby, kde využíváme lokální zdroje na květiny a dekorace, na jídlo na hostinu. Respektujeme přání zákazníka. Když nevěsta chce růžovo-žluto-fialovo-bílou kombinaci výzdoby a doplňků, tak to tak uděláme. Ale když vím, že s těmi barvami nebude úplně ladit malba stěn v restauraci, tak ji na to jemně upozorním. Nabízíme návrhy, koncepty a zkušenosti, ale rozhoduje nevěsta.
Jak moc musíte znát zvyky?
Za ta léta jsem poznala, jak fungují nejrůznější svatby – ruské, anglické, americké, asijské, židovské, indické… a naučila jsem se hodně věcí. Na svou první ortodoxní židovskou svatbu jsem si dost studovala a byla jsem na židovské obci doptat se na všechny jejich zvyky. Samotné svatbě totiž předchází spousta rituálů, a tak jsem si nechala poradit i od rabína, abych něco nedělala špatně.
Prozradíte nám nějaké zajímavé tradice?
Překvapil mě třeba německý zvyk, kdy se přinese kláda, pila a stojan a ženich s nevěstou musí to poleno společně rozříznout napůl coby důkaz partnerské spolupráce. Trvalo jim to asi dvacet minut a nevěsta se opravdu zapotila, ale aby toho v půlce nechali, to nepřicházelo v úvahu. Byla to velká dřina… Hezký zvyk jsem viděla na americko-ukrajinské svatbě, kde byla obrovská vánočka, která vypadala jako dort, nazdobená různými věcmi. Po obřadu novomanželé rozdali kusy toho pečiva rodině a tím ji vlastně spojili. Všechny zvyky jsou pěkné. Často se zahraniční páry zajímají i o české tradice. Někdy jedí společně polévku, rozbíjejí talíř a podobně. Rozdíly jsou i v čase obřadů, zatímco u nás je to často dopoledne či v poledne, Američané mají obřady až v 17 nebo 18 hodin, Angličani zase kolem druhé odpolední.
A co únos nevěsty?
Když to líčím zahraničním snoubencům, moc tomu zvyku nerozumějí. Na vesnici, kde jsou tři hospody, to smysl dává, ale hledejte v Praze unesenou nevěstu. (smích)
A vybíraní peněz?
To je skoro na každé svatbě. Někdy je to nenápadné – třeba bankovky zastrkané v dortu, někdy chodí výběrčí do klobouku, někdy se zapékají peníze do jídla, Slováci mají čepčení – o půlnoci se nevěsta převlékne do kroje, a kdo si s ní chce zatančit, musí zaplatit.
Máte nějakou veselou historku?
Svatba, která mě vyděsila i pobavila, byla ta svatba za dva miliony. Byla to anglicko-americká svatba, lidi byli moc milí, ve dvě ráno byli všichni už hodně opilí a radostní a nevěděli nic lepšího než se na středověkém hradě obléct do brnění na chodbách, vzali dobové zbraně a začali bojovat. Do toho přišla tamní manažerka a řekla mi, ať s nimi něco udělám. Mně bylo tehdy 25, a co jsem si asi tak jako malá blondýnka měla počít s dvaceti opilými stokilovými chlapisky…? (smích) Za oběť boje tehdy padlo několik benátských zrcadel…
Tak proto ta svatba stála tolik peněz… (smích)
No oni ty škody zaplatili bez mrknutí oka a šlo to samozřejmě ještě nad rámec toho rozpočtu. Ale co jsem si s nimi měla počít? Jediná možnost byla zavolat policii, ale to bych tu svatbu všem zkazila… Jindy byla zase součástí svatebního dne projížďka lodí s koktejlem. Byl krásný den, loď zajela do plavební komory, kde se bohužel zasekl zámek. A tak jsme tam zůstali uvěznění – půl hodiny, hodinu, hodinu a půl, tak jsme pořád pili a pili a čekali… a nic se nedělo, nakonec jsme zavolali hasiče a nevěsta a všichni hosté lezli z lodě po žebříku ven. Co naděláte… (smích)
To je prostě vyšší moc a můžete mít sto koordinátorů…
Nebo v roce 2002. Tři čtvrtě roku plánujete svatbu pro Iry, v sobotu měla být svatba, no a ve středu stoupla voda, zaplavila celou Kampu. V restauraci, kde měla být hostina, byly 3 metry vody a všechno plavalo – a vy si jen řeknete, zítra k nám přiletí 80 Irů, hospoda pod vodou, takže zasedne 3členný tým lidí a udělá všechno znova, během 24 hodin, co vám zbývá… Irové jsou naštěstí v pohodě, dají si dva tři guinnessy a nic neřeší. (smích)
Býváte na svatbě přítomná po celý den?
