Ten večer nebyl zrovna přívětivý. Když jsme se zakladatelem DOXu Leošem Válkou a projektantem Miroslavem Dvořákem stoupali po kovovém můstku ke vzducholodi zaparkované nad galerií, bylo listopadové nebe zatažené šedým příkrovem a začal se zvedat studený vítr. Pod roštem mostku byl vidět dvůr galerie a okolo něj střechy domů. Jakmile ale člověk překročil práh vstupních dveří, ocitl se v jiném světě – podlouhlém zakulaceném sále s pláštěm filigránsky vyskládaným z modřínových latí a kaskádovitě se svažující dřevěnou podlahou. S vnitřním osvětlením, ozvučením i skleněnými sálavými panely pro zimní vytápění. Sloužit bude pro nejrůznější autorská čtení nebo besedy se spisovateli, protože DOX chce nově vykročit i na pole literatury. Ke vstupu budete potřebovat vstupenku do galerie, vzducholoď pak ale bude volně přístupná komukoli jako čítárna i mimo chystané akce.
Přistávací manévr
Původně ale mělo být všechno jinak. Když Leoš Válka přemýšlel, jakou stavbou doplnit přísně se tvářící DOX, oslovil architekta Martina Rajniše známého svými elegantními dřevostavbami z dřevěných latí a trámů. Když s nimi před lety začínal, musel své domy kolaudovat jako sklady dřeva, protože mu je úřady odmítaly uznat. „Chtěl jsem, aby to nebyl ani beton, ani sklo, ani cihly, ale jiný svět,“ zdůvodňuje svůj výběr Válka. Rajniš sedl ke stolu a začal skicovat nápady – nejrůznější kopule, hřiby a chýše vyrůstající ze střech. Jenže to už zase bylo organické příliš. „Tak jsem se rozhodl, že to bude vzducholoď a namíříme ji z malé terasy přes velkou ven z města. Aby startovala dírou mezi domy nad fotbalový stadion směrem na Petřín. Jako když si dvanáctiletí kluci stlučou vzdušný koráb,“ popisuje galerista. Vznikl tak tříčlenný architektonický tým, který tvořil kromě Rajniše a Války také David Kubík.
Během krátké doby byla hotová skica, ale když se na ni Válka podíval, zjistil, že by loď stínila obě terasy. Otočil ji tedy o devadesát stupňů a zvedl o osm metrů, a místo aby z DOXu startovala, nechal ji na jeho střechu přistávat.
Příliš křehká fasáda
V tu chvíli se dostal ke slovu projektant Miroslav Dvořák, který před deseti lety zpracovával stavbu celého DOXu.
„Byla to skvělá vize, ale protože přemýšlím hlavně jako kon- struktér, začal jsem si promítat problémy,“ vzpomíná na dobu před dvěma lety inženýr ze společnosti Dvořák & partneři. Tím prvním bylo, jak celou vzducholoď podepřít, aby se zachytily všechny síly. U DOXu se totiž hledělo na čistotu a minimalismus budovy, proto jeho zdi nejsou navržené pro další nástavby. Zepelín bylo tedy potřeba usadit na podpěry, které by ale uvnitř DOXu kazily dojem z výstavních sálů.
Nakonec padlo rozhodnutí vsadit dvojici podpěr do dvora, a tím se úplně vyhnout zásahu do galerie. Aby nerušily okolní provoz, naprojektoval je Dvořák těsně k jedné z prosklených fasád. „Vrtat piloty do devíti metrů pod zem strojem, který je patnáct centimetrů vzdálený od skla, je opravdu náročné,“ vzpomíná inženýr na další změnu v projektu jménem mikropiloty. Důležité také bylo, aby bylo možné Gullivera na terasách podejít a aby se všechno odehrávalo nad hlavami návštěvníků.
