Bohumil Bondy se narodil 15. listopadu 1832 v Praze v Dlouhé ulici na Starém Městě. Jeho pozdější podnikatelské úspěchy lze přičíst jeho rodinným kořenům – otec Lazar Bondy patřil již ve třicátých letech k významným pražským obchodníkům se železem a železným zbožím.
Profesní dráhu započal Bohumil již ve čtrnácti letech jako praktikant v otcově firmě. Po smrti otce v roce 1859 se spolu s bratrem Šalamounem ujal vedení firmy a v roce 1866 se stal jejím jediným majitelem. Společnost zažívala prudký rozvoj – v šedesátých letech se vedle obchodování se železným zbožím Bondy pustil i do produkce vlastních výrobků. K výrobě sloužil nově postavený areál v Bubnech, který stával naproti budově bývalých Elektrických podniků. Části této továrny zde zůstaly až do konce 70. let 20. století, kdy musely ustoupit stavbě magistrály. Továrna se nejprve specializovala na výrobu plechu, později se její sortiment značně rozšířil – matice, šrouby, nýty, součásti železničních vagonů, důlních strojů apod. Tyto výrobky se neuplatnily pouze na domácím, tedy rakouském trhu, ale vyvážely se i jinam do Evropy – především do Ruska a Velké Británie.
Od roku 1874 také Bondyho továrna jako jediná v Čechách produkovala telegrafický drát. O majitelově podnikatelském umu, ale i zodpovědnosti vůči dělníkům svědčí fakt, že na rozdíl od drtivé většiny ostatních průmyslových podniků v Rakousku se Bondymu podařilo udržet zaměstnanost i produkci továrny po krachu rakouské burzy v roce 1873. Koncem 70. let se také postavil proti vzniklému kartelu velkých strojírenských podniků se zaměřením na výrobky pro stavbu železnic. Tlak konkurentů ho nakonec v roce 1888 přece jen donutil zbavit se této části výroby a věnovat se především produkci drátu a výrobků z něj.
Po Bondyho smrti v roce 1907 se řízení firmy ujali jeho synové Leon a Otto. Po první světové válce se „Bondovka“ spojila s dalšími menšími firmami v konsorcium Ferra, aby tak mohla lépe čelit vzrůstající konkurenci v oboru. Firma pod názvem Ferona funguje dodnes, byť Bondyovi už v ní nefigurují. V dolních Holešovicích stále stojí architektonicky hodnotné sklady z konce 20. let 20. století.
Úspěšný politik a manažer
Bohumil Bondy se vedle úspěšné firmy věnoval ještě celé řadě dalších aktivit. Již v roce 1863 byl zvolen do pražského zastupitelstva a nedlouho poté i do městské rady. V kritickém roce 1866, kdy Prahu obsadila pruská vojska, se zasloužil o získání subvence pro město od vídeňského dvora. Ta měla pokrýt úhradu „výpalného“, kterého se dožadoval pruský generál. Ve vedení města působil Bondy až do roku 1881, podílel se mimo jiné na zřízení městských podniků (plynárny, pojišťovny) nebo na výkupu pozemků náležejících k bývalému systému opevnění, tolik důležitých pro další rozvoj města. V roce 1881 byl zvolen poslancem zemského sněmu za Staré Město pražské, v dalším volebním období pak v parlamentu reprezentoval pražskou obchodní komoru.
Patrně největší zásluhy si vydobyl právě jako člen pražské obchodní komory, jímž se stal v březnu 1877. Od počátku zde prosazoval počeštění této významné zájmové skupiny. Výsledkem byl nový volební řád, který vstoupil v platnost v roce 1884 a díky němuž se v rámci komory podařilo zrovnoprávnit české podnikatele s německými. Prvním předsedou zreformované komory se stal právě Bohumil Bondy. Spolu s Václavem rytířem Lannou se zasadil o vznik Uměleckoprůmyslového muzea a stal se prvním předsedou muzejního kuratoria. Do vznikajících sbírek také věnoval desítky exponátů.
Zásadní podíl měl Bondy i na úspěšné organizaci Jubilejní zemské výstavy v roce 1891. Již o čtyři roky dříve inicioval vznik stálé výstavní budovy a výstaviště v Praze. V listopadu roku 1888 poprvé zasedal přípravný komitét (výbor) budoucí výstavy, který zemský výbor žádal o dotaci na výstavbu výstavního prostoru. Kvůli odporu německých členů obchodních komor se nakonec rozhodlo, že financování monstrózního podniku se nebude spoléhat na subvenci zemského výboru a organizátoři se pokusí zajistit prostředky z jiných zdrojů. To se nakonec podařilo a za necelý rok vzniklo bubenečské výstaviště.
Ekonomiku výstavy dostal na starost právě Bohumil Bondy. I díky jeho každodenní přítomnosti na výstavišti a důsledné kontrole příjmů a zejména výdajů se podařilo udržet celý podnik v černých číslech a po jeho skončení navíc předat do vlastnictví země majetek v hodnotě astronomických 600 tisíc zlatých. Finanční úspěch Jubilejní výstavy v roce 1891 také podpořil organizaci podobných akcí v dalších letech.
Vlastenec a filantrop
Ve výčtu aktivit Bohumila Bondyho nelze opomenout ani jeho vlastenecké snahy. Týkaly se především česko-židovského hnutí, jehož cílem bylo přiblížit příslušníky židovské menšiny k tehdy se emancipujícímu českému národu. Byl podporovatelem a čestným členem Spolku českých akademiků židů nebo společnosti Or-Tomid, která propagovala používání češtiny jako liturgického jazyka při židovských bohoslužbách. Dále byl členem více než 80 spolků a korporací – finančně přispíval na fungování Svatoboru (spolku na podporu českých spisovatelů), Ústřední Matice školské, České dětské nemocnice a dalších.
Svůj zájem o syntézu češství a židovství projevil v závěru života, kdy připravil a vydal knihu Prameny k dějinám židů v Čechách, Moravě a Slezsku, ve které citoval množství písemností dokumentujících život židů v českých zemích. O významu a úctě, které se Bondy těšil, svědčí i část nekrologu otištěného v Kalendáři českožidovském v roce 1907: „Bohumil Bondy byl u nás zjevem výjimečným; muž železné praxe a nezlomné energie, hlubokého vzdělání a měkkého, šlechetného srdce. Byl vynikajícím průmyslníkem, positivním praktikem národohospodářským, měl však vřelé porozumění pro kulturní potřeby národa a dovedl se zanítiti pro ideální zájmy svého lidu.“ ○
1 Portrét Bohumila Bondyho z roku 1902.
2 Reklama Bondyho strojírny z roku 1891.
3 Ocelová konstrukce určená na stavbu dvorany hlavního nádraží složená v areálu Bondyho firmy v Bubnech v roce 1905.
4 Bondyho ulice v Holešovicích získala své jméno v roce 1996, kdy byla po významném průmyslníkovi pojmenována již existující spojnice ulic Vrbenského a Argentinská.
5 Hrob rodiny Bondyových na Novém židovském hřbitově. Autorem náhrobku byl významný architekt Josef Fanta (1856–1954).