Ano. Jsem tam většinou od rána, obvolávám, aby všechno klaplo. Většinou jsem chodila spát, až když šli všichni spát, jenže oni občas vůbec spát nešli, pak to je těžké. (smích)
Ale na obřadu jste vždycky…
Samozřejmě.
A jak to prožíváte?
No, i po devatenácti letech ještě pořád na některých obřadech brečím.
Opravdu?
Ano. U většiny obřadů slzím, protože svatební obřad je pro mě pořád tak trochu posvátný. Někteří snoubenci říkají: „Hlavně, ať už je ten obřad za námi!“ S tím nesouhlasím. Máme milé oddávající, kteří umějí pěkně mluvit a kteří tomu obřadu dají tu správnou váhu, srdce a laskavost. Proto se snažíme i do zcela civilních sňatků vnést opravdový smysl, kde si lidé řeknou, proč se berou, a slíbí si věrnost a společný život. Může to být i symbolický oddávající, na matrice podepíšete jen formulář a pak vám obřad udělá kamarád nebo blízká přítelkyně, která připraví řeč na míru. Svatba je důležitý přechodový rituál, při kterém spojujete dvě rodiny, a je pro mě velké privilegium, že u toho mohu být.
Nemohu si odpustit otázku, zda máte představu, kolik párů se již rozvedlo.
Matnou představu mám, protože se na mě často obracejí kvůli kopii oddacích listů právě pro potřeby rozvodu. Nebo mám nevěsty na Facebooku mezi přáteli a vidím, že mají nové partnery – myslím, že kopírují ten statistický standard, který je přibližně 45 %. Nemyslím si, že by zrovna moje svatby vydržely déle. (smích)
Stane se, že se vám klient vrátí?
To se nám stalo pouze jedinkrát. Nevím, zda z pověrčivosti, ale za destinaci pro druhou svatbu si nevěsta zvolila tentokrát Lago di Garda, takže jsem organizovala svatbu v Itálii.
Jak vlastně budoucí novomanželé prožívají svůj den D?
Nevěsty bývají většinou v ledovém klidu, často totiž znervózní kvůli iracionálním věcem mnohem dříve, ještě v době příprav, ženiši jsou naopak během přípravné fáze někdy otrávení, nechápou, proč se všechno tak řeší. Když ale přijde den D, je 80 procent ženichů bledých až zelených, nemluví… to je opravdu velmi časté.
Tak to musíte někdy fungovat i jako psychoterapeut.
Určitě, v jedné kapse nosím becherovku a v druhé prosecco a ráno jim naliju sklenku, aby se uvolnili. (smích)
To zní, jako že v další kapse máte krabičku poslední záchrany…
Samozřejmě, že mám, a také jsem ji už mockrát užila. (smích) Mám v ní šitíčko, antihistaminikum proti bodnutí včelou, náplasti a mnoho dalších užitečných věcí.
Na Sedmičce žijete s určitými přestávkami od narození, co tady máte ráda?
Úplně všechno… (smích) Cítím se tu doma, líbí se mi, že je Sedmička taková vesnice, když jdu po ulicích, vždy potkám nějaké známé, se kterými si ráda popovídám. A když se mi nechce celý týden vytáhnout paty mimo naši čtvrť, nemusím, seženete tady všechno. Je to takový vesmír ve vesmíru. Jen mi trošku poslední dobou vadí, že je tu nějak čím dál tím víc lidí, kteří se nechovají, jako kdyby to byl jejich domov.
Kateřina Fields (*1975) vystudovala fakultu humanitních studií a vždycky věděla, že chce pracovat s lidmi. Už 19 let organizuje svatby a své zkušenosti svatební koordinátorky předává v rámci akreditovaných kurzů. S výjimkou několika let bydlí celý život na Letné.