Holešovice ve větrném tunelu
Jakmile byly podpěry vyřešené, přišla na řadu zkouška ve větrném tunelu. Zatímco ještě nedávno bylo třeba vytvořit modely v měřítku 1:5 a 1:10, dnes už se vše dělá digitálně. „Zmodelovali jsme si část Holešovic včetně vývoje počasí a síly nejrůznějších větrů a nechali je na vzducholoď působit,“ líčí Dvořák. Ve výkresech tak přibyla dvě táhla a jedno ráhno, které slouží jako natažená ruka, jež loď ve výkyvech a dosedání na DOX brzdí. Pak se hledal bod, o který je nejlepší se opřít. Každá taková změna trvala týden až dva, než ji počítač přechroustal.
Když statika získala obrysy, přišly na řadu další propočty, jako je třeba protipožární ochrana. Vzducholoď se stala jedním z nejvyšších míst DOXu, prodloužily se únikové cesty, navíc jde o dřevostavbu, která ovlivňuje stavbu pod sebou a ona zase zpětně vzducholoď. Inženýři se tedy rozeběhli do světa na všechny možné orgány, protože na zepelíny neexistuje žádná norma. A ty jim vyšly vstříc. Vzhledem k tomu, že podobná stavba v Česku a možná ani v Evropě neexistuje, brali ji oslovení úředníci jako výzvu. V územním rozhodnutí je třeba zanesená jako vyhlídka.
Překvapení za oknem
Loni o Vánocích se začalo pro Gullivera těžit modřínové dřevo, které má tu výhodu, že se nemusí mořit a přirozeně stárne. Pak se připravily nosné prvky ze dřeva a kovová konstrukce. I když to tak zvenčí nevypadá, zepelín nese masivní ocelová loď, na niž jsou teprve plášť s podlahou přimontované. A tady nastal další zádrhel. Když se začal sbíjet plášť z latí, zjistilo se, že v reálu na lidské oko působí jinak než z vizualizací. Byl řídký. Stavbaři si nejdřív vyrobili vzorek v měřítku 1:1, který, i když se jim nezdál, nakonec Leoš Válka odsouhlasil. Jakmile se ale latě přenesly na vzducholoď, bylo jasné, že se musí zahustit. „Uvnitř lodě nejsou stěny ani strop, jak je známe, je to trvale zborcená plocha, po které vaše oči kloužou,“ popisuje Dvořák optický klam, jenž je překvapil. Pak už šlo všechno podle plánu tak, aby se v polovině prosince mohl Gulliver představit veřejnosti.
Všem je jasné, že takhle masivní přístavba změní pohled na dolní Holešovice. DOX stojí mezi činžovními domy a každý takový zásah budí nevoli některých obyvatel. Místní ji ale zatím přijímají s pochopením. Například nedávno večer Válkovi volala jedna z obyvatelek sousedního domu, aby se k nim přišel podívat. V Gulliveru se zrovna ladilo osvětlení, takže zářil do noci jako čínský lampion.
Oheň už jen s deštníkem
Podobnou atmosféru vyvolává i oheň, který se během vernisáží rozdělává na dvoře. V plánu je napnout nad něj ocelovou síť ve tvaru deštníku kvůli jiskrám, horší to bude s kouřem. Zepelín je plný protipožárních čidel, která by se mohla spustit. Pokud by se ohniště posunulo jinam, zase by mohlo špinit fasádu. „Nechceme se ho vzdávat, ale jsme připraveni i na tuhle variantu,“ vysvětluje Válka.
A ještě jedna pikantnost na závěr. Když si Válka začal poprvé pohrávat s myšlenkou na vzducholoď, sedl k počítači a začal si dělat historické rešerše. Postupně se dostal až k jedné z posledních a zároveň největší vzducholodi světa – německému hindenburgu. Byl jen o něco málo kratší než Titanic (245 metrů), měl konstrukci z duralu a jeho šířka byla – pozor – 41 metrů. Přesně tolik, kolik měří Gulliver na délku. I když šlo o převratný dopravní prostředek, který unesl 72 pasažérů (50 při transatlantickém letu), 61 členů posádky a byl schopný přepravovat malé automobily, nedopadl dobře. 6. května 1937 shořel při přistávání na letišti Lakehurst v New Jersey. I tak mají tyto vzdušné koráby pro mnoho lidí své kouzlo. „Je to doutník, je to torpédo, je to verneovka. Všichni milují vzducholodě,“ dodává Válka.
