Sedmička se stala domovem většiny prvních sokolských sletů. Historicky druhý slet proběhl ve Stromovce v roce 1891 u příležitosti konání Jubilejní zemské výstavy, následujících pět sletů (v letech 1895, 1901, 1907, 1912 a 1920) pak na pláni na letenském kopci. Právě poslednímu sletu v éře rakousko-uherské monarchie věnujeme tento článek.
Obří sletiště
Stejně jako v případě předcházejících akcí byl i tento slet v roce 1912 tematicky zaměřený. Nazýval se Slet slovanského sokolstva a primárně měl za cíl oslavit 50. výročí vzniku organizace. Když sokolové rozebírali tribuny V. sletu v létě 1907, byli napevno přesvědčeni, že jejich další setkání se uskuteční na jiném místě – v Dejvicích. Již tehdy byl schválen nový pražský regulační plán, který se týkal i Letné. Prázdný prostor měl být zastavěn domy, případně sportovišti menších rozměrů. Tyto projekty, tak jako ještě mnohokrát v časech budoucích, nedošly naplnění, a tak organizační výbor mohl již v prosinci 1911 zahájit stavbu monumentálního sletiště opět na Letné.
Zpracováním stavebních plánů stadionu byl pověřen architekt Ludvík Čížek, uměleckou výzdobou pak jeho kolega Alois Dryák. Za necelý půlrok vzniklo gigantické dílo. Stadion s tribunami pokrýval plochu 13,5 hektaru, měl půdorys obdélníku o stranách 415 a 310 metrů. Kromě vlastního cvičiště, které pokrývalo plochu téměř čtyř hektarů a mělo pojmout přes deset tisíc cvičenců (při přehlídce prostných), zde vyrostlo osm tribun s kapacitou 80 tisíc diváků. Při plném obsazení měla aréna pojmout dokonce až 100 tisíc lidí. I zázemí stadionu odpovídalo rozsahu akce – byly zde nejen šatny a umývárny pro cvičence, ale i množství bufetů a restaurací, hasičská strážnice, poštovní úřad a také kanceláře organizačního výboru. Hlavním dodavatelem stavby vzešlým z veřejné soutěže byl Antonín Kubeš z Prahy 7, jehož dělníci spotřebovali při stavbě 6050 m3 dřeva.
Šerm i vrh krychlí
I když Slet slovanského sokolstva začal oficiálně 25. května 1912, hlavní část programu se měla odehrát až o měsíc později. Proto se cvičení a další akce koncem května a první tři týdny v červnu nazývaly „předsletové“. Patřila mezi ně především cvičení a závody sokolské mládeže z Prahy a okolí. Praha se zároveň připravovala na hlavní nápor návštěvníků a cvičenců z venkova a zahraničí. Organizátoři zajistili pro celkem 36 tisíc návštěvníků nocleh v hotelích a ubytovnách, další čtyři tisíce pak v soukromí. Hlavní část sletového programu začala ve čtvrtek 27. června a pokračovala i v dalších dnech. O následujícím víkendu se tak na Letné prezentovali kromě cvičenců z českých jednot i zahraniční hosté – Rusové, Francouzi nebo američtí Češi a Slováci. V neděli 30. června se kromě jiného předváděla prostná cvičení mužů i žen – jednalo se o nejmasovější cvičení za účasti mnoha tisíců sokolů. V programu sletu byly i závody v nejrůznějších sportovních disciplínách – v šermu, zvedání břemene, ve šplhu, zápase, trojskoku, vrhu krychlí či bězích na různé vzdálenosti.
Jako u Marathonu
Pomyslným vrcholem sletu bylo představení V Athénách po bitvě u Marathonu. Scénická alegorie měla symbolizovat řecký ideál spojení krásy a ducha. Organizátoři se inspirovali v díle jednoho ze zakladatelů sokolského hnutí Miroslava Tyrše, který napsal: „Poznavše zdroje životní, z nichž prýštila ladnost a jarost, zdatnost a sláva hellenská, budiž to podnětem i ostnem, získati národu vlastnímu podobných pramenů okřání, ojaření a oslavení jeho.“ Sokolové také viděli analogii mezi úspěšným bojem Athéňanů proti přesile nepřítele a současným zápasem Slovanů o místo na slunci. Základní ideu také podpořil fakt, že řecká města se sjednotila právě ve chvíli, kdy jim hrozilo nebezpečí – prostřednictvím podobenství chtěli Sokolové demonstrovat podobnou snahu u Slovanů. V Marathonu, jak byla scéna zkráceně nazývána, vystupovalo celkem 1300–1500 osob, které měly představovat celé spektrum athénské společnosti – nechyběl zde prostý lid, vojáci, ale ani kněží nebo tanečnice. Náročné režie se ujal dramatik a divadelník Jaroslav Kvapil. Ve hře účinkovali sokolové z pražských žup, před provedením měli k dispozici celkem tři brožury s podrobnými instrukcemi. Není bez zajímavosti, že v Marathonu hrálo i osm desítek „domácích“ sokolů z Prahy 7. Během sletu byla hra na programu celkem čtyřikrát, druhé představení v sobotu 23. června 1912 sledovalo 100 tisíc lidí. Scéna byla přijata velice pozitivně, o čemž svědčí i nadšené recenze v dobovém tisku. Deník Samostatnost napsal: „Jest po všem. Marathon byl snem, pak skutečností, teď vzpomínkou. Ale vždycky vítězstvím; r. 493 př. Kr. vítězstvím malého národa nad perskou přesilou, včera vítězstvím síly a kázně sokolské a umělecké kultury malého národa českého.“
Sokolský slet ale nebyl pouze o cvičení, odehrála se celá řada doprovodných akcí. Na Staroměstské radnici souběžně probíhala výstava mapující 50 let existence Sokola. V sobotu 29. června se zástupci jednotlivých zúčastněných žup vydali na Olšanský hřbitov, kde se poklonili památce zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Následující den proběhl spektakulární pochod zúčastněných jednot Prahou. Největší pozornosti se dostalo hostům z ciziny – Spojených států, Ruska, Francie, Jugoslávie apod. Téhož dne večer se kromě koncertů na Žofíně nebo v Rudolfinu konala i lidová slavnost na výstavišti ve Stromovce. Významnou událostí bylo také odhalení pomníku Františka Palackého, společného díla sochaře Stanislava Suchardy a architekta Aloise Dryáka, ke kterému došlo 1. července 1912.
Slet slovanského sokolstva byl současníky hodnocen velice kladně, i přes náročnou organizaci vše proběhlo bez větších obtíží. Vydařil se také z hlediska finančního – skončil přebytkem více než 400 tisíc tehdejších korun. Plány na sedmý slet ale zhatila první světová válka. Další slet, první v samostatné republice a poslední na Letné, se tak uskutečnil až v létě 1920